Začátek tichého souboje

Hlásím se, hlásím, i když nevím, jestli vám tímhle dílem udělám zrovna radost :D. Jen pěkně čtěte.

.

.

(Anori)

"Miláčku?" volala jsem už potřetí. Konečně se objevil ve dveřích od koupelny.

"Mohl bys mi ze skříně donést osušku? Zapomněla jsem na ní a nechci zamokřit podlahu," požádala jsem ho. S úsměvem přikývl a za chvíli se vracel s měkoučkou osuškou.

"Honem, je mi zima," popoháněla jsem ho. Zabalil mě do ní a přitiskl si mě na hruď, aby mě rychleji zahřál.

"Mnohem lepší," zavrněla jsem. Políbil mě do vlasů a nechal mi soukromí. Vůbec mi nechával až moc soukromí. Od té doby, co jsem se k němu vrátila, to bylo jiné. Tren byl hrozně opatrný, nedotýkal se mě, nelíbal mě, nemilovali jsme se. Prostě jako bychom byli jen velmi dobří přátelé. Snažila jsem se mu naznačit, že tohle není potřeba. Jenže on měl strach. Viděla jsem na něm, že si není jistý tím, co si smí a nesmí dovolit. A moje ujištění, že se má chovat jako dřív, mu očividně nestačilo. Usušila jsem se, vyčistila si zuby a vešla do ložnice. Už bylo zhasnuto, tak jsem si poslepu zalezla pod peřinu. Ani v posteli se ke mně netulil tolik jako dřív. A mě se to nelíbilo. Chvíli jsem trucovala, ale pak jsem si řekla, že bych to měla být já, kdo vezme situaci do svých rukou. Přetočila jsem se na bok čelem k němu a přisunula se tak blízko, až se naše těla dotýkala. Pak už jsem nemusela dělat nic. On si mě automaticky přitáhl do náruče.

"Dobrou noc," zabroukala jsem a on mě políbil na spánek. Už jsem si zvykla na brzké ranní vstávání do Trenovy práce. Hned jsem vyskočila z peřin a seběhla do kuchyně udělat něco dobrého k snídani. Tren sešel chvíli po mě. Nosila jsem krátkou, skoro průhlednou noční košilku a nesundávala ji ani na snídani, abych ho donutila k nějakému činu. Jenže on se na mě jen díval. Pravda, prohlížel si mě zálibně a často, ale tím to končilo. Copak jsem vstoupila do kláštera? Po snídani jsme se odešli obléknout, ale ani moje nahé tělo ho nedonutilo nijak zareagovat. Jen se díval. Copak ho budu muset nutit násilím? Ve stájích jsem ho chvíli pozorovala, jak upravuje sedlo na Dafiné. Z časových úspor jsme jezdili na jednom koni. Po chvíli jsem si stoupla před ni a pohladila ji po hlavě. Bylo s podivem, že mě jedinou se Dafiné nesnažila sníst zaživa. Nikdy kolem sebe nenesla nikoho jiného, než Trena.

"Zvykla si na tebe," promluvil Tren, který slyšel, co si myslím. Měli jsme spojené myšlenky, ale jen velmi okrajově. Neslyšel všechno a nic, co jsem nechtěla, aby slyšel, a on to měl také tak. Přešla jsem až k němu.

"Zajímalo by mě, proč to tak je. Na žádnou jinou tvoji přítelkyni si nezvykla," promluvila jsem. Vzal mě kolem pasu, aby mě vysadil do sedla, a já tuhle blízkost využila k polibku. Zarazil se a já se už lekla, že se odtáhne. Naštěstí to neudělal. Poslušně držel a jemně si mě přidržoval. Když jsem ho pustila, vysadil mě do sedla.

"Všechny moje bývalé přítelkyně uměli jezdit na koních od dětství, což znamená, že jsem je nemusel vozit," vysvětlil mi pak s úsměvem, vyskočil přede mě a už jsme uháněli. V kanceláři jsem si sedla za konferenční stůl a roztřídila nejnovější pohledávky.

