Snad to konečně pochopil

Je neděle a já se poctivě hlásím s dalším dílem. Bohužel jsem teď ve skluzu se školou, tak nevím, jak to stihnu příští týden. Slibuju, že se budu snažit.

.

.

Řev budíku se ostře zařízl do ticha naší setmělé ložnice. Chtěla jsem se natáhnout a vypnout ho, ale zabraňoval mi v tom fakt, že mě Tren pevně objímal a tlačil mě pod sebe do matrace. S námahou jsem vyprostila jednu ruku a sunula ji po jeho těle, než jsem se uvolnila natolik, abych mohla to řinčení zastavit. Bylo s podivem, že Trena ten rachot ještě neprobudil. Přitiskla jsem mu ústa na rty a doufala, že ho to vzbudí. Normálně bych ho nechala ještě chvíli spát a šla bych připravit snídani, ale ležel na mě tak, že jsem se nedokázala sama zvednout.

"Já už jsem vzhůru," zamumlal proti mým rtům, ale oči ještě pořád neotevřel. No dobře, tak to půjde po zlém. Plnou silou jsem zatlačila do jeho ramene a přetočila ho na záda. Konečně jsem byla volná. Rychle jsem vstala, než by mě stihl zase uvěznit ve své náruči a odběhla jsem do koupelny udělat si ranní hygienu. Pak jsem sešla do kuchyně, abych připravila snídani. Sešel chvíli po mě, vlasy pocuchané víc, než obvykle.

"Jak se ti spalo, zlato?" zeptala jsem se a rukou jsem se mu snažila uhladit neposedné prameny vlasů.

"Dobře, lásko. S tebou se mi spí vždycky dobře," usmál se a pak jeho pozornost upoutala moje krátká košilka. Nahlas jsem se zasmála, když jsem odrážela jeho neodbytné ruce. Bylo to jako dřív.

"Promiň, jsem otravný," řekl najednou a celý se otočil rovně ke stolu, kde měl připravenou kávu.

"Já jsem ráda, že je to jako dřív. I když to znamená, že tě budu muset odhánět," usmála jsem se a taky se posadila na svou židli. Věnoval mi hřejivý úsměv.

"Miluji tě," řekla jsem a poslala mu přes stůl vzdušný polibek.

"Já miluju tebe," uculil se. Cesta do práce proběhla opět na jednom koni, Tren pořád trval na tom, že je to tak lepší. Já ho podezřívala z toho, že se mu líbí, jak se k němu tisknu, když jezdíme společně.

"Když na Minet nebudu jezdit, úplně mi zdivočí," brblala jsem cestou do jeho kanceláře.

"Ale nezdivočí, ještě jsem neviděl takovou oddanost, kterou chová Minet k tobě," pousmál se a podržel mi otevřené dveře.

"Já znám jednu výjimku, která každého, kromě tebe, pokouše," neodpustila jsem si rýpnutí. To, jak byla Dafiné vysazená jen na jednoho člověka, bylo s podivem.

"Chci, abys jezdila se mnou. Je to pro tvoje bezpečí. A nehodlám o tom diskutovat," ukončil tuhle debatu a položil přede mě na stůl obrovskou hromadu papírů.

"Roztřídit jako vždycky. To nejdůležitější dej rovnou ke mně na stůl," zaúkoloval mě a sám se posadil ke svému laptopu. Pustila jsem se do práce, ale stejně po něm pokukovala. Já mu dám, že o tom nebude diskutovat. Když jsem po něm znovu hodila pohledem, zjistila jsem, že má ruce za hlavou, opírá se ve svém pohodlném křesle a oči má zavřené.

"Ty nemáš co na práci?" zeptala jsem se a doufala, že ho to vzbudí. Otevřel oči okamžitě, takže jsem poznala, že nespal.

"Ne, čekám, až co mi přineseš," pousmál se.

"To jsi měl říct hned," ušklíbla jsem se a přenesla mu na stůl hromadu, co jsem stihla roztřídit.

"Pojď ke mně," natáhl Tren ruku, když jsem se otáčela, že si zase půjdu sednout ke své práci. Bez výrazu jsem mu oplácela pohled, až jsem se pousmála a obešla stůl na jeho stranu. Přitiskl mě k němu, až jsem se pro lepší stabilitu raději posadila na jeho desku.

"Moc ti to dneska sluší," zamumlal s obličejem v mých vlasech.

