Yuiko - povídka

Omlouvám se, ale včera jsem na to úplně zapomněla, vydávám tedy dnes. Doufám, že si díl užijete a pilně pracuji na pokračování, tak snad bude zavčasu. . . V práci jsem byla celý den zavřená u sebe v kanceláři. Nechtěla jsem vůbec vycházet ven. Čekala jsem, že pro mě Tren večer přijde, ale neudělal to. Trochu mi to zkazilo už tak pochmurnou náladu. Ale co. Dojít zvládnu i sama. Loudala jsem se, neměla jsem náladu vůbec na nic. "Ahoj," volala jsem už ode dveří. Tentokrát tu nic nevonělo. To opravdu nedělal vůbec nic? Slyšela jsem je z obýváku. Došla jsem až tam a našla je všechny tři sedět na pohovce. "Ahoj, chlapci? Nikdo mě nevyzvedl, plotna je studená, co jste dělali celý den?" dala jsem si ruce v bok. "My dva byli s tebou v práci, jako obvykle," bránil se hned Erik s Patrikem. "A já chtěl něco dělat, ale upadl mi vysavač na nohu a asi jsem si zlomil prst," přiznal se Tren. Přistoupila jsem blíž. "Opravdu? Ukaž mi to," zajímala jsem se...

Jak jsem slíbila, je neděle po pauze a já se donutila napsat pokračování. Myslím, že už název mluví za vše, tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Jak se mi původně nechtělo jet na hory pryč od případu, tak se mi teď zase nechtělo zpátky. Doba, kdy důkazy a stopy přicházely jedny za druhými, byla pryč. Teď jsem opět byla na mrtvém bodě. K tomu, abych byla vyřešení případu zase o něco blíž, bych totiž potřebovala najít ony pozemské čarodějky, na které všechny indicie ukazují a přinejlepším se stát jednou z nich. Ovšem otázka byla jak se k nim dostat, a kde vůbec takovou informaci hledat? Seděla jsem u stolu ve své kanceláři, hlavu položenou na pracovní desce mezi samými papíry, které byly všechny naprosto k ničemu, a utápěla jsem se v pocitu vyhoření. Probralo mě, když mi v zorném poli přistál hrníček s horkou kávou. Zdvihla jsem pohled a setkala se s tím Trenovým. "Kde ty to kafe pořád bereš?" zeptala jsem se místo poděkování. "Když ty ráno sedíš u snídaně ...

Hlásím se s pokračováním, tentokrát včas. Počítejte s tím, že teď bude menší pauza, ale o zkouškovém vydávat fakt nezvládnu. No a kdyby se vám zdálo, že tenhle díl místy upadá, tak se nezlobte, jsem nemocná a psala jsem to s vypětím posledních sil. I tak přeji pěkné počtení: . . Tím, že jsme šli spát až ráno, nechtělo se mi vstávat ani za nic. Dlouho jsem jen bez hnutí ležela a přemlouvala se otevřít alespoň jedno očko. Tren pořád ležel vedle mě a hladil mě po zádech, jen občas mě na chvilku pustil, a pak opět pokračoval v hlazení. Nevěděla jsem, co provádí, že mě musí pouštět. A tak zvědavost zvítězila nad lenivostí a já konečně otevřela oči. Můj andílek ležel pohodlně opřený o polštář, na nose brýle (ten nový obal na ně ležel na nočním stolku vedle něj, což mi udělalo radost) a četl si. Aha, proto mě musel pouštět, aby otáčel stránky. "Dobré odpoledne, miláčku," usmál se, když zjistil, že jsem vzhůru. "Ahoj, ty už jsi vzhůru?" zeptala jsem se celkem zbytečně. ...