Vyvolená od problému neutíká

Omlouvám se za to zpoždění, ale nějak se mi škola sesypává a já nemám vůbec na nic jiného čas. Tak snad si to tímhle u vás vyžehlím. Přeji pěkné počtení :)

.

.

(Tren)

Díval jsem se za Anori jak odcházela. Nemohl jsem jí odpovědět. Sám jsem si totiž nebyl jistý odpovědí. Zašel jsem do kavárny, kde na mě čekal Teruo a mračil se jak deset čertů.

"Řekla ti to, že?" promluvil jsem hned, jak jsem přišel.

"Ano, chtěla vědět o tobě a Colin," přikývl Teruo.

"A tys jí něco řekl?" ptal jsem se a tentokrát jsem to byl já, kdo se mračil. Já jí o tom nechtěl říkat. Nechtěl jsem, aby mě litovala. Litoval jsem sám sebe dost dlouho a nepotřeboval jsem, aby to dělali ještě ostatní. Ty pohledy, které vrhali, když jsem to někde řekl, mě vytáčely.

"Řekl jsem jí úplně všechno. Má právo to vědět. A navíc jí to pomůže v tom, dát si všechno dohromady," zpražil mě pohledem.

"To, že je mojí snoubenkou, neznamená, že bych před ní nemohl mít tajemství," zabručel jsem. Anori tenhle názor zjevně nezastávala.

"A říkala něco?" zajímal jsem se pak.

"Nevím, jestli si zasloužíš, abych ti něco řekl, za to cos jí provedl. Říkala, že i přesto, jak moc jsi jí ublížil, tě stále miluje, ale potřebuje si to všechno srovnat v hlavě," odpověděl mi.

"Nemusíš mě odsuzovat. To už jsem udělal sám," zahučel jsem. I když mě potěšilo, co řekl.

"Chlape, sakra, co to provádíš?" zeptal se mě. Bylo vidět, že už i on si s tím dělá starosti.

"Celou dobu jsem si myslel, že vím, co chci. A pak se tu prostě objeví s tím svým úsměvem a řekne, že jí všechno mrzí. Že si toho chlápka nakonec nevzala, protože pořád myslela na mě. A že je teď už připravená postavit se svým rodičům. Že už si mě nenechá vzít. Tolikrát jsem si přál, aby to byla pravda. Pořád jsem doufal, že ji jednou takhle najdu stát před svým prahem. Ale ne teď. Ne teď, když mám Anori. Já nevím, co mám dělat," přiznal jsem se. Teruo byl můj nejbližší přítel a vždycky věděl úplně o všem.

"Kterou z nich miluješ?" zeptal se Teruo. To kdybych věděl, nezdržoval bych se touhle kavárnou a rovnou jednal.

"Já nevím. Obávám se, že obě. Jenže každou jinak a nevím, co je správně. Nikdy jsem se s jejím odchodem nesmířil. A myslel jsem si, že je to v pořádku, dokud se neobjevila a neudělala mi ve všem zmatek," povzdechl jsem si.

"Zavři oči a představ si, že je krásné ráno. Ty ležíš v posteli se svojí manželkou, k vám do peřin vyskočí vaše děcko. Která z nich tam s tebou leží?" zeptal se mě Teruo. Vůbec jsem nechápal, kam tímhle míří, ale udělal jsem, co po mě chtěl.

"Anori," odpověděl jsem okamžitě, co jsem vyvolal tu představu.

"Tak co řešíš? Colin jsi miloval, ale to už je pryč. Možná si pořád pamatuješ, jak vám spolu bylo pěkně a chováš k ní nějaké city, což tě mate. Ale očividně svou budoucnost vidíš s Anori," vysvětlil mi. V tom měl pravdu.

"Máš pravdu. Měl bych Colin jasně dát najevo, že její vlak už ujel. Jenže, jak jsem přemýšlel, napadlo mě, že mě obě už jednou opustily a já se u Anori ujistil, že bych to dokázal odpustit. Přišlo mi nefér to dovolit jedné a tu druhou zavrhnout. Plácám nesmysly," zavrtěl jsem pak hlavou.

"Neplácáš, jen jsi zmatený. Já v tom vidím několik velkých rozdílů. Anori tě opustila, protože věřila tomu, že ti bez ní bude lépe. Ne kvůli sňatku se zbohatlým a dobře postaveným andělem. A navíc, Colin došlo až po čtyřiceti letech, že to byla chyba. Anori si to uvědomila během dvou měsíců," vykládal Teruo.