"Děkuju," usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Čekala jsem, v co se to zvrtne, ale ono se to nezvrtlo. Tren se posadil do křesla a jasně mi naznačil, že by se rád pustil do práce. Přešla jsem zpět ke svému stolu a vypořádala se se zbytkem té hromady materiálů. Když jsem skončila, byl akorát čas na oběd.

"Nezajdeme si do kantýny?" promluvila jsem. Zavrtěl hlavou.

"Mám tu dost práce. Musím toho ještě hodně udělat," zamumlal nepřítomně. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala kolem ramen. Na laptopu měl rozdělanou nějakou prezentaci a před sebou rozložených spoustu tabulek.

"Nechceš ani nic přinést?" zkoušela jsem to. Chtěla jsem ho trochu rozptýlit, aby si mě všiml.

"Hm," zabroukal a z kapsy vylovil peněženku, kterou mi podal.

"A copak bys rád?" zkoušela jsem to ještě naposledy. Povzdechl si.

"Any, je mi to úplně jedno. Sním, cokoliv mi přineseš," řekl. A tak jsem tedy šla. Rozhodně jsem se nehodlala tahat s nějakými talíři a tak jsem vybrala balíček sendvičů s tuňákem a druhý se slaninou, aby si mohl vybrat. Zaplatila jsem a musela se usmát. Měl moji fotku dokonce i v peněžence. Vyběhla jsem schody do jeho kanceláře a vešla dost hlasitě, abych ho na svůj příchod upozornila. On ale nezareagoval.

"Který si dáš?" promluvila jsem a očividně ho tím vyrušila. Aniž by se podíval na mě, po jednom z nich sáhl a zamumlal něco, co mohlo být poděkováním. Já se posadila zpět do svého křesla a vytáhla si učebnice. V tichosti jsem ukusovala svůj sendvič a pročítala se stránkami o smyslech.

"Anori, máš toho ještě hodně?" zeptal se najednou. Jeho hlas byl neuvěřitelně formální.

"Jo, asi ještě tak 300 stran. Proč?" opáčila jsem. Už mě tím svým chováním začínal vytáčet.

"Ty se učíš? Já myslel, že pracuješ," zabrblal.

"Práci, co jsi mi dal, jsem už udělala," zamračila jsem se.

"Tak pojď sem," přivolal si mě prstem k sobě. Poslušně jsem k němu přešla. Původně to vypadalo, jako že si mě posadí do klína, jak to občas dělával, když si chtěl nějak příjemně odpočinout od práce, ale on mi nastavil jen jedno koleno. Posadila jsem se a přidržela se ho za rameno.

"Potřebuji, abys mi pomohla s touhle prezentací. Za chvíli musím na důležitou schůzku, ale příprava tohodle nepočká," spustil. Poposedla jsem si, ale přikývla. Tázavě se na mě podíval.

"Špatně se mi sedí," přiznala jsem. Tentokrát si mě posadil bokem na obě nohy. To bylo mnohem příjemnější.

"Potřebuju, abys zkontrolovala ty údaje ze všech tabulek. Tady, tady a tady. Pokračuje to až do konce," instruoval mě, co mám dělat.

"A pak potřebuji udělat stručný výpis z tohoto závěru," zakončil to a barevnou tužkou označil jeden odstavec.

"Dobře, a až to budu mít hotové?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem zase poslouchat nějaké kázání, jak nic nedělám.

"Můžeš se učit, nebo odpočívat, nebo cokoliv uznáš za vhodné. Chápeš, co po tobě chci?" ujišťoval se.

"Jasně. Zkontrolovat všechny údaje v celé prezentaci a napsat výtah ze závěru. To zvládnu," usmála jsem se.

"Díky. Je to opravdu důležitá schůzka a tahle prezentace taky nepočká. Mám nejraději, když jsou dvě věci naráz a ani jedna nejde odložit," brblal a přitom se zvedal a přehazoval si přes košili sako. Říkala jsem si, proč se ráno tak vyparádil.

"Vrátím se brzy," řekl ve dveřích a odešel. Něco nebylo v pořádku a já nevěděla co. Nejlepší bylo splnit úkoly, které mi dal a pak se ho na to třeba zeptat. Uvidíme. Když se Tren za dvě hodiny vrátil, ležela jsem v křesle, nohy hozené přes opěradlo a učila jsem se.

"Jaká byla schůze?" zareagovala jsem otázkou na jeho příchod.

"Náročná," odtušil a odešel se posadit za svůj stůl.