"Mám hotovo, co mám dělat teď?" zeptala jsem se, když jsem všechnu svoji běžnou práci zastala.

"Teď nic, já ještě nejsem hotový. Ale pak tě pošlu kopírovat," promluvil od svého stolu, kde se věnoval nějakým papírům. Přešla jsem k němu a objala ho kolem ramen.

"Any, nerozptyluj mě," usmál se, když jsem ho hodnou chvíli vískala ve vlasech.

"Když pracuješ, je to jediná příležitost, jak být s tebou, aniž bys mi uhýbal," postěžovala jsem si.

"Ale teď musím opravdu pracovat," zavrtěl hlavou a opět se vyhnul jakékoliv konverzaci, kterou bychom na toto téma mohli vést. S povzdechem jsem se vrátila do svého křesla, kde jsem se pohodlně uvelebila a otevřela si učebnice. Musela jsem se toho dost doučit. Večer, když si v posteli četl, jsem se překulila až na jeho stranu a posadila se mu na stehna.

"Copak zlato?" usmál se na mě.

"Chci se mazlit," řekla jsem narovinu a čekala, jak zareaguje. Odložil knihu a místo toho, si přitáhl do náruče mě. Do milování se to nezvrtlo, ale alespoň jsme se líbali a tulili. To mi chybělo, ovšem moc se mi nelíbil fakt, že si o to budu muset takhle říkat. Nebránil se ničemu, ale byla jsem to já, kdo s tím musel přijít. Když nám v sobotu přišlo pozvání, zda bychom nepřišli na náměstí na slavnosti vína, byla jsem za to opravdu vděčná. Mezi lidmi si mě Tren třeba začne víc všímat. A jakmile se prolomí ledy, už to bude zase jako dřív.

"Půjdeme?" ukázala jsem Trenovi ten plakátek.

"Ty bys chtěla?" byla jeho otázka. Copak bych se jinak ptala? Přikývla jsem.

"Tak dobře," usmál se. Odpoledne jsme se tedy vypravili ven a já si mohla dát za pravdu. Jakmile jsme vešli mezi lidi, Tren si mě okamžitě přitáhl pevněji do náruče. Tren zaplatil drobný příspěvek za vstupné a pak už jsme si mohli vybrat z nepřeberného množství vín a poslechnout si dobrou hudbu. Několik kluků z Trenovy party sem kvůli téhle události přijelo, mezi nimi i Teruo. Měla jsem alespoň možnost mu znovu poděkovat. Vyzval mě totiž k tanci, když se vyměnila kapela a začalo se hrát tanečně. Tren neměl námitky a tak jsme se ocitli mezi dalšími páry.

"Chci ti ještě jednou poděkovat, že jsi mi všechno řekl. Moc mi to pomohlo," usmála jsem se.

"Dělal jsem to hlavně pro nás ostatní. Bylo by s vámi k nevydržení, kdybyste se rozešli. Obzvlášť s ním. Neumíš si představit, jak je po takovém rozchodu protivný," zakoulel očima. Rozesmála jsem se.

"Samozřejmě nemáš zač, An. Jsem váš přítel a udělal bych to pro vás znovu," mrkl na mě pak. Když jsme skončili, našli jsme Trena v obležení ostatních kluků a pak začalo bouřlivé vítání se mnou. Se zadostiučiněním jsem mohla konstatovat, že mě měli taky rádi. A možná i víc než Colin.

"Pojďte si večer s námi sednout. Zapijeme víno pivem! Přijde pár holek ze střední, tak to můžem udělat stylem srazu," přemlouval Markus Trena a potažmo i mě. Tren se nejdřív podíval na mě a když jsem pokrčila rameny, jako že mě je to jedno, tak pak souhlasil.

"Řekl bych, že přijde Fren, tak si budeš mít taky s kým povídat," pošeptal mi pak do ucha. To mě nenapadlo a Fren znovu moc ráda uvidím.

"Máš to prostě perfektně zařízené," zalichotila jsem mu.

