Z očí do očí

Ahoj, hlásím se s dalším dílem. Předně se olouvám, že mi to teď tak trvá, ale mám plnou hlavu toho, abych si stihla na vysokou všechno včas přihlásit a tak podobně. Další díl už je rozepsaný, tak snad ho stihnu do dovolené napsat ;). Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Horké mužské tělo mě tlačilo do nadýchaných peřin. Tohle jsem chtěla, přesto to bylo divné. Bylo to jiné než obvykle. Ta druhá přítomnost byla cizí. Horké polibky mě nerozpalovaly, naopak jsem se od nich snažila uniknout. Hlazení a dotyky ve mně nezpůsobovaly chvění, které by se pak projevovalo v mých slabinách. Ten dech byl příliš sladký a cítit prvotřídním koňakem. Ruce, které mi roztahovaly kolena od sebe, nebyly něžné, ale násilím tlačily proti mým zkříženým nohám. A já se nemohla bránit, nešlo to. Stále jsem se nořila do peřin hlouběji a hlouběji a nemohla z nich ven. Mohla jsem jen křičet.

Probudil mě můj vlastní výkřik. Jen sen, byl to jen sen. Nemohla jsem se uklidnit, věděla jsem, že tohle nebyl normální sen. Už jsem se naučila rozpoznávat ten rozdíl mezi snem a viděním. Tohle bylo na hraně mezi tím, proto mě to tolik děsilo. Venku už se rozednívalo a já díky své noční můře nemohla znovu usnout. Posadila jsem se na posteli, která dominovala mému snu. Byla krásná, celý pokoj byl tak zvláštní, připadala jsem si skoro jako princezna. Na stoličce jsem dokonce měla připravené nové šaty. Mohlo mi dojít, že Constance nenechá moji výbavu šatů bez povšimnutí. Oblékla jsem se a vyšla na malý balkónek, kterým byl můj pokoj vybaven. Rozhlížela jsem se po nádherné udržované zahradě, než jsem si všimla pohybu. Byl to Tren, jen v kraťasech a propoceném tričku, pravděpodobně si byl zaběhat. Často si dával do těla a taky díky tomu vypadal tak neodolatelně. Jeho tělo svaly jen hrálo.

"Ahoj lásko," pozdravil mě vesele.

"Ahoj," odpověděla jsem mu s úsměvem a na chvíli mohla zapomenout na svou úzkost z toho podivného snu.

"Pojď za mnou dolů," prosil.

"Musela bych to obejít," zavrtěla jsem hlavou.

"Tak skoč, chytím tě," navrhl a nastavil mi náruč. Můj pokoj by v prvním patře, od země mě dělily dva možná tři metry. Nerozmýšlela jsem se dlouho, ladně jsem přehodila nohy přes zábradlí, jen mírně se odrazila a dopadla mu do nastavené náruče. Opatrně mě postavil na zem a vášnivě mě políbil. Pevně jsem ho objala a položila mu hlavu na prsa, musela jsem vědět, že je tu se mnou. Mokré tričko mě studilo na tváři a bylo cítit jeho potem, ale mě to nevadilo. Tak trochu zvráceným způsobem jsem měla ráda i tuhle jeho vůni. Byl to prostě on.

"Jestli se ke mně chceš takhle tulit, měl bych si asi nejdřív dojít do sprchy," pousmál se.

"Nemusíš, nevadí mi to," zavrtěla jsem hlavou. Nechal mě. Po chvíli jsem se sama odtáhla a nechala se jím vést dovnitř.

"Dobré ráno synku, nejsi vzhůru nějak brzy?" potkala nás v hale Constance. O mojí přítomnosti opět ani zmínka.

"Špatně jsem spal, musel jsem si jít ráno zaběhat," přiznal Tren. To já taky, ale nikdo se mě na to neptal.

"Jak je to možné?" divila se Constance, pravděpodobně znepokojená tím, že její vybavení není dostatečně pohodlné.

