Porušený slib

Velice se omlouvám a sypu si popel na hlavu. Taková pauza se mi už dlouho nepovedla. Zarazilo mě zkouškové a pak jsem se zasekla. Ale teď pro vás mám pokračování a ještě navíc mám v zásobě dost dílů, minimálně do konce prázdnin, takže se vás snad udobřím :). Přeji pěkné počtení a zanechte mi komentář.

.

.

"Tohle je poslední volný pokoj, který máme," ukázal nám hostinský takový malý kamrlík.

"Je tu jen jedna postel," upozornil ho Tren. Hostinský si ho prohlédl od hlavy až dolů.

"Dost velká pro dva. Buď berte, nebo si najděte pokoj jinde," pokrčil ramena. Mlčela jsem, nechala jsem ho, ať to vybere sám.

"Dobře, beru to," kývl nakonec Tren. Když hostinský odešel, zabouchl za námi dveře a začal se svlékat.

"Jdu si dát koupel," oznámil mi a odcházel do vedlejší místnosti. Já tam zůstala sama a nevěděla, co mám dělat. Jestli jít za ním nebo ne. Chvíli jsem jen tak přešlapovala na místě, ale pak se rozhodla za ním jít. Možná se trochu zlobil, že jsem si vybrala zrovna jméno Patrik. Ale to byl jeho problém, napadlo mě jako první hned po tom jeho. Ale nemůžeme se prostě oba jmenovat stejně. Vešla jsem do koupelny. Už seděl v kádi plné tak horké vody, že se z ní kouřilo a drhnul se kusem mýdla. Zamkla jsem dveře a svlékla si svoje šaty. Byl ke mně zády, navíc seděl pěkně uprostřed, takže jsem vklouzla za něj a pohladila ho po rameni. Lekl se mě, takže upustil mýdlo a celý poskočil, až voda vyšplouchla na zem. Beze slova jsem vylovila upuštěné mýdlo a začala mu drhnout záda, kam by si sám nedosáhl.

"Oplatím ti to," řekl, když jsem skončila. Nechala jsem se umýt já od něj a užívala si tu péči. Byla škoda oblékat se zase zpátky do těch špinavých a roztrhaných šatů, když jsem byla krásně čistá, ale nic jiného jsem tu neměla. Přes košili jsem si opět natáhla Trenovu tuniku, abych skryla svoje ňadra.

"Zůstaneš tady, já nám zkusím sehnat nějaké zásoby a čisté oblečení," oznámil mi.

"Dobře," kývla jsem a poslušně se posadila na jednu z židlí. Odešel bez polibku. Alespoň mě nenechal čekat dlouho, byl zpátky do hodiny s nějakým jídlem a kusem látky, u kterého jsem moc nevěděla, k čemu má sloužit.

"Oblečení jsem nesehnal, budeme muset vydržet v tomhle," pokrčil rameny.

"To nevadí, zkusím to alespoň trochu přemáchnout," nabídla jsem se. S tím souhlasil, takže jsme tu zase stáli nazí. Oblečení jsem prala jen velmi opatrně, abych nenapáchala víc škody než užitku. Když jsem se vrátila zpátky, Tren seděl na posteli, přes slabiny měl položený nějaký ručník a asi spal. Opatrně jsem si přisedla k němu na postel a on otevřel jedno oko.

"Pojď sem, chci něco vyzkoušet," promluvil. Poslechla jsem ho a přelezla k němu. Už kolikrát jsem před ním byla nahá, ale teď jsem se styděla. Asi to bylo tím, že ke mně byl celý den tak chladný. Tren vzal ten ručník, který byl ve skutečnosti jen kusem látky, a chvíli to vypadalo, že mě s ní snad chce uškrtit. Ale on mi ji jen přiložil na prsa, několikrát obmotal a pevně utáhl, až jsem hekla.

"Je to moc?" ptal se. Zavrtěla jsem hlavou, bylo to těsné, ale dýchat se dalo. Tren si mě prohlédl.

"Takhle to bude lepší, i přes tu tuniku jsi měla na chlapce až příliš klenutý hrudník," okomentoval to. Souhlasně jsem přikývla.