"Máš pravdu. Jsem hlupák, že ztrácím čas, takovými myšlenkami. Jistě, už to vždycky bude jenom Anori," přikývl jsem, když jsem si konečně ve všem udělal jasno.

"Díky, jsi opravdový přítel. Bez tebe by mi to asi nedošlo," poplácal jsem pak Terua po zádech.

"Dlužíš mi skleničku. Právě jsem ti zachránil vztah a to na obou frontách," mrkl na mě Teruo, ale jinak samozřejmě ovace odmítal. Nevěděl jsem, jestli mám jít domů nebo zpět k mámě. Byl jsem si vědom toho, že mě Anori poslala domů. Ale jak jinak jí mohu říct, že už mám ve všem jasno a že vím, co chci? Jenže jsem věděl, že ona by mi tak snadno nevěřila. Musím jí dát čas, o který mě prosila. Doufal jsem, že Dante ještě nezrušil ten průchod, který spojoval moji vesnici s Chamonem.

*****

(Anori)

Když jsem se vrátila z kavárny, měla jsem hlavu snad ještě těžší než předtím. Pořád jsem myslela na to, co mi řekl Teruo. Zároveň jsem viděla před sebou Trenův ztrápený obličej. A taky ten její, s tím širokým úsměvem. Došla jsem až do jeho pokoje a zalezla si rovnou pod peřinu. Bylo toho moc, co jsem si musela srovnat v hlavě. Vyrušila mě jen Juana, poprvé, když se mě ptala, jestli nechci vyprat ty šaty, ve kterých jsem tu byla. A po druhé mi nabízela večeři. Tentokrát jsem ji neodmítla. Musela jsem alespoň něco sníst a navíc jsem se i cítila lépe. Přijala jsem a tím udělala Juaně velkou radost. Dokonce jsem dnes i lépe spala. Teruo mi hodně pomohl. Hlavně mi do toho případu přinesl světlo, které jsem potřebovala. Teď už jsem se se vším lépe srovnávala, když jsem věděla, co se stalo, jak se to stalo a co teď stojí přede mnou. Ráno jsem vstala brzy a oblékla se do těch vypraných šatů. Kdyby to bylo na mě, zůstala bych tu zavřená ještě pár dní, ale potřebovala jsem práci, a jak by to asi vypadalo, kdybych si bez omluvy nepřišla zrovna v den, kdy mám podepsat pracovní smlouvu? Musela jsem tam. I když jsem samozřejmě věděla, že s ním budu muset strávit celý den. Bude to těžké. Juaně jsem řekla, že se odpoledne zase vrátím a pak jsem se přemístila. Byl akorát čas, Anthony už pro mě měl připravenou smlouvu, kterou jsem mu podepsala a tím se uvázala k pracovnímu poměru. Jupí! A pak následovala ta horší část. Klepala se mi ruka, když jsem brala za kliku jeho kanceláře. Naštěstí byla zamčená, ještě nepřijel. Úlevou jsem vydechla. Získala jsem ještě pár chvil na to, abych se na něj psychicky připravila. Seděla jsem zrovna skloněná nad nějakými papíry, když tiše cvakly dveře.

"Dobré ráno," promluvil, nebo spíš zamumlal. Odpověděla jsem pokývnutím, ale neodvážila jsem se podívat, jestli ho viděl. Tren mlčky došel ke svému pracovnímu stolu, kde se s povzdechem svalil do židle. To už jsem se na něj podívala. Vypadal hrozně. Já svou únavu zamaskovala výraznějším líčením, ale on takovou možnost neměl.

"Anori, tady máš tu smlouvu. Dobře si ji uschovej, ještě ji budeš potřebovat," přišel za námi Anthony a podával mi do ruky další papíry. Budu si muset dát pozor, aby se mi nepřimíchaly do nějaké z těch hromad tady, jinak je už nikdy nenajdu.

"Trene, chlapče, nevypadáš dobře, je ti něco?" ptal se. Bylo na první pohled jasné, že Trenovi něco je, vypadal unaveně a ztrhaně.

"Jen jsem nějak špatně spal, to bude dobré, dědo," uklidnil ho Tren. Anthonyho to možná uchlácholilo, mě ale ne. Na to jsem ho znala až příliš dobře.

"Jak dlouho jsi už nespal?" zeptala jsem se, když se za Anthonym zavřely dveře.