"Ještě se začnu červenat," zažertoval a vlepil mi velký polibek na rty. Pak teprve se zarazil. Abych mu dala najevo, že je to takhle v naprostém pořádku, jeden velký jsem mu vrátila zpátky a pak ho vtáhla na parket. Večer už mě hrozně bolely nohy a byla jsem ráda, že si půjdeme sednout. Fren mě popadla do náruče hned mezi dveřmi a stáhla mě ke stolu ještě k dalším dívkám, které jsem neznala. Ovšem ony znaly Trena, protože začalo uvítací objímání, líbání na tváře a tak podobně. Tren si pak přisedl z jedné mojí strany a vzal mě za ruku, ovšem hlavu měl natočenou směrem k hovoru s ostatními, čímž mi dopřál dostatek soukromí na rozhovor s Fren.

"Tady je to dneska samoobsluha, nebo co?" vykřikl Markus, když k nám dlouho nepřišel číšník.

"Je tu moc lidí, taky jsme si museli dojít na bar," odpověděl mu někdo od vedlejšího stolu.

"Dáš si něco, lásko?" zeptal se mě Tren.

"Dám a půjdu s tebou," usmála jsem se a společně jsme tedy odešli k baru, kde jsme si vybrali další sklenku vína. Já to tedy s pivem míchat nechtěla a Tren byl očividně stejného názoru.

"Ahoj Trene," ozval se hlas, při kterém jsem se přikrčila. Ona? Copak nás sleduje? I Tren ztuhnul, když ji uslyšel. Oba jsme se otočili a spatřili tu zrzku.

"Ahoj Colin," pousmál se Tren, ale opravdu jen pousmál. Colin vztáhla ruce, jako kdyby ho chtěla obejmout, ale Tren byl rychlejší a stihl mě postrčit dopředu, takže se Colin zarazila.

"Myslím, že je čas, abych vás představil. Colin, tohle je Anori, moje snoubenka," řekl a při slově snoubenka mě pevně objal kolem ramen.

"Těší mě," natáhla jsem k ní ruku v přátelském gestu, i když bych po ní raději hodila nějakou skleničku.

"Taky mě těší. Hodně jsem o tobě slyšela. Ne od Trena, ale od ostatních," usmála se. Pokývala jsem hlavou a nevěděla, co na to mám říct. Než panující ticho začalo být trapné, zachránil mě Tren.

"Když nás omluvíš, jsme tu s ostatními," řekl Tren, objednal nám to víno, na kterém jsme se domluvili a pak jsme odešli zpět ke stolu. Ovšem Colin, jako by se rozhodla, že náš vztah dneska odzkouší, se brzy objevila poblíž a protože jí většina lidí (včetně Fren) znala, připojila se k nám a samozřejmě seděla pěkně z Freniny druhé strany, takže až moc blízko u mě. Dělala jsem, že si toho nevšímám a stejně tak i Tren. Pevně mě držel za ruku a nepustil mě ani ve chvíli, kdy jsem začala gestikulovat a zvedala tak i jeho ruku. Akorát jednou jsem udělala tak neopatrný pohyb, že kdyby mě se smíchem nezarazil, vykloubila bych mu ruku a musela bych předvádět své lékařské schopnosti. Fren se tomu jen zasmála a Tren mě políbil na čelo. Jak zábava narůstala, odešel nejdřív Tren a pak i Fren hrát šipky. Já úspěšně odmítala, nebyla jsem v nich zrovna dvakrát dobrá a nehodlala jsem se ztrapňovat před ostatními svou neschopností trefit terč. Bohužel pro mě, Colin taky zůstala sedět, a jak se lavice vyprázdnily, přisunula se blíž ke mně.

"Jak dlouho jste spolu?" zeptala se mě a hrála si se svou skleničkou.

"Zasnoubeni jsme 3 roky, ale známe se mnohem déle," odpověděla jsem hlavně ze slušnosti, než že bych si s ní chtěla povídat.

"To není zase moc dlouho," zamyslela se.

"Na moje poměry dost dlouho," opáčila jsem. Tahle debata mi byla trochu dost nepříjemná.

"Na tvoje možná, ale ne na ty naše. Není to moc dlouho na to, aby jejich zrušení vypadalo divně," nadhodila.

