Rafinovaná strategie

Hlásím se s dalším pokračováním, které začne trochu drsně, ale znáte mě, už se nevydržím zlobit moc dlouho :D. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

"Díky za pomoc," hlesla jsem, sundala paže z jeho ramen a o kus odstoupila.

"Hm," zabručel a pátravě se rozhlížel kolem.

"Nemusel jsi sem jezdit, jestli tě to tolik obtěžovalo," mračila jsem se. Tentokrát si jen pohrdlivě odfrkl.

"Můžeš mi říct, na koho se zlobíš? Na mě? Erika? Nebo na oba najednou? Co jsme provedli?" ptala jsem se ho, protože jsem vůbec nechápala, co mu přeletělo přes nos. Neodpověděl, jen se otočil a vracel se k místu, kde nechal koně. To mě dost rozčílilo.

"Trene Anthony, mluvím s tebou, tak mě laskavě neignoruj," řekla jsem přísně a chytila ho za ruku. Prudkým škubnutím se mi vytrhl.

"Vážně se musíš ptát?" štěkl na mě. Zarazila jsem se, opravdu se stávalo jen málokdy, že by na mě mluvil takovým tónem.

"Pravděpodobně ano," odpověděla jsem a založila si paže na prsou, abych mu dala jasně najevo, že čekám na odpověď.

"Co jste tu dělali sami? Přijde ti normální se v takové situaci procházet po lese? Navíc, když jsi byla jen s Erikem," rozčiloval se a dál pokračoval v cestě. Rychle jsem ho dohnala.

"Myslela jsem, že to byl tvůj rozkaz, abychom chodili jinudy, než obvykle," nechápala jsem, co ho na tom tolik zlobilo.

"Ale netýkalo se to zbytečného courání po lese," prskal. Pozdvihla jsem jedno obočí. Byl nevnímavý on nebo já? Jak jinak jsme se asi měli z té pěšiny dostat zpět na hlavní cestu?

"Myslím, že se rozčiluješ naprosto zbytečně," snažila jsem se to uzavřít.

"Zbytečně? Přijde ti to zbytečné?" otočil se čelem ke mně, ve tváři naprosto rozzlobený výraz.

"Copak se nedokážeš podřídit jednoduchým pravidlům, která slouží pro tvoje bezpečí? Chci toho po tobě tak moc? Nebo prostě už jenom nevíš, čím bys mě ještě vytočila?" křičel. Nevěřícně jsem na něj zírala.

"Takhle to není! Dělali jsme to, co jsi nám řekl. Sama jsem ty rozkazy slyšela," uklidňovala jsem ho.

"Jistě, nebo jste si prostě nemohli odpustit příležitost být někde spolu sami," ušklíbl se. Moje reakce byla rychlejší než moje mysl. Ve chvíli, kdy mi teprve docházelo, co to vlastně dělám, už moje ruka svištěla vzduchem a s hlasitým plesknutím dopadla na jeho tvář. Vložila jsem do ní veškerou svou fyzickou sílu, pod nárazem tedy natočil hlavu stranou a ještě zavrávoral pár kroků zpět.

"Takhle o mě nemluv, nikdo nebude zpochybňovat moji věrnost, když jsem vůbec nic neprovedla. Přemýšlej o svých slovech a uvědom si, že nejsem ten, na koho budeš takhle bezdůvodně štěkat," zasyčela jsem mu do tváře, otočila se na podpatku a rázovala naším původním směrem. Erik měl pravdu, nešla jsem ani 10 minut a byla jsem na hlavní cestě těsně před vesnicí. Nešla jsem domů, na to jsem se příliš zlobila, místo toho jsem si stopla dostavník a nechala se odvést k Lizzy domů. Byla překvapená, když mě viděla, ale ochotně mě pozvala dál a dělala mi milou společnost celé odpoledne. Až k večeru jsem se rozhodla, že je načase se vrátit. Nijak jsem nepospíchala.

"Anori, tady jsi," doběhl mě Patrik.

