Výpověď

Jak jsem slíbila, je neděle po pauze a já se donutila napsat pokračování. Myslím, že už název mluví za vše, tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Jak se mi původně nechtělo jet na hory pryč od případu, tak se mi teď zase nechtělo zpátky. Doba, kdy důkazy a stopy přicházely jedny za druhými, byla pryč. Teď jsem opět byla na mrtvém bodě. K tomu, abych byla vyřešení případu zase o něco blíž, bych totiž potřebovala najít ony pozemské čarodějky, na které všechny indicie ukazují a přinejlepším se stát jednou z nich. Ovšem otázka byla jak se k nim dostat, a kde vůbec takovou informaci hledat? Seděla jsem u stolu ve své kanceláři, hlavu položenou na pracovní desce mezi samými papíry, které byly všechny naprosto k ničemu, a utápěla jsem se v pocitu vyhoření. Probralo mě, když mi v zorném poli přistál hrníček s horkou kávou. Zdvihla jsem pohled a setkala se s tím Trenovým.

"Kde ty to kafe pořád bereš?" zeptala jsem se místo poděkování.

"Když ty ráno sedíš u snídaně a házíš na všechny ty své kyselé obličeje, tak já vařím do termosky kávu," odpověděl mi. Nechápala jsem, kde se mnou bral tu trpělivost. Mohla jsem být sebe protivnější, ale on se ke mně pořád choval mile a snažil se mě uklidňovat.

"Pořád nic?" zeptal se, když přelétl pohledem hromadu papírů, která byla o dost větší, než před hodinou, kdy mě kontroloval naposledy.

"Ne pořád nic. A už nevím, kde má hledat," povzdechla jsem si.

"Trochu to tu přerovnáme, a třeba tě mezitím něco napadne," navrhl mi a pustil se do přerovnávání spolu se mnou. Sice jsem si říkala, že je to zbytečná práce, protože mě u toho stejně nic nenapadne, ale nechtěla jsem být ještě protivnější a tak jsem mlčela.

"Ani tady nic nebylo?" zeptal se Tren a zamával knihou vázanou v kůži.

"Kriste pane, ta kniha od Joshe!" vykřikla jsem, když jsem ji poznala.

"Tys ji ještě nečetla? Myslel jsem, že to bylo první, kde jsi hledala," pozdvihl Tren obočí.

"Tak příště nemysli!" vyštěkla jsem a vytrhla mu tu knihu z ruky.

"Pozor na jazyk, mladá dámo," upozornil mě na to, že už jsem trochu přestřelila mez jeho trpělivosti. Neomluvila jsem se, jen jsem si sedla zpět na židli a otevřela tu knihu. Tren mě nerušil a odešel si po své práci. Asi po dvou hodinách mě vyrušilo zaklepání na dveře. Byl to opět policejní prezident.

"Naše pracoviště navštěvujete nějak více než často, nezdá se vám?" zeptala jsem se ho. Vážně mě rozčiloval, jak mě v jednom kuse s něčím otravoval.

"Změňte tón hlasu, slečno Hokaido. Se shora přišlo dost různých nových nařízení a vyhlášek, budu s vámi muset probrat jejich plnění v praxi. Řekněme na pracovní večeři, dnes v osm v té italské restauraci u nádraží," oznámil mi. Neměla jsem možnost odmítnout.

"Co ti chtěl?" ptal se mě pak Tren, když se opět přišel podívat, jestli neležím na zemi v mdlobách.

"Přikázal mi jít s ním na pracovní večeři," odpověděla jsem.

"Jo tak pracovní večeře? Nevím, jestli se mi chce tě tam pustit," polemizoval. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.

"Myslím, že ani ty nedostaneš možnost protestovat," zavrtěla jsem hlavou.

"Zajímalo by mě, co ti bude chtít doopravdy," zabroukal mi do ucha.

"To já netuším, ale asi to nebude jen tak," pokrčila jsem rameny.

"Jak ti to jde? Objevila jsi něco?" zajímal se hned.

"Něco ano, ale nemůžu se na to moc soustředit. Pojďme už domů. Dáme si společně vanu a trochu se odreagujeme," přemlouvala jsem ho.

