Rituály v bitevním táboře

Moc se omlouvám za to velké zpoždění. Tenhle díl jsem měla asi 14 dní napsaný kromě jednoho odstavce, na kterém jsem se naprosto zasekla. A po dopsání jsem prostě nebyla schopná to po sob přečíst. Doufám, že teď už to bude o něco lepší :) přeji vám tedy pěkné počtení a obzvlášť Kuroki bude mít ke konci radost :D

.

.

"Kam zase běžíš?" bručela jsem z postele, když jsem po probuzení opět viděla Tren se už oblékat.

"Nikam neběžím. Jen nechci, aby nás takhle někdo vyrušil," usmál se a posadil se ke mně na postel. Taky jsem se posadila, aby mě mohl snáze políbit.

"A nebo prostě jen pospícháš na ranní cigaretu a myslel sis, že to zvládneš i bez mého lamentování," ušklíbla jsem se pak. Povzdechl si.

"Já toho nechám, slibuji. Až na to bude vhodná příležitost," vzal mě za ruku.

"A to bude kdy?" nenechala jsem se tak snadno rozptýlit.

"Až bude všechno kolem tebe v naprostém klidu," políbil mě na čelo.

"Stejně ti nedám svoje požehnání. Nelíbí se mi to," brblala jsem. Tren si znovu hlasitě povzdechl, ale lehl si ke mně a přitáhl si mě na prsa.

"Za chvíli budu muset vstát tak jako tak. Máme další ranní poradu," oznámil mi pak.

"Hm, já půjdu za Marion, zeptám se jí na další podrobnosti. Kdybys mě náhodou hledal," pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se, abych se mohla obléknout.

"Ty se na mě zlobíš?" ptal se Tren a chytil mě kolem pasu.

"Ne, nezlobím. Jen mě občas něčím naštveš. Ale mám tě moc ráda a nechci se na tebe zlobit," povzdechla jsem si. Políbil mě na tvář.

"Já vím lásko. Pokusím se ti nedělat starosti," usmál se.

"Jen to ne! Tak jsem to nemyslela, já chci vědět o tom, co tě trápí!" otočila jsem se hned, protože mi až pozdě došlo, jak moje věta vyzněla dvojsmyslně a přesně jemu do noty. Moje další případné protesty umlčel polibkem.

"Zlatíčko moje…nelam si s tím tu svoji nádhernou hlavinku…já teď musím pracovat…a přijdu si pro tebe," řekl a každých pár slov důkladně proložil polibky.

"Budu tam na tebe čekat," přikývla jsem. A tak jsme si šli každý po svém. Tren odběhl do nějakého stanu a já se vydala za Marion. Dozvěděla jsem se, že má dorazit ještě několik dalších čarodějek, které jsou samostatné, tedy že nepatří do žádného spolku. A pozítří pak dorazí ten zbytek přislíbené skupiny. Pomohla jsem Marion s přípravou jejich stanů. Potom jsem se opět procházela po táboře a povzbuzovala jsem naše muže. Na oběd jsem se opět stavila ve stanech čarodějek, kde mě našel Tren, který si se mnou snědl svou porci oběda.

"Jak je, miláčku?" zajímala jsem se.

"Všechno v pořádku, nestrachuj se," políbil mě na čelo. Až do večera jsem se jen tak potloukala, neměla jsem žádnou opravdovou práci a ani jsem nepotřebovala vítat čarodějky, co dnes dorazily. Žádné z nich jsem neznala a uvidím je později. Až když se setmělo, konečně se mělo začít dít něco zajímavého.

"Co to bude tentokrát? A opovaž se začít svlékat, jinak tě odtud odvedu," zašeptal mi najednou Tren do ucha.

