Nová asistentka

Tak je neděle a hlásím se s dalším dílem :) Doufám, že si ho užijete.

.

.

Druhý den mě Tren opět odvezl do školy. Počkala jsem si, až zmizel mezi stromy a pak jsem se vydala do lesa na druhou stranu. Nemělo smysl chodit teď na přednášky, když jsem neměla zařízenou žádnou práci. A měla jsem plán, který mi s trochou štěstí mohl vyjít. Jinak jsem totiž už vážně nevěděla, kde jinde hledat. Tren to sice nepřiznal, ale i on byl v koncích. Když jsem byla z dohledu všech, přemístila jsem se. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem opět vstoupila na pozemky obklopující tu nádhernou a hlavně velkou bílou vilu.

"Přejete si?" zastavil mě jeden ze sluhů. No jistě, nikdo si mě tu nepamatoval a navíc jsem teď měla dost krátké vlasy, takže to mě měnilo ještě víc.

"Jsem Anori Hokaido a přišla jsem za panem Natori," odpověděla jsem popravdě.

"Pan Natori si nepřeje být nikým rušen a jsem si jistý, že s ním nemáte domluvenou schůzku. Domluvte se s ním na jiné návštěvě," snažil se mě odtamtud dostat.

"A co paní Natori. I ta by mě mohla přijmout. Je to důležité," stála jsem si za svým. A jako na zavolanou se před domem objevila Constance v domácích, přesto krásných šatech, velkém slaměném klobouku a rukavicích, ve kterých držela nádhernou kytici růží. Pravděpodobně je byla nastříhat na zahradě.

"Co se tu děje?" zajímala se hned.

"Tato mladá dáma tvrdí, že s vámi musí neodkladně mluvit," oznámil jí sluha.

"Ráda vás vidím Constance a omlouvám se, že vás ruším takhle bez ohlášení," promluvila jsem.

"Anori, drahoušku. To je překvapení. A co sis udělala se svými vlasy? Tolik ti slušely," zářivě se usmála. Sluha byl dost překvapený, asi předpokládal, že se mnou paní domu pěkně vyběhne.

"Přišla jsem o ně v bitvě, ale Tren říká, že je lepší ztratit kadeře, než krk," odpověděla jsem popravdě.

"Ano, to je celý on," zasmála se a pozvala mě dál.

"Co tě přivádí, dítě?" ptala se pak.

"Potřebuji mluvit s Anthonym. Je to docela důležité, jinak bych se samozřejmě ozvala dopředu. Navíc jsem nechtěla, aby to věděl Tren," vysvětlovala jsem jí.

"Je ve své pracovně. Sice nechce, aby ho nikdo rušil, ale u tebe určitě udělá výjimku," mrkla na mě a odváděla mě do druhého patra.

"Drahý, máš tu návštěvu," otevřela jedny mohutné dubové dveře a strčila mě dovnitř. Anthony seděl za obrovskou hromadou různých knih a papírů. Když zvedl hlavu, mračil se, ale pak se zářivě usmál, když mě poznal.

"Vítej, Anori. Co tě k nám přivádí?" nabídl mi místo k sezení.

"Prosba. Prý máte na starost sehnat Trenovi sekretářku," začala jsem.

"Ano, a popravdě na to nemám vůbec čas," ukázal pohledem na ty hromady kolem sebe.

"To chápu, víte…" přikývla jsem a vyprávěla mu o celém svém problému s praxí a získáním práce.

"Tak mě napadlo, že Tren potřebuje sekretářku. A já na zemi dělala policejní ředitelku, takže mi papírování není cizí. Navíc budu pod jeho dohledem, takže nemusíte mít strach, že bych něco pokazila. A hlavně s žádným šéfem se neznám osobně, abych ho mohla poprosit. A taky si myslím, že kdybych pak přišla do nemocnice a měla papír zrovna z ministerstva, určitě by to mělo nějakou váhu," dokončila jsem svoje povídání.