"Ty jsi tu šéf," souhlasil. Opravdu jsem se potřebovala odreagovat a Tren pro to udělal maximum. V koupelně zapálil dvě velké vonné svíčky, stejnou vůni přidal i ve formě pěny do vany a k tomu nám zpívala Enya. Prostě pohlazení po těle i po duši. A když k tomu ještě připočtu fakt, že jsem se v té horké voňavé vodě mohla opírat o jeho dokonale vypracovaný hrudník, nemohla jsem si už přát nic víc.

"Lepší už to být nemůže," vzdychla jsem, naprosto spokojená. Jen se pousmál a začal mě vískat ve vlasech.
"V té knížce od Joshe se píše všechno o tom spolku. Postupně od založení přes veškerou historii vývoje. Teď jsem někdy v devatenáctém století," oznámila jsem mu pak jakoby nic, když už jsme byli oba navzájem umytí a jen jsme si vychutnávali vodu, dokud byla horká.

"To je ale dobrá zpráva, ne? V práci ses tvářila, jako kdyby tam nic moc důležitého nebylo," nechápal Tren a natočil se tak, aby mi viděl do tváře.

"Je to všechno moc důležité, ale čím víc toho čtu, tím méně se mi to líbí. Asi tě nebudu moct vzít sebou," odpověděla jsem.

"Já se tě ale neptal, jestli jít můžu nebo nemůžu. Nenechám tě jít do takhle nebezpečné situace samotnou," zamračil se.

"A já zase nehodlám ruinovat tvoje duševní zdraví víc, než to dělám. Myslím především na tvoje dobro a nebezpečí. Věř mi, že když se stanu jejich sestrou, neublíží mi. Ale ty bys byl v ohrožení," říkala jsem a hladila ho přitom na koleni, které mu vyčnívalo z vody.

"To nechápu, proč si to myslíš?" nenechal se tak snadno rozptýlit.

"Teď to nechci probírat. Nejdřív tu knížku dočtu, abych věděla, na čem jsem," zavrtěla jsem odmítavě hlavou. K mému překvapení mě políbil na čelo.

"Ale pak mi řekneš všechno, co bude důležité a až pak se společně dohodneme, jak budeme dál pokračovat, jasné?" zeptal se. Přikývla jsem.

"Pojď už z vody, ať se nenachladíš," vyhnal mě pak z vany. V ložnici jsem se oblékla do těch černých koktejlek, co jsem měla na zásnubním večírku naší kolegyně.

"Takové krásné šaty na pracovní večeři? Není jich pro staříka škoda?" utahoval si ze mě Tren, který jen v lehkých plátěných kalhotách a bez košile ležel ne posteli s knihou v ruce.

"Znám jednoho postaršího chlapíka, kterému se tyhle šaty dost líbily," vrátila jsem mu stejnou mincí. Nechápavě pokrčil čelo, ale pak, když mu došlo, že tím postarším chlapíkem jsem myslela jeho, zahodil knížku a stáhl mě k sobě do postele.

"Neměla bys staříky takhle pokoušet, někteří z nich mají ještě dost síly na to, aby si tě přehnuli přes koleno," políbil mě na ústa.

"Mohl by sis tu sílu šetřit na něco jiného," skousla jsem si svůdně ret. Času už sice nebylo nazbyt, ale kdybych si měla vybrat mezi pracovní večeří a postelovými hrátkami, volba by byla jasná.

"Nech svého staříka taky trochu vydechnout," zakoulel očima a raději mě pustil. Sledovala jsem ho trochu zmateně, když se začal oblékat do košile a kalhot.

"Venku už je tma, takže tě nenechám jít samotnou. Navíc staří lidé rádi chodí na procházky," vysvětlil mi, proč se obléká.

"V kuchyni je starý rohlík, tak si ho můžeš vzít sebou a třeba ho nadrobit holubům v parku," vyplázla jsem na něj jazyk. Jen se zasmál. Netrvalo to dlouho a už jsme společně šli směrem k nádraží, kde byla malá rodinná italská restaurace.

"Až budeš chtít odejít, napiš mi dostatečně dopředu ano? Abych sem stihl dojít," políbil mě Tren na čelo a odcházel. Já se zhluboka nadechla a vešla dovnitř, kde jsem se hned začala rozhlížet. Uviděla jsem ho sedět až vzadu, v napůl zakrytém boxu, který poskytoval dostatek soukromí. My jsme si takový brali s Trene, když jsme si chtěli u večeře udělat trochu intimní atmosféru. Neměla jsem z toho zrovna dvakrát dobrý pocit. Došla jsem až tam.