"Obmotám ti je zase ráno," říkal, když látku znovu povoloval. Když byla dole, vzal mi prsa do dlaní a pevně je stiskl. Zavzdychala jsem.

"Já myslela, že se zlobíš?" promluvila jsem, zatímco mě líbal na krku.

"Možná zlobím, ale už si připadám jako mnich, moje námitky musí stranou," odpověděl.

"Byla bych moc špatná jeptiška, ale co když ti to nedovolím?" zeptala jsem se. Neodpověděl, jednu ruku nechal přitisknutou k mému ňadru a druhou sunul směrem dolů. Překřížila jsem nohy, ale on byl rychlejší a stihl se dostat tak hluboko, aby mi přejel prsty v rozkroku.

"Čert tě vem," povzdechla jsem si, když jsem povolila stehna. Tren nebyl tak něžný jako obvykle, ale i pro mě už to bylo dlouho, tak se nemusel ani nijak zvlášť snažit. Sáhla jsem za sebe jen proto, abych se ujistila, že i jeho penis je ukázkově tvrdý a vzpřímený.

"Alespoň někdo mě rád vidí," zažertovala jsem.

"V tom případě se otoč zády, ať na tebe nemusím koukat já," kousl mě lehce do ušního lalůčku. Rozesmála jsem se, stejně jako on. Pak mě položil na záda a vměstnal se mezi moje nohy. Ten pohyb měl výborně natrénovaný.

"Nevadí ti, že to děláš s chlapem?" neodpustila jsem si rýpnutí.

"Vzhledem k tomu, že jsem s tím chlapem zasnoubený, to nějak zvládnu. Ale teď už mlč, ženo," zakoulel očima a na jeden plynulý pohyb do mě pronikl a začal hned přirážet. Brzy jsem se mu přizpůsobila a bylo to zase jako, kdybychom byli doma a všechno bylo v pořádku. Najednou jsem nebyla na útěku a nemusela se schovávat. A nade mnou se tyčil můj snoubenec, který mě vždycky dokázal ochránit. Nahlas vydechl moje jméno, když vyvrcholil. Pak si mě přitáhl na hruď.

"Nezlob se," zašeptala jsem.

"Já se nezlobím," zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že ho to ale mrzelo.

"Miláčku, jako první mě napadlo tvoje jméno, ale nemůžeme si oba říkat stejně," ospravedlnila jsem se. Objal mě pevněji.

"Já si taky nenechal své jméno. Jsou tu Ragarovi muži. Nebylo by to bezpečné," usmál se.

"A jak vám mám tedy říkat, pane?" zeptala jsem se.

"To váš nemusí zajímat, slečno. A už spi," doporučil mi. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Byla ještě tma, když mě Tren probudil.

"Co se děje?" ptala jsem se a mnula si oči.

"Odejdeme trochu dřív," odpověděl Tren a než jsem se nadála, měla jsem opět ovázanou tu látku kolem hrudníku. Rychle jsem si dooblékla zbytek. Tren stál vedle otevřeného okna.

"Předpokládám, že neodcházíme dveřmi," promluvila jsem. Zavrtěl hlavou.

"Je to vysoko," postěžovala jsem si, když jsem zírala z okna dolů. Tren beze slova skočil první. Dopadl ladně a hned mi nastavil náruč. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a taky vyskočila. Samozřejmě mě chytil a než mě postavil na nohy, stihl mi ještě vtisknout polibek.

"Alespoň nejsem sám, kdo pořád odchází oknem," pocuchal mi vlasy.

"Ty vážně nejsi normální," zasmála jsem se. Pak jsme zamířili co nejrychleji pryč z té vesnice.

"Shodil jsem tě z mostu, a přesto mi pořád věříš," zamumlal, když začalo svítat a vesnici jsme měli daleko za sebou.

"Říká se tomu láska," zasmála jsem se.

"Vždyť jsi to neudělal proto, abys mi ublížil," objala jsem ho. Jemně se usmál a mohli jsme tak pokračovat v cestě. Ta minulá noc strávená v peřinách mě hrozně rozmazlila, takže druhý den, co jsem se probudila na tvrdé zemi a s jehličím ve vlasech, jsem byla pěkně otrávená.