"Hm, Anori, víš, je to trochu riskantní, zaměstnávat někoho tvého věku. Ovšem máš pravdu, že Tren dohlédne na tvé zaučení a sám vím, že umíš pracovat. Jak říkáš, byla jsi policejní ředitelka. Myslím, že by to stálo za zvážení," drbal se Anthony na bradě a bylo vidět, že přemýšlí.

"Zároveň se vyhneme tvým žárlivým scénám a Trenovým prosbám o to, abych mu hledal další asistentku," přišel s další výhodou, kterou jsem raději ani nezmiňovala.

"Já myslím, že to s tebou zkusím. Bude to pro dobrou věc, mě to vytrhne trn z paty a Tren bude klidnější, když tě bude mít pořád pod dohledem. Dobrá, dohodnuto. Kdy můžeš nastoupit?" zeptal se mě. Šlo to lépe, než jsem mohla doufat.

"Okamžitě," vyhrkla jsem.

"Dobře, tak tedy zítra," odsouhlasil mi to.

"A neříkejte nic Trenovi. Bude to překvapení," poprosila jsem ho ještě.

"Dobrá, jen mu napíšu, že už jsem sehnal asistentku, nic víc," mrkl na mě. Rozloučila jsem se s ním i s Constance a přemístila se zpátky k univerzitě. Tam jsem si došla za rektorem, kterému jsem oznámila, že jsem si sehnala brigádu, ze které pak dostanu doporučení pro nemocnice. Byl z toho sám rád, protože se bál, že mi to místo bude muset hledat. Pak jsem se přemístila, do naší vesnice. Našla jsem peněženku, ve které Tren vždycky nechával dost peněz, abych si mohla kdykoliv cokoliv koupit a nemusela čekat na něj a o něco ho prosit. Musela jsem si koupit nějakou sukni a halenku odpovídající mému novému pracovnímu místu. To mi nedalo moc velkou práci a tak jsem se stihla přemístit zpět do školy právě včas, abych si mohla sednout ke kašně a čekat na Trena, který se brzy objevil. Líbl mě na tvář a už jsme ujížděli domů. Nemohla jsem se dočkat zítřka, až ho překvapím.

"Co nového v práci?" ptala jsem se ho, když jsem dělala večeři a on se mi tu motal.

"Dostanu zítra novou sekretářku. Vůbec nevím, o koho jde. Ale ať to bude kdokoliv, tak se nemusíš bát. Nikdo, vůbec nikdo nemůže být pro mě důležitější než ty," ujišťoval mě. Objala jsem ho, aby neviděl ten úsměv. Kdybys jen věděl, drahý, co na tebe chystám. Ráno jsem vstala ještě za tmy, potichu jsem se oblékla a vypadla z domu, než se stihne probudit i Tren. Nechala jsem mu tam jen vzkaz, že máme ve škole nějakou ranní schůzi kvůli praxím, které se chci taky zúčastnit, a aby se nezlobil, že jsem mu to zapomněla včera říct. Jenže místo do školy, jsem uháněla do jeho práce. Modlila jsem se, aby mě nikdo nepřepadl a moje prosby byly výjimečně vyslyšeny. Na vrátnici jsem se nahlásila a všichni o mě už věděli, takže jsem dostala druhý klíč od Trenovi kanceláře a od jedné starší paní jsem dostala instrukce, co bych mohla zatím dělat, než Tren přijde. Pustila jsem se do práce a snažila jsem se, abych toho stihla co nejvíce. Když byl čas, kdy Tren obvykle přijížděl do práce, pustila jsem se do vaření kávy. Otevřely se dveře a on vstoupil.

"Dobré ráno," pronesla jsem hlasem o něco vyšším, než jaký mám normálně, abych na sebe Trena upozornila, ale hned se neprozradila.

"Dobré ráno," zabručel Tren. Ale copak máme dnes špatnou náladu? Tren si mě ani nevšiml, jen se posadil ke svému stolu a zapnul si počítač. Přinesla jsem mu kávu na stůl a stoupla si trochu mimo jeho zorné pole.

"Děkuji," zahučel a pak chvíli na něco klikal. Pak se otočil ke svojí brašně a začal si vyndávat nějaké dokumenty. On se na mě snad nepodívá!

