Yuiko - povídka

Je neděle a já se poctivě hlásím s dalším dílem. Bohužel jsem teď ve skluzu se školou, tak nevím, jak to stihnu příští týden. Slibuju, že se budu snažit. . . Řev budíku se ostře zařízl do ticha naší setmělé ložnice. Chtěla jsem se natáhnout a vypnout ho, ale zabraňoval mi v tom fakt, že mě Tren pevně objímal a tlačil mě pod sebe do matrace. S námahou jsem vyprostila jednu ruku a sunula ji po jeho těle, než jsem se uvolnila natolik, abych mohla to řinčení zastavit. Bylo s podivem, že Trena ten rachot ještě neprobudil. Přitiskla jsem mu ústa na rty a doufala, že ho to vzbudí. Normálně bych ho nechala ještě chvíli spát a šla bych připravit snídani, ale ležel na mě tak, že jsem se nedokázala sama zvednout. "Já už jsem vzhůru," zamumlal proti mým rtům, ale oči ještě pořád neotevřel. No dobře, tak to půjde po zlém. Plnou silou jsem zatlačila do jeho ramene a přetočila ho na záda. Konečně jsem byla volná. Rychle jsem vstala, než by mě stihl zase uvěznit ve své náruči a odběhla jsem ...

Hlásím se, hlásím, i když nevím, jestli vám tímhle dílem udělám zrovna radost :D. Jen pěkně čtěte. . . (Anori) "Miláčku?" volala jsem už potřetí. Konečně se objevil ve dveřích od koupelny. "Mohl bys mi ze skříně donést osušku? Zapomněla jsem na ní a nechci zamokřit podlahu," požádala jsem ho. S úsměvem přikývl a za chvíli se vracel s měkoučkou osuškou. "Honem, je mi zima," popoháněla jsem ho. Zabalil mě do ní a přitiskl si mě na hruď, aby mě rychleji zahřál. "Mnohem lepší," zavrněla jsem. Políbil mě do vlasů a nechal mi soukromí. Vůbec mi nechával až moc soukromí. Od té doby, co jsem se k němu vrátila, to bylo jiné. Tren byl hrozně opatrný, nedotýkal se mě, nelíbal mě, nemilovali jsme se. Prostě jako bychom byli jen velmi dobří přátelé. Snažila jsem se mu naznačit, že tohle není potřeba. Jenže on měl strach. Viděla jsem na něm, že si není jistý tím, co si smí a nesmí dovolit. A moje ujištění, že se má chovat jako dřív, mu očividně nestačilo. Usuš...

Omlouvám se za to zpoždění, ale nějak se mi škola sesypává a já nemám vůbec na nic jiného čas. Tak snad si to tímhle u vás vyžehlím. Přeji pěkné počtení :) . . (Tren) Díval jsem se za Anori jak odcházela. Nemohl jsem jí odpovědět. Sám jsem si totiž nebyl jistý odpovědí. Zašel jsem do kavárny, kde na mě čekal Teruo a mračil se jak deset čertů. "Řekla ti to, že?" promluvil jsem hned, jak jsem přišel. "Ano, chtěla vědět o tobě a Colin," přikývl Teruo. "A tys jí něco řekl?" ptal jsem se a tentokrát jsem to byl já, kdo se mračil. Já jí o tom nechtěl říkat. Nechtěl jsem, aby mě litovala. Litoval jsem sám sebe dost dlouho a nepotřeboval jsem, aby to dělali ještě ostatní. Ty pohledy, které vrhali, když jsem to někde řekl, mě vytáčely. "Řekl jsem jí úplně všechno. Má právo to vědět. A navíc jí to pomůže v tom, dát si všechno dohromady," zpražil mě pohledem. "To, že je mojí snoubenkou, neznamená, že bych před ní nemohl mít tajemství," zabručel js...