"Od čtvrtka," zabručel. Jedna noc vzhůru na něm nikdy nebyla poznat, ale tři noci už byly i na něj moc.

"Měl by sis odpočinout. Takhle toho moc neuděláš," řekla jsem. Sice jsem se pořád zlobila, ale jeho zdraví bylo pro mě důležité.

"Já to zvládnu, nedělej si starosti," pousmál se a dál se věnoval papírům. Nebo to alespoň předstíral. Cítila jsem na sobě jeho pohled pokaždé, když jsem sklonila hlavu ke své práci. Rozptyloval mě. Bylo by tak snadné mu teď vpadnout do náruče a na všechno zapomenout. Jenže rozhovor, který nás předtím měl čekat, byl příliš důležitý. A já se na něj ještě necítila a navíc jsem nevěděla, jestli už i on je připravený mi odpovědět. Pozval mě na oběd, když bylo poledne, ale jinak na mě nemluvil. Nechával mi čas, přesně jak jsem prosila. A přesto jsem jasně viděla, jak moc se trápil. Obvykle jsem si nebyla takovými pocity jistá, ale dvě věci jsem věděla určitě. Já ho milovala a jeho moc mrzelo, co udělal. Měla bych se k němu vrátit. A to brzy, pokud mi záleží na jeho zdraví. Jenže mě děsilo, co všechno si ještě budeme muset vyříkat. Nezvládnu to. Dnes ještě ne. Když jsme si večer každý balili svou práci, jeho zírání bylo téměř k nevydržení. On čekal, jestli něco řeknu. Čekal, až se zastavím, podívám se na něj a nechám se odvést k jeho koni.

"Tak se uvidíme zase zítra. Připravím ti tu ráno všechny ty faktury," řekla jsem, vzala si svoje sako a vykročila ke dveřím. Byla jsem hned u nich, on stál na druhé straně místnosti. Musel ji přímo přeletět, protože ve chvíli, kdy jsem brala za kliku, mi dveře přibouchl rukou. Opět mě ovanula jeho kolínská. Jdi ode mě dál, nemůžu se soustředit!

"Nechoď pryč. Pojď se mnou domů. Udělám všechno, co budeš chtít," řekl. Zněl jeho hlas někdy víc ztrápeně?

"Ještě ne. Ještě nejsem připravená. A nejspíš nejsi ani ty," odpověděla jsem a znovu vzala za kliku ve snaze odejít dřív, než mě rozum zradí a já skončím v jeho náručí. Nepovolil.

"Nemiluji ji. Jenom tebe. Jsem si tím jistý," řekl. Ach, a čeká, že tomu budu tak snadno věřit? Ještě včera si tím jistý nebyl.

"Prosím," zašeptal pak. Nepros mě, Trene. Ubližuje mi to víc, než by si dokázal představit.

"Nejde to," zavrtěla jsem hlavou. Pustil dveře a nechal mě vyjít na chodbu.

"Tak zítra," otočila jsem se na něj. Nedíval se na mě. Zíral do místa, kde jsem ještě před chvílí stála.

"Zítra," zašeptal nepřítomně. Nevydržela jsem se na něj dívat a tak jsem raději opustila budovu a přemístila se zpět do Chamonu. Ovšem nešla jsem hned do domu jeho rodičů. Místo toho jsem se jen procházela po městě, až jsem došla do parku, kde jsme se spolu jednou procházeli. Pamatovala jsem si, že úplně vzadu stál strom, kde jsme společně seděli. Vydala jsem se tedy tam a posadila se na ohnutý kmen. Bylo tam nádherně. Zavřela jsem oči a poslouchala šumění listí a cvrlikot ptáčků. Nechtěla jsem přemýšlet o ničem, ale myšlenky se vyhrnuly samy. Přemítala jsem o Trenovi, Colin, sobě a celé té situaci. V hlavě mi zněly všelijaké diskuze, které budeme muset s Trenem provést. Zvedla jsem se a vydala se zpět k domu. Jsem vyvolená. A ta před problémy neutíká. Půjdu zpět domů a všechno si s ním vyříkám. Nebudu se schovávat za něčí sukni jako malá holka. Šla jsem pomalu, vzala jsem to tou nejdelší cestou, točila jsem se v kruhu, takže když jsem konečně došla k Juaně, byla už dávno tma.

"Anori, už jsem měla trochu strach, kde jsi," uvítala mě.

"Ne, jen jsem přemýšlela. A dnes večer se vracím zpátky domů. Jen jsem vám to přišla říct," usmála jsem se.