"Chci, aby byla jasná hned jedna věc," promluvil, ale oči měl stále přišpendlené ke své práci.

"Jsem šťastně zasnoubený a svoji snoubenku miluji. Říkám to proto, že nestojím o žádné aférky ani podobné věci. Takže si budeme pěkně každý hledět své práce a pak bude všechno v pořádku," vybalil na rovinu. Skočila bych mu kolem krku a vlepila mu pusu, ale chtěla jsem tuhle hru dohrát.

"Dobře, víte, ani můj snoubenec by nebyl rád, kdybych si cokoliv začínala s jiným mužem a o to víc zrovna s vámi," odpověděla jsem a strčila mu před obličej ruku s prstýnkem. Překvapeně zamrkal, a když poznal prstýnek, nevěřícně zvedl hlavu.

"Any?" zeptal se šokovaně.

"Jsem to já, v plné své kráse. Takže, pořád si nechceš začít nic se svojí asistentkou?" usmála jsem se a jednou se otočila kolem dokola, aby si mě pořádně prohlédl. Měla jsem na sobě černou sukni po kolena a bílou halenku, přesně takovou, jakou by sekretářka měla mít.

"No, když vás vidím, asi bych si dal říct," usmál se a stáhl si mě do klína, kde mě vášnivě políbil.

"Jak ty ses sem dostala?" zeptal se pak s úsměvem.

"Ale, to víš. Říkala jsem si, bůh ví, kdo by tě mohl přepadnout v tvojí kanceláři," zamrkala jsem nevině očima.

"Děda, že jo? Byla jsi za ním?" uhádl. Jen jsem přikývla.

"Takže ty budeš mít svoji praxi, a já tě budu mít na očích. Proč mě to nenapadlo už předtím?" ptal se spíš sám sebe, ale z klína mě nepouštěl.

"No, hlavně že to napadlo mě, ne?" smála jsem se a on mě znovu a znovu líbal.

"Vidím, že se svou novou asistentkou se už důvěrně znáš," vyrušil nás Trenův děda.

"Anori, doufám, že už vám řekli, co máte dělat?" otočil se pak ke mně.

"Samozřejmě," přikývla jsem a vyskočila Trenovi z klína a přesedla si k té hromadě papírů, co byla na stole. Měla jsem ji totiž celou roztřídit a stihla jsem jen část. Anthony pak chvíli vysvětloval Trenovi co a jak, než odešel. Já se věnovala svojí práci, kterou mi přidělili. Když jsem na chvíli zvedla oči, zjistila jsem, že mě pozoruje.

"Neměl bys pracovat?" zeptala jsem se ho a nervózně se ošila. Rozptyloval mě, když na mě takhle zíral.

"Měl. Ale na tebe je krásnější pohled," odpověděl mi.

"Když nebudeš dělat svoji práci, tvůj děda mě vymění za někoho jiného. A to bys mi přec neudělal," snažila jsem se ho přesvědčit, aby začal pracovat.

"Tolik dychtivá po srovnávání mých papírů?" zeptal se mě s úsměvem, ale konečně otevřel jedny desky a pustil se do práce.

"Trene, tenhle dopis je asi přímo pro tebe. Je tu ale adresa tvých rodičů, to je divné," bručela jsem a mávala v ruce obálkou.

"Tak to otevři, já na to nemám chuť a nemám před tebou tajemství," pousmál se. Poslechla jsem ho, ovšem obsah se mi vůbec nelíbil.

"Tak tohle trochu tajemství je. Kdo je ta žena?" ptala jsem se a v ruce držela fotografii.