"Měl jsi tam překlepy v některých hodnotách. Všechny změny jsem ti označila barevně, ať si to můžeš projít. A ten závěr mám, jen některá slova nevím, co znamenají. Taky jsem je označila," oznámila jsem mu všechno, co jsem udělala.

"Hm," řekl znovu. Odfrkla jsem si a otočila se od něj. Nevím, co mu přelétlo přes nos, ale nelíbilo se mi, jak se ke mně choval. Bylo ticho asi půl hodiny.

"Udělal jsem jen drobnou úpravu, ale ten závěr je skvělý," promluvil.

"Hm," odpověděla jsem tentokrát já tímhle slůvkem, které většinou nevěstilo nic dobrého. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nepodívala jsem se na něj. Ještě chvíli jsem slyšela, jak ťukal do laptopu, než se ten zvuk zastavil.

"An, děje se něco?" zeptal se najednou tichým hlasem. Tentokrát jsem hlavu zvedla.

"To bych se měla ptát spíš já. Poslední dobou se chováš…jinak," zamračila jsem se.

"Jak jinak?" zeptal se zmateně.

"Tak rezervovaně, chladně a…odtažitě," zformulovala jsem své pocity do těchto tří slov. Chvíli byl ticho, jak o mých slovech přemýšlel.

"Co dělám jinak?" zeptal se pak.

"Od těch slavností vína mi přišlo, že se chovám normálně. Bavili jsme se jako dřív. Milovali jsme se," dodal k tomu.

"Ano, ale slyšíš se, jak zníš dneska? Jako kdybys…" odmlčela jsem se.

"Co?" pobízel mě.

"Jako kdybys se mnou byl jen proto, že jsem se vrátila a ty musíš. Nebo ze soucitu nebo pro jaký pocit to děláš," odpověděla jsem dřív, než by to ze mě začal páčit.

"Jsem s tebou proto, že tě miluji a protože to tak chci," bránil se hned.

"Dneska to tak nevypadá," stála jsem si za svým. Zvedl se z křesla a pomalu přecházel kancelář směrem ke mně.

"Mám jen nějaké starosti s prací. Nic víc v tom není. Omlouvám se, že jsem tě nechal si myslet něco jiného," došel až ke mně a posadil se do kleku vedle křesla, ve kterém jsem seděla.

"Trene, já nejsem hloupá. Vidím, že od té doby, co jsem se vrátila, je něco jinak. Špatně jinak," nedala jsem se tak snadno uchlácholit. Tren si povzdechl.

"Já prostě nevím, jestli se můžu chovat jako dřív," zabručel.

"Vždyť jsem ti už několikrát říkala, že můžeš," narovnala jsem se v křesle do normální polohy. Tren, který doteď klečel na natažených nohách, se posadil zpět na paty.

"Ano, a to je na tom to zvláštní. Chci říct, nechci, aby to vypadalo, jako že tvé odpuštění beru automaticky. Když jsem byl sám, přemýšlel jsem, za co bych ti odpustil, kdybys provedla to samé. Nebo jestli bych to vůbec dokázal," ztišil hlas

"A dokázal?" zeptala jsem se. Zvedl ke mně ten svůj nádherný pohled a opět se zvedl z pat, aby mi byl trochu blíž.

"Ano, dokázal. Ale neudělal bych to tak snadno. Nějak bych tě donutil, abys pochopila, jak moc jsem kvůli tobě trpěl. A tys mě vzala zpátky tak snadno. Víš, čekal jsem, že budu muset klečet a prosit. Ale nic takového jsem nedělal," vysvětloval, proč se cítil tak nejistý.

"Ale tys prosil," uculila jsem se, když jsem si vzpomněla, na všechna jeho prosím, která za ty tři dny řekl.

"Dokonce to ráno, kdy jsi měl tu pěknou kocovinu, jsi mě prosil přesně podle mého gusta," to už jsem se křenila. Taky se usmíval.

"Ale tak jsem to nemyslel. Řekla jsi, že se ti líbí, když tě prosím a tak jsem to udělal. Nebral jsem to jako něco, co by mi tě vrátilo zpátky," nedal se odradit. Umlčela jsem ho zdviženým prstem.

"Jdeme dál. Tys klečel," vyvrátila jsem jeho druhou mylnou myšlenku.

"Kdy?" stáhl obočí.

"Včera a můžu říct, že se mi ta tvoje pozice moc líbila," zavrněla jsem, když jsem si vzpomněla, jak včera začínal naše intimní chvilky. Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale všimla jsem si, že mu cukají koutky.

