Vnučka dobré čarodějky

Omlouvám se, ale včera jsem na to úplně zapomněla, vydávám tedy dnes. Doufám, že si díl užijete a pilně pracuji na pokračování, tak snad bude zavčasu.

.

.

V práci jsem byla celý den zavřená u sebe v kanceláři. Nechtěla jsem vůbec vycházet ven. Čekala jsem, že pro mě Tren večer přijde, ale neudělal to. Trochu mi to zkazilo už tak pochmurnou náladu. Ale co. Dojít zvládnu i sama. Loudala jsem se, neměla jsem náladu vůbec na nic.

"Ahoj," volala jsem už ode dveří. Tentokrát tu nic nevonělo. To opravdu nedělal vůbec nic? Slyšela jsem je z obýváku. Došla jsem až tam a našla je všechny tři sedět na pohovce.

"Ahoj, chlapci? Nikdo mě nevyzvedl, plotna je studená, co jste dělali celý den?" dala jsem si ruce v bok.

"My dva byli s tebou v práci, jako obvykle," bránil se hned Erik s Patrikem.

"A já chtěl něco dělat, ale upadl mi vysavač na nohu a asi jsem si zlomil prst," přiznal se Tren. Přistoupila jsem blíž.

"Opravdu? Ukaž mi to," zajímala jsem se.

"Ne, není to nic tak vážného," zavrtěl hlavou a vyskočil.

"Au, au, sakra," zaklel, když se na tu nohu postavil.

"Tak sednout," zavelela jsem a povalila ho zpět na pohovku a stahovala mu ponožku.

"To nevypadá dobře," zamračila jsem se. Prst měl úplně fialový.

"A tohle taky bolí?" stiskla jsem mu jemně nateklý nárt. Sykl, což jako odpověď stačilo.

"Nezlomil sis jenom prst, ale tohle všechno," zakroužila jsem mu nad polovinou nohy.

"Já ale k doktorovi nejdu," zavrtěl hlavou.

"To nemusíš. Mám tu pár zdravotnických potřeb. A mezi nimi i dlahu na nohu," ujistila jsem ho sladce a i přes jeho protest mu nohu lékařsky ošetřila.

"Achjo, už zase," mračil se, protože díky tomu nemohl pořádně chodit.

"Alespoň tě to omlouvá k tomu, abys nic nedělal," zasmála jsem se mu a odešla do kuchyně připravit pár obložených chlebů k večeři. Erik se ke mně připojil a tak jsme měli hotovo raz dva.

"Jak dlouho to budu muset nosit?" bručel Tren a skenoval tu dlahu.

"Minimálně měsíc," oznámila jsem mu. Jen zmučeně zasténal.

"Budeš to muset vydržet," políbila jsem ho na čelo. Jen něco zabručel, ale nebylo mu rozumět. Večer jsem mu musela pomoct do schodů, na což se teda příšerně šklebil, ale neřekl ani slovo.

"V práci jsem dočetla tu knihu od Joshe," oznámila jsem mu, když jsem klečela před ním, on seděl na posteli a já mu pomáhala z kalhot.

"Hm a co? Něco důležitého?" zajímal se hned.

"Je tam úplně všechno, co potřebuji vědět k tomu, abych se k nim dostala," usmála jsem se.

"Nějak podezřele používáš jen jednotnou osobu. Na mě už jsi zase zapomněla?" zamračil se. Tomu taky nic neunikne.

"Máš výborný postřeh, lásko. Půjdu tam sama, ty stejně nemůžeš chodit," oznámila jsem mu a vnitřně se připravovala na hádku. S hlubokým povzdechem se předklonil, vzal mě v podpaždí a vytáhl mě k sobě na postel.

"Dobře, já mám jenom jedny nervy, takže to probereme v klidu a rovnou k věci. Neber v potaz mojí nohu, protože o té výš tak dvě hodiny. Ty ses takhle rozhodla už předtím. A já chci slyšet ten rozumný důvod proč?" začal a dost mě tím překvapil.

"Ta tvoje noha mi dost hraje do karet. Jinak jsem plánovala, že tě budu muset přivázat k posteli nebo něco podobného," zasmála jsem se, a pak ho rychle políbila na rty, aby nestihl nijak protestovat.