"Neměl jsem svojí oblíbenou deku," pokrčil Tren rameny.

"Tak sis jí měl přivézt sebou, když bez ní špatně spíš," domlouvala mu.

"Ale já si ji přivezl, jen spí o tři pokoje vedle," políbil mě na spánek. Zahihňala jsem se.

"Tak deka jo?" šťouchla jsem ho do žeber.

"Ta nejpohodlnější," zasmál se mému uličnickému výrazu a obešel zkoprnělou Constance.

"Sice mi hrozně lichotí, že jsem nejen tvým oblíbeným zákuskem, ale i pohodlnou peřinou, ovšem právě jsi mi asi dost zkomplikoval možnost si s tvou babičkou udělat pěkný vztah," hubovala jsem naoko.

"Ty to zvládneš," políbil mě na čelo a odebral se do svého pokoje, aby si dal sprchu. Já se pomalu procházela chodbami, služebnictvo zdravila s vlídným úsměvem a dávala si načas s tím, abych došla do jídelny. Ještě před tím, než jsem došla, mě dohonil Tren a naprosto nečekaně se mě začal vyptávat na studia. Překvapeně, ale ochotně jsem mu odpovídala na jeho otázky a vyprávěla mu o všem, co chtěl vědět. Snažila jsem se, abych to podávala tak, aby i on pochopil. Samozřejmě, že nebyl hloupý, ale přesto nerozuměl všemu, co se lékařství týkalo.

"Takže ta tvoje další praxe bude kde?" zajímal se a otevřel mi dveře do jídelny. Constance už seděla na svém místě, Anthony ještě chyběl. Kývnutím jsem ji pozdravila.

"To já nevím, lásko. Pořád čekám, jestli mi nezařídíš podobný program jako minule," usmála jsem se na něj a posadila se do své židle.

"Já doufám, že nic podobného nás už čekat nebude," zavrtěl hlavou a posadil se vedle mě.

"Stejně ještě chvíli vydržím. A jinak jsem přemýšlela o té nemocnici, ve které tě ošetřovali při tom…ehm…incidentu," naznačila jsem onu nešťastnou událost, kdy ho kvůli mé zbrklé a trochu pyšné povaze zranili.

"Aha? To nezní špatně. A je to i relativně blízko," přikývl.

"O čem se bavíte?" zajímala se Constance s trochu nepřátelským tónem.

"O mé lékařské praxi," odpověděla jsem s úsměvem. Constance se jen trochu ušklíbla a dál se šťourala ve své snídani. Tren se mě i nadále vyptával a mě to moc těšilo. Odpoledne mě Anthony vzal na projížďku po pozemcích, které k jejich domu patřily. Byly obrovské. Brzy nás dohnala Constance na svém krásném grošovaném koni v jezdeckých kalhotách a přiléhavém sáčku. Kousek za ní se objevil i Tren. Přijel až ke mně a naklonil se tak, aby mi dosáhl na rty.

"Abys nespadl, chlapče," smál se mu Anthony.

"Co tu oba děláte?" ptala jsem se s úsměvem. Jízda na koni mě poslední dobou těšila víc, než obvykle. Asi jsem tomu začínala přicházet na kloub.

"Ještě jsem vás nevzal na jedno místo Anori," řekl místo toho Anthony a rozjel se. Následovala jsem ho společně s těmi dvěma. Dojeli jsme na jednu velkou, ale naprosto rovnou louku.

"Vítejte na mojí střelnici," máchl rukou. Slezla jsem z koně a následovala ho k malému altánku na jednom jejím konci.

"Co si trochu zasoutěžit?" nadhodil Anthony a podával jednu zbraň mě a druhou Trenovi. Třetí si vzal sám a Constance odstoupila kus stranou.

"Dáma první," pokynul mi. Obratně jsem otevřela a zkontrolovala zbraň a nabila ji.

"Pal," zakřičela jsem a do vzduchu vylétl první předmět. Chvíli jsem mířila, než jsem vystřelila a zasáhla cíl.