"Hledáme tě celé odpoledne, kde jsi byla? Měli jsme o tebe všichni strach," káral mě hned, ovšem jeho hlas byl tak milý, že mi to tak ani nepřišlo.

"Byla jsem pryč, potřebovala jsem být chvíli sama, dokážu se o sebe postarat," odsekla jsem. Patrik si mě zkoumavě prohlédl.

"Mrzí ho to, taky tě hledá," řekl pak.

"Mělo by ho to mrzet, doufám, že bude hledat až do rána," zabručela jsem si pro sebe a vracela se domů. Bohužel se tam svítilo, takže jsem poznala, že je uvnitř. Vešla jsem a nenamáhala se s pozdravem. Když mě spatřil, na tváři se mu mihla úleva.

"Kde jsi byla? Měl jsem o tebe starost, když jsem dorazil domů a ty jsi tu nebyla," promluvil svým jemným a tichým hlasem. Díky tomu kajícnému tónu mě vztek trochu přešel, ale ne dost, abych to jen tak přešla

"Byla jsem v klubu a nechala se přefiknout celou naší studijní skupinou, abys měl důvod obviňovat mě z nevěry," zaprskala jsem a odešla do kuchyně, měla jsem hlad. Cestou jsem si ovšem stihla všimnout toho bolestného výrazu, který se mu usídlil v obličeji.

"Přehnal jsem to. A uznávám, že si obojí zasloužím," přejel si ruku po levé tváři, na které se mu rýsoval věrný otisk celé mé ruky i se všemi pěti prsty. Dala jsem do té rány všechno, nedivila jsem se, že mu tam zůstala. A asi ho to ještě pořád pěkně štípalo.

"Není uvařeno, hledal jsem tě a na tohle nezbyl čas," zašeptal ve dveřích od kuchyně. Věděla jsem, že dokud mu nedám najevo, že se nezlobím, nic konkrétního mi neřekne. A navíc jsem se už opravdu moc nezlobila, spíš mě to jen mrzelo. Zůstala jsem stát na místě a čekala na jeho reakci. Přistoupil ke mně a váhavě zvedl ruku, chvíli mě s ní jemně vískal ve vlasech, a když viděl, že jsem se nebránila, přitáhl si mě do náruče. Vděčně jsem do ní zapadla, bylo to to nejbezpečnější místo na světě.

"Omlouvám se, udělal jsem hroznou hloupost. Tolik mě vyděsilo, když jsi mi řekla, v jaké jste situaci. Nejel jsem po cestě, takže jsem trochu ztratil orientaci a myslel si, že jste byli jinde. Až potom mi došlo, že jste jednali správně, ale oni si na vás stejně počkali. Bylo by jedno, kudy byste šli. Reagoval jsem přehnaně, ale tolik jsem se bál, aby se ti nic nestalo. A teď mě to hrozně mrzí. Odpusť mi to, prosím," šeptal mi do ucha, přitom si mě stále pevněji tiskl do náruče. Stisk jsem mu oplatila.

"Blázínku, nic vážného by se mi nestalo. Mě spíš mrzí jiná věc. Jak tě mohlo jen napadnout, že bych tě podvedla s tvým přítelem? Copak mi nevěříš, když ti říkám, že tě miluju a jsi pro mě ten jediný? Myslíš, že si to vymýšlím?" ptala jsem se přiškrceným hlasem.

"Tohle jsem nechtěl," chytil mě ještě pevněji, svezl se na kolena a mě vzal sebou. Nakonec se v sedě opřel o kuchyňskou linku, mě si tiskl k sobě a líbal mě do vlasů.

"Samozřejmě, že ti věřím. Ale já žárlím na všechny a všechno, co odvádí tvou pozornost ode mě. Mluvil jsem dřív, než jsem si promyslel význam těch slov," snažil se mě ukonejšit.

"Na všechny? I na chudáka Erika, který zčervená pokaždé, když na něj promluvím?" divila jsem se. Smutně přikývl.