"Nesnaž se odvést mou pozornost. Taky to můžu dělat po zlém," pohrozil mi. Položila jsem ho na záda a sama si mu přilehla na hrudník.

"Stejně začnu trochu oklikou, abych ti to správně vysvětlila," povzdechla jsem si. Hladil mě po rameni a čekal, co ze mě vypadne.

"Samozřejmě že znáš spoustu historek o pozemských čarodějkách a o jejich osudech v průběhu věků. Inkvizice je hledala, upalovala nebo topila, a ty co utekly, hnala tak dlouho, až samy padly vyčerpáním nebo je chytili a roztrhali psi. Ony to všechno vědí a pamatují si," začala jsem. V tichosti mě poslouchal.

"Inkvizitoři byli vždycky muži, tenkrát se žádná žena nemohla dostat k církevnímu postu. Díky tomu se nikdy muž nemůže stát členem jejich uskupení. Ony na muže nahlíží jako na strůjce veškerého utrpení, za odpůrce umění magie a za ty, kteří neprávem rozhodovali o životě a smrti. Podle Loreny tohle právo náleží ženám. Podle ní jsou ženy citlivější k osudům ostatních lidí, zároveň se ale nedají oklamat mužskou lží a přetvářkou," pokračovala jsem.

"Ona na muže úplně zanevřela, co?" zeptal se Tren.

"Ano, nenávidí všechny za čin, kterým se jí zprotivil jeden. Nikdy mému otci neodpustila, že si nevybral ji, Eleona byla její sokyně nejen v magii, ale nakonec i v lásce. Poslední kapkou bylo, když jsem se jim narodila já. Nepřála jim dítě. A ještě navíc holčičku, která podle ní měla větší hodnotu než chlapec," odpověděla jsem. Pevněji kolem mě ovinul své paže, zmínka o tom, že mě někdo k smrti nenávidí, ho znepokojovala.

"Teď se konečně dostanu k tomu, proč tě za žádnou cenu nikdy nevezmu sebou," pronesla jsem o něco hlasitěji, abych ho upozornila, že teď má dávat největší pozor.

"I když všechny naprosto opovrhují mužským pokolením, máte něco, co žádná čarodějka nedokáže vykouzlit ani jinak získat než od vás. Ony tomu říkají životadárná tekutina," vyprávěla jsem. Nakrčil čelo, když mu došlo, o čem mluvím.

"K čemu to používají?" zeptal se pak znechuceně.

"K takovým těm černým rituálům, těm zakázaným přinášejícím utrpení. Víš lásko, existuje celá řada rituálů se sexuálním podtextem. Většinou probíhají všechny stejně. A ony je provádějí, je to všechno napsané v té knize, občas i s kresbičkami," otřásla jsem se jen při té vzpomínce.

"Jak probíhají?" hlesl, očividně ho to netěšilo poslouchat o nic víc, než mě vyprávět, ale vědět to musel.

"Položí muže na rituální kamenný stůl, kde se na něm vystřídají ty nejnižší čarodějky řádu, ty vyšší by se k takovému pošpinění nesnížili. Ty ženy jsou obvykle velmi krásné a zručné, takže vždy dosáhnou svého a dovedou muže k vrcholu, kdy jeho sperma nachytají do poháru. Ve většině případů, dřív než se ten ubožák stihne vzpamatovat, podříznou mu hrdlo, čímž prolijí jeho krev a věří tomu, že jeho sperma pak bude mít lepší účinky," vypověděla jsem mu celou podstatu. Zůstal zticha.

"Už chápeš, proč tě nevezmu sebou? Můžeš se se mnou hádat, jak chceš, ale v tomhle ti nikdy nepovolím. Nenechám tě, aby ses jim sám nabídl jako další obětní beránek jejich nechutných rituálů. Nikdy, rozumíš? Jsem silnější než ty a donutím tě zůstat doma, třeba násilím. Můžeš si mě pak nenávidět, jak chceš, ale já jim nedovolím, aby získali toho nejdůležitějšího, kterého v životě mám," pronesla jsem a dívala se mu přitom přímo do očí. Párkrát zamrkal, aby ovládl své překvapení.