"Neboj se. Svlékají se jen ty nižší čarodějky. A tam já nepatřím," uklidňovala jsem ho, ale velice mě těšila jeho starost. A tak jsem získala jeho souhlasné přikývnutí a jedno plácnutí po zadku. Zařadila jsem se mezi ostatní čarodějky. Začala se ozývat hudba a ty nejslabší členky se začaly pohybovat do rytmu. Já jsem začala až mezi posledními. Pokaždé, když jsem byla na správné straně kolem ohně, viděla jsem obličej svého milovaného snoubence, který se na mě usmíval. Měl tak nádherný úsměv. A s jakou pýchou se na mě díval! Rituální tanec nabíral na intenzitě a rychlosti, a tak jsem i já musela přidat, abych nebyla mimo. Vzala jsem za halenku a naznačila jsem její rozepnutí. Trenův úsměv ihned ztuhl, ale velmi rychle pochopil z mého výrazu, že si z něj dělám legraci. Jen zakroutil hlavou. Marion odříkávala slova rituálu a my je opakovaly po ní. Zrovna ve chvíli, kdy Marion mluvila o plodnosti a lásce, a děkovala všem živlům za jejich ochranu nad všemi páry a zamilovanými, přiskočila jsem k Trenovi, vzala ho za ruku a přitáhla jsem ho k ohni. Tren jen vytřeštil oči a rozpačitě přešlápl. Marion to viděla a hlasitě se zasmála, což spustilo salvu toho, že i další ženy přiskočily ke kraji a vtáhly nějaké další muže k ohni. V tu chvíli se Trenovi dost ulevilo, protože už tu nebyl sám. Kolem ohniště, kde jsme poskakovaly nebo se jako já ovíjely kolem mužů, se scházelo stále více lidí, aby se na ten rituál také podívali. Nestávalo se zrovna často, že by měli příležitost něco takového vidět. Tedy, abych to uvedla na pravou míru. Já se ovíjela pouze kolem Trena, čímž jsem úspěšně blokovala ostatní čarodějky, aby se k Trenovi nepřibližovaly. Ani na chvíli jsem se nepouštěla jeho vypracovaného těla, otáčela jsem se kolem něj v rytmu hudby a pokaždé, když jsem stála zepředu, a on na mě viděl, jsem provokativně houpala boky. A Tren mě sám překvapil, když už to nevydržel, chytil mě za boky a přidal se ke mně. Nepředvedl teda žádné taneční kreace, ale můžu říct, že tohle byl ten nejlepší rituál, jaký jsem kdy prožila. Obzvlášť proto, že z části se tenhle rituál věnoval i ochraně zamilovaných párů, a nebylo nic lepšího, než ho prožít se svou druhou polovinou. Políbila jsem ho na ústa a on mi ten polibek oplatil. Celé skotačení jsme rozpustily až po jedenácté, kdy jsem běžela za Trenem do stanu. Musel odejít o něco dříve, protože ho odvolal ten hlavní velitel, kterému se naše počínání asi vůbec nelíbilo. Ještě než jsem tam stihla doběhnout, uslyšela jsem z jiného stanu hádku. Zastavila jsem se a poslouchala.

"Říkám vám, že tohle bylo absolutně nevhodné," slyšela jsem řvát toho hlavního velitele.

"Ale ony takhle prostě žijí. Mají své rituály, které dodržují. A jejich pomoc potřebujeme, takže bychom si je neměli rozhněvat," oponoval někdo jiný.

"Vám se hlavně líbilo, jak poskakovaly u ohně, některé z nich nahé, že?" odfrkl si velitel.

"I tohle patří k jejich rituálům," uslyšela jsem svého andílka.

"Vám se očividně také líbilo, jak se kolem vás vyvolená svíjela. Ani pro ni to není zrovna vhodné místo, na kterém by se měla ukazovat," přešel zase do řvaní.

"Pánové, neměli byste takový problém řešit i se mnou a Marion?" vstoupila jsem do stanu a sjela pohledem zmrzlého velitele.

"Ne, to je v pořádku," bránil se hned.

"Já slyšela něco jiného. Pokud s tím máte nějaký problém, řekněte ho, ale přede všemi. A opravdu mě velice zaráží, že se absolutně nevyznáte v našich zvycích. Čarodějky takhle opravdu žijí a rituály jsou důležitou součástí jejich dne. Pokud tohle nevíte, neměl byste vznášet jakékoliv závěry ohledně toho, jestli je něco vhodné nebo ne," sjela jsem ho na dvě doby. Ostatní velitelé se mu smáli do očí, protože jsem byla asi jedna z mála, kdo se mu dokázal postavit. A navíc jsem byla žena. Protože mi očividně neměl co nového říct, otočila jsem se na patě a odkráčela ven. Tam jsem pokračovala ve své původní trase směrem k Trenovu stanu.