"To je dobře. Moc dobře. Přeju vám to, děti," objala mě Juana. Donutila mě se ještě navečeřet, čímž mě zdržela o další půl hodinu a pak už jsem se přemístila k nám domů. Přivítal mě tichý a prázdný dům. Kde je? Přece našel za ní? V tu chvíli bych sama sobě nejraději nafackovala. Proč mě ona napadla jako první? Mohl být přece kdekoliv. Vyšla jsem ze dveří ven, jen abych ho viděla přicházet od branky. Už jsem na něj málem zavolala, když jsem si všimla, jak divně jde. Motal se ze strany na stranu.

"Ty jsi opilý!" vydechla jsem šokovaně, když jsem poznala, proč křižuje sem a tam po přístupové cestě.

"Možná trochu, ale vy jste na mém pozemku," zadrmolil a znovu se zakymácel. Podepřela jsem ho pod paží a pomáhala mu dovnitř. Tam jsem mu začala sundávat kabát.

"Ruce pryč, ženská, já jsem zasnoubený," odstrčil mě od sebe a začal se z kabátu soukat sám. Můj ty smutku. Byl tak na mol, že mě nepoznal. A potěšilo mě, že se mě od sebe snažil odehnat, když nevěděl, kdo jsem. Rozhodla jsem se to trochu využít pro svoje dobro.

"A kde máš tu svojí snoubenku?" zeptala jsem se provokativně a pomohla mu z bot.

"Není tady, zlobí se na mě. Ale ona přijde," zašeptal mi do ucha a mě ovanula vůně vína a pravděpodobně pálenky.

"Jestli se zlobí, tak to asi nepřijde," zavrtěla jsem hlavou a vedla ho ke schodům do ložnice.

"Slíbila to. Přijde. Až se nebude zlobit," stál si za svým. Bylo opravdu těžké ho nějak vést, vůbec nezvedal nohy a celá jeho váha spočívala na mých ramenou.

"Trene, jsi těžký. Zvedej pěkně nohy, ať tě můžu odvést do postele," domlouvala jsem mu.

"Já vás nepotřebuju. Dostanu se tam sám," odstrčil mě od sebe podruhé. Jeho cesta skončila na prvním schodu, který se ukázal být velkou překážkou. Znovu jsem si jeho paži přehodila přes ramena a pomohla mu vystoupat nahoru.

"A kdy se tvoje snoubenka přestane zlobit?" zeptala jsem se ho cestou. Potřebovala jsem využít toho, že o sobě nevěděl. A takhle opilí lidé většinou říkali čistou pravdu.

"Nevím. Zlobí se právem a asi se bude zlobit dlouho," pokrčil odevzdaně rameny. Dvakrát mi na schodech upadl, než jsem ho dokázala dostrkat do ložnice. Tam jsem si musela protáhnout záda. Byl těžší, než se zdál a navíc mi vůbec nepomáhal.

"Viděla jsem cestou takovou pěknou zrzku, nevíš, kdo to byl?" položila jsem trochu podpásovou otázku. Ale musela jsem vědět, co mi na to řekne.

"Colin, moje bývalá. Nejdřív utekla a pak se vrátila a všechno zkazila," rozhodil rukama a spadl do peřin. Tam se chvíli kolébal ze strany na stranu. Docela se mi líbil jeho opilecký hlas. Vypadal roztomile. A ještě víc se mi líbilo, že jsem se o něj mohla starat. Přiklekla jsem si k němu a začala mu rozepínat pásek od kalhot. Nečekala jsem, že se začne tak vehementně bránit. Potřetí jsem od něj byla násilím odstrčena.

"Ty jsi mi nějaký věrný," škádlila jsem ho.

"Miluju ji," zamumlal a začal se velmi neohrabaně svlékat sám.

"Kterou?" zeptala jsem se schválně, abych ho donutila to říct přímo.

"Svou snoubenku. Anori," odpověděl okamžitě. Já ho snad budu muset opíjet, aby mi odpovídal.

"Ale ta Colin, má hezčí prsa," zkoušela jsem to dál a opět jsem se ujala jeho svlékání. Na chvíli se mi přestal bránit v práci a mě se povedlo povolit jeho pásek. Kalhoty pak už šly dolů samy.

"Any má lepší," zadrmolil pak.