"Páni, jste dobrá," kývl uznale Anthony.

"Jsem přece policistka, střílet umím víc, než dobře," usmála jsem se. Ještě chvíli jsme se bavili střelbou. Já trefila všechny, Tren jeden minul, ale jenom díky tomu, že jsem ho rozptýlila. Pak Anthony odložil svou zbraň.

"Co takhle malá soutěž, jen vy dva?" zeptal se nás.

"A co dostane vítěz?" zeptal se Tren a volnou ruku mi položil kolem ramen.

"Dobrý pocit z vítězství?" navrhla jsem a všichni (dokonce i Constance!) se zasmáli. Dost daleko před námi stály dva bílé stolky, na které Anthony vyskládal korkové špunty od vína.

"Střídejte se po jedné ráně," řekl nám pak, když přišel zpět k nám,

"Chceš začít?" ptal se mě Tren. Zavrtěla jsem hlavou. Bez dalších otázek se rozkročil, natáhl obě ruce před sebe, zamířil a neomylně trefil první ze špuntů. Následovala jsem jeho příkladu a také zamířila. Stejně jako on jsem trefila cíl. Takhle úspěšně jsme pokračovali až k poslednímu kousku, kdy Tren vystřelil tak rychle, že jsem nestihla udělat nic, čím bych ho rozptýlila. Sakra. A samozřejmě trefil. Soustředila jsem se na poslední ránu, ale jak jsem byla ve stresu, těsně jsem minula. Špunt se jen lehce zakymácel.

"Foukal vítr, měla jsi mířit víc doleva," objevil se za mnou Tren, vzal mi zbraň z ruky a pak mě políbil na čelo.

"Mířila jsem, ale špatně jsem to odhadla," pokrčila jsem rameny.

"Mohla sis přece udělat bezvětří," popichoval mě.

"Taková výhra by mě netěšila, když by nebyla fér," zavrtěla jsem hlavou a on mě znovu políbil. Pak mě pevně objal kolem pasu a líbal mě přes ouško až na krk.

"Pane Natori, je tu nějaký muž a tvrdí, že má hlídat tady madam," objevil se vedle nás sluha a při slově madam se podíval na mě.

"Říká, že se jmenuje Patrik," dodal pak a Tren přikývl, jako že ví, o koho se jedná. Ještě aby ne. Vrátili jsme se zpátky do domu, kde stál ve vstupní hale Patrik, na sobě tuniku s vyšitým mým znakem.

"Ahoj krásko," usmál se, když mě uviděl a Trenovi zasalutoval.

"Ahoj Patriku," usmála jsem se nazpátek. A taky jsem si všimla, jak se Constance ušklíbla. Ale ne, copak jsem si to u ní zase zavařila? Čím tentokrát?

"Kdo přijede za tebou?" zajímal se hned Tren.

"Erik," odpověděl Patrik. Radostně jsem zatleskala rukama.

"Teda, ty máš nějakou radost," zamračil se naoko Tren.

"No jasně, když mě totiž hlídá Erik, tak si vlastně můžu dělat, co chci," zubila jsem se.

"To bys mi to ovšem nesměla říct. Teď vydám patřičné příkazy," vyplázl na mě jazyk.

"Teda, ty jsi," zamračila jsem se.

"Tvůj nejdražší snoubenec," dořekl za mě. Dělala jsem, jako že přemýšlím.

"S tím nejde nesouhlasit," přikývla jsem nakonec s úsměvem. Naším hašteřením se všichni, až na Constance, bavili celé odpoledne. Po večeři jsme ještě chvíli seděli společně v jednom ze salónků a pak jsem se rozloučila a šla si lehnout. Dnešek mě trochu zmohl. Jakmile jsem se ocitla sama v tmavém pokoji, vzpomněla jsem si na svou noční můru a hned mě přepadl neklid. Rychle jsem si skočila do sprchy a pak se zavrtala do peřin. Ale nemohla jsem spát, a když už jsem zabrala, byl to velmi neklidný spánek. Bylo něco po půlnoci, když jsem zaslechla tiché otevření mých dveří. Zadržela jsem dech a krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Mužská postava pomalu přecházela k mé posteli. Strachy jsem nebyla schopná se ani pohnout, i když jsem věděla, že bych proti té osobě měla okamžitě vyrazit. Jenže jak se postel zhoupla pod vahou jeho těla, zaplavila mě tolik známá vůně.