"Vím, není to zrovna ta nejlepší vlastnost. Ale znám se a vím, že nejsem nejlepší úplně ve všem a je tu dost věcí, které by se ti nemusely líbit. Vadí mi, když jsou před tebou ostatní v těch ohledech lepší než já. Mám strach, že mě znovu opustíš, tentokrát doopravdy," přiznal se.

"Lásko, vždyť přece víš, že jsem jenom a jenom tvoje, nikoho jiného. Ani Erika, ani Patrika, nikoho," uklidňovala jsem ho a líbala ho na prsa. Patrikovo jméno jsem vybrala schválně, protože jsem věděla, že na něj žárlil ze všech nejvíc. Jemně se pousmál, tohle asi chtěl slyšet. Ovšem, jak natočil hlavu mým směrem, aby mě mohl políbit na čelo, všimla jsem si neobvyklého stínu na jeho druhé tváři. Vzala jsem ho za bradu a otočila mu obličej. Pod okem se mu rozlévala pěkná barevná modřina.

"Co se ti stalo?" ptala jsem se překvapeně. Věděla jsem, že když jsem od něj odcházela, měl obtisknutou pouze mou dlaň.

"Byl jsem se podívat za Erikem a tam jsem dostal ránu od jeho otce. Myslel si, že jsem to naplánoval moc složitě a zbytečně tak vystavil jeho syna nebezpečí. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ovšem on podle jeho vlastních slov, už nenechá syna, aby pracoval s tím zpropadeným míšencem," odpověděl. Předklonila jsem se a přitiskla mu rty na modřinu tak lehce, že je téměř ani nemohl cítit.

"To mě mrzí," vydechla jsem.

"Tebe přece nemusí. Je to moje vina. Už mám zase pocit, že na mě celý svět po kouskách padá" odvrátil hlavu do strany.

"A proto tu máš mě, protože já tě nenechám zavalit," políbila jsem ho tentokrát na rty a vyskočila na nohy, jeho jsem vytáhla sebou.

"Pojď si lehnout, jsi unavený," pousmála jsem se.

"Měla jsi hlad, pokud vím. Něco ti udělám," zavrtěl hlavou a vrátil se k plotně. Už jsem se na něj nedokázala zlobit, i když jsem mu to původně chtěla pěkně vytmavit. Zvlášť po jeho slovech. Nikdy jsem si neuvědomila, že tak jako já potřebuji vědět, že tu se mnou vždycky je, on to ode mě potřebuje slyšet taky. Nikdy mě nenapadlo, že se bojí, že bych ho mohla opustit.

*****

Ráno jsem Anori vyprovodil do školy a sám se chystal do práce. Celou včerejší noc se mě Anori snažila přesvědčit o tom, že se vůbec nic nestalo a že je mi dávno odpuštěno, já se ovšem pořád snažil jí to nějak vynahradit. Hrozně mě mrzelo, co jsem řekl, choval jsem se opravdu jako hlupák. Zachytil jsem v zrcadle svůj odraz a mohl si tak prohlédnout svoje nesymetrické tváře, jednu nateklou a barevnou a tu druhou nateklou o něco méně s obtiskem drobné ručky mojí snoubenky. A samozřejmě jsem se dnes nemohl nepozorovaně protáhnout do kanceláře, ale musel jsem hned ráno za dědou. Neochotně jsem se vydal na cestu. Už na vrátnici si mě všichni zaraženě prohlíželi. Jak by taky ne, že? Zaklepal jsem na dveře dědovy pracovny a po vyzvání jsem vstoupil. Zvedl ke mně pohled a v tu chvíli se zarazil. Ovšem pak se začal smát, přistoupil ke mně, vzal mě za bradu a prohlížel si nejdřív monokl pod pravým okem.

"Včera nás napadli Shinigami," snažil jsem se to svést na včerejší útok, o kterém se mu už jistě doneslo.