"Jsi rozená generálka," promluvil najednou Tren a objal mě kolem ramen.

"Pane Bože! Proč tě nikdy neslyším přijít!" vyjekla jsem, protože mě strašně vyděsil.

"Budu tě muset víc hlídat," zamumlal pak tak potichu, že to pravděpodobně vůbec nebylo určené pro mě. Ale vzhledem k tomu, jak blízko jsem u něj stála, jsem ho slyšela.

"Proč?" zeptala jsem se. Překvapeně zamrkal, takže potvrdil mou původní myšlenku.

"Vůbec nedáváš pozor. Odkašlal jsem si, abych tě na sebe upozornil, protože vím, že se rozčiluješ, že tě vždy vyděsím. A stejně jsi mě neslyšela. Kdybych byl nepřítel, nedalo by mi to žádnou práci tě nepozorovaně přepadnout," vysvětlil mi.

"Tak to mám jediné štěstí, že jsi přítel, který stojí na mé straně a vždycky bude, že?" pokusila jsem se to obrátit v žert, protože jsem vycítila, že ho moje nepozornost zlobí. To se mi nejspíš povedlo, protože jsem dostala jeden polibek do vlasů, ovšem až ke stanu jsme došli v tichosti. Tren mi galantně podržel otevřenou vchodovou plachtu a já s poděkováním zaplula dovnitř, kde jsem hned skopla boty. Začínala být pěkná vedra na to, že byl teprve začátek května.

"Proč jsi to řekla?" zeptal se Tren a následoval mému příkladu v zouvání. Překvapeně jsem se k němu otočila, nechápala jsem, o čem mluví.

"Že vždycky budu stát na tvé straně. Máš snad důvod domnívat se, že nebudu?" upřesnil svou otázku. Jen jsem si povzdechla, na muže byl až překvapivě vnímavý, co se mých ženských náznaků týkalo

"S Patrikem jsme se o tom bavili, ale to tě nemusí trápit," mávla jsem nad tím rukou.

"Když debatujete o mé dezerci, tak by mě to mělo trápit," zamračil se, přičemž si stahovat z ramen sako.

"Ale ne zlato, Pochopil jsi to špatně. My jsme se bavili o mojí dezerci," vysvětlila jsem a s tím sakem mu pomohla.

"To nechápu," zavrtěl hlavou.

"No, nejprve mi Patrik říkal, proč je na tebe Bratrstvo tak vysazené. Že žehlíš všechny moje průšvihy a navíc porušuješ své povinnosti meertalena, abych nemusela být pod tvým neustálým dohledem," začala jsem a přitom ho sledovala, jak se umyl a převlékl do spacího

"S tím nemůžu jinak, než souhlasit. Ale pořád nechápu…," zavrtěl hlavou.

"K tomu se hned dostanu," přerušila jsem ho.

"Patrik mi právě říkal, proč jim vadí, že mě nemáš neustále pod kontrolou. Bojí se, že bych mohla zradit a ty bys to nepoznal. Všichni si myslí, že bojuji jen kvůli tobě. No a tím jsme se dostali k tomu, že se mě Patrik ptal, co bych dělala, kdybys ty z nějakého důvodu přešel na druhou stranu," převyprávěla jsem mu náš téměř celý rozhovor.

"A co bys dělala?" chtěl hned vědět Tren. Přemýšlela jsem, jestli mu říct pravdu.

"Nešla bych za tebou. Zůstala bych na téhle straně a dál bojovala. Jen bych ti nedokázala ublížit a nedovolila bych to ani nikomu z nás. Takže bys měl neuvěřitelnou výhodu," přiznala jsem. Tren přešel ke mně a jednou mě políbil.

"Správná odpověď. Ale nemyslíš si, že bych tě někdy zradil, že ne?" zeptal se. Chvíli jsem váhala, než jsem zavrtěla hlavou.