"Píše ti, jak jí chybíš, že se chce sejít a všechno ti vysvětlit a že doufá, že jsi nezapomněl na všechno hezké, co jste spolu prožili," mračila jsem se, když jsem mu tlumočila obsah toho dopisu. Byl u mě během okamžiku a dopis mi vyškubl z ruky. Já si zatím prohlížela tu dívku na fotografii, která s úsměvem objímala Trena kolem krku. Musela jsem uznat, že byla opravdu moc pěkná. Byla to zrzka se zelenýma očima a to už mluví samo o sobě. Na své sněhobílé pleti měla pár pih, které jí ovšem na kráse ještě přidávaly. Byla vysoká, štíhlá, oblečená byla tak trochu přírodně, ale neuvěřitelně jí to slušelo. A ke všemu měla krásný úsměv. I Tren se vedle ní smál a objímal jí kolem pasu. Musela to být nějaká jeho bývalá přítelkyně.

"Tak kdo je to?" ptala jsem se ho.

"Jmenuje se Colin. Je to moje bývalá přítelkyně. Ta poslední. Od našeho rozchodu jsem o ní neslyšel," odpověděl Tren a vzal mi i tu fotografii.

"Ty na tu schůzku ale nepůjdeš, že ne? Neodpovíš jí," ptala jsem se ho opatrně. Zavrtěl hlavou, že ne. Ovšem jak dopis, tak fotografii si založil k sobě do stolu. Pátravě jsem ho sledovala pohledem.

"Nemudruj nad tím, srdíčko. Teď mám tebe. A ať už jsme si s Colin provedli cokoliv, tebe to nemusí trápit," odhadl, na co myslím a pak se začal balit, že půjde na nějakou schůzi.

"Ty počkáš tady. Dej si klidně chvíli pauzu od toho věčného přerovnávání. Já tě po schůzce vyzvednu a zajdeme si na oběd, hm?" nabídl mi. Odsouhlasila jsem mu to. Tren odešel a já si otevřela učebnici, že se mezitím budu něco učit. Ovšem myšlenky mi pořád létaly zpět ke Colin. Kdo to přesně je, jak se s Trenem seznámila, jak dlouho spolu byli, klapalo jim to? Proč se rozešli… Otázky se valily jedna přes druhou. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Když mě Tren přišel vyzvednout, mračila jsem se.

"Copak, zlatíčko?" staral se hned.

"Pořád myslím, na tu Colin. Jo vím, že mi řekneš, ať si s ní nedělám starosti, ale když ti napsala a chce se s tebou setkat, tak se mě to taky týká a musím si s tím dělat starosti," bručela jsem.

"Přesně to jsem ti chtěl říct. Lásko, rozešli jsme se, je konec. Nevím, co mi chce, ale ať je to cokoliv, ty se nemusíš bát. Miluji tebe," ujišťoval mě.

"Je moc pěkná na té fotce," pousmála jsem se.

"Ano, to je. Ale říkal jsem ti, že nejraději mám brunetky," mrkl na mě.

"Ty máš takové štěstí, že se ti ozývají jen přítelkyně s jinou barvou vlasů. Co bys mi řekl, kdyby byla brunetka?" zakoulela jsem očima a vstoupila do jídelny.

"Že můj nejoblíbenější odstín hnědé je ta tvoje mahagonová," ujistil mě, že i na tohle by měl odpověď. Opět jsem sáhla po tom salátu, který jsem měla i minule. Tren si objednal trochu pracnější jídlo a musel si na něj počkat.

"Proč jste se rozešli?" ptala jsem se dál.

"Zlato, ty se v tom nepřestaneš vrtat, viď?" povzdechl si. Sklopila jsem oči do své misky.

"Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale tohle je opravdu moje věc a moje minulost. S tebou to nemá nic společného. Přestaň to řešit, prosím," žádal mě. Přikývla jsem a už o tom znovu nemluvila. Za dnešní den jsem stihla roztřídit většinu hromad, co mě Tren na stole. Dostala jsem pochvalu a tak jsem jela domů o něco spokojenější, i když jsem se v myšlenkách stále vracela ke Colin. Lehnout jsem si šla brzy. A možná jsem si to i přála, ale tu noc se mi zdálo přesně to, co jsem si chtěla nechat zdát.

