Šťastné konce došly

Tak se hlásím s pokračováním, nepochválíte mě, ale věřte, že se mi tyhle smutné díly píší daleko lépe, než ty veselé a šťastné :D. Myslím, že i název napovídá, že duch dnešního dílu nebude zrovna dvakrát optimistický. Tak přeji v rámci možností pěkné počtení:

.

.

Jak se má tvářit člověk, kterému se ve vedlejší místnosti hroutí svět? Má brečet, má se usmívat a snažit se tak uchlácholit své okolí, má hledět do prázdna? Seděla jsem na chodbě před operačním sálem a bokem jsem se opírala o Patrika. Měla jsem pocit, že kdyby tam nebyl, pravděpodobně bych se zhroutila. Byl moje opora. Nemůžu říct, jak jsem se zrovna v tu chvíli tvářila, ovšem měla jsem pocit, že tohle tělo není moje. Nic mě neposlouchalo. Nedokázala jsem plakat, a vlastně ani jen tak hledět do prázdna. V hlavě mi hučelo a já tak měla pocit, že se co nevidět zblázním.

"Anori, jsi v pohodě? Nechceš třeba kafe nebo tak?" promluvil na mě Patrik. Zavrtěla jsem hlavou. Pokud se teď zvedne a odejde, přestanu se ovládat. To on držel pod kontrolou všechny ty hysterické emoce. Otevřely se dveře a na chodbu vystoupil Teruo ve světle modrém operačním mundúru.

"Anori, potřebuji s tebou mluvit. Jsi toho schopná?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl. Chvíli jsem zvažovala svoje možnosti, ale nakonec jsem usoudila, že už mě nic nemůže roztrhat na ještě menší kousky, než jak se už cítím. Počítala jsem s nejhorším. Patrik se zvedl a nechal nám trochu soukromí.

"Určitě tě zajímá, jak je na tom," začal Teruo nervózně. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neviděla.

"Žije, tedy alespoň zatím. Kulka zasáhla přesně to místo, kde jaterní tepna vstupuje do jater. Ztratil hodně krve, ale kvůli tomu s tebou mluvit nepotřebuji. Jsi v pořádku? Vypadáš, že omdlíš,…" zarazil se Teruo a vzal můj obličej do dlaní. Je to špatné, hodně špatné. Tušila jsem, co mi chce říct. Byla jsem si jistá, že to nechci slyšet, ale jak už jsem řekla, moje tělo mě neposlouchalo a já tak automaticky přikývla, že jsem v pořádku.

"Věc se má tak, že já to pravděpodobně dokážu zpravit, ale Tren bude už nadosmrti mrzák. Ani transplantace jater by mu v tuhle chvíli nepomohla. Okolí vstupu je tak poškozené, že bychom to nikdy nenapojili. A proto potřebuji, abys do toho vstoupila ty," vysvětloval.

"Teruo, já vím, kam tím míříš, a říkám ne! Nikdy jsem to nezkoušela a nechci, aby byl můj první obětní beránek zrovna Tren. Vždyť vůbec nevíme, co to udělá!" vrtěla jsem odmítavě hlavou. K tomuhle mě nedonutí.

"Anori," chytil mě Teruo za ramena a lehce se mnou zatřásl.

"Copak ty to nechápeš? Jsi jeho jediná šance. Když ho budu operovat já, buď zemře, nebo bude mrzák. Když se to nepovede tobě, budou stejné možnosti. Ale když se ti to povede, dáš mu šanci žít normálně. Nic mezi tím není! Ani moje ani praxe nikoho jiného mu nemůže pomoct. Možná jen tvoje síla a moc ovládat přírodu," domlouval mi. Věděla jsem, že mluví pravdu.

"Ale já nevím, co mám dělat. Tren bude první, u koho se kdo kdy pokusí jít na operaci jinak, než jak by to bylo přirozené. Nemůžeš absolutně vědět, co to s ním udělá," bránila jsem se.