"I lepší než já?" zeptala jsem se a přitiskla mu jeho ruce na svá ňadra. Otevřel ústa, ale nic neřekl. Instinktivně mi prsa zmáčkl a já přidusila zasténání. Teď na to nebyla dobrá příležitost. I přesto, že byl tak moc opilý, že mě nepoznal, dokázal ode mě odtáhnout své ruce. To mě naprosto obměkčilo. Má v tom jasno.

"Jdi pryč. Zvládnu to sám. A už na mě nesahej," odstrčil mě po čtvrté. Zvedla jsem se a odešla si lehnout dolů do obýváku. Ráno jsem vstala ještě o hodinu dříve, než normálně vstává Tren do práce. Tušila jsem, že se mu nebude chtít vstát, potřebovali jsme si promluvit a navíc jsem čekala, že bude mít pořádnou kocovinu. Uvařila jsem silnou kávu a vyšla do ložnice, kde jsem ho začala budit.

"Vstávej, Trene, musíš jít do práce," lákala jsem ho ven z postele.

"Nech mě, já nikam nejdu," zabručel a otočil se na druhý bok. Bylo na něj asi ještě brzo. Otočila jsem se k odchodu, měla jsem v plánu vzbudit ho zase za půl hodiny. Jenže Tren mi v tom zabránil. Prudce se v posteli posadil.

"Anori?" vyjekl a vzápětí se chytal za hlavu. Říkala jsem to, kocovina.

"Jsem tu. Na stole máš kávu. Zvládneš to dneska do práce?" ptala jsem se ho. Chvíli na mě zíral naprosto ignorujíc mou otázku.

"Ty jsi tady," vydechl znovu.

"Ano, jsem tady. A ptám se tě, jestli zvládneš jít do práce," posadila jsem se k němu na postel. Tren se položil zpět do polštářů.

"Myslím, že to nezvládnu," zavrtěl pak hlavou. Byl úplně bledý.

"Dej si tu kávu, třeba tě trochu nakopne," pohladila jsem ho po ruce. Přikývl a zase zavřel oči.

"Až se probudím, nebudeš tu. Tohle se mi musí zdát," zamumlal. Naklonila jsem se nad něj a políbila ho na nos.

"Až se probudíš, opravdu tu nebudu. Pojedu totiž do práce a sbalím ti tu nejnutnější práci, kterou budeš muset dnes udělat. Ale vrátím se a dokážu ti, že se ti nezdám," slíbila jsem mu.

"Opravdu se vrátíš?" zamumlal, ale spíš mi přišlo, že už zase spí. Neodpověděla jsem a on se ani ničeho nedomáhal. Byl ještě mimo. Byla jsem si jistá, že si mě nebude pamatovat. Vydala jsem se sama do práce, kde jsem Trena omluvila a vzala mu ze stolu ty nejdůležitější nabídky. Naštěstí jsem mu to včera všechno přerovnávala, takže jsem přesně věděla, co a jak. Pak jsem se vydala zase zpátky. Nebyla jsem tak dobrý jezdec, takže mi cesta trvala mnohem déle, než trvala Trenovi. Doma jsem po špičkách vyšla do ložnice. Byl vzhůru a pil teď už studené kafe.

"Tak už jsi vzhůru," ozvala jsem se.

"Any, moc se ti za všechno omlouvám. Já jsem strašně rád, že jsi tady a udělám všechno, co jen budeš chtít," začal se hned překotně omlouvat.

"To já vím," usmála jsem se a posadila se k němu.

"Vůbec si nepamatuju, jak jsem se včera dostal domů," zabroukal a rozhlédl se po pokoji, jako by snad hledal nějakou nápovědu.

"Já to vím naprosto přesně," usmála jsem se.

"Tys tu byla už včera? A viděla jsi mě?" zděsil se.

"Nejenže viděla, ale dokonce jsem tě vedla a ještě si s tebou povídala. Tu modřinu na ruce máš od toho, jak jsi mi upadl na schodech," smála jsem se mu. Praštil sebou do peřin a se zasténáním si položil ruku přes obličej.

"Ale no tak. Neodešla jsem, zůstala jsem tady s tebou. Včera jsem hodně přemýšlela a vrátila se domů. A ty jsi byl tak roztomilý. Ani jsi mě nepoznal," usmívala jsem se. Vykoukl na mě z poza ruky.

"Takže se nezlobíš?" ptal se opatrně.

"Zlobím, ale už ne tolik. Ale stejně si budeme muset vážně promluvit," zvážněla jsem.

"Já vím," přitakal mi.

"I když většinu toho, co jsem chtěla slyšet, jsi mi řekl už včera," marně jsem držela smích. Zatvářil se provinile.