"Zlato, já jsem ti sice vděčný, že se mě snažíš uchránit před tímhle nedůstojným způsobem ukončení mé existence, ale po tom všem, co jsi mi tu řekla, se mi snad nemůžeš divit, když řeknu ne. Myslíš si, že tě můžu nechat jít k nim samotnou, když vím, co je to za bandu fanatiček? Taky si pro mě to nejdůležitější co na světě mám, přece tě nevystavím takovému nebezpečí," argumentoval.

"Myslím, že jsem se vyjádřila jasně. Neexistuje nic, čím bys mě přiměl změnit své rozhodnutí. Zůstaneš tady v bezpečí. Já jsem žena, mě takhle neublíží. Navíc jsem dost silná čarodějka, aby mě samy chtěly do svých řad," uklidňovala jsem ho.

"Ach, Any, proč mi tohle děláš?" zabořil mi obličej do vlasů.

"Já za to přece nemůžu, že se na nás všechno kolem řítí," povzdechla jsem si.

"Já vím, že ne, miláčku. Dobře, zůstanu tady, ale věř, že budu trnout hrůzou, jestli se mi vrátíš zpátky," souhlasil nakonec.

"Děkuju, miláčku. Jsem ti za to moc vděčná," políbila jsem ho.

"A teď mě chvíli jen objímej, měla jsem v práci těžký den," povzdechla jsem si pak a on mě rád poslechl. Než jsem šla spát, skočila jsem ještě za Patrikem a požádala ho, zda by si nevzal volno a nezůstal tu Trenovi k ruce. Ochotně souhlasil, a když jsem mu pak ještě šeptem kladla na srdce, aby ho hlavně hlídal, ať si nesundá dlahu, dostal záchvat smíchu. Ale nakonec jsem z něj vymámila souhlas.

"Už jsi tedy přemýšlela nad tím, jak se k těm čarodějkám dostat?" zeptal se mě Tren, když už bylo zhasnuto a my oba leželi v peřinách.

"Hm, takový hrubý nástin plánu. Snad to vyjde," přikývla jsem. Pak už mlčel a jeho pravidelné pohyby hrudníku mě nakonec uspaly taky. Ráno jsem připravila snídani, políbila Trena na rozloučenou a s Erikem vyrazila do práce. Měla jsem dobrý pocit alespoň z toho, že jde se mnou Erik, bude mi taky dost k ruce. V práci jsem hned usedla k počítači a hledala tu osobu, která mi snad pomůže se k těm čarodějkám dostat. Můj plán byl vlastně dost jednoduchý. Ta žena, které jsme byly na hrobě a u které jsem předpokládala, že byla Loreninou stoupenkyní, měla ještě vnučku, která byla také členkou oné sekty. Chtěla jsem se s ní zkontaktovat. Na tom hrobu mi totiž nehrálo ještě něco víc, než jsem přiznala Trenovi. Viděla jsem, že ho tenkrát dost vzalo všechno, co jsem mu vyprávěla, nechtěla jsem ho tedy ještě zatěžovat dalšími věcmi. Na hrobě totiž bylo napsáno kromě jména oběti i jiné Lorenino jméno, pod kterým vystupovala tady na zemi. Což bylo opravdu divné, jelikož kdyby tam opravdu ležela Lorena, magie z onoho místa by byla jasně cítit. Jenže z toho hrobu nevycházela žádná aura čisté čarodějky. Měla jsem pocit, že je tu nějaké tajemství a když dokážu uhodit správně hřebíček na hlavičku, zajistí mi to přímou linku do té jejich sekty. Po hodině pátrání jsem konečně našla osobu, kterou jsem potřebovala a dokonce i její telefonní číslo. Neváhala jsem ani minutu a rovnou vytáčela.

"Prosím?" ozval se do telefonu dívčí hlas. Té vnučce nebylo víc jak patnáct let, tím spíš jsem si myslela, že bych se přes ni mohla dostat k informacím, které jsem potřebovala.

"Dobrý den, hovořím se slečnou Heidi Linertovou Sachsovou?" spustila jsem hned.

"Jen Heidi Linertovou," odpověděla dívka po chvíli.

"Aha, to se omlouvám, to jméno jsem vyčetla z hrobu vaší nebožky babičky. Víte, jedna známá mi na ni dala kontakt, kvůli bílému jasmínu. Ovšem zjistila jsem, že je už mrtvá a jako vyjádření úcty jsem zašla na její hrob, kde byla napsaná obě jména," vychrlila jsem předem připravenou historku. Bílý jasmín, to bylo krycí jméno pro jejich sektu, aby byly chráněny před nechtěnou pozorností. Na druhé straně linky bylo chvíli ticho.