"Jak dlouho ještě půjdeme?" ptala jsem se Trena.

"To já nevím, srdíčko," pokrčil rameny.

"To nevíš celou dobu. Ale mě už bolí nohy," brblala jsem.

"A už mě ta cesta nebaví,…" pokračovala bych ve stížnostech, kdyby mi Tren nezacpal ústa rukou a pevně mě nechytil. Poslouchala jsem spolu s ním.

"Koně?" hádala jsem podle zvuků. Tren přikývl a vyběhl, nevím kam.

"Počkej!" zavolala jsem za ním. Otočila jsem se, abych mohla běžet za ním, ale přitom si nevšimla větve, která mě švihla do obličeje. Vyjekla jsem, jak jsem se lekla. V tu chvíli se Tren vrátil a za ruku mě táhl na opačnou stranu.

"Nevíme, na čí stranu patří a ty si tu ječíš. Měl bych to bránění mnohem jednodušší, kdybych měl hlídat někoho normálního," bručel. Mlčela jsem, měl pravdu. Rychle mi ubývaly síly, pak jsem zakopla, pravděpodobně o vlastní nohu a donutila tak Trena zastavit. Nemohl se tedy dostatečně bránit, když se na nás vyřítilo několik mužů. Tren hned utržil ránu do spánku, což na chvíli značně omezilo jeho rovnováhu a orientaci. V další vteřině už mu jeden zarostlý muž držel meč pod krkem.

"Odlož to, jinak je po něm," pohrozil mi.

"Ne!" vyhrkl Tren a vysloužil si tím herdu do zad. Pamatovala jsem si, že jsem slíbila, že se nikdy nevzdám výměnou za jeho život. Ale já to prostě nedokázala. Odhodila jsem svůj meč a dala si ruce za záda.

"Slečna Hokaido prostě nikdy neudělá to, co se jí řekne," ozvalo se a najednou se tu objevil Dante. Muž, který držel Trena, odhodil meč a sundal si paruku a vousy.

"Teruo!" zasmál se Tren a přijal nabízenou ruku, aby ho jeho přítel postavil na nohy. Já mlčela a čekala, jestli je opravdu pravda to, co se tu dělo.

"Nic nám k tomu neřekneš?" otočil se na mě Dante.

"Nemám, co bych řekla," založila jsem si paže na prsou.

" Any, slíbila jsi mi, že se nevzdáš," přidal se Tren.

"Jsi neuvěřitelně neposlušná. Myslím, že jsme ti již několikrát vysvětlovali ty důvody, ale ty prostě nikdy nikoho neposlechneš, ani Anthonyho," huboval Dante a to bylo akorát tak dost. Se slzami na krajíčku jsem se rozběhla dopředu.

"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?" volal za mnou Dante, ale já nereagovala.

"Anthony nech ji jít, daleko se nedostane," slyšela jsem ho ještě říkat, ale pak už jsem byla moc daleko. Doběhla jsem až k ohradě s koni. Minet jsem nikde neviděla, ale byla tu Dafiné. Vyskočila jsem na ni a navedla ji ven.

"Slečno, to není váš kůň! Zůstaňte tu," vyběhl strážný.

"Vždyť vás shodí!" volal jiný. V tom se mýlili. Dafiné sice shodila vždy každého jezdce kromě Trena, ale já byla jediná výjimka. Pobídla jsem ji, přeskočila ohradu a pádila pryč. Já Dantemu dám, takhle si mě zkoušet.

*****

(Tren)

"Tohle jste asi trochu přehnal," promluvil jsem, když nám Anori zmizel z očí.

"Ohrozila nejdřív tvůj život a pak i svůj. Měl jsem ji snad pochválit?" zeptal se Dante. Z tábora se ozvalo několik výkřiků a koňského zaržání.

"Už byla hrozně unavená z té cesty, snad by neutekla úplně," zadoufal jsem.

"Pane, váš kůň!" přiběhl k nám jeden strážný. A bylo to jasné. Ujela a ještě ke všemu na Dafiné.