"O čem chceš mluvit?" zeptal se mě pak.

"O Colin, samozřejmě," zamrkala jsem na něj. Opět přikývl a přitáhl si pokrývku blíž k tělu.

"Co chceš vědět? Vím, že ti Teruo všechno řekl," zeptal se mě.

"Jak to s ní teď máš? A jak to s ní bude?" položila jsem svou otázku a posadila se blíž k němu.

"Nic s ní nemám a nic s ní nebude. Já chci tebe, nikoho jiného. A moc mě mrzí, že jsem zklamal tvou důvěru. Opravdu, udělám cokoliv, abys mi zase začala věřit," natáhl se pro moji ruku. Začala jsem se smát. Já už byla dávno obměkčená. Taková zrada se jen těžko odpouštěla a nechávala za sebou takovou hořkou pachuť, ale on byl prostě můj. Navždycky.

"Mohl bys začít tím, že mě pěkně poprosíš," nadhodila jsem. Překvapeně pozdvihl obočí.

"Docela se mi líbí, když mě prosíš," skousla jsem si ret. Trenovi se hravě zablýsklo v očích. Normálně by se po mě natáhl a svalil mě do peřin. Ovšem teď zůstal sedět.

"Prosím," zašeptal. Natáhla jsem se až k němu a vlepila mu polibek.

"Ještě jednou," usmála jsem se.

"Prosím," řekl znovu. To už jsem ho povalila úplně.

"Počkej, nechej mě si dojít do koupelny," snažil se mi vykroutit. Pustila jsem ho.

"A ne že mi tam utečeš oknem," varovala jsem ho se smíchem. Jen se usmál, ale zavrtěl hlavou. Neuteče mi. Natáhla jsem se na posteli a čekala na něj. Byla jsem z té rychlé cesty celá unavená. Nevím, proč jsem jela na koni, když jsem se mohla přemístit. Ale vítr ve vlasech a volné myšlenky byl ten správný pocit, který jsem potřebovala zažít. Když vyšel z koupelny, měl na sobě už tričko a kalhoty. A že mu to slušelo. Přisedl si ke mně a pokusil se mě sbalit do náruče. Uhnula jsem mu. Byla tu ještě jedna věc, kterou bylo potřeba vyřešit. Jeho to ovšem dost zmátlo.

"Any, jestli ses jen vrátila, ale dál hodláš být uražená, tak mi to řekni, ať vím, jak se mám k tobě chovat. Teď zrovna jsem z tebe dost zmatený," promluvil.

"Trene, bylo by tak snadné se schovat do tvé náruče a na všechno zapomenout. Ale problém Colin je pořád tady," vysvětlila jsem.

"Co chceš ještě slyšet. Už jsem ti řekl, že jsem si jistý tím, co ke komu cítím. A vím, že tebe miluju," pokrčil obočí, jak se snažil přijít na to, o co mi jde.

"To jsi mi předtím tvrdil taky a všechno se změnilo, když jste se potkali. Chci mít jistotu, že až se s ní příště potkáš, neoblbne tě. Že už mě nikde nenecháš," řekla jsem. Na chvíli se odmlčel.

"Až Colin příště potkám, představím tě jí, jako svou snoubenku a tím to skončí. Za normálních okolností bych zůstal její přítel, ale je mi jasné, že ty už nás dohromady nechceš vidět. A chápu to. Proto se budu snažit, abychom se nepotkávali," oznámil mi.

"Trene, víš, že tě nechci nijak omezovat. Samozřejmě, když všechno zůstane na přátelské rovině, nebudu ti nikoho zakazovat. Já jsem jen opatrná. Miluji tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi ten důvod, proč jsem tady. A nedám tě ani žádné, co byla přede mnou, ani žádné, co by se snažila přijít po mě," šeptala jsem a vzala mu hlavu do dlaní.

"Já jsem ta příčina, proč jsi tady. Vzal jsem tě sem. I kdybych tu nebyl, nemůžeš nikam odejít, dokud nebude po válce," stočil náš hovor zase trochu jiným směrem. Snad proto, aby mě rozptýlil.

"To si myslíš ty," pokrčila jsem rameny. Neokomentoval to, jen si mě přitáhl do náruče. Tentokrát jsem se nechala.

"Jsem rád, že jsi zpátky," políbil mě do vlasů.

"Já jsem taky ráda, že jsem zpátky," zabroukala jsem a nechala se jím kolébat.