"Trene?" vydechla jsem překvapeně. Co ten tu dělal?

"Promiň srdíčko, nechtěl jsem tě vzbudit," zabroukal mi do ucha a přitáhl si mě do náruče. Nechala jsem se, bylo to tak uklidňující. Teď už si na mě nikdo nedovolí.

"Už nejsem zvyklý spát sám. Navíc mám o tebe strach, a neznám víc uklidňující pocit, než když tě můžu držet v náručí," šeptal mi do ucha a hladil mě po paži.

"Ráno jsi říkal Constance, že já jsem tvoje peřina, ale ve skutečnosti ležíš spíš ty na mě," podotkla jsem s úsměvem.

"Neuškodí, když občas použiješ ty mě. Mačkám tě moc?" strachoval se hned.

"Vůbec ne. Můžeš se tulit ještě o něco víc," zavrněla jsem a on mě moc rád poslechl. Teď už jsem neměla problém usnout. Vzbudila jsem se ještě za tmy. Tren už byl vzhůru, ale dál v tichosti ležel.

"Nerada to říkám, ale měl bys jít. Víš, že mi Constance nosí šaty a nevím, jestli je dobré, aby tě tu viděla," promluvila jsem.

"Já vím," přitakal mi, ale ještě chvíli mě nechal, abych si mohla hovět v jeho náručí. Pak se pomalu zvedl z peřin a chystal se k odchodu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, vrátil se ke mně a obdařil mě jedním opravdu vášnivým polibkem. Když mě pustil, pro sebe se něčemu zasmál a nechal mě tam sedět, ještě stále omámenou. Už jsem neusnula. Jen jsem se převalovala v peřinách a opájela se představou, jak krásná byla dnešní noc, i když jsme vedle sebe jen leželi. Celý den jsem strávila s Anthonym, který mě provázel po celých svých pozemcích a přitom mi vyprávěl různé rodinné historky. Večer jsem se ve dveřích do jídelny srazila s Erikem.
"Eriku! Tak ráda tě vidím," zasmála jsem se a na přivítanou ho pevně objala. Erik samozřejmě okamžitě zrudl.

"Ahoj Anori, to mě moc těší," zabroukal.

"Jak jsi na tom se svým otcem? Slyšela jsem, že ti zakázal pro nás dál pracovat," ptala jsem se hned.

"No, popravdě jsem tak trochu utekl z domu a rozhodl se, že se pokusím postavit se na vlastní nohy," pokrčil rameny. Jen jsem se na něj zazubila. Po večeři jsme opět strávili příjemný večer v jednom ze salónků, kdy jsme si všichni společně povídali. Tedy až na Constance, která jako vždy seděla v jednom z křesel a jen nás poslouchala, jinak neřekla ani slovo. Na kutě jsem se odebrala brzy. Tren mi jedním mrknutím naznačil, že za mnou zase přijde. Hned jsem se cítila lépe. Nemohla jsem nedočkavostí ani usnout, dočkala jsem se ho asi až v jednu ráno, kdy mě nechal, abych se schovala do jeho náručí. Druhý den jsem si trochu přispala. Mrkala jsem do plného sluníčka, které naznačovalo, že je spíše čas k obědu, než na snídani. Divila jsem se, že mě nikdo nevzbudil. Spěšně jsem se oblékla a vyběhla z pokoje. Chodby byly úplně prázdné. Procházela jsem všechny místnosti, ale nikde nikdo nebyl. Až skoro v posledním salónu jsem slyšela takové jakoby bolestné syčivé zvuky. Vydala jsem se tím směrem a spatřila Patrika, jak si na jedné z pohovek ošetřoval poraněnou ruku.