"Dobrý večer," pozdravila jsem a sundala si kabát dřív, než by stačil vyskočit a sundat mi ho sám, kdyby měl náhodou takové úmysly.

"Dobrý," přejel mě pohledem možná o něco důkladněji, než mi bylo příjemné. Raději jsem se rychle posadila za stůl, abych zakryla své nahé nohy. Začala jsem trochu litovat toho, že jsem si ty šaty vzala, ale byly to jediné slušné a společenské, které jsem měla.

"Dobrý večer, vítejte u nás. Zde prosím, jídelní lístky. Co vám mou přinést k pití?" přiběhl k nám číšník a i on na mě vrhl trochu příliš vřelý úsměv, který jsem ovšem přivítala raději než prezidentovo okukování.

"Dáme si celou lahev červeného, tady toho, a dvě sklenky," objednal prezident, aniž by se na mě jen podíval a ukazoval na jakousi položku v nápojovém lístku. Číšník odešel a já chvíli hleděla do menu. Popravdě mě chuť k jídlu dost přešla.

"Třeba červené nepiji," ozvala jsem se po chvíli, kdy jsem se rozhodla pro zeleninový salát s kuřecím masem.

"Vím, že pijete, je to stejná značka, kterou vám objednává ten váš kolega," odpověděl, ale pohled ke mně stále nezvedl.

"Třeba nemám chuť pít," odporovala jsem mu. Bylo mi krajně nepříjemné, že mě takhle sleduje, co piju.

"Nedělej cavyky, budeš pít, co objednám," pronesl pak a naprosto samovolně přešel do tykání. Byla jsem z toho trochu rozhozená, tak jsem ho nezarazila. Přišel číšník s lahví vína, nechal prezidenta ochutnat a pak teprve nám oběma nalil.

"Vybrali jste něco k jídlu?" zeptal se pak a svou pozornost věnoval výhradně mě.

"Dám si váš vyhlášený Caesar salát," usmála jsem se na něj a on jako na povel zrudl. Ani jsem nepostřehla, co si objednal můj společník.

"Jen salát? Dnes platím já," ptal se mě pak.

"Musím si držet linii," zalhala jsem pohotově. Naštěstí jsem nepatřila k těm, co by si příliš museli hlídat svůj jídelníček, navíc používání magie bylo dost náročné a o energetický výdej jsem tak nemusela mít strach. Jemu to ovšem jak odpověď stačilo, jestli si nabrnkával samé takové slepičky, jako byla naše blondýna, musel se s tím setkávat pořád.

"O čem jsou ty nové vyhlášky, se kterými mě chcete seznamovat?" zeptala jsem se, když jsem odsouvala olivy ze svého salátu. Neměla jsem je ráda a zapomněla jsem v tom stresu poprosit, aby mi je tam nedávali. Podal mi nějaké papíry. Chvíli jsem se jimi probírala a přitom postupně napichovala zeleninu na vidličku a pomalu jedla.

"To jsou ale staré vyhlášky," ohradila jsem se, když jsem zjistila tento fakt.

"Hm, jsi bystrá," protáhl prezident.

"Fajn, takže narovinu, o co tady jde?" zeptala jsem se ostře a zahodila vidličku zpět do mísy se salátem.

"O nic," pokrčil rameny a hodil do sebe už třetí sklenku vína. Vyndala jsem z kabelky mobilní telefon a nenápadně jsem pod stolem vyťukala Trenovi zprávu, aby co nejrychleji přišel k restauraci, že chci jít okamžitě domů. Věděla jsem, že klidně poběží, protože z té sms bylo jasně patrné, že není všechno v pořádku.

"Zeptám se ještě jednou a doufám, že tentokrát dostanu odpověď. O co vám jde? Proč jste mě sem pozval? Tyhle staré vyhlášky očividně nebudou tím důvodem," spustila jsem znovu, když byla zpráva odeslána a já doufala, že si ji Tren hned přečte a vyrazí. Obrátil do sebe čtvrtou skleničku a bouchl s ní do stolu větší silou, než je běžné. Asi byl opilý.

"Chtěl jsem tě vzít na večeři, ale ty bys nepřišla," odfrkl si a pak mě pod stolem silně stiskl na koleni.