"Anori, znáš ho stejně dobře jako já. Víš, že jestli ho zachráníme i za cenu toho, že bude už navždycky připoutaný na lůžko, nikdy nám to neodpustí. Raději by zemřel, než byl mrzák, no nemám pravdu?" naléhal na mě.

"Teruo, víš ty vůbec, co po mě vlastně chceš?" zeptala jsem se zničeně. Měl pravdu ve všem, co řekl. Ale mě se do toho stejně nechtělo jít.

"Chci po tobě, abys zachránila život jednomu skvělému chlapovi. Mému nejlepšímu příteli a tvému snoubenci. Já tě o to prosím. Když to neuděláš kvůli sobě nebo jemu, udělej to kvůli mně," říkal a díval se mi přitom do očí. Tohle bylo poprvé, co mě Teruo o něco žádal jakožto svou kamarádku. A ještě u toho vypadal tak sklíčeně. Pochopila jsem, že on má o Trena úplně stejnou starost, jako já. A ubíjelo ho, že mu nemůže pomoci. Já jsem mohla, možná.

"Nebudeš tam ani na chvíli sama. Budu tam stát pořád s tebou a povedu tě, co máš dělat, ano? Jen použiju tvoje ruce, namísto svých," ujišťoval mě. A tak jsem svolila.

"Výborně. Právě je u něj anesteziolog, zajistí nám dostatek času na práci. A taky jsem nechal natáhnout plachtu, pohled na jeho obličej by tě rozptyloval. Ovšem musíme pospíchat, není čas myslet na nějaké předpisy a čisté oblečení, pojď v tomhle. S infekcí můžeme bojovat později, teď je důležitější jeho život," říkal.

"Dobrá, nerada bych mu ho vracela podruhé za jeden den," pokusila jsem se o slabý žert, ale moje rty se nedokázaly roztáhnout do úsměvu. Ovšem Teruo překvapeně zamrkal, zřejmě mě úplně nepochopil.

"Než jsi přišel, ztratil vědomí se vším všudy, musela jsem mu poskytnout první pomoc a rozdýchat ho," ujasnila jsem mu to.

"Chceš mi říct, že jsi těmahle hubenýma rukama dokázala umáčknout jeho hrudník?" zeptal se Teruo vyjeveně.

"No, ano. Neříkám, že to šlo snadno a ještě teď mě pálí svaly, ale pro něj jsem to dokázala," pokrčila jsem rameny.

"Ty ho vážně miluješ nad všechno na světě. Tak pojďme zařídit, abys mu to mohla ještě dlouhá léta dokazovat," mrkl na mě a otevřel mi dveře do sálu.

*****

Zničeně jsem dosedla na židli v nemocniční kantýně. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Ovšem ani nemůžu říct, že bych zrovna sršela energií. Teruo po mě chtěl nemožné, málem jsem mu na sále také zkolabovala. Teď už mi ale bylo o něco lépe.

"Tu máš, An. Zasloužila bys něco lepšího, ale bohužel tohle je to nejlepší kafe, co tu máme," přistál přede mnou kelímek a Teruo dopadl do židle vedle mě.

"Díky, Teruo," pokusila jsem se o další slabý úsměv.

"Udělali jsme pro něj, co jsme mohli. Teď už je na něm, aby bojoval," vzal mě pak kolem ramen. Zřejmě nebylo těžké odhadnout, na co myslím.

Když jsem vešla do sálu, viděla jsem jen tělo. Přesně jak Teruo slíbil, obličej měl schovaný za plachtou. Ovšem pořád to bylo jeho tělo, po těch společně strávených letech bych ho poznala kdekoliv. Pořád to na mě doléhalo. To pípání, které oznamovalo, že je na živu. A pokaždé, když se o něco opozdilo, zadrhlo se i moje srdce. Po několika hodinách a po jednom oživování, jsem si na to pípání zvykla. Bylo to vlastně uklidňující, že všechno probíhalo v pořádku. Nebylo by nic horšího, než slyšet ten monotónní zvuk tichého srdce…