"Zlato, už dvacet let nasazuji každý den svůj život, abych chránil ten tvůj. Opravdu si myslíš, že bych ti najednou chtěl ublížit?" pozdvihl obočí.

"A co když tě někdo, nebo něco přesvědčí, že to pro mě bude lepší, když se přidáš k druhé straně?" položila jsem otázku. Věděla jsem, že dobrovolně by to neudělal, ale co když ho budou nutit? Nebo co když ho přestane bavit dělat ze sebe živý štít? Slyšel i to, co se mi prohnalo hlavou.

"Lásko, nejsem zase takový blázínek, jako ty. A i když samozřejmě vím, že po mě nepřátelé jdou hlavně proto, že vždycky stojím mezi nimi a tebou, nikdy tam stát nepřestanu. Protože když tam nebudu já, bude tam někdo jiný. Ale kdo mi dá záruku, že to ten někdo udělá pořádně?" ujistil mě, že mě nikdy neopustí. Skočila jsem mu kolem krku a vášnivě ho políbila.

Druhý den ráno vstával Tren opět velice brzy, ale výjimečně to nebyla jeho chyba. Vůbec nevím, proč mají porady takhle od rána. Vždyť nikdo z nich přece nemůže být v takové náladě, aby byl něco platný na poradě. Já se v klidu oblékla, nasnídala a pak si opět trochu vyrazila po táboře. Procházela jsem zrovna mezi velitelskými stany, když jsem potkala hlavního velitele.

"Slečno Anori," uklonil se mi. I já mu pokývla na pozdrav.

"Mohl bych s vámi na chvíli mluvit?" otázal se pak a nabídl mi rámě. Neochotně jsem se do něj zaklesla a nechala se vést táborem. Alespoň že mě nevedl někam k lesu nebo do některého ze stanů. Takhle tu pořád byla ta možnost, že někoho potkáme a proto jsem si říkala, že na mě nebude nic zkoušet.

"Víte, myslel jsem tu svoji prosbu vážně," začal mluvit.

"Nevím, kam tím míříte," odpověděla jsem popravdě. Na žádnou prosbu jsem si už nepamatovala.

"Když jsem vás a vašeho ochránce žádal, abyste k sobě udržovali jen profesní vztah. Nedělá to dobrotu u mužstva, když vás vidí jako pár," spustil hned.

"Zatím jediný, od koho jsem kdy slyšela stížnost, jste byl vy. Navíc jsme se s Trenem domluvili, že to omezíme, abych tu tedy nikoho zbytečně nepobuřovala," pokrčila jsem rameny.

"Popravdě, slečno Anori, každý vás vidí každé ráno vycházet z jeho stanu, nosíte na veřejnosti jeho sako. A při tom vašem rituálu taky každý viděl, kolem koho jste se točila," nenechal se odradit.

"Zaprvé si myslím, že je to moje věc. A za druhé, asi jste nás nikdy předtím neviděl. Pak byste poznal, že tohle jsou opravdu jen drobnosti," ujišťovala jsem ho. Tenhle rozhovor mi začínal být nepříjemný.

"Přesto vás žádám, abyste toho nechali," stál si za svým.

"Asi mě moc dobře nechápete, pane. Byl to ode mě vstřícný krok, že jsem souhlasila s nějakým omezením ve svém chování. A když ho nejste schopný akceptovat, nebudu se tedy namáhat. A ohledně rituálů, odpoledne si s vámi přijdeme s Marion promluvit," řekla jsem, pustila jeho paži a odcházela si po svém. Tedy lépe řečeno jsem pobíhala po táboře a hledala Trena. A že to bylo dost složité, protože někdo ho znal pod jménem Anthony, jiný pouze podle příjmení, jiný jen pod "ten míšený kapitán", takže když jsem na něj konečně narazila, byla jsem naprosto zmatená.

"Trene, totiž Anthony, totiž kapitáne…bože!" zavrtěla jsem hlavou. Tren se hlasitě rozesmál.

"Je to složité s tím mým oslovením, že lásko?" smál se a přitom mě políbil na tvář.

"Ano, to tedy je. Musím s tebou mluvit," zatahala jsem ho za rukáv.