"Tvůj kůň přece cizí jezdce vždycky shodí," namítl Teruo.

"Ano, ale An je druhý člověk, kterého snese kromě mě," odpověděl jsem.

"Určitě se nedostane daleko," bručel Dante. Jenže já tušil, že se dostane, co nejdál to půjde. Tohle se jí určitě dotklo. Dante čekal až do druhého dne do rána, než se rozhodl, že pojedeme. Já byl šíleně nervózní a měl jsem o ni strach. Naše tempo nebylo dost rychlé na to, abychom dohnali samotného jezdce. I Dante to věděl, a i když pořád tvrdil, že ji brzy doženeme, já na něm poznal, že byl stále víc a víc nervózní. Ovšem ani další den jsme ji nepotkali a já měl nervy na dranc. Byl to šok, když proti nám vyjela z lesa Dafiné, ovšem sama. Seskočil jsem z půjčeného koně a chytil ji za uzdu.

"Kde jsi ji nechala?" ptal jsem se šeptem, jakoby mis nad mohla odpovědět.

"Proč by vracela koně? Vesnice je ještě daleko," ptal se Teruo.

"Dafiné ji sice nevyhodí ze sedla, ale ani nepojede příliš daleko ode mě. Anori to ví. Poslala ji zpátky dřív, než začala dělat problémy," vysvětlil jsem to. Nezbývalo nám nic jiného, než pokračovat v cestě. Trvalo asi tři hodiny, než jsme dojeli k řece. Pro sebe jsem se zasmál. Držela se toho, co jsem jí řekl. Šla přibližně na východ a hledala vodu.

"Myslíte, že se přebrodila?" ptal se někdo.

"Pravděpodobně. Vy dva, najděte nejvíce mělké místo," rozkázal Dante. Zakrátko jsme už stáli na druhém břehu a jeli další dvě hodiny, než jsme dojeli do první vesnice. Dante rozkázal rozbalit tábor a já se tu chtěl porozhlédnout a zeptat se, jestli tudy neprojížděla. Teruo se ke mně brzy přidal, ale nikdo nic nevěděl. Nikdo ji neviděl projíždět, ani procházet. Projeli jsme i několik okolních vesnic, ale bez výsledku. Dante nakonec rozkázal, že jedeme bez ní. Protestoval jsem, ale Dante byl neoblomný. Už jsem přemýšlel, že prostě dezertuji a pojedu ji hledat. V poslední vesnici, kde jsem se chtěl oddělit, jsem pomohl jednomu staršímu muži naložit pár těžkých pytlů. Hned se k němu přidal další muž, zda by ho kousek nesvezl a stařík souhlasil. Dal jsem se s ním do řeči a zjišťoval jsem, zda takhle obvykle někoho vozí. Řekl mi, že ano a že zrovna nedávno vezl jednoho mladého chlapce přesně do vesnice, kde bydlím. To by klidně mohla být Anori. S těmi krátkými vlasy a stále obvázanými ňadry opravdu vypadá jako chlapec. Zůstal jsem tedy se skupinou a všichni společně jsme dojeli až k nám do vesnice. A k mojí velké úlevě, před radnicí seděla Any i se starostkou. Když nás spatřila, vstala a pomalým krokem přešla doprostřed náměstí. Musela vědět, co přijde. Přesto se nedívala na Danteho, ale na mě. Neubránil jsem se úsměvu, který mi opětovala. Měla na sobě už dívčí šaty, tmavě modré, bavlněné, které přesně kopírovaly její křivky. Slušelo jí to, i když měla stále velmi krátké vlasy. Než stačil Dante vyvádět, nebo Any cokoliv říct, přiběhla i starostka.

"Tohle jsi přehnal, Dante. Ať už plánuješ cokoliv, já ti to nedovolím. To dítě jednalo podle svého nejlepšího úsudku," začala.

"Ohrozila dva velmi důležité životy, ukradla koně a utekla nám. Co kdyby ji někdo poznal a předal druhé straně. Co jsi čekala? Že ji snad pochválím?" odporoval Dante.