"An, měla by sis jít odpočinout. Potřebuji, abys mi byla schopná kdykoliv znovu asistovat," promluvil na mě Teruo a vytrhl mě tak ze vzpomínek. Trvalo nám pět hodin, než jsme zvládly použít mou moc a nasměrovat ji tak, aby hojila rány, a to proti přírodě. Pospojovala jsem svaly a tkání to, co by normálně zarostlo nepropustnou vazivovou jizvou. Hrála jsem si na Stvořitele a doufala, že mi to vyjde a bude to fungovat. Konečné hojení jsem pak nechala na Teruovi, který to udělal po svém, tedy obvyklým způsobem. Trena, který byl stále v umělém spánku, pak odvezli na samostatný pokoj, kde bude pod neustálým dozorem personálu. A my museli čekat, až se probudí, abychom zjistili, jak moc úspěšná naše mise byla.

"Tak co?" objevil se vedle mě Patrik. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

"Běž si lehnout. Myslím to vážně, musíš být unavená a já potřebuji, abys nabrala sílu," vystrčil mě Teruo znovu.

"Jsou ještě dvě věci, které musím udělat. Jenže nevím, kterou z nich jako první," zavrtěla jsem hlavou.

"Jaké?" zeptali se oba naráz.

"Někdo by měl oznámit jeho rodičům, co se stalo. A taky chci vědět, jak to dopadlo v táboře," oznámila jsem.

"Na tu druhou věc jsem zvědavý stejně tak jako ty. Tak co kdybychom šli spolu zjistit, co se stalo, a pak můžeš jeho rodičům povědět všechno, ale i se závěrem? Doufám, že je všechny chytili," navrhl mi Patrik. To jsem mu odsouhlasila, a tak jsem nás přemístila. Říkala jsem, že vyčerpaná jsem byla hlavně psychicky, a navíc pro mě přemisťování přestávalo být nějak zvlášť náročné. Asi jsem si začínala zvykat. Namísto v táboře jsme se ocitli v Danteho domě. Zmateně jsem se rozhlédla.

"Pravděpodobně Dante zajistil, aby to všechny, kdo se chtějí dostat do tábora, poslalo sem," uvažoval Patrik.

"Anori, co ty tady? Stalo se ti něco? Krvácíš!" vykřikl známý hlas. Hayato.

"To není moje krev. Je Trenova. Neměla jsem čas se převléknout. Hayato, ty víš, proč mě to místo do bitevního tábora poslalo sem?" otočila jsem se k němu.

"Jistě. Otec sem nechal přenést všechny zajatce. Chceš tam jít?" nabídl mi. Jen jsem přikývla. Hayato tedy vyrazil jako první a my s Patrikem jsme ho následovali. Došli jsme až do sklepů, které momentálně sloužili jako jedna velká věznice.

"Anori," promluvil Dante, když mě spatřil. Rychle jsem přelétla pohledem vězně. Osm členů Bratrstva a Ragar. Zbytek jim pravděpodobně musel utéct.

"Jak je na tom?" zeptal se pak Dante. Nemusel to upřesňovat, abych věděla, na koho se ptá. A taky jsem si všimla, že Ragar v očekávání mé odpovědi zvedl pohled mým směrem. Byl zbitý, ale oproti tomu, co bych s ním provedla já, kdyby se mi dostal do ruky, to bylo ještě málo. Původně jsem to chtěla jen smést ze stolu, ale zaslouží si vědět, co provedl. Zaslouží si dostat ránu.

"Žije, zatím. Odnesla to játra, navíc ztratil hodně krve. S Teruem jsme dělali, co jsme mohli, aby z něj nebyl mrzák. Teď je to na něm, musíme počkat, až se probudí. Ale je to špatné, moc špatné," na konci jsem se prostě už neudržela a musela zadržovat vzlyky. Neúspěšně. Patrik mě opět objal kolem ramen a udělal mi tak tolik potřebnou oporu. Co bych si bez něj počala? Ragar vypadal, že právě dostal tu největší a nejbolestivější ránu. Dobře mu tak, idiotovi. Jenže svému žalu jsem stejně neulehčila.

"Ty jsi nějak zraněná?" zeptal se Dante a ukázal na mojí stále zakrvavenou košili.