"A klečíš i teď," poukázala jsem na jeho pozici.

"Ano, ale proto, abych měl obličej stejně vysoko jako ty. Je to pohodlnější, než si tu přidřepnout," vyvracel to všechno.

"Ale mě to všechno jako omluva stačilo. A samozřejmě kleknout a prosit můžeš kdykoliv později," usmála jsem se. Zablýsklo se mu v očích a já čekala, kdy se po mě natáhne a přehne si mě přes koleno. On ale nic z toho neudělal.

"Můžu prosit teď?" naklonil hlavu ke straně. Zmateně jsem zamrkala a on využil mojí odmlky. Svezl se zpět na paty a ruce si položil na stehna.

"Prosím, odpusť mi všechno, co jsem ti provedl. Slibuji, že už nic takového nikdy neudělám," řekl něžným hlasem. Chvíli jsem si ho měřila vážným pohledem.

"Prosím," řekl znovu a tak procítěně, že jsem vyskočil z křesla a objala ho kolem krku.

"Ty přece víš, že je ti už dávno odpuštěno," zabroukala jsem a políbila ho na rameno.

"Ano vím, ale takhle jsem to chtěl udělat. Aby to bylo správné," odpověděl mi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Pak naše chvilka byla vyrušena několika obchodními zástupci, kterým se Tren musel věnovat. Ze začátku jsem tam byla s ním, nosila mu různé věci, o které mě požádal, vařila kávy, anebo jen stála za ním a snažila se mu dělat morální podporu. Když už to ale trvalo moc dlouho, odvedl si mě Tren stranou a poslal mě domů. Tady bych se akorát nudila a on to věděl. Protože jsem neměla koně, jednoduše jsem se přemístila. Doma jsem chvíli přemýšlela, co bych tak mohla dělat. Pak mě napadlo, že už dlouho nikdo nebyl na zahradě, kam jsem se následně vydala. Trocha práce tam určitě byla zapotřebí. A hlavně se musela sklidit jablka ze dvou jabloní, které stály v rohu zahrady. Nejprve jsem ostříhala uschlé větve a květiny, do vázy nařezala pár podzimních růží, které byli krásně nakvetlé a nakonec se pustila do sklízení jablek. Rychle jsem pochopila, že ze země to nepůjde, takže jsem musela jako opice vyšplhat do koruny a sbírat odtamtud.

"Anori?" slyšela jsem volání od domu. Byla jsem moc soustředěná na to, abych odpověděla. Zrovna jsem se natahovala pro pár jablek na vyšší větvi, kam jsem nemohla vylézt.

"Anori! Co tam proboha děláš?" ozvalo se už mnohem blíž.

"Co bys řekl?" opáčila jsem.

"Já vidím jen to, že brzo spadneš. Pojď dolů," řekl a to už došel do mého zorného pole.

"Než si přišel, očesala jsem všechno bez jediného pádu, takže nepanikař," protočila jsem očima.

"Dolů," zopakoval znovu. Trucovitě jsem si povzdechla, ale nakonec jsem slezla. Na poslední větvi mi to trochu podklouzlo, ale i tak jsem se dostala dolů v pořádku.

"Teď tam ta poslední budou viset navěky," okomentovala jsem jeho přerušení. Políbil mě na uvítanou a pak se mrštně vyhoupl na první větev a už bez problémů šplhal až nahoru. Byl vyšší než já, takže tam dosáhl. Společně jsme pak vešli dovnitř. Tren se unaveně svezl do křesla. Já se posadila naproti němu a sundala si svetr. Byla jsem hrozně zvědavá na jeho reakci. Měla jsem na sobě totiž jen krátkou sukni a průhledný síťovaný vršek. Normálně jsem ho nosila přes tílko nebo tričko, ale teď jsem pod ním neměla ani podprsenku. Jenže Tren si mě samozřejmě nevšiml. Schválně jsem dělala, jako že si čtu noviny a hlasitě si odkašlala. Mělo to očekávaný účinek. Zvedl ke mně oči a už je ze mě nespustil. Já dělala, jako že si toho nevšímám. Věděla jsem, že Tren měl hodně dobře vytrénovanou vůli. Občas až příliš dobře. Věděla jsem, že se bude jen dívat, dokud mu nedám jiný důvod. A tak jsem vyskočila z křesla, políbila ho na čelo, když jsem procházela kolem a odešla do předsíně. Potřebovala jsem pár učebnic z minulého roku a ty byly všechny uklizené ve vrchní části skříně. Přistrčila jsem si židli a snažila se tam dosáhnout.