"Životy, ať už svoje nebo cizí, ohrožuje každý z nás. A ten kůň byl Anthonyho a zase ho vrátila. Tak jakápak krádež? A po tom, co jí provedl, bych utekla taky," nedala se starostka.

"Dá se to počítat za dezerci. A za to hrozí žalář," vrtěl hlavou Dante.

"Tak mě třeba zavřete, jestli vám to udělá radost, ale já nic z toho, co jsem udělala, neodvolám," vystoupila Anori krok vpřed a nastavila ruce pro pouta. Dlouhou dobu se s Dantem měřili pohledy. Pak si Dante povzdechl a mě polila úleva. Myslel jsem totiž, že to Dante vzdal. Málem jsem už seskočil z koně a rozběhl se ji obejmout.

"Tak ji odveďte," rozkázal Dante. Rozhostilo se hrobové ticho. Já nebyl schopný slova a nikdo další pohybu.

"To nemůžeš," protestovala starostka.

"Můžu. Řekl jsem, odveďte ji!" zamračil se Dante. Seskočil jsem z koně a zamířil k Anori. Já ji nedám. To nedovolím. Věděl jsem, že nikomu se nechce poslechnout a odvést Anori do žaláře.

"No tak, na co čekáte?" ozvala se Anori a udělala další krok vpřed. Konečně se někdo odvážil a přistoupil k Anori s provazem.

"Promiňte mi, slečno," omlouval se, když jí svazoval ruce. Úplně jsem viděl, že uzel byl tak volný, že kdyby Anori chtěla, vykroutila by se z něj. Ona se ale poslušně nechala odvést. Dante seskočil ze svého koně a zamířil k radnici. Urychleně jsem ho dohnal.

"Tohle přece nemůžete. Nemůžete ji zavřít," naléhal jsem na něj.

"Ještě ty s tím začínej," zabručel.

"Má pravdu. Jak si myslíš, že budou všichni reagovat na to, až zjistí, že je vyvolená zavřená ve vězení, hm?" spustila i starostka, která se k nám také připojila.

"Tak ať se omluví za to, co provedla. A já ji pustím," odpověděl Dante.

"Ona to neudělá. A vy to víte. Takže co teď? Budete ji tu držet do smrti?" ptal jsem se.

"To ještě sám nevím. Třeba v té tmě přijde k rozumu," pokrčil Dante rameny. Možná ho to taky štvalo, ale mě to rozhodně štvalo víc.

"Ty k ní Anthony nesmíš, jasné?" promluvil pak na mě.

"Ne. Já svou snoubenku mohu vidět, kdy chci. A nikdo mi v tom nezabrání," zavrtěl jsem hlavou a odcházel. Věznice byla umístěna ve sklepích pod radnicí. Seběhl jsem schody dřív, než mě stihl kdokoliv zadržet a pak se vydal temnou chodbou. Jen jediná cela byla osvětlená pochodní, a to zrovna cela mojí snoubenky.

"Pusť mě dovnitř," promluvil jsem na hlídače, který mě poslechl. Anori seděla na lůžku ze slámy, které nebylo nijak moc pohodlné. Vězení ale nemělo být hotel.

"Trene," zamrkala překvapeně a vstala.

"Ať už mi chceš říct cokoliv, já stejně neodvolám nic z toho, co jsem udělala. Nemůžeš mi mít za zlé, že jsem porušila slib, co jsem ti dala. Ale copak ty bys to dokázal? Zachoval by ses v mojí situaci jinak?" promluvila jako první. Já neodpověděl, jen jsem ji silně stiskl v náručí.

"Je mi úplně jedno jestli jsi dodržela nebo nedodržela nějaký slib. Měl jsem o tebe strach. Ty můj blázínku, jak jsi mohla utéct, ještě ke všemu na mém koni, který je pro všechny tak těžko zvladatelný? Myslel jsem, že se zblázním, když mi nikdo nebyl schopný říct, kudy jsi projížděla. Málem jsem taky dezertoval kvůli tomu, abych tě hledal," řekl jsem.

"Takže ty se na mě nezlobíš?" zeptala jsem Any zmateně.