"Ne, mě nic není. Ta krev je jeho, musela jsem ho na místě oživovat a zastavovat krvácení," zavrtěla jsem hlavou. Dante jen přikývl hlavou a už nic neřekl. Taky ho to vzalo, Tren byl skoro jako jeho syn. Nic jsem nevysvětlovala, jen jsem se otočila na patě a odcházela zpátky nahoru. Ani tam jsem se nezastavila a pokračovala dál v chůzi, dokud jsem nestála před jejich domem. Dlouho jsem sbírala odvahu zaklepat. Ale udělat jsem to musela.

"Anori, vítej dítě…proboha co se stalo?" otevřela Juana s úsměvem, který jí rychle zmizel, když mě viděla. Byla jsem rozcuchaná a na tváři jsem ještě pořád měla zaschlou krev, stejně jako na oblečení.

"Stalo se ti něco?" ptala se hned. Zavrtěla jsem hlavou, oči opět plné slz.

"Tak Trenovi?" zkusila tu druhou možnost. Přikývla jsem a to už se pláč nedal zastavit. Juana mě rychle vzala dovnitř. Chvíli to trvalo, než jsem jí dokázala říct, co se stalo. Pak byla řada na ní, aby se v Razielově náručí vyplakala. Raziel ji sice konejšil, ale ještě nikdy jsem ho neviděla takhle vykolejeného.

"Moc mě to mrzí," hlesla jsem.

"Anori, dítě, jistě jsi unavená. Váš pokoj je pořád připravený, jdi si lehnout," pobídla mě Juana. Poslechla jsem ji, určitě teď potřebovala klid a ne koukat na mě, když jsem vypadala, že jsem se v krvi jejího syna snad celá vykoupala. Moje kroky hned vedly do koupelny, kde jsem si dala dlouhou sprchu a smyla ze sebe všechnu tu špínu dnešního dne. A potom jsem si opravdu zalezla do postele. Tohle bylo podruhé, co jsem tu hledala azyl, a podruhé bez Trena, ovšem tentokrát to nebyla jeho vina. Přemýšlela jsem, jestli se tu ke mně někdy připojí. Ta možnost, že ne, mě opět rozplakala. Ráno mě probudilo sluníčko, které sem dopadalo oknem. Otevřela jsem oči a mohla se pokochat výhledem na sluncem zalitou louku a les, které jsem viděla za domem. Jak krásné by bylo, kdyby mě teď objal Tren a zabroukal mi do ucha, že ještě chvíli nebudeme vstávat. Přitiskl by si mě na prsa, tvář by mi položil do vlasů a paži by mi pevně přitiskl na ňadra, jak to vždycky dělával, když nechtěl, abych vstala bez něj. Jenže já teď byla sama a bála jsem se toho, co mělo přijít. Nechtěla jsem se vracet do nemocnice, abych se nemusela dozvědět žádné zprávy. Co když budou špatné? To raději navždycky budu žít s nadějí, že se ještě neprobudil, ale bude to dobré. Ani za nic jsem nechtěla vylézt z jeho postele. Jenže, co když bude Teruo potřebovat moji pomoc? Co když se něco stane, a já bych to mohla napravit. Když tam nebudu, mohlo by to špatně dopadnout. A tak jsem vstala. Do svého oblečení jsem zpět nemohla, bylo celé od krve a i dost potrhané. Potichu jsem se vkradla do pokoje, který patřil Airine, ale ani tam jsem nenašla žádné šaty, zřejmě si je všechny odvezla. A Juanu jsem obtěžovat nechtěla. Nezbývalo mi, než tu začít dělat ostudu a obléct si něco z Trenova šatníku. Bílou košili a černé kalhoty. Naštěstí byl Tren štíhlý, takže s kalhotami jsem neměla moc velký problém, a volná košile mi nevadila. Sešla jsem dolů a trochu jsem doufala, že budu moct nepozorovaně odejít. Juana mi tuhle snahu překazila.