"Nechápu, kam tím míříš," snažila jsem se ji odbýt. Co si o sobě sakra myslí?

"Chci ho zpátky. Myslím, že mám rozhodně větší šanci uspět, než ty," vybalila to na rovinu. No to se podívejme.

"Nemyslím si, že by on chtěl zpátky tebe," pokrčila jsem rameny.

"Co chce nebo nechce, bychom měly nechat na něm. Já teď mluvím s tebou," opáčila.

"Co chceš ode mě?" zeptala jsem se a přitom upřeně sledovala Trena a ostatní při hře.

"Budu se snažit získat ho pro sebe zpátky. Podívej se na mě a na sebe. Myslím, že moje vítězství je jasné. Můžeš to nám všem usnadnit a vyklidit mi pole. Když zůstaneš, bude tvoje porážka trvat déle, ale bude o to bolestivější," řekla. No, sebevědomí měla, to se muselo nechat.

"Neříkala si, že to necháme na něm, ne? Už to rozhodnutí, kterou z nás si vybere, udělal. A bohužel pro tebe, je stále zasnoubený se mnou. A já se ho nevzdám," podívala jsem se tentokrát na ní. Zrzavé, kudrnaté vlasy měla spletené do ležérního drdolu s vypuštěnými prameny. Moc jí to slušelo. Ovšem ani já dneska nevypadala nijak špatně. Rozhodně jsem se jí mohla rovnat.

"Věříš si jen proto, že teď žije s tebou? Znám ho déle než ty. A mám vlastní páky," pohodila hlavou.

"Tren už není ten samý člověk, jakého ty znáš. Změnil se, a to hodně," vyvedla jsem ji z omylu. To už mě Colin velmi pevně chytila za paži. Měla docela sílu.

"Říkám ti, že o něj budu taky bojovat. Všemi svými zbraněmi," zasyčela mi do obličeje.

"On není žádná hračka, kterou odhodíš, když tě omrzí, a když na ni dostaneš chuť, znovu si ji vezmeš. Tvůj čas skončil," vytrhla jsem se jí.

"Uvidíme, kdo nakonec bude vítěz," odfrkla si, když jsem se zvedala.

"Nebudu bojovat fér," varovala jsem ji, když jsem odcházela. Objala jsem Trena kolem pasu.

"Jak ti to jde?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Hůř, než jsem čekal," zašklebil se. Přitáhla jsem si ho k polibku.

"Teď ti to určitě půjde lépe," zasmála jsem se. Polibek mi oplatil a taky se smál. Když přišel na řadu, trefil se velmi dobře.

"Vážně mi nosíš štěstí," usmál se na mě, když zase čekal na další hod a znovu mě líbal. Mrkla jsem směrem, kde seděla Colin, která se jen šklebila. Přesně jak jsem řekla, nebudu bojovat fér. On je teď můj a já využiji každé výhody, kterou mi náš vztah nabízí k tomu, abych nad ní vyhrála. To já budu ta, která si oblékne bílé šaty, ta, která se s ním potká u oltáře, ta, která odnosí jeho děti. Díky mojí přítomnosti si Tren polepšil o dvě místa, ale nevyhrál.

"To je smůla, Anthony. Žádný sex pro vítěze nebude," pošťuchoval ho Markus, který byl o místo před ním.

"Pro vítěze možná ne, ale pořád mě může utěšit, že lásko?" zavolal na mě.

"Samozřejmě, miláčku," odvětila jsem se smíchem. Sbalila jsem si kabát, rozloučila jsem se s Fren, která mi slíbila, že než se vrátí domů, určitě se ještě zastaví a odcházeli jsme domů. Tren už tam taky nechtěl být. Cestou si broukal nějakou písničku, očividně vůbec netušil, že jsem zůstala s Colin sama a měla s ní nějaký rozhovor. A to je jedině dobře. Bůh ví, jak by to vzal a co by si z toho vzal. Bude to tichý boj, mezi mnou a Colin. Doma v ložnici mi sundal svetr a začal mě líbat na krk. Tak že by se ledy opravdu prolomily?