"Au, okamžitě mě pusťte. A nechte si těch familiárností. Nevzpomínám si, že bych vám dovolila mi tykat," syčela jsem, abych nevzbudila zbytečný rozruch. Pro ostatní jsme možná působili jako pár, který si chtěl jen trochu zašpásovat. Kruci!

"Proč jsi tak nepřístupná? Toho otrapu od sebe z kanceláře, toho jediného jsi k sobě pustila. Ale on není jediný chlap na planetě," bručel naštvaně a tiskl mě ještě o něco víc. Dost to bolelo.

"Nevím, kam tím míříte," snažila jsem se mu vyprostit.

"Myslím, že víš moc dobře, kam tím mířím. Seš kus ženský a, kurva, každej chlap tě chce! Ale když ty nedáš nikomu šanci? Zmizneš si na tři roky, tři zkurvený roky! A když se vrátíš, už kolem tebe kroužil on, jak hladovej sup," vyčítal mi. Ach bože, já chci odsud pryč.

"Okamžitě mě pusťte. Mám právo vybrat si k sobě, koho chci, a vy to rozhodně nebudete," promluvila jsem normální hlasitostí, abych mu naznačila, že jestli mě nenechá, budu zvyšovat hlas tak dlouho, až budu opravdu křičet.

"Tak jinak. Asi jsi mě dost dobře nepochopila, ty upejpavá kurvičko. Mám dost velký vliv na to, abych toho tvýho chlapce zničil. Doslova!" naklonil se nad stůl, snad aby jeho slova ještě víc vynikla a ruku, kterou mi až do teď drtil koleno, posunul kousek výš na stehno. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nešlo to.

"Trochu silná slova od muže zákona," pronesla jsem nebojácně. Pochybovala jsem totiž, že by dokázal Trenovi jakkoliv ublížit.

"Zničím ho kariérně. Už si tu neškrtne a poletí na hodinu, jestli od něj nedáš ruce pryč a nevybereš si mě. Tvýho těla by byla škoda jen pro jednoho, je to to správný maso pro každýho chlapa!" zaryl mi prsty do stehna a dravě vycenil zuby. Svojí ruku jsem mu zlehka položila na koleno a pak ji posunula o kus výš, aby si myslel, že jsem začala spolupracovat. Vítězoslavně se usmál, ovšem jen do chvíle, kdy mu moje pěst plnou silou vrazila do rozkroku. Pak se složil na stůl a přidušeně sténal.

"Mě vyhrožovat nebudete, a už vůbec mě nebudete nutit k ničemu, co nechci," vyjela jsem na něj a urychleně se zvedala k odchodu.

"Tohle ti nedaruju, ty couro! A obzvlášť jemu. Počítej s tím, že je konec vašemu muchlování v kanceláři," vyhrožoval mi ještě, když jsem vybíhala pryč. Ze dveří jsem se přímo vyřítila a v běhu nepovolila, dokud jsem nezaběhla za roh a nevletěla Trenovi přímo do náručí.

"Any, copak je?" ptal se hned a nechal se ode mě líbat a objímat.

"On…on po mě vyjel," dostala jsem ze sebe nakonec.

"To nadržený prase," ulevil si Tren a cítila jsem, jak se mu napnuly svaly na rukou.

"Kde je, ať mu můžu rozbít držku," zeptal se pak. Tyhle výrazy mi k němu moc neseděly, ale viděla jsem na něm, že je opravdu vytočený, takže jsem raději mlčela. Na mě se mu sahat nesmělo, to se potom neznal.

"V restauraci, ale budeš mít příležitost zítra. Pojďme odsud, já ti to cestou všechno povím," navrhla jsem a zatáhla ho za ruku. Zhluboka se nadechl, ale pak mě jemně objal kolem boků a odváděl mě domů. Já mu mezitím všechno vypověděla, do sebemenších detailů. Rozzlobilo ho to, ale nemohla jsem se mu divit. Až zmínce o mém vysvobozovacím chvatu se zasmál.

"Jsi tak statečná," políbil mě do vlasů.

"Někteří by použili slova jako kurvička nebo coura," pokrčila jsem rameny.