"Jistě, že zlobím. Měla jsi mi dát nějak vědět. Jakkoliv," zamračil jsem se, ale z objetí ji nepustil.

"Tak jsem to nemyslela," řekla a z tónu jejího hlasu jsem usoudil, že na mě protočila oči.

"Nezlobím. Samozřejmě, máš mě poslechnout, nesmíš dát svůj život výměnou za můj. Nikdy to nesmíš udělat. Ale…já jsem tak nějak rád, že jsi to udělala. Víš, je tak strašně hezké vědět, že existuje někdo, kdo by se pro mě obětoval. A že jsi to zrovna ty," usmál jsem se a odhrnul ji pramínek vlasů z obličeje.

"Ne já, ale ty jsi blázínek. Copak ty mi nevěříš, když ti říkám, že tě miluji a že jsi pro mě ta nejdražší věc na světě?" usmála se nazpět. Do už jsem ji musel políbit. Vášnivě a dlouze.

"Řekl jsem, že k ní nepůjdeš. A jak to, že jste ho pustil!" ozval se najednou Danteho hlas. Strážný nic neřekl, jen stál v pozoru. Očividně se nikdo neprotivil Danteho rozkazu, ale tentokrát ho nikdo neplnil rád.

"Však já už jdu. Ale zítra zase přijdu. I kdybych měl sedět na druhé straně mříží," odpověděl jsem stroze, ještě jednou jsem políbil Anori a odcházel jsem.

*****

(Anori)

Byla jsem tu zavřená už týden. Tren za mnou poctivě docházel a jednou mi dokonce přinesl tvarohové buchty. Rozesmálo mě to tak moc, až jsem se jednou málem udusila. Tvarohové buchty pro vězenkyni. Ovšem nikdy ho u mě nenechávali moc dlouho a pak jsem trávila čas sama a ve tmě. A tím jsem nejvíce trpěla. Všichni věděli o mojí klaustrofobii, nebo tedy alespoň Dante to věděl, přesto mě nechávali v malé tmavé místnosti. Myslela jsem, že se zblázním. Po několika dnech jsem se začala mírně uklidňovat, ale pořád to nebylo v pořádku. Nejedla jsem skoro vůbec, protože jsem měla pořád stažený žaludek. A když tu Tren byl naposledy, řekl mi, že vypadám skoro jako smrtka. Nedivila jsem se. Ovšem nehodlala jsem odvolat nic z toho, co jsem řekla nebo udělala. Nemohla jsem dopustit, aby Trena popravili. Ještě navíc přímo před mýma očima. To raději ať oba znovu padneme do zajetí. Jenže nikdo kromě starostky mě nedokázal dostatečně pochopit. Tren se sice nezlobil a vždycky, když jsem na to zavedla řeč, mi poděkoval a políbil mě, ale stejně jsem věděla, že on se na to dívá trochu jinak. Nechápal, jak jsem se cítila, nebo jak bych se cítila, kdybych to udělala. A stále trval na tom svém pitomém slibu, že příště ho poslechnu. Copak jsem mohla? Copak mi opravdu vůbec nerozuměl? Překvapilo mě, když jsem zaslechla kroky a viděla světlo. K mé cele přišlo několik strážných.

"Pojďte s námi, slečno," oslovil mě jeden z nich a otevřel mříž. Poslušně jsem prošla a přemýšlela, co má tohle znamenat. Věděla jsem, že Dante neustoupí, nemohl. Porušila jsem snad všechny předpisy a měl pravdu, že jsem utekla jako dezertér na cizím koni. Kdyby mi to prominul, shodil by se. Jenže já taky nemohla svěsit hlavu a prosit o odpuštění. Byla jsem vyvolená a lidé ke mně vzhlíželi. Stáli za mnou. Jak by jim to připadalo, kdybych najednou pokorně sklonila hlavu a nestála si za tím, co jsem udělala? Já to věděla, Dante to věděl, a i Trenovi se starostkou to bylo jasné. Tak co se tam venku děje, že mě najednou pouští?

Když někdy píšu, že jsou po nějaké době v pustině umazaní a špinaví od potu, krve a všeho možného, představuji si to asi takhle :P