"Chlapče, tohle bych ti i věřil, taková rána v boji dost bolí, ale řekni mi, odkdy mají Shinigami tak malé ruce a rozdávají facky?" zeptal se mě se smíchem a natočil si k sobě mojí druhou tvář. Jen jsem si povzdechl.

"Vidím, že Anori má situaci u vás doma pevně v rukou," posmíval se mi. A to jsem od něj předpokládal trochu empatie. Ozvalo se další zaklepání a do místnosti vešel Patrik.

"Potřeboval bych s tebou mluvit Anthony, týká se to Anori," oznámil mi ve dveřích. Šlehl jsem pohledem po dědovi, který mi pokynul, ať si to vyřídím. Odešel jsem za ním ven.

"Cestou do školy nás zase napadli. Byli jsme tři a navíc Anori je dost silná pomoc. Zvládli jsme je. Spíš mě jen děsí, že každý den se koná minimálně jeden útok, situace začíná být opravdu vážná," řekl mi.

"Zvládnete ji dostat domů?" zeptal jsem se prostě. Přikývl.

"Požádal jsem ještě pár dalších, aby dorazili jako posila. Počítám s tím, že ani cesta zpátky neproběhne bez problémů," informoval mě.

"Dobře, večer se pak rozhodneme, co dál," kývl jsem a vrátil se k dědovi do kanceláře.

"Musím dát výpověď," oznámil jsem mu hned. Zatvářil se překvapeně.

"Myslíš kvůli Anori?" zeptal se. Přikývl jsem.

"Situace je tak vážná, že s ní pravděpodobně budu muset někam odjet a nevím na jak dlouho," informoval jsem ho.

"To přece není důvod k výpovědi. Pokud se nepletu, existuje dokonce i pracovní paragraf ohledně vyvolené, který říká, že pokud je v nebezpečí, máš právo přerušit svůj pracovní poměr, na jak dlouho bude potřeba a pak se zase vrátit zpět na své místo," oznámil mi. Tak o takovém paragrafu jsem ještě neslyšel.

"Kam pojedete?" zeptal se pak.

"Ještě nevím, nejdřív to musím probrat s Dantem," pokrčil jsem rameny.

"Mohli byste se na té vaší cestě konečně zastavit u nás. S babičkou už je to k nevydržení, pořád na mě naléhá, ať ji konečně přivedeš," protočil oči v sloup. Zasmál jsem se.

"Nic neslibuju, ale pokusím se," kývl jsem. Když jsem se odpoledne vrátil domů, našel jsem plný obývák zraněných lidí a Anori uprostřed toho všeho obvazovala rány.

"Bylo jich tentokrát dost a nebyli to jen Shinigami. Vzali si s sebou i pár čarodějů a ne zrovna slabých. Myslel jsem, že všichni stojí na naší straně," zamyslel se Patrik a vysvětlil mi zároveň i celou situaci. Povzdechl jsem si. Za tři dny byla zraněná téměř celá skupina, která měla Anori hlídat. Určitě budeme muset odjet.

"Zítra dopoledne se všichni hlaste na radnici," oznámil jsem jim a zavřel se v pracovně. Asi za hodinu za mnou nakoukla Anori.

"Zlato, co se děje?" ptala se opatrně a přisedla si mi na klín.

"Budeme muset odjet, tohle se nedá zvládnout," oznámil jsem jí. Jen přikývla. I ona si uvědomovala, jak nebezpečná je kolem nás situace.

"Něco pro tebe mám," usmál jsem se a podal jí do ruky malou krabičku.

"Říkala jsem ti přece, že se nezlobím, nemusíš si mě uplácet dárky," smála se, ale s dychtivostí ji otevřela.

"Copak nesmím nosit dárky své krásné snoubence?" opáčil jsem v žertu.

"Ty jsou krásné," vydechla, když z ní vyndala pár stříbrných blýskavých náušnic. Původně je měla dostat až k narozeninám, ale bůhví, jestli je budeme moct oslavit. Minulý rok nám to taky nevyšlo, bylo tolik práce, že si nikdo na moje ani na ty její nevzpomněl. Ani my dva. Naposledy se slavili ty její 33. a to jsem ji požádal o ruku.