"Anori, dobré ráno," pokusila se o úsměv, chytla mě za paži a odvedla do kuchyně. Tam jsem hned dostala vydatnou snídani.

"Přece jen jsi zraněná. Ale není to nic vážného, ne?" starala se pak a zkoumala moje obočí. Pravda, dostala jsem vlastně ten zásah, úplně jsem na to zapomněla.

"Nic to není, Juano. Jen škrábnutí. Musela jsem se chvíli proti Bratrstvu bránit sama, než dorazil Tren a jeho muži," ujistila jsem ji, že to nejsem já, o koho by si měla dělat starosti.

"Nespala jste, že?" zeptala jsem se pak, když jsem si ji pořádně prohlédla.

"Nemohla jsem. Ze všech mých dětí je Tren to nejlaskavější. A přitom mu život připravuje jednu ránu za druhou. Kdy konečně taky dostane svůj šťastný konec?" zeptala se. Na to jsem jí neměla co odpovědět, sama bych to ráda věděla. Možná, že ve světě už šťastné konce došly.

"Budete chtít jít se mnou?" nabídla jsem jí pak.

"Ne, nechci ho vidět takhle. Přijdu za ním, až jestli se vzbudí. Věřím tomu, že bude raději, když první osobou, kterou uvidí, budeš ty a ne jeho stará matka," usmála se, pohladila mě po tváři a pak se postavila k lince. Očividně jí ve stresu pomáhalo, když mohla vařit nebo péct. Já odešla do nemocnice, kde jsem hned vyhledala Terua.

"Anori, vypadáš mnohem lépe," pochválil mě hned, jak mě uviděl. Přikývla jsem.

"Akorát jdu k němu na kontrolu, tak se asi přidáš, že? Ještě se ale nevzbudil," vykládal pak a vedl mě chodbami.

"Copak Anori, došly ti doma šaty?" zavtipkoval Patrik, který seděl před posledními dveřmi v chodbě.

"Nebyla jsem doma, ale u jeho rodičů. A tam opravdu žádné nemám," zavrtěla jsem hlavou. Všichni očividně vtipem bojovali s tou děsně ponurou náladou, která se za mnou táhla. Jenže mě vtipkování nešlo. Teruo otevřel dveře a pustil mě dovnitř. Tren ležel uprostřed místnosti, připojený na spoustu hadiček a hlavně na spoustu přístrojů, které měřily jeho životní funkce. Dýchal naštěstí sám. Přešla jsem k němu.

"Jsi hrozný pitomec, Trene. Víš to?" promluvila jsem na něj a políbila ho na čelo. Tušila jsem, že kdyby byl vzhůru, zasmál by se a pronesl by něco souhlasného. Takhle mi odpověděly jen ty přístroje kolem - píp, píp, píp.

"Tep má pravidelný, dech trochu povrchní, ale to je po narkóze celkem běžné. Touhle dobou by se už měl probudit," brblal si Teruo pro sebe.

"Probudíme se sám, až na to bude dost silný. Zasáhli jsme do jeho organismu, Teruo, s tím se musí nejprve vypořádat," vzala jsem ho za paži.

"Já vím. Ale dal bych cokoliv za to, aby otevřel oči," povzdechl si.

"Tak to jsme dva," souhlasila jsem.

"Já jsem tu zbytečný, takže půjdu, mám ještě práci. Ty tu s ním asi budeš chtít zůstat, viď?" zeptal se mě. Přikývla jsem.

"Dobře, ale slib mi, že budeš pravidelně jíst a odpočívat. Nerad bych zachraňoval ještě tebe, jeden přítel mi stačil. Ten čaroděj, co je venku, je tu kvůli tobě. Abys byla v bezpečí. Jsem si jistý, že během svojí práce jako tvoje ochranka, si už několikrát vyslechl přednášku o tvém pravidelném stravování, takže jistě ví, co má dělat," říkal pak Teruo a já se pousmála. Tren o mě opravdu přehnaně pečoval a vyžadoval to i po ostatních.

"Neboj se Teruo. Slibuji, že o sebe budu dbát. Hlavně tedy pro tvůj duševní klid," ujistila jsem ho. Teruo mě pak krátce objal.