"Patriku, ukaž, já to udělám. Co se stalo?" vyzvídala jsem, mezitím, co jsem ho brala za zraněnou paži.

"Prohledával jsem okolí, napadli nás. Nechápu, jak můžou tak rychle vědět, kde jsi," brblal. Zručně a rychle jsem mu ošetřovala všechny tržné ranky.

"A kde je Tren?" ptala jsem se po chvíli.

"Všichni běhají venku. Mě poslal dovnitř, abych se trochu vzpamatoval," oznámil mi. Skousla jsem si ret. Měla jsem jedinečnou příležitost, probrat s Patrikem svůj plán, jak trochu poškádlit Trena, aby přestal s tou svou žárlivostí. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž ke svému a šeptem jsem mu všechno vyložila. Patrik nakrčil čelo, jak se soustředil na to, co mu říkám, ale nakonec svolil

"To bude docela legrace, všiml jsem si, jak po mě občas hází vražedné výrazy, ale s tímhle jsem si to nespojil," smál se. A zrovna v tu chvíli vešel dovnitř Tren následovaný Constance. Oba nás přejeli pohledem, poznala jsem ten Trenův. Patrik na mě pohlédl, ale já mírně zavrtěla hlavou, teď ještě není ten správný čas. Místo toho jsem vyskočil z pohovky a přeběhla k němu, abych ho mohla políbit.

"Tak co?" ptala jsem se a objímala ho kolem krku. Tren mi začal vysvětlovat celou naši situaci. Věděla jsem, proč to dělal. Normálně by mi to neřekl, ale znervózňoval ho Patrik, a proto si mě svým povídáním snažil udržet u sebe. Po rychlém obědě odešli kluci ještě chvíli ven, aby obhlédli opravdu všechno. Já tu zůstala.

"Anori, ráda bych s vámi mluvila," ozvala se za mnou najednou Constance. Dost mě vyděsila.

"Co se děje, Constance," usmála jsem se na ni mile.

"Jde mi o to, co provádíte mému vnukovi," začala hned zostra. A jejda, tohle nebude moc příjemný rozhovor.

"Co přesně máte na mysli?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem nevěděla, na co naráží.

"Chci vědět, jaké máte plány do budoucna. Jste na něj dost mladá, on už má ve svém životě jasno, ale vy očividně tápete," spustila.

"Opravdu nevím, o čem mluvíte. S Trenem plánujeme společnou budoucnost a já vím naprosto přesně, kde chci být," nedala jsem se, i když mi tahle debata začala být dost nepříjemná.

"A co to flirtování s tím vaším doprovodem? Přijde vám normální, aby vás jeden z nich oslovoval krásko? A navíc moc dobře víte, že to Tren špatně snáší a přesto to děláte. Chci vědět, o co přesně vám jde. Nenechám nikoho, aby mu ubližoval," rozčilovala se.

"Patrik je můj velmi blízký přítel, ale nikdy bych si k němu nedovolila víc, než se dá považovat za projev přátelství. A Tren to ví," bránila jsem se.

"Oh, jistě. To ty před vámi říkali také. Vždycky si vyhlédl nějakou krasotinku, která viděla akorát sebe a na něj už nedohlédla," odfrkla si.

"Nejsem stejná jako ty ostatní. Taky mi na vašem vnukovi záleží a chci, aby byl šťastný," zvýšila jsem rozhořčením hlas. Nikdo mě nebude srovnávat s jeho ex.

"Co vás na něm tak bere. Je to jeho pěkný vzhled, jeho peníze? Nebo prostě jen ráda ubližujete ostatním?" zeptala se mě posměšně.