"Moc děkuju," objala mě kolem krku a políbila mě na tvář. Bolestně jsem se zatvářil a ona si toho všimla.

"Jej, promiň," skousla si ret. Zavrtěl jsem hlavou, že se nic neděje. Pořádně si mou tvář prohlédla.

"Byla to pořádná rána," zamumlal jsem.

"Buď rád, že to byla jen facka. Měla jsem chuť udeřit tě do patřičných míst," oznámila mi klidně. Trochu jsem si jí na klíně poposadil z dosahu. Ona se ale jen zasmála a s přáním dobré noci odešla do ložnice. Já ještě chvíli přemýšlel, kam vlastně budeme muset odejít. Druhý den jsme vstali do krásného slunečného a teplého rána. Oblékl jsem si košili bez rukávu a světlé kraťasy, už od rána mi bylo dost teplo. Anori sešla dolů chvíli po mě, jen v krátkých letních šatech. Až příliš krátkých, byly sotva do půlky stehen. Pozorně jsem jí sledoval.

"Myslel jsem, že na tu radnici jdeš s námi," přiznal jsem.

"Taky že jdu," mrkla na mě.

"Takhle ale nejdeš," upozornil jsem ji.

"A kdo mi v tom zabrání?" zeptala se vyzývavě.

"Tuhle debatu jsme už několikrát vedli," nedal jsem se.

"Ano, a nikdy jsi mi nedal rozumný důvod, proč bych to neměla dělat. Dělala jsem to jen proto, abych zbytečně nedráždila tvou žárlivost. Jenže po tvém minulém přešlapu, jsem se rozhodla, že je potřeba trénovat tvoje sebeovládání," odpověděla s rozverným úsměvem na tváři. Naprázdno jsem otevřel ústa, ale nenašel jsem žádná slova, kterými bych se mohl bránit.

"Žádný protest?" podivila se.

"Už jsem přišel na to, že jsem opravdu pod pantoflem. Celou dobu jsem si jen něco nalhával. Vůbec nemá cenu proti tobě nějak bojovat," zabručel jsem rozmrzele. Objala mě kolem ramen.

"Miláčku, ty se zlobíš? Já to tak nemyslela," líbala mě do vlasů. Vzal jsem do dlaně její ruku, kterou mě objímala kolem ramen.

"Já se nezlobím," povzdechl jsem si.

"Když já to jinak neumím. Vždycky jsem byla zvyklá, že jsem byla ten, kdo vedl. Na střední jsem byla v čele naší holčičí skupiny, v tanečních jsem vedla svého tanečníka a pak jsem byla policejní ředitelkou. Ale snažím se," šeptala mi do ucha. S úsměvem jsem k ní otočil obličej.

"Já vím. Vždyť já si nestěžuju. Teda až v tomhle případě," políbil jsem ji na nos. Kousek ode mě odstoupila a otočila se kolem dokola. Sukně se jí krásně zavlnila kolem jejích štíhlých a opálených nohou.

"Je tak hrozně krátká, že by tě měla pobuřovat?" zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. Tak hrozné to opravdu nebylo.

"Tak vidíš," usmála se. Tak jsme tedy vyrazili. Všichni se samozřejmě otáčeli za Anori, její sukně vzbuzovala pozdvižení. A to nejen u mužů. I ženy se za ní otáčely, akorát jsem nedokázal říct, jestli s pohoršeným nebo závistivým pohledem. Došli jsme až na radnici, kde jsme hned vešli do sálu, bez klepání. Anori šla vpředu a její vpád nikdo moc neřešil. Vypadali jsme jako opravdu cirkusový zástup. Anori v těch svých krátkých šatech, pak já, s oběma tvářemi nateklými a pak dalších 9 lidí, kteří byli z větší části zranění a zabalení do nejrůznějších obvazů. Patrik se ujal slova u dědků, byli jsme domluvení, že odvede jejich pozornost a já si v klidu promluvím s Dantem.