"Buď silná, Anori. Až se vzbudí, bude tě potřebovat," zašeptal.

"A já tu pro něj budu," ujistila jsem ho. Teruo tedy odešel a já si přisunula židli k lůžku mého snoubence. Vzala jsem ho za ruku, tou druhou mu zajela do vlasů. Měl nepřirozeně studené prsty, on, který vždycky hřál jako moje osobní kamínka. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky pokládal dlaně na tváře, když jsem je měla zmrzlé z jízdy na koni. Já přitom brblala, že mi ještě mrzne nos a on mi na něj vždycky věnoval polibek. Předklonila jsem se a jemně ho políbila na ústa.

"I já bych dala cokoliv za to, aby ses vzbudil. Nenech mě moc dlouho čekat," zašeptala jsem pak. Měl naprosto uvolněný obličej, doufala jsem, že tam, kde teď jeho vědomí je, ho nic netrápí. Ale chyběl mi jeho úsměv. Jeho vtipkování na můj účet, i jeho neustálé komplimenty. Nedokázala jsem pochopit, jak na mě mohl milovat každou maličkost. Chybělo mi i jeho bručení, když se zlobil a stěžoval si sám sobě pod vousy. Chtěla jsem ho zase slyšet broukat si v koupelně, i když jsem ty melodie vůbec neznala. Dokonce bych teď uvítala i ty vrásky, co se mu dělaly na čele, když se lehce mračil. To nebyl naštvaný, jen mi chtěl něco moc vysvětlit, abych pochopila a přestala to po něm chtít. Třeba jako tenkrát, když jsme se dohadovali kvůli věcem, co mi nechtěl říct.

"Ty se odmítáš podřizovat jakýmkoliv pravidlům, ale po mě chceš poslušnost," zazněla mi v hlavě jeho věta.

"Ne lásko, já už po tobě nikdy nebudu chtít nic jiného, než aby ses probudil. Ještě v tomhle mě poslechni, prosím" promluvila jsem pak nahlas.

"Anori?" promluvil na mě Patrik ode dveří. Netušila jsem, že tam stojí.

"Aha, myslel jsem, že se probudil, když jsem tě slyšel mluvit, promiň," omlouval se mi pak.

"To je v pořádku. Mluvila jsem na něj, ale ještě pořád nevnímá," zavrtěla jsem hlavou a cítila se teď dost trapně.

"To chápu, když mi umírala máma, v posledních dnech byla skoro v kómatu. Taky jsem si s ní povídal, i když jsem věděl, že mě neslyší," pronesl Patrik asi, aby mě povzbudil.

"Nezajdeme na oběd?" zeptal se mě pak. To mě rozesmálo, hned jsem si vzpomněla na Terua a jeho slova o přednášce na téma: Anori a její pravidelné stravování.

"Jasně, jdeme," přikývla jsem a nechala se odvést do kantýny. Sice jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, ale chtěla jsem Patrikovi a Teruovi ušetřit zbytečné starosti. A bylo pravdou, že po obědě jsem se cítila lépe a silnější, mohla jsem čelit dalšímu čekání na to, až se probudí. Když jsem ale vešla do jeho pokoje, okamžitě mě polil studený potom. Lehká pokrývka, kterou měl přes sebe hozenou, byla na pravé straně zcela nasáklá krví. Okamžitě jsem k němu přiskočila a strhla ji z něj. Obvaz už ani pořádně nebyl vidět, tak moc byl zakrvácený. Rána se musela opět otevřít. Chytila jsem do ruky tlačítko na přivolání doktora, ale ruka se mi třásla tak moc, že jsem nebyla schopná ho pořádně zmáčknout. Ale pravděpodobně se mi to povedlo, protože během chvíle přiběhl dovnitř Teruo i se dvěma dalšími lékaři.

"Byla jsem na obědě, a když jsem se vrátila, už to krvácelo," povídala jsem, přitom ale stála na místě jako přikovaná. Tolik jsem si dovolila věřit tomu, že bude všechno v pořádku. Až příliš.