"Lásko, neber si to tak. Snažil se tě zastrašit, abys mu na ty jeho návrhy přikývla. Já odejdu sám, ale až potom, co dostane jednu pořádnou ránu do nosu. A ty odejdeš taky, hned potom, co dořešíš ten případ. Už nebude potřeba se tu déle zdržovat. Tady skončíš, ale jak vidíš, nebudeš mít proč litovat, nikdo z nich ti tady za to nestojí," uklidňoval mě.

"Bude mi líto Kima," nadhodila jsem.

"Dobře, tak to je jeden člověk, který k tobě byl vždy milý a upřímný. Budeš se muset naučit, že přátelství s lidmi pro tebe nikdy nebudou dost dlouhá," pohladil mě po tváři. Pak se ušklíbl.

"Doufám, že ten hajzl se teď někde plazí domů, protože po té tvé ráně nemůže ani vstát. Dala jsi mu pořádnou?" zajímal se.

"Největší, jaké jsem v tu chvíli byla schopná," přitakala jsem mu a on mě odměnil dalším polibkem na tvář. Tušila jsem totiž, že moje pěst, bude to jediné, co prezidentovi ublíží. Tren byl sice velmi nekompromisní, kdykoliv někdo sáhl na mou čest, ale jednalo se většinou o konflikty řešené bezprostředně. Čekala jsem, že do zítřejšího rána vychladne. Doma jsem se hned převlékla do trička a kraťasů na spaní a zalezla do peřin.

"Ukaž mi ještě to koleno," požádal mě.

"Pěkná modřina, musel tě držet celou silou," okomentoval to a jemně mi koleno zlíbal.

"Ještě tady," zafňukala jsem hraně a ukázala na několik malých modřinek, co jsem měla od stisku na stehně. I ty Tren láskyplně zlíbal, nakonec mě políbil na rty a s přáním dobré noci zhasl. Ráno jsme se v posteli chvíli zdrželi mazlením.

"To je naposledy, co se mnou vstáváš do práce," povzdechla jsem si. Neřekl na to nic a popravdě já ani nic nechtěla slyšet. Jen jsem si tu ranní idylku chtěla užít. Po snídani jsme se ruku v ruce pomalu vydali do práce. Všichni se na nás usmívali a zdravili nás, až mi to přišlo k smíchu. Oni vůbec nevědí, že o Trena přijdu jakožto o svého kolegu. Tren pak odešel k tiskárně, kde si dával dohromady papíry své výpovědi. Měl na sobě tmavé upnuté kalhoty a šedé vypasované tričko. Byl přímo k nakousnutí sexy. Všimla jsem si, že všechna děvčata z oddělení po něm pokukují. Nechala jsem je, bylo to naposledy, teď už ho budu doma okukovat jen já. Akorát jsem stála u jeho stolu a domlouvala se s ním, jaké náležitosti ještě zařídí, protože Tren nerad odcházel od rozdělané práce, když dovnitř trochu prkenně vstoupil policejní prezident. Škodolibě jsem se usmála, když mi došlo, že tak prkenně jde kvůli mé včerejší ráně do jeho slabin a že jsem ho pravděpodobně na dost dlouho vyřadila z provozu.

"Chci s vámi mluvit, pane Natori. Hned!" vyštěkl mezi dveřmi, snad aby odvedl pozornost od svého handicapu.

"I já s vámi," vyskočil na nohy Tren a šel mu naproti. Pro jistotu jsem šla hned za ním, abych mohla kdykoliv zasáhnout.

"Jak se mnou mluvíte?" zuřil hned prezident.

"Tak jak si zasloužíte," odpověděl Tren a jednou velmi dobře mířenou ránou do nosu ho poslal k zemi. Na oddělení se rozhostilo ticho. Urychleně jsem přiskočila až k Trenovi a chytila ho za napřaženou paži, abych mu znemožnila uštědřit mu další ránu. Sval měl tak napnutý, že byl úplně tvrdý, jako by snad byl z olova. Prezident se pomalu zvedl na nohy.

"Máte jediné štěstí, že jste mi včera nepřišel pod ruku a že spravedlnost do svých rukou musela vzít jen Anori. Ale buďte si jistý, že jestli se k ní ještě jednou přiblížíte, nebo nedej bože na ni sáhnete, garantuji vám, že ta pěst nebude jen jedna," syčel Tren naštvaně.

"Co to…já…tohle ti…tohle ti…," huhňal prezident, stále dezorientovaný z té rány.