"Pánové, omluvte mě na moment," otočil se na ostatní velitele a vyvedl mě ven, mimo jejich dohled a doslech.

"Copak se děje, zlato?" zeptal se potom.

"Ruším naši dohodu," řekla jsem hned. Tren zmateně pozdvihl obočí. Očividně si už nepamatoval, o co se jednalo. Měl toho teď moc, nemohla jsem se divit.

"Myslím s tím, že se od tebe budu držet dál. Ten velitel mě teď tak rozčílil, že mu rozhodně nebudu vycházet vstříc!" vysvětlila jsem to.

"Jak chceš, miláčku," usmíval se Tren a na důkaz, že podporuje moje rozhodnutí, mě vášnivě políbil. Nechala jsem se k němu přimknout.

"A teď musím pracovat. Uvidíme se večer, moje krásná čarodějko," věnoval mi ještě poslední polibek na čelo a odešel si po svém. Já se vydala opět za Marion. Nevěděla jsem, co jiného bych měla dělat a mezi čarodějkami mi navíc bylo dobře.

"Anori, je pravda, že si na nás ten hlavní velitel stěžoval?" zajímala se Marion hned, jak mě spatřila mezi ostatními a došla ke mně.

"Ano, je. Včera jsem ho slyšela po tom našem rituálu. Poslala jsem ho do patřičných míst. Dnes už o to nemluvil. Ale dělá všechno proto, aby si mě proti sobě poštval," pokrčila jsem rameny. Po tom, co jsem se domluvila s Trenem na zrušení naší dohody, už mi přišlo, že jsem ho dostatečně potrestala.

"Půjdu si s ním promluvit. Měla bych mu o čarodějkách asi něco vysvětlit," ušklíbla se Marion.

"Ukážeš mi, kde ho najdu?" otočila se pak na mě.

"To sice nevím, ale pomohu vám ho najít," přispěchala jsem k ní a vydala se s ní kolem dokola tábora. Nebylo těžké hlavního velitele najít. Zrovna tam činil nějakým našim mužům a jeho hlas byl nepřeslechnutelný.

"To je on?" zeptala se Marion a já přikývla. Bylo od něj tedy dost nezdvořilé, že ani nepřišel čarodějky sám přivítat. Nabízely nám svou pomoc a on nebyl schopný je ani pozdravit. Marion počkala, než skončí se svým kázáním a pak mu zastoupila cestu.

"Slyšela jsem, že jste prý nespokojený s našimi rituály," promluvila hned. Velitel si ji prohlédl a bylo vidět, že nejprve vůbec netušil, o koho jde. Ovšem nebyl zase takový idiot, jak vypadal a rychle si dal dohromady její slova a její vzhled.

"Vy budete Marion, že? A kdo si stěžoval? Tady slečna Anori?" ušklíbl se.

"Ne, slyšela jsem to od vašich mužů ráno u snídaně. Tam Anori nebyla," opravila ho Marion. Doufala jsem, že to neuslyší Tren, byl by naštvaný, kdyby zjistil, že jsem zase nesnídala. On sice taky ne, ale na rozdíl ode mě měl spoustu práce.

"No, když už jsme se k tomu takhle dostali, máte pravdu, nelíbí se mi. Jsou nevkusné a snižují morálku mužstva," otočil se velitel k Marion a pohlédl jí zpříma do očí. Celkem troufalé gesto.

"Opravdu? Nevšimla jsem si, že by byl nespokojený někdo jiný, než vy," pokrčila Marion rameny. Stejná slova, která jsem mu dnes ráno pověděla i já.

"O tom se s vámi nebavím. Důrazně vás žádám, abyste s tím přestaly," zvýšil velitel hlas.

"Takže vy mě žádáte, abych přestala být čarodějkou?" zeptala se Marion nevěřícně.

"To jsem neřekl, jen abyste nedělala žádné další rituály," stál si velitel na svém.

"To je to samé. Být čarodějka a provádět rituály k sobě patří. Bez toho, to nejde," odmítala Marion. Samozřejmě přeháněla, šlo to i bez rituálů. Já toho byla přímým důkazem, doma jsem neprováděla vůbec nic. Ovšem to mu nemusím vykládat. Zaslouží si lekci.