"Co přesně máte na mysli s tím jasmínem?" zašeptala pak.

"Stát se členkou, samozřejmě," odpověděla jsem.

"Sešla bych se s vámi. Něco byste možná měla vědět," zamumlala pak. Zdálo se mi, že nemůže mluvit kvůli přítomnosti někoho.

"Dobrá, řekněte mi, kde teď přebýváte a domluvíme si schůzku," udržovala jsem laskavý a přátelský tón hlasu.

"Teď zůstávám v babiččině bytě. Je to taková stará chata v Blank Stones poblíž Scarten city, znáte to?" zeptala se. No výborně, to mi přesně hrálo do karet.

"Ano znám. Chcete se sejít na domácí půdě? Nebo raději někde venku?" nabízela jsem jí možnosti. Chtěla jsem, aby mi důvěřovala.

"Na domácí půdě, řekněme v půl dvanácté?" navrhla mi.

"Dobrá, budu tam, Heidi. Zatím nashle," ukončila jsem hovor. Měla jsem chuť si radostí poskočit a zatleskat si. Narazila jsem na správného člověka. Dívku příliš mladou na to, aby si byla jistá a dalo se jí snadno manipulovat. Navíc mi zmínka o babičce a o mé návštěvě jejího hrobu poskytla její dostatečnou důvěru, abych se dozvěděla, co jsem potřebovala. A možná v tom bylo ještě něco víc, že mě tak ochotně pozvala k sobě a ani nechtěla znát moje jméno. Nebo byla opravdu ještě příliš mladá. Jsem si jistá, že účast patnáctiletého děvčete v takové sektě nemůže být nic pěkného. Urychleně jsem vyřizovala ostatní náležitosti, které k mému úřadu patřily. Bylo mi jasné, že mi teď prezident bude šlapat po krku a nechtěla jsem mu zavdávat důvod, aby na mě ječel. Bylo před jedenáctou, když jsem si oblékla kabát a zamkla svou kancelář.
"Eriku, kdyby mě náhodou sháněl Tren, řekni mu, že jsem na pochůzkách, ano?" informovala jsem ho a odcházela k autu. Nechtěla jsem, aby Tren věděl, co přesně chystám. Mohl by si dělat unáhlené závěry. Neříkám, že je moje chování zrovna zodpovědné, klidně se může stát, že je to past a místo Heidi tam na mě čeká Lorena. Ale tím jsem Trena nemusela zatěžovat. Nasedla jsem do auta a vyjela směrem k Blank Stones. Tušila jsem, kde asi ta chata stojí, zrovna moc obydlených míst v těch skalách nebylo. Přijela jsem něco málo před půl dvanáctou. Venku na verandě sedělo mladé děvče, když mě spatřilo, vyskočilo na nohy a běželo mi naproti.

"S vámi jsem dnes mluvila?" ptala se mě hned. Přikývla jsem.

"Tak rychle dovnitř, ať nás nikdo nevidí," vzala mě za ruku a táhla mě dovnitř.

"Promiňte, ale nezeptala jsem se ani na vaše jméno," oslovila mě pak, když všude pečlivě zatáhla rolety.

"Jsem Mona," vymyslela jsem si z fleku falešné jméno a trochu mě vyděsilo, že mi jako první přišlo na mysl zrovna jméno Trenovi expřítelkyně.

"Víte, vypadá to dost divně, že jsem vás sem hned takhle táhla, ale já sama už nevím jak dál," posadila se sklesle na židli. Posadila jsem se na lavici vedle ní a pobídla ji, aby pokračovala.

"Chci z toho spolku pryč. Já s nimi nechci mít nic společného. Jsou to děsivé stvůry a ty věci, co dělají, jsou ohavné," rozvzlykala se. Konejšivě jsem ji položila ruku na rameno.

"Mluvila jsem o někom, kdo vám dal kontakt na mou babičku, smím vědět, kdo to byl?" poprosila mě pak. Neměla jsem čas si něco vymyslet a tak jsem musela použít skutečnou osobu.