"Trene, už je tu zase a zase na tebe kouká," promluvil Teruo na mého andílka. A opravdu to byl můj andílek. Nemohlo mu být o moc méně, než je mu teď, protože si by neuvěřitelně podobný sám sobě. Jen jsem si všimla, že mu chyběla ta jizva na lýtku. Jistě, tu dostal jako dárek za moji obranu. Tren se otočil a zapátral po někom pohledem. Taky jsem se rozhlédla a spatřila ji. Tu dívku z fotografie. Colin. Achjo, přestávala jsem si být jistá, jestli to chci vidět. Jenže teď už se to nedalo zarazit. Když se jejich pohledy střetly, usmála se na něj a Tren jí její úsměv oplatil.

"Hm, myslím, že je ruka v rukávu," nadhodil Teruo. Tren jen pokýval hlavou.

"Přišel jsem sem s tebou. Musel bych tě tu nechat," bránil se pak, když na něj Teruo významně mrkal.

"Kdybych já měl mít výčitky pokaždé, když dám přednost své holce před tebou. No šup, třeba je to konečně ta pravá," pobízel ho. Jednou Teruovi vyhubuju, že je to takový dohazovač. To je podruhé, co vidím, že Trena pobízel, aby promluvil s nějakou dívkou.

"Na to já už nevěřím," pousmál se smutně Tren, ale zvedl se a odešel ke stolu, kde seděla Colin. Ta se zářivě smála, když si k ní Tren přisedal. Oba se představili a už si začali povídat. Obraz se změnil.

"Teruo!" volala Colin a mávala. Držela se s Trenem za ruce a oba se na sebe usmívali. Očividně spolu byli šťastní. A co hůř, moc jim to spolu slušelo.

"Trene, Colin, rád vás vidím," pozdravil je Teruo. Pak se společně vydali na hřiště, kde se hrál fotbal. Colin seděla mezi ostatními fanoušky, ale poctivě fandila. Po skončení zápasu přivítala Trena několika polibky. Pak společně odcházeli do hospody, s nimi ještě Teruo, nějaká tmavovlasá dívka, která ho držela za ruku, pravděpodobně jeho přítelkyně a ještě pár kluků, co jsem znala z Trenovy party. Colin mu naprosto nečekaně vyskočila na záda a nechala se jím za neustálého smíchu jich obou odnést. Viděla jsem, jak spolu chodili na procházky, z jedné z nich dokonce musela být ta fotka, poznala jsem to místo. Viděla jsem, jak jí Tren vystřelil na pouti papírovou růži. Viděla jsem hned několik jejich schůzek v restauraci. Všechno bylo tak perfektní. Proč se rozešli? To mi nebylo přáno vidět. Místo toho jsem se trhnutím probudila. A protože mě Tren pevně objímal, samozřejmě jsem ho nakopla a vzbudila.

"Copak zlatíčko, zase nějaké zlé sny?" ptal se mě hned.

"Ne, jenom normální sen. Občas sebou trhnu a to mě probudí," zalhala jsem. Slíbila jsem mu, že se už nebudu v jeho vztahu s Colin šťourat. Nemohla jsem mu říct, že jsem viděla, jak moc ji měl rád a jak moc jim to spolu slušelo. Nemohla jsem se ho znovu ptát, proč se rozešli. A nemohla jsem mu ani říct, jak moc mě mrzelo tohle všechno vidět. Byla jsem radši, když jeho bývalé přítelkyně byly mrchy, na které neměl pěkné vzpomínky. S nimi jsem se lépe vyrovnávala. Jenže Colin vypadala jako veselá dívka.

"To je dobře, snaž se ještě spát. Je brzy," zabroukal mi do ucha a usnul během chvíle. Mě se hlavou honilo snad tisíc myšlenek a spánek jsem měla jen krátký a velmi neklidný. Vstávala jsem zase velmi brzy, ale tentokrát nemělo smysl jet bez Trena napřed. Jen by mi vynadal, kdybych jela bez jeho ochrany, takže jsem si místo toho zalezla do sprchy. Doufala jsem, že mě teplá voda trochu uklidní a já se přes Colin konečně přenesu. Měla jsem jí plnou hlavu a unavovalo mě to. Jenže ani teplá sprcha mi nepomohla.