"Rozhodně si vztahy nevybírám podle vzhledu. To, že je Tren tolik přitažlivý, je jenom úžasný bonus k tomu všemu okolo. A peníze? Jak by mi mohlo jít o peníze? Znám Trena osm let. A zamilovala jsem se do něj už na Zemi, kde hrál svou roli člověka. Měl nižší postavení než já a dokonce i menší plat. A přesto jsem si vybrala jeho," rozhodila jsem rozčileně rukama. Z čeho mě to tu obviňovala? Neměla jsem daleko do breku. Ne proto, co říkala, ale spíš proto, že mě neměla ráda. Očividně na mě byla vysazená.

"Zní to pěkně, ale takovým pohádkám se těžko věří. A tady jste se nechovala nějak zvlášť ohleduplně k jeho citům," vyčetla mi.

"Neměla jsem šanci je prokázat. Hned mezi dveřmi jste na mě vystartovala," štěkala jsem nazpátek, teď už opravdu vytočená.

"Já opravdu nevím, co přesně v tom tedy je, ale zneužíváte jeho dobroty a oddané lásky. Podle mě budete pěkná běhna, když tu takhle koketujete s personálem. A navíc ještě sobecká, vůbec bych se nedivila, kdyby v tom opravdu bylo to, že má vlastní dům a dobrou práci. Máte na sobě plno krásných šperků, samozřejmě dárečky, že? Necháváte se hýčkat a za to kroutíte svým tělem? A on na vás samozřejmě visí. Nevidí, jak ho využíváte. A já nechci přihlížet tomu, jak ho zase přežvýkáte a vyplivnete, než mu spadnou ty růžové brýle. Moc dobře vím, že už jste od něj jednou odešla. Proč byste to neudělala znovu hned, jakmile dostanete nějaký důvod? Nebo jakmile přestane s tímhle rozmazlováním?" zasyčela mi do obličeje plno výčitek. Zůstala jsem na ni chvíli oněměle zírat. Tak tohle si o mě myslela? Do očí mi vhrkly slzy, nedokázala jsem je zastavit.

"Proč nám prostě nemůžete dát všichni pokoj a pochopit, že se milujeme?" zavzlykala jsem, otočila se na podpatku a vyrazila ze dveří.

*****

(Tren)

Akorát jsem vyšel ze svého pokoje, už osprchovaný a oblečený do čistého prádla a přemítal nad tím, za jak dlouho budeme muset odjet, když se z chodby vyřítila Anori, ani si mě pořádně nevšimla, jen do mě vrazila a běžela zase dál. Zaraženě jsem za ní zůstal zírat. Pak jsem se otočil a vydal se směrem, odkud přiběhla, tam jsem našel Constance, v obličeji celou bledou.
"Babi, co se stalo?" ptal jsem se podezřívavě, ale začínalo mi to být jasné.

"Asi jsem řekla něco, co jsem neměla," hlesla. Přísně jsem na ni hleděl.

"Mluvila jsem s Anori. A nebyla jsem milá. Vlastně jsem ji dost nevybraně urazila," skousla si ret a zírala si na své propletené ruce. No to mě potěš, moje babička a v rozpacích?

"Co přesně si jí řekla?" zeptal jsem se chladně. Constance trhla rameny.

"Vyčetla jsem jí, jak se k tobě chová," špitla.

"Babi, to je naše věc, kterou si společně vyřídíme," zavrčel jsem.

"Nechci, aby to dopadlo jako minule. Všechny tě jen zneužívaly, a když tě měly dost, odkoply tě. Já už nedovolím, aby se to opakovalo," pronesla rozhořčeně. Napřímil jsem se a Constance strnula. I ona pochopila, že právě přestřelila.

"A tohle jsi jí řekla?" zasyčel jsem a jen se děsil odpovědi. Constance ztuhle přikývla.

"To se mis nad zdá. Tohle už vážně přeháníš!" zvýšil jsem hlas, což k nám přilákalo dědu. Stávalo se zřídkakdy, že bych na někoho křičel, a už vůbec ne na babičku.

"Co se děje, drahá?" ptal se. Constance zarytě hleděla do země.