"Můžu?" zeptal se mě s rukama na ramínkách od šatů.

"Trene, přece se mě nemusíš ptát. Zaprvé už se nezlobím. Za druhé nejsem jeptiška. A za třetí na nic jsem se celý večer netěšila víc, než na to, až budeme spolu sami," zašeptala jsem. Bral to jako povel k tomu, aby mě svléknul. A pak už bylo všechno jako dřív. Tedy skoro.

"Všechno v pořádku?" zeptal se mě a pohladil mě po rameni. Ležela jsem na břiše, přes záda hozenou deku. Zvedla jsem se na loktech a jeho oči okamžitě z mojí tváře zalétly k mým prsům.

"Proč by to nemělo být v pořádku?" zeptala jsem se ho. Chvíli se jen tiše díval a pak odtrhl zrak zpět k mému obličeji.

"Já nevím. Jen se ptám," pokrčil rameny. Přikulila jsem se mu do náruče.

"Říkala jsem ti přece, že už se nezlobím. Vrátila jsem se, protože chci, aby bylo všechno takové jako předtím. Nemusíš mít strach, že se mi nebude líbit nějaké tvoje chování. Naopak. Já mám moc ráda, když mi dáváš najevo, že mě miluješ," usmála jsem se na něj.

"Já vím," přikývl.

"Tak se mě neboj, já tě nekousnu," zamumlala jsem mu do ramene. Být takhle stulená v jeho náručí mě uspávalo.

"Tím bych si nebyl tak jistý," škádlil mě a prstem mi zakroužil kolem rtů. Chtěla jsem po něm jen ňafnout, ale nějak jsem to špatně propočítala a omylem ho opravdu kousla do prstu.

"Au, a pak že nekoušeš!" smál se mi Tren a pak si mě přitáhl k polibku. Zamotala jsem mu prsty do vlasů.

"Tak se mi to líbí," zavrněla jsem. Takhle to bylo dokonalé.

"Co máme na zítra v plánu?" zamumlala jsem už v polospánku.

"Oh, ještě že se ptáš. Zítra se koná kondiční cvičení. Je to několika kilometrový běh. Jednou za čas proběhne taková akce, kdy zjišťují, jestli jsme všichni ve správné fyzické kondici na boj," odpověděl Tren.

"Mě se určitě nebude chtít. Potřebuju se učit," zabrblala jsem.

"Myslím, že se tě nikdo ptát nebude. Jednou jsi chtěla být zahrnutá do bojů, tak se budeš muset zúčastnit s námi," zavrtěl Tren hlavou. To mě trochu probudilo.

"Hm, a proč mi to říkáš až teď? Ta tvoje filtrace informací mě vážně štve," zamračila jsem se.

"Já za to nemůžu. Zapomněl jsem. To oznámení jsme dostali, když jsi odešla a pro mě bylo mnohem důležitější si tě zpátky udobřit, než se starat o to, jestli jsem ti řekl o téhle události," bránil se hned, ale jeho hlas byl jemný a tak se ani nedalo mluvit o žádném vyčítání. Zpátky jsem se uvelebila.

"Takže musíme běžet?" zeptala jsem se.

"Jo, je to docela dlouhá a náročná trasa a počítá se umístění. Máš určitý časový limit, za který bys to měla zvládnout. Ale nemusíš se bát. Poběžím s tebou, a kdybys to náhodou nestihla, nikdo na tebe křičet nebude," políbil mě na spánek.

"Hm, nějak to zvládnu. Jsem přece policejní ředitelka, kondičku jsem měla vždycky výbornou," přikývla jsem. A pak jsem se zamyslela.

"Bude mi to chybět," zamumlala jsem.