"Ty jsi mi ale ranní ptáče," zavrněl za mnou Tren. Můžu říct, že mě opravdu vyděsil, a kdyby v tom sprchovém koutě nestál za mnou, uklouzla bych a pěkně si namlela. Takhle mě naštěstí zachytil.

"Už zase jsi mě vyděsil," hubovala jsem ho, ale nechala se jím přitáhnout do náruče.

"Asi nemáš čisté svědomí, jinak bys mě slyšela přijít," smál se. On měl dobrou náladu. A že bych ho slyšela přijít, o tom jsem silně pochybovala. Vždyť se pohyboval tiše jako duch.

"Any, srdíčko, copak se děje?" ptal se mě, když už jsme byli oba umytí a oblékali jsme se. Já se soukala do bílých upnutých šatů, přes které jsem si chtěla vzít červené sáčko. Přišlo mi to taky vhodné.

"Nic. Nedělej si s tím starosti," pousmála jsem se. Mohlo mi být ale jasné, že tohle mu stačit nebude.

"Any, mě přece můžeš říct úplně všechno," naléhal na mě a pevně mě objal. Ovanula mě vůně jeho kolínské, která se mi tolik líbila.

"Pěkně voníš," zamluvila jsem to a políbila ho pod čelist.

"Neuhýbej od tématu," plácl mě jemně po zadku. Ani to neštíplo.

"Ty se mi taky nesvěřuješ s tvými starostmi. Proč bych to měla dělat já?" zkusila jsem to jinak. Ovšem i to narazilo na jeho hradbu.

"Já jich mám spoustu a nechci tě jimi zatěžovat. Je to zbytečné. Ale ty budeš jednou moje žena a já jsem tu od toho, abych řešil všechno, co tě trápí," zašeptal mi do ucha. Pohodlně jsem se o něj opřela a zadívala se ven. Ještě bylo dost šero, a jelikož jsme svítili, okno nám sloužila jako veliké zrcadlo.

"A co když mě trápíš ty?" zeptala jsem se a čekala, co mi na to řekne.

"Já? Copak jsem provedl?" ptal se hned a v okně jsem viděla, že na mě zaraženě zírá.

"Budeš se zlobit," uzavřela jsem to nakonec a vykroutila se mu z objetí, abych mohla jít udělat snídani. Uvařila jsem nám kávu a upekla několik toastů. Na talíř jsem připravila sýry, salámy a nějakou sladkou pomazánku, aby si mohl vybrat, na co bude mít chuť. Tren přišel chvíli po mě a celou dobu mě pozoroval. Věděla jsem, že přemítá o všem, co včera udělal a snažil se vyvodit, co mě trápí.

"Pořád Colin, je to tak?" promluvil uprostřed jídla. V klidu jsem se napila kávy.

"Musíš se ptát?" opáčila jsem otázkou. Mohlo mě snad trápit něco jiného? Tren si povzdechl.

"Ten dopis jsem vyhodil, i s tou fotografií. Na žádnou schůzku nepůjdu a ani ji nebudu kontaktovat. No tak, věř mi," natáhl se po mojí ruce. Nechala jsem se jím uchlácholit.

"Jsi to ty, kdo nosí zásnubní prstýnek. Tak není důvod žárlit," dodal ještě.

"Já nežárlím. Já jsem jen nervózní z toho, že o ní nic nevím a ona se najednou snaží dostat zpátky do tvého života, proč? A navíc si vybíráš jednu přítelkyni hezčí než tu druhou. Nemohla by se někdy objevit nějaká, které bych mohla jasně konkurovat?" spustila jsem a soustředěně sledovala svou snídani. Prstem se dotkl mého čela a vyhladil tu vrásku, která se mi udělala pokaždé, když jsem se mračila.

"Budu ti to opakovat tak dlouho, než to konečně budeš akceptovat. Ty jsi pro mě ta nejkrásnější ze všech. A tebe miluji nad všechno na světě. Tak se tím přestaň trápit," díval se mi do očí. Copak mi po takovém vyznání zbývalo něco jiného, než se na něj usmát a být zase na chvíli v klidu?