"Anori, ty někam jdeš?" ozvalo se z obýváku poplašeně. Pousmála jsem se. Ani já nebyla tak střelená, abych v tomhle chodila ven.

"Ne, jen něco hledám," odpověděla jsem a postavila se na špičky, abych lépe dosáhla. Marně. Přišel za mnou a zrovna ve chvíli, kdy se židle zhoupla, mě už držel kolem pasu a pokládal mě na zem.

"Ty máš tak strašně rychlé reflexy," postěžovala jsem si. Taky bych chtěla být tak pohotová.

"Jsem tvůj meertalen, je to moje práce," pousmál se.

"Cos tam hledala?" ptal se mě pak a sundal mi všechny věci, které jsem potřebovala.

"Díky. Musím si něco zopakovat. Ale předtím, co kdybych k večeři udělala bramborové placky a jablečný kompot?" zeptala jsem se. Jen překvapeně zamrkal a pak pokrčil rameny.

"Jíš to, ne?" ujišťovala jsem se.

"Já nevím, nikdy jsem to nejedl," zavrtěl hlavou.

"To nevadí, ochutnáš. A když ti nebudou chutnat, tak já je zvládnu všechny sama," zasmála jsem se a vysmekla se z jeho objetí. Vyrušil mě, až když jsem začala placičky opékat.

"Voní to úžasně. Jsem na ně zvědavý," objal mě kolem pasu.

"Vydrž ještě chvíli a budu mít hotovo," políbila jsem ho na tvář. Musela jsem říct, že moje jednoduchá večeře měla obrovský úspěch.

"Jak je možné, že jsi nic takového nikdy nejedl. Vždyť je to úplně jednoduché," divila jsem se. Pokrčil rameny, sám nevěděl proč.

"Člověk by řekl, že vzhledem k tvému věku, už jsi všechno zažil," popichovala jsem ho.

"Ty mě dokážeš neustále něčím překvapovat. A nedělej ze mě zase takového stařečka," pohrozil mi prstem. Chňapla jsem po něm zuby.

"Tak a dost. Tohle je už i na mě moc," vyskočil Tren na nohy, přes stůl hmátl po mě a přitiskl mi svoje rty na ty mé. To jsem nečekala.

"Jsem si naprosto jistý, že jste to udělala naprosto schválně, slečno Anori. A musím konstatovat, že váš pokus o mé svedení byl velice podařený," zavrněl, když mě na chvíli pustil.

"Musím sáhnout k zoufalým řešením, když přede mnou stojí někdo tak upejpavý jako vy, mladý pane," chytila jsem se jeho hry. A vysmekla se mu z rukou. Rychle jsem přeběhla ke schodům do ložnice a vyběhla nahoru dřív, než mě stačil dohonit. Ale nijak velký náskok jsem tím nezískala.

"Já a upejpavý? Kdeže. Jen mám i jiné věci na starosti než jen uspokojování své roztoužené snoubenky," odpověděl mi.

"Co kdybyste přestal mudrovat a raději si sem pro mě došel?" nepřestala jsem si ho dobírat.

"Co kdybych vás, slečno, přehnul přes koleno a naučil správnému chování?" opáčil on, ale vydal se ke mně.

"Hm, já bych spíš byla pro trochu víc romantiky," našpulila jsem pusu.

"Jestli jste chtěla něžnou a pomalou romantiku, měla jste si to rozmyslet dřív, než jste mi tu začala pobíhat vlastně nahá," zavrtěl Tren hlavou. A já věděla, že už mám úplně vyhráno. Nazí jsme se na posteli mazlili v rekordním čase, co se svlékání týkalo, byl v něm přeborník. Přejela jsem mu rukou po zádech a on buď sám chtěl, nebo jen pochopil, co jsem měla v úmyslu, a vytáhl křídla. Zářivě jsem se na něj usmála a on mi ten úsměv plaše oplatil. Věděla jsem, že teď musím být opatrná. Velice lehce jsem se prsty začala probírat mezi uhlově černými peříčky. Hlasitě zasténal, křídla pro něj byla velmi citlivým místem.

"Už to nebudu zdržovat," usmála jsem se a nechala ho, aby si nasadil tempo podle svého gusta. Před vyvrcholením jsem ještě stihla dostat ruce z jeho křídel do jeho vlasů, kde jsem ho mohla o něco silněji zatáhnout. Přesně to jsem totiž potřebovala.