"Co potřebuješ, Anthony?" zeptal se Dante hned, jak jsem se k němu přitočil na doslech. Přiložil jsem si prst ke rtům a šlehl pohledem směrem k Bratrstvu, které po nás koukalo. Dante kývl, jakože pochopil. Opřel jsem se o zeď vedle místa, kde mě posazené své křeslo.

"Musíme s Anori pryč. Za tři dny stihli zmrzačit téměř celou naši skupinu," promluvil jsem, ale přitom se na něj nedíval. I on se díval před sebe, když mi odpovídal.

"To chápu," přikývl.

"Jen nevím, kde by to pro ni bylo nejbezpečnější, vás něco napadá?" zeptal jsem se, ale pohled jsem stále upíral na Bratrstvo, které se o něčem hádalo s Patrikem. Já ani nevěděl, co s nimi vlastně probíral, měl prostě jen odvést jejich pozornost.

"Odvedl bych ji na Zem," odpověděl po chvíli Dante. Tentokrát jsem se na něj musel podívat, jestli si nedělá legraci.

"Neříkal jste předtím, že na Zem ji poslat nemůžeme, protože naše možnosti ochrany jsou zde silně oslabené?" zeptal jsem se.

"Právě proto. Někdo odsud musí odnášet informace, nemůžeme věřit téměř nikomu. I přes to si myslím, že ty to nejsi. Jinak nevím, proč by ses nechal dobrovolně napadat nejen jimi, ale i jí," neodpustil si komentář na obtisk její dlaně na mé tváři. Zkoumavě jsem se zadíval na Anori, která stála někde v půli mezi mnou a Patrikem a pomalu přejížděla pohledem od něj ke mně. Pravděpodobně slyšela celou jejich debatu a zajímala jí ta naše.

"To bych musel být blázen, abych to dělal dobrovolně," zabručel jsem.

"Tahle debata proběhla jen mezi námi, všichni ostatní vědí, že jsem striktně proti tomu, aby chodila zpět na Zem, nikdo ji tam tedy nebude hledat. Než tam odejdete, stavte se na několika jiných místech, ať si myslí, že se jen snažíte být v pohybu. Nikoho nenapadne vás podezřívat, když pak na nějaký čas zmizíte," vysvětlil mi svůj názor. Musel jsem uznat, že to vůbec neznělo špatně. A Anori bude mít určitě radost, až se dozví, kam půjdeme. Ve stejnou chvíli si mi ovšem v hlavě zrodil nápad, jak jí oplatit ten dnešek, kdy se tu ukazovala v té krátké sukni a donutila mě nahlas přiznat, že jsem opravdu pod pantoflem. Všiml jsem si, jak se Dante rozhlíží po celé místnosti, rozhlédl jsem se také a viděl jsem tu postávat hloučky žen, které si mezi sebou něco vzrušeně šuškaly a dívali se přitom na Anori.

"Teď už si ji ale odveď, než mi tu způsobí feministický převrat," zabručel Dante. Ach, tak tohle ho trápilo, místní ženy se pravděpodobně chystaly Anori napodobit. Nahlas jsem se zasmál, ale opravdu si pro ni došel a odváděl ji ven z místnosti.

"Co bys řekla tomu, kdybychom jeli navštívit moje prarodiče?" zeptal jsem se jí cestou.

"Takže opravdu musíme odjet?" opáčila otázkou. Přikývl jsem.

"Tak fajn, ušetříme tvému dědovi nějaké vrásky na čele, když mě konečně přivezeš ukázat své babičce," zažertovala.

"Budu muset dát vědět ve škole, že nepřijdu," zamyslela se.

"O to se postará Dante," zavrtěl jsem hlavou.

"Lizzy mě zabije, když zase jen tak zmizím," povzdechla si.

"Myslím, že ji zvládneš, až se vrátíme," políbil jsem ji na spánek.