"Zvykneš si, mě taky chybí spousta věcí. Bude z tebe doktorka a to tě bude naplňovat úplně stejně. Možná ještě víc," uklidňoval mě Tren. Přikývla jsem a konečně usnula. Ráno jsme si dali jen velice lehkou snídani a oblékli se na ten běh. Tohle byla jedinečná mimořádná příležitost, kdy jsem si směla obléknout kalhoty. Podle pořadatelů pokud si žena zvolila, že chce taky bojovat s ostatními, neměla žádné úlevy, neexistovaly pro ni ženské limity. Prostě se musela vyrovnat mužům. A přesně proto mohla být jako muž i oblečená. Tren výjimečně vůbec neprotestoval a naopak mi sám vybral svoje staré běžecké kalhoty, které jsem si upravila k obrazu svému. Společně jsme vyšli ven do nádherného podzimního dne, kdy bylo všechno zalité sluníčkem, a stromy hrály všemi barvami. Došli jsme na nedaleký kopec, kde měl být start a kde jsme se měli prezentovat. Pak jsme se postavili do skupinky k Teruovi, který tu stále zůstával kvůli pracovním záležitostem, a ještě několika dalším lidem z vesnice. Stála tam i Colin, ale protože na sobě měla šaty a na nohou střevíčky, pochopila jsem, že se přišla jen podívat a že potit se tu budu jen já.

"A heleme se, žabaři," ozvalo se najednou a k hloučku přistoupil mladý muž. Měl brýle, hodně krátce střižené vlasy a křivý nos.

"Jsem si jistý, že vás letos porazím. Obzvlášť na tvou prohru se těším, Anthony," ušklíbl se škodolibě.

"Já tentokrát nesoutěžím, poběžím s Anori," odpověděl Tren s ledovým klidem.

"Máš strach, že by viděla, jak tě porážím a utekla ke mně?" posmíval se.

"Ani ve snu," odpověděla jsem místo Trena. Chlápek odešel, ale nezapomněl se posměšně šklebit.

"Kdo to je?" zeptala jsem se, když už nebyl na doslech.

"To není důležité. Ale pokaždé se mnou závodí. Bilanci máme tak 1:1. Jednou vyhraji já, jindy on. Rozdíl je jen v tom, že on mě nenávidí," odpověděl Tren.

"Co jsi mu provedl?" nakrčila jsem čelo.

"Narodil jsem se jako míšenec. To jsem provedl," pokrčil Tren rameny. Och, tak tomu říkám něco.

"Nejsem tentokrát zrovna v nejlepší formě. Velmi rád bych mu nakopal zadek, ale asi to nedokážu," povzdechl si Teruo. Colin se přidala k ostatním, kteří si stěžovali na toho arogantního chlapa. A pak se na mě škodolibě usmála. Copak si myslela, že tohle ji nějak zvýhodňuje? Já měla v plánu jí ten úsměv vymazat. Zrovna ve chvíli, kdy Teruo říkal "Minulý rok ho porazil jen Tren," jsem se zeptala i já.

"Lásko, udělal bys pro mě něco?" zamrkala jsem. Tren se na mě překvapeně podíval. Moc často jsem ho o nic neprosila.

"Samozřejmě zlatíčko, povídej," pobídl mě.

"Běž a vyhraj nad tím namyšleným frajírkem," poprosila jsem ho. Kluci kolem nás propukli v jásot a Colin se zašklebila.

"Bude mi potěšením. Zvládneš to sama?" staral se ještě.

"Určitě, kdybych náhodou někde cestou vyčerpáním spadla do škarpy, budu volat o pomoc," ujistila jsem ho.

"Já stejně poběžím poslední, tak ti ji když tak vyzvednu," objal mě ještě Teruo kolem ramen. Naše veselí přerušil zvuk píšťalky, který nás svolával k začátku.

"Uvidíme se v cíli," políbila jsem Trena.

"Budu tam na tebe čekat," usmál se.

"Hlavně se zbytečně nepřepínej. Pro tebe to není závod," napomínal mě pak ještě. Starostlivý jako vždycky.

"Neboj se, na večer si nechám dost sil," ujistila jsem ho. Hlasitě se zasmál a za námi jsem si všimla Colin, které podle kyselého výrazu neušel náš malý rozhovor. Vedle Trena se postavil ten chlápek a ušklíbl se. Všichni jsme se připravili. A pak se ozval výstřel a my vyběhli. Tren a ten chlap vystřelili neuvěřitelně rychle a za pár vteřin nám už zmizeli za zatáčkou. Já zvolila rozumnější tempo a doufala, že nikde po cestě nebudu muset Trena sbírat. Během chvíle se vedle mě zařadil i Teruo.