"Any," vydechl, když jsem mu prudčeji vyrazila naproti a on tím pádem vyvrcholil. A já ho rychle následovala.

"Chci, aby už bylo všechno jen dobré," zamumlala jsem mu do ramene.

"Hm, to já taky," přikývl.

"Tak se tak chovej," škádlila jsem ho.

"Už budu, neboj se," usmál se a modře na mě škádlení jinak nereagoval. Snad to konečně i on pochopil.

"Můžu se na něco zeptat?" promluvila jsem po chvíli.

"Hm?" naznačil mi, že mě slyšel.

"Co jsi myslel tím, že jsi můj meertalen a je to tvoje práce, když jsem zmínila tvoje rychlé reakce?" zeptala jsem se a on uvolnil ramena. Očividně se mu ulevilo, že to nebyla otázka na Colin nebo tak podobně.

"Nemám rychlé reflexy. Ale protože jsi moje chráněnka, vidím situaci kolem tebe jinak. Vím jestli a s jakou pravděpodobností ti hrozí nebezpečí. Takže vím, že se ti ta židle převrhne ještě dřív, než vůbec stihneš dostatečně přenést svou váhu k jejímu okraji. A protože to vím dopředu, bezpečně tě držím už ve chvíli, kdy ty si teprve uvědomuješ, že padáš," vysvětlil mi. To by leccos vysvětlovalo.

"To zní jako z nějakého sci-fi filmu," zasmála jsem se.

"Ne každý to má tak citlivé. Ale stejně jako si dlouholetý vinař vypěstuje cit na jednotlivé chutě, já jsem si vypěstoval cit pro to, abych co nejpřesněji poznal, jak velké ti hrozí nebezpečí," pokračoval.

"No, tak ještě že ten tvůj cit neustále procvičuji, že?" zasmála jsem se.

"Byl bych raději, kdyby mohl trochu znecitlivět. Znamenalo by to totiž, že budeš v bezpečí," protočil oči, ale taky se smál.

"S tebou jsem pořád v bezpečí, ať vidíš cokoliv," ujistila jsem ho. Políbil mě na spánek.

"Co to se mnou provádíš, Any?" zašeptal a přitáhl si mě pevněji do náruče. Proboha, co ho to najednou napadlo?

"Tak moc jsi mě změnila," broukal dál. Aha, tohle. Už mi to řeklo více lidí.

"Býval jsi prý pěkný morous a neměl jsi tak dobrý smysl pro humor," popíchla jsem ho.

"To jsem asi býval. A smysl pro humor mám pořád stejný. Jen jsem…trpělivější," usmál se.

"Ať už to děláš jakkoliv, nepřestávej s tím," požádal mě pak.

"Nebudu. Mě se líbíš přesně tak, jak tě mám teď," slíbila jsem mu.

"Nahého a v posteli?" zavtipkoval. Od srdce jsem se zasmála

"To taky. Ale hlavně takhle svého. Nikdo mi tě nevezme. Ani Colin," objala jsem ho ještě pevněji.

"Nevezme. Nejsem stejný, jakého mě znala ona. Nemusíš mít vůbec strach. Slibuji. I když si nemyslím, že by něco zkoušela, když ví, že jsem si vybral tebe," zavrtěl hlavou. Mlčela jsem, nechtěla jsem mu říkat o našem souboji. Ale teď jsem věděla, že mám stoprocentně navrch.

"Není ti zima?" ujišťoval se.

"Ne, není," zavrtěla jsem hlavou. Stejně mě objal i křídly, takže jsem teď byla celá zahalená v černém peří.

"Co tak najednou?" zeptala jsem se a pohledem zavadila o jeho stále roztažená křídla. Jen s úsměvem pokrčil rameny.

"Minule se mi to líbilo a pochopil jsem, co hledáš, když jsi mi začala rukou pátrat přes lopatky," přiznal pak. Zářivě jsem se usmála a narovnala se mu na klíně.

"Takže když bude nejhůř, vždycky tě utáhnu na sex," vyrukovala jsem se svou novou myšlenkou. I on se zasmál.

"To bezpochyby. Takhle rozmanitý a častý sexuální život jsem ještě s nikým neměl," ujistil mě o mém prvenství.

"Taky jsem se snažila," utřela jsem si hraně pot z čela.

"Jsem na tebe náležitě pyšný, zlato," ujistil mě Tren. Schoulená v jeho hřejivé náruči a obklopená jeho černými křídly, bych mohla zůstat navěky.