"Nevím, jestli ji budete znát, ale jmenovala se Marion," přiznala jsem. Dívka úlevou vydechla.

"Bála jsem se, jestli nejste špeh od nich ze spolku. O Marion mi babička často vyprávěla. Prý je to veliká čarodějka, opravdová, ne jako my," usmála se. Bože, co ta žena všechno nevěděla!

"Víte, moje babička nebyla jako ostatní. Ona kouzla a magii používala jen v dobrém. K léčení lidí, zbavovala úrodu z malých políček škůdců a podobně. Snažila se tak vychovávat i mě. Ovšem teď po její smrti si mě vzaly k sobě ony. Ty strašné baby, co nikomu neudělají nic dobrého. Bylo mi deset, když babička umřela, takže z toho dobrého umění mi skoro nic nezůstalo," povzdechla si. A to se podívejme.

"Komu tedy patřilo to druhé jméno na hrobu?" zeptala jsem se.
"Nevím přesně. Ale jedné z těch nejvyšších čarodějek, taky těch opravdových. Víte, myslím si, že to ona babičku zabila. A aby ji pošpinila ještě víc, nechala ji postavit ten náhrobek. Se všemi těmi děsivými znaky a svým jménem, aby se vysmála zákonům. Je to ironie, ne? Když je na náhrobním kameni napsané i jméno vraha," ušklíbla se. Aha, tak odtud vítr fouká.

"To je mi moc líto, Heidi," vyjádřila jsem svou účast.

"Kdo učil vaši babičku těm dobrým věcem?" zeptala jsem se pak.

"Vždycky mi říkala, že sama Marion, ale tomu moc nevěřím," zasmála se Heidi.

"Vždycky mluvila o tom, že ta čarodějka, která vede ten náš spolek, má nějaké nepřátele mezi dalšími pravými čaroději, těmi hodnými. Prý měli dceru, která jediná může tenhle spolek celý zničit a zamezit tak těmhle hrůzám," vyprávěla mi. Výborně, takže jsem jako vyvolená i tady na Zemi? To mi ještě tak scházelo.

"Mono, proč se k nim chcete přidat?" zeptala se mě najednou.

"Doufám, že bych tenhle spolek dokázala zvrátit na dobrou cestu. Navíc, prozradím ti, že ta vaše vedoucí čarodějka se jmenuje Lorena. Potřebuju zjistit, co má v plánu provádět, aby ji někdo mohl zastavit. A k tomu se musím stát jednou z nich. Řekneš mi, jak se mezi ně dostat?" požádala jsem ji. Chvíli váhala.

"Slibuji, že se ode mě nikdo nedozví o tom, že jsi mi tohle všechno řekla," mrkla jsem na ni.

"Dobře, nevím proč, ale věřím vám. Umíte alespoň něco málo z magie?" zeptala se mě. Přikývla jsem. Kdybys jen věděla děvče, co všechno umím.

"Tak to budete mít jednodušší. Schází se v pondělí, středu a čtvrtek. Víte, kde jsou místa, kterým se říká čarovný les? Je opravdu čarovný, jsou v něm různá zaklínadla, která mají všechny lidi vyděsit natolik, aby nenašli jejich rituální místo. Ale jestliže umíte trochu kouzlit, projdete bez problémů. Jakmile se dostanete až na zelený palouk uprostřed toho lesa, samy si vás najdou a vezmou do svých řad, protože podle jejich tradic každý, kdo je najde, má dostat šanci stát se jednou z nich. Ale pokud se usnesou, že nejste ta pravá, zabijí vás," upozornila mě.

"S tím si nedělejte starosti," uklidnila jsem ji. Heidi mi pak ještě prozradila pár detailů.

"Opravdu jim neřeknete, že to víte ode mě?" zeptala se mě, když jsem se zvedla k odchodu.

"Tím si buďte jistá. Navíc, jestli to dobře dopadne, slibuji vám, že se postarám, aby vaše babička dostala důstojnější podobu hrobu, a vás naučím oné dobré magii," slíbila jsem jí.

"Dobré magii? Ale jak byste mohla?" smutně se zasmála.