"Nevadí ti, když poběžím s tebou?" usmál se.

"Vůbec ne, aspoň se budu mít koho držet," usmála jsem se nazpět. A tak jsem absolvovala alespoň polovinu trasy v jeho přítomnosti. Teruo pak trochu přidal a já ho nechala běžet. Začínala jsem toho mít plné kecky. A posledních pár kilometrů už jsem se spíš jen kochala přírodou, než že bych se opravdu snažila běžet. Přesto jsem doběhla v časovém limitu a nebyla jsem poslední. To byla dobrá zpráva. Vyčerpaně jsem se položila do trávy a snažila se popadnout dech.

"Any?" ozval se Tren. Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala, protože přes lapání po dechu jsem pořád nebyla schopná promluvit.

"Ty jsi rychlá. Čekal jsem tě později. Ještě chybí celá polovina účastníků," povídal a vytáhl mě na nohy. Překvapeně jsem zamrkala.

"Pojď, nemůžeš zůstat ležet, zatuhnou ti svaly," bral mě za ruku a spíš mě nesl, než vedl někam dál.

"An, ty už jsi tady? Rychlá jako vítr," smál se Teruo.

"Díky chlapci," dostala jsem ze sebe bez dechu. Tren mě pevně objal a líbal do vlasů. Dával mi čas se sebrat. Opět jsem zaznamenala Colin, která tu stála s námi. Ona nás snad sledovala.

"Lásko, jsem zpocená," snažila jsem se mu vykroutit.

"To je mi úplně jedno. Mám tu nejšikovnější snoubenku na světě. Navíc, já jsem taky a nestěžuješ si," smál se. Měl výbornou náladu.

"Gratuluji Trene, k vítězství," ozvala se Colin, která se rozhodla přerušit naše objímání. Ovšem Tren mě z náruče nepustil.

"Díky, rád jsem ho porazil," zazubil se Tren.

"No vidíš, takže jsi teda vyhrál?" vzpomněla jsem si a rychle se snažila dohnat svou chybu, že jsem se nezeptala hned.

"Kdyby vyhrál on, tak by tu teď poskakoval a poškleboval se," oznámil Tren. Rozhlédla jsem se a nikde ho neviděla.

"Gratuluji," přitiskla jsem mu rty na ústa.

"Od tebe mě to těší nejvíc," zasmál se a znovu mě líbal. Colin se snažila dělat, že je jí jedno, když nás vidí se líbat, ale moc jí to nešlo. Jen si to užij. Tren je můj! Ještě jsme chvíli čekali, než nám dovolili jít domů.

"Potřebuju panáka, abych tohle přežil," stěžoval si někdo.

"Já jdu taky," ozval se Teruo.

"My ne. Máme doma nějakou práci," promluvil za mě Tren. Sice jsem netušila, co tím myslí, ale jako správná snoubenka jsem poslušně přikývla. Zamávali jsme na pozdrav, i když můj směřoval hlavně na Terua. Colin jsem rozhodně mávat nechtěla. Vypadala zklamaně, že Tren odmítl pozvání do hospody.

"Máme práci?" ptala jsem se přede dveřmi.

"Ano," odpověděl Tren a odemkl. Dál jsem se neptala, jen jsem si zula boty. Tren si klekl na kolena a nejdřív to vypadalo, že si taky sundává boty, ale pak jsem zjistila, že je už bosý. Místo toho si mě přitáhl k sobě, nahmatal pas mých kalhot a sundal mi je dolů.

"Teď se velmi nutně musím pomilovat s tou nejšikovnější a nejrychlejší ženou v našem světě," promluvil a zlíbal mi podbřišek. Hlasitě jsem se zasmála.

"Ty nejsi normální. Ale jsi můj," zapletla jsem mu prsty do vlasů, když se zvedal, aby mě mohl vysvléknout z trička

"Jsem tvůj," přitakal mi.