"Jen se pochlub," zavrčel jsem a děda mě zpražil pohledem. Jenže tentokrát jsem byl v právu a navíc šíleně rozčilený.

"Řekla jsem Anori dost ošklivých věcí a ona pak s brekem utekla," vysoukala ze sebe nakonec. I děda se na ni zamračil a já tentokrát strnul.

"Ona plakala?" zděsil jsem se. Constance přikývla a bylo vidět, že i ona nemá daleko do pláče. Ach ne, kdybych si toho všiml, tímhle rozhovorem bych se vůbec nezdržoval a rovnou šel za ní.

"Sakra, jestli běžela někam daleko a něco se jí stalo, vyvodím z toho důsledky," zavrčel jsem a chvatně vyběhl zpět směrem, kterým ona prve utíkala.

"Anori! Zlato, kde jsi? Ozvi se, miláčku," volal jsem na ni. Mohla být kdekoliv. Samozřejmě, že se neozvala, znal jsem ji. Věděl jsem, že si někam zalezla a snažila se to v sobě zadusit. Za sebou jsem zaslechl další volání. Constance s Anthonym ji také hledali. Vzal jsem si na starost prohledat jižní zahradu, ale po hodině marného pátrání, jsem si zničeně zajel prsty do vlasů. Ach, kde může být? Chtěl jsem se rozběhnout a hledat dál, ale zarazil mě tichý vzlyk. Otočil jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo nebyl. A pak jsem se jen tak podvědomě podíval nad sebe. Moje Anori tam seděla na jedné větvi, nohama komíhala ve vzduchu a dusila v sobě vzlyky. Měla na sobě nádherné šaty v karamelové barvě, ve kterých i přes uplakanou tvář vypadala úchvatně. Přišel jsem kousek blíž.

"Odkdy princezny lezou po stromech?" zeptal jsem se jí. Párkrát popotáhla.

"Čekám tu na prince na bílém koni," řekla pak, hlas se jí několikrát zlomil. Teď jsem měl na Constance ještě větší vztek, než předtím, co jí to provedla!

"Tak to mě moc mrzí, srdíčko, že jsem přišel pěšky. Mohl jsem si vzít alespoň Minet, ta je taky bílá," zažertoval jsem trochu a ona se mírně pousmála.

"Pojď dolů, lásko," vztáhl jsem jednu ruku, jako bych ji tím snad pomohl. Chvíli váhala a já si stihl všimnout bot na vyšším podpatku. Proboha, jak v tomhle vylezla nahoru? Odpověď se mi naskytla hned, kdy se strom celý ohnul tak, že větev, kde seděla, byla jen kousek nad zemí. Anori pak lehce seskočila a strom se zase zpátky narovnal. Mělo by mě přestat překvapovat, co všechno dovede.

"Pojď ke mně," rozevřel jsem náruč a čekal, až sama přijde. Trvalo jí to jen chviličku. Všiml jsem si, že skryti větvemi nízkých stromků nás pozorují děda s babičkou. Rozhodl jsem se, že Constance ukážu, jak moc se v Anori mýlila. Přitiskl jsem si ji k sobě a ona se roztřásla novými vzlyky. Jemně jsem ji hladil po ramenou a říkal si, kolikrát jsem si sliboval, že už kvůli mně nebude nikdy plakat. A přitom v poslední době kvůli mně plakala více než často.

"Přestaň plakat, zlatíčko. Všechno bude dobré," tišil jsem ji.

"Nebude," zavzlykala mi do košile a spustila nanovo. Její slzy okamžitě zalarmovaly všechny moje ochranitelské sklony. Pevně jsem si ji přivinul na hruď a směrem ke Constance poslal jeden vražedný pohled.

"Constance mi řekla, co se stalo. Bude to dobré, uvidíš," šeptal jsem jí a rukama jí přejížděl po zádech nebo ji vískal ve vlasech. Trvalo to pěkně dlouho, než se vyplakala. Pak už jen trhaně popotahovala.