"Anori, to spravíme. Jdi na chodbu prosím," vzal mě Teruo za ramena a pevně se mi podíval do očí. Nezbývalo mi nic jiného, než přikývnout. Venku jsem se opřela o stěnu a pomalu se po ní svezla na zem. Musela jsem si překrýt ústa rukou, abych nevzlykala nahlas.

"Anori, holčičko. Špatné zprávy?" promluvila Juana, která se mi během chvíle dostala do zorného pole a pevně mě objímala.

"Já nevím," zavzlykala jsem a nechala se jí konejšit. Všechno bylo špatně a já s tím nemohla nic dělat. Juana si pak vedle mě sedla tak, aby jí to bylo pohodlné a zatímco jsme čekali na Terua a jeho zprávy, mě vískala ve vlasech. Uklidňovalo mě to, opravdu moc. Teruo na sebe nechal pěknou chvíli čekat.

"Je stabilizovaný, zacelili jsme to tentokrát lépe, tak snad už k žádným dalším problémům nedojde. Ale stále se neprobudil," oznámil mi pak. Jen jsem přikývla. Juana pak odmítla ho vidět, ne když před chvílí bojoval o život.

"Pojď se mnou domů, Anori. Tam ti bude lépe," objala mě kolem ramen. Nechala jsem se tedy odvést. Jaké to bylo překvapení, když jsem se u Juany doma potkala i s Airine. A ještě větší, že dorazil i Nik, i když s ním jsem se vítala mnohem méně vřele. I přes to, že teď chodil s mojí kamarádkou a Fren tvrdila, že seká latinu, nemohla jsem mu odpustit, jak se k nám s Trenem choval. Airine mi pak dala rychle zapomenout na to, že můj drahý snoubenec leží v nemocnici, když mě zaměstnala svým vyprávěním o Sethovi a Timovi. Jen, když jsem jí zeptala, jestli se se Sethem plánují někdy vzít, trochu rychle mě odbyla, že na to teď není vhodná doba. Ovšem všimla jsem si, jak se zatvářila Juana, a došlo mi, že tohle je asi časté téma jejich společných rozhovorů. Juana si moc přála, aby její vnoučata vyrůstala v normálních rodinách, ale jak Nik, tak Airine se zrovna dvakrát do chomoutu nehnali. Nejdále jsme byli my s Trenem, protože jsme už byli alespoň zasnoubení. I když si z toho dělal Nik vždycky legraci, že u Trena se to nepočítá, protože ten se zasnubuje na počkání. V těch chvílích jsem měla chuť ho praštit. To že Nik se v tomhle ohledu neumí rozhoupat, ještě neznamená, že je jeho bratr naopak uspěchaný. Zásnuby po 7 letech známosti jsou na mé poměry celkem přijatelné. Ale protože jsem nechtěla vyvolat takovouhle diskuzi, raději jsem téma převedla někam jinam od svateb a zásnub. Moje svatba se totiž taky možná odloží na nikdy.

"Když je Tren vlastně v pořádku, proč se ještě nevzbudil?" otočila se na mě pak Airine.

"Já nevím. Udělali jsme s Teruem dost netypickou operaci, protože jsme se snažili, aby z toho nevyvázl s trvalými následky. To by nám totiž nikdy neodpustil. A tím pádem vlastně nevíme, jak přesně to bude všechno probíhat," pokrčila jsem rameny. I mě to dělalo starosti. Měl by se probudit. A i když jsem se snažila všechny přesvědčovat o tom, že je to v pořádku, ať mu dají čas, děsilo mě to. Co když dobré konce došly i pro mě? Měla jsem ho na deset nádherných let, i když jen čtyři z nich působil jako můj dokonalý přítel a snoubenec. Vyčerpala jsem tím snad svůj limit na štěstí? Rozhodl se snad osud, že už jsem ho měla víc než dost a je na čase mi připomenout, že život není jen krásná pohádka "A žili spolu šťastně až do smrti"? Nebo jinak, měla moje pohádka opravdu končit tak brzy?