"S výpovědí si nedělejte starosti, odejdu sám," triumfoval Tren ještě a odcházel dolů do sklepa, nevím pro co. I já se zavřela u sebe v kanceláři, nechtěla jsem, aby na mě ostatní koukali. Po chvíli jsem viděla skrz rolety, že si Tren srovnává věci do krabic. Bylo mi to najednou ještě víc líto než předtím. Bude mi tu chybět. Potřebovala jsem ho k ruce, tak jsem si tu na něj zvykla.

"Zlato, můžu?" zaťukal mi na dveře. Rychle jsem si sušila slzy.

"Jasně, pojď dál," protlačila jsem přes ten knedlík, co se mi usadil v krku.

"Proč pláčeš?" staral se hned.

"Přišlo mi to hrozně líto, že musíš odejít, a všechno kvůli mně! Budeš mi tu hrozně chybět, víš? Nejsi jenom moje pravá ruka, jsi obě moje ruce, bez tebe to nezvládnu," fňukala jsem. Urychleně přešel těch několik metrů, co nás od sebe dělilo, a přitáhl si mě do náruče.

"Miláčku, vždyť budu jenom pár bloků odsud. Máme telefony a internet, není přece problém mě kdykoliv zavolat," konejšil mě.

"Cos chtěl?" popotáhla jsem po chvíli.

"Přinesl jsem ti podepsat výpověď," řekl opatrně. Přikývla jsem. Přece nebudu dělat takové scény! Jenže když jsem ten papír viděla před sebou, odvaha mě opustila. Zvlášť když jsem viděla jeho úhledný podpis.

"Já to asi nezvládnu podepsat. Vyhodit svého vlastního snoubence," roztřásla se mi ruka.

"Prokážeš mi tím službu, když to uděláš ty. Jinak budu muset jít za tím hovadem. A já tě o to žádám, jako tvůj snoubenec. Prosím, podepiš tu výpověď," zavrněl mi do ucha.

"Tohle je to nejdivnější přání, které jsem ti kdy plnila," zavrtěla jsem hlavou, ale svůj podpis připojila.

"Ještě že nejsme manželé. Kdybych měla stejné jméno jako ty, vypadalo by to opravdu divně," konstatovala jsem pak.

"Děkuju," políbil mě na spánek.

"A věřím tomu, že bych dokázal vymyslet i divnější přání," uchichtl se.

"Vsadíš se?" skousla jsem si vyzývavě ret.

"To si piš, budu teď mít spoustu času, takže mě určitě něco napadne," popichoval mě.

"A já myslela, že ho využiješ užitečněji," protočila jsem oči v sloup. Jen se usmál a odešel si dobalit věci. Bylo něco málo po poledním, když se za mnou přišel rozloučit. Chtěl si věci ještě odvézt autem domů a nechtěl se tu přílišně zdržovat.

"Dobře," kývla jsem a nechala se políbit do vlasů. Ten den už se nevrátil. Já byla nucena říct všem kolegům, co se včera stalo, a věřte mi, nebylo to zrovna příjemné, zvlášť když ta blonďatá chudinka celou dobu seděla s námi. Ovšem měla jsem příliš práce na to, abych mohla odejít dřív. Šla jsem pěšky, auto měl Tren a přemýšlela jsem o tom, jak to teď bude. Doma jsem nejdřív zahodila kabát a boty naprosto bez zájmu. Pak mě do nosu udeřila nádherná vůně. Zavřela jsem oči a jen po čichu došla do kuchyně.

"Ahoj lásko," usmál se Tren, který se skláněl nad troubou. Znovu jsem začichala.
"Tady to tak voní," usmála jsem se.

"Chtěl jsem tě trochu navnadit, jak to může vypadat každý večer," zasmál se Tren a snažil se vykroutit z mého sevření.

"Pusť, musím to hlídat," smál se mi. Když jsem se pak usazovala na pohovku, nacpaná až k prasknutí, musela jsem uznat, že na tohle si dokážu zvyknout.

"Celý den budu na telefonu. Kdykoliv mi můžeš napsat nebo zavolat, a já ti udělám společnost, hm?" hladil mě Tren po ramenou.

"Hm, určitě. Budeš mě mít na drátě od rána do večera," zavřela jsem oči a slastně vydechla. Bylo mi opravdu příjemně.