"Proč musíme mít všechno tak složité?" ptala se mě.

"To já nevím, miláčku," pokrčil jsem rameny.

"Tvoje rodina mě nesnáší," pokračovala dál.

"To přece vůbec není pravda. Juana s Razielem si tě hrozně oblíbili, Airine tě přímo zbožňuje a dokonce i Nik tě má rád, i když to dává najevo trocho podivným způsobem," vymlouval jsem jí to.

"No právě, a to je všechno. Ostatní tvoje příbuzenstvo mě nemůže vystát," vrtěla hlavou.

"Tak to není. Constance to určitě nemyslela tak zle," konejšil jsem ji. Za tohle Constance rozhodně přetrhnu jako hada.

"Teď, když nad tím přemýšlím, chápu, že si mohla myslet, že flirtuju s personálem. Já se vždycky ke služebnictvu chovala mile. Není mi zrovna dvakrát příjemné, když se o mě všichni takhle starají, jsem zvyklá se o sebe starat sama. Myslela jsem, že když k nim budu milá, bude je to těšit. Nenapadlo mě, že to Constance bude vnímat jinak," začala se bránit proti něčemu, co jí Constance pravděpodobně vyčetla. Políbil jsem ji do vlasů a jemně se s ní pohupoval ze strany na stranu. Jednou se zhluboka nadechla a pak se kousek odtáhla, aby mi viděla do obličeje.

"Mě ani netrápí to, co mi řekla, jako mě spíš mrzí, že mě taky nemá ráda, stejně jako ty tvoje příšerný tety," zašklebila se a já se musel zasmát.

"Já tě nechci dostat do situace, abys musel volit mezi mnou a tvou rodinou. Já bych se velmi ráda stala její součástí. A až na to budu mít věk, chci ti dát děti, opravdu chci. To všechno víš, že ano?" pozvedla ke mně své nádherné čokoládové oči, kde se jí ještě stále leskly slzy.

"To všechno vím, a je to jedna z věcí, proč tě tak moc miluju," políbil jsem ji tentokrát na čelo.

"Já jenom nechci, aby i naše děti prožívaly to, co si prožíváš ty. Aby je někdo odstrkoval kvůli tomu, jaké mají rodiče. Nechci je připravit o tety a prarodiče jen proto, že jsem si s nimi nesedla," říkala dál a já doufal, že tohle všechno Constance slyší. Přitáhl jsem si její rty k polibku, abych tak zpečetil všechno, co dneska řekla. Znovu mi položila hlavu na hruď a já ji pevně objal. Pohledem jsem vyhledal babičku s dědou. Tentokrát to byla Constance, kdo plakal a Anthony ji konejšivě držel v náručí. Nesnášel jsem všechny ženské slzy, ale tentokrát jsem neměl potřebu za ní jít a utěšit ji. Já teď v rukou držel to nejcennější, co jsem ve svém životě kdy měl a odmítal ji pustit jen na krok. Jemně jsem ji vískal ve vlasech. Anori mezitím přestala popotahovat.

"Pojď, vrátíme se dovnitř," vzal jsem ji za ruku.

"Myslíš, že je to dobrý nápad se tam vracet? Určitě bych si našla nocleh i někde jinde. Constance určitě nebude nadšená, až mě znovu uvidí," zaprotestovala.

"Vsadím se, že Constance moc mrzí, co ti řekla. A nikdy by si neodpustila, kdybys kvůli ní odešla. Má o mě jen starost a občas to dost přehání. Není zlá," zastal jsem se babičky. Opravdu jsem nechápal, co to do ní vjelo. Tolik ji chtěla vidět a pak se chovala takhle nepřátelsky. Anori se krátce zamyslela, a pak s pousmáním kývla.

"Tak dobře," usmál jsem se a odváděl ji opačnou stranou, ne kde stáli mí prarodiče. Nechtěl jsem, aby se s Constance musela vidět teď hned. Potřebovala trochu času.