"Heidi, někdy prostě stačí jen důvěřovat," usmála jsem se a před odchodem jsem rukou mávla směrem k růži ve váze, která již uvadala. Růže sama narovnala hlavu a opět plně rozkvetla. Heidi jen otevřela ústa, ale já využila jejího rozčarování a urychleně opustila její chatku. Když jsem se podívala na hodiny v autě, zjistila jsem, že už budou tři hodiny. Strávila jsem tam opravdu spoustu času. Ale stálo to za to. Tolik informací mi ani kniha nedala. Bylo mi jasné, že použít falešné jméno byl nápad, za který bych se měla poplácat po rameni, protože sice nevím, jak moc do detailů Lorena zašla, ale mé jméno padnout mohlo. U vzhledu jsem si nebyla až tak jistá. Samozřejmě, že Lorena by mě poznala, protože jsem rodičům dost podobná, ale u ostatních jsem o tom dost pochybovala. V práci mě opět zavalila hromada papírů a žádostí, o které se se mnou normálně napůl dělil Tren, ovšem ten tu teď nebyl a já u Heidi strávila dost dlouhou dobu ze svého pracovního plánu. Dost jsem se oháněla, abych to do večera všechno stihla. Byla jsem opravdu ráda, když jsem konečně došla domů. Z obýváku se ozývaly dost divné zvuky, šla jsem to tam zkontrolovat. Jen nevěřícně jsem kroutila hlavou nad tím pohledem, co se mi naskytl. Jak Tren tak i Patrik seděli na gauči jen v teplácích, v rukou drželi ovladače a hráli nějakou hru, pokřikovali na sebe a mačkali tlačítka jak zběsilí.

"Večeře je v troubě," křikl na mě Tren, ale jinak se mi vůbec nevěnoval. Jen jsem nad tím s úsměvem kroutila hlavou. Navečeřela jsem se a vrátila se k nim do obýváku. Ještě pořád nedohráli, nebo možná hráli pořád dokola. Vmáčkla jsem se na pohovku mezi ně a chvíli sledovala to hemžení na obrazovce.

"Jak se vyznáte v tom, kdo je kdo?" nechápala jsem. Mě se ten dvojitý obraz hrozně sléval dohromady.

"To jsou léta praxe," usmál se Patrik. Myslím, že tuhle hru prohráli, soudě podle jejich vzteklého odhození herních ovladačů.

"Jste jak malí kluci," smála jsem se. Tren se teprve teď naklonil pro uvítací polibek.

"Tak co ty můj marode?" ptala jsem se pak.

"Nic hrozného se mi stát nemohlo, vzhledem k tomu, že jsi mi tu nechala chůvu," pokrčil Tren rameny, ale já z toho pochopila, co se mi snažil naznačit.

"Já jsem ti rád dělal chůvu, zvlášť tak od půl třetí, co jsme začali hrát," smál se Patrik.

"Trene, miláčku, já přece myslím jen a jen na tvoje dobro," zavrkala jsem smířlivě. Sice protočil oči v sloup, ale věděla jsem, že mi odpustil. Ještě aby ne.

"Ještě jednu posední?" navrhl pak Patrik opět s ovladačem v ruce. Tren mu to odsouhlasil, a tak hráli ještě jednou. Teprve když vypnuli hru a uklidili ovladače, začal se mi Tren opravdu věnovat.

"Konečně jsem si získala pozornost svého milovaného snoubence?" škádlila jsem ho. Jen se tomu zasmál a lehce mě líbal.

"Jaký jsi měla den?" zeptal se mě.

"Náročný, ale víc ti povím, až se osprchuji a zalehneme do postele," zavrněla jsem.

"Tak pojď, moje berličko," vyplázl na mě jazyk a cestou nahoru do ložnice se o mě opravdu opíral jako o berli. Že by už konečně překonal tu averzi vůči tomu, abych mu jakkoliv pomáhala? Po rychlé sprše jsme zalehli do peřin.

"Je toho hodně, co mi chceš vyprávět?" zeptal se a snažil se lehnout si zároveň pohodlně, ale tak, aby ho noha nebolela.

"Hm, bude to celá pohádka na dobrou noc," políbila jsem ho na špičku nosu, jen tak lehce, jak líbají matky své chlapce.

"Všechno začalo tím, že jsem našla vnučku jedné dobré čarodějky…

výstižnější obrázek pro jejich hrůzné činy už neměli :D