"Tak se snažte," odsekl velitel. A to už Marion opravdu vytočilo.

"Nedělejte si z čarodějky úhlavního nepřítele, nemuselo by se vám to vyplatit. Víte co dokážeme? Přivolat nemoc, neúspěch a zajistit pád až na samé dno," pohrozila mu Marion šeptem a odcházela pryč. Následovala jsem ji, nemělo smysl se tu déle zdržovat, navíc velitel byl potrestán a vystrašen více, než dost.

*****

"Ty jeden idiote!" rozkřikl se ten fialovovlasý a dostal jsem od něj takovou ránu, že jsem se neudržel na nohou. Ústa mi zalila krev z roztrženého rtu. Výborně, jak tohle zítra vysvětlím mužstvu? Nikdo samozřejmě neví, že jsem se vypařil, abych mohl podat informace. Čarodějky ještě prováděly nějaké ty svoje rituální tance, muži většinou spali a vyvolenou a toho jejího poskoka jsem slyšel mluvit v jeho stanu. Proplížil jsem se naprosto nepozorovaně, ovšem nikdo to neocenil. Mezitím ten fialovovlasý pochodoval sem a tam.

"Co jsi nepochopil na tom, že je máš držet od sebe? Že máš zařídit, aby za ním přestala běhat jako ocásek?" vztekal se.

"Klid Ragare," pronesl líně ten druhý muž.

"Snažil jsem se. Ale slečna Anori si nedala říct a pomalu se nastěhovala k němu do stanu. Jsou spolu každou volnou chvíli," bránil jsem se.

"Tak proč jsi ji nezastavil, nebo nevyhodil? Je to přece jenom malá holka! Proč jste z ní všichni na vaší straně tak hrozně posraní?" křičel Ragar dál. Jemu se to řeklo. On ji asi ještě nikdy neviděl pořádně bojovat. Ta holka, jak sám řekl, vypadala, že není nebezpečnější než naštvané kotě. Ovšem opak byl pravdou. Byla jako smrtonosná šelma. Ladná a úchvatná, ale nebezpečná a děsivá.

"Máš jen jediný úkol. Držet ty dva dál od sebe. A ty nejsi schopný ho zvládnout?" cedil Ragar skrz zuby.

"To se ti lehce řekne. Anthony porušuje rozkazy, aby mohl být s ní. A ona neposlouchá nikoho jiného, kromě něho. Všechny ostatní příkazy ignoruje. Nezůstane jinde, pokud jí to ten skřet neporučí!" zavrčel jsem podrážděně nazpátek. Dostal jsem další ránu.

"Dávej si pozor, jak o něm mluvíš!" zasyčel Ragar.

"Pozítří po poledni zaútočíme. Udělej všechno pro to, aby ti dva nebyli ani poblíž sebe. Jinak jsi mrtvý muž!" vyhrožoval mi. Vyděšeně jsem polkl. Šel z něj strach.

"A jak to mám udělat?" ptal jsem se roztřeseně.

"Jsi snad hlavní velitel, nebo ne? Trena pošli na jednu stranu a ji požádej, ať něco vyřídí úplně jinde. O zbytek se postaráme my," nadhodil. Přikývl jsem a horečně přemýšlel, jak to udělat.

"Nebo ještě lépe. Buď s ní. Bude ti věřit, že bys ji nepodrazil a půjde s tebou dost daleko od Trena, když ji požádáš. A ty ji alespoň budeš mít na očích. Zajistíš, že půjde bojovat s tebou a ne s ním. Což mě přivádí k myšlence…" zastavil se a rychle mě seznámil s jednoduchým, ale účinným plánem, pokud se mi opravdu podaří odvést vyvolenou pryč od jejího ochránce.

"A teď jdi, než se po tobě začnou shánět. Ale varuji tě předem. Zkus zradit, nebo nás neuposlechnout, a budeš si přát, aby ses nenarodil," vzal mě za límec od uniformy a zatřásl se mnou. Všechno jsem mu odkýval, i když jsem si nedokázal představit, co by mi jako provedl.

"Být tebou, bral bych ho vážně. V mučení je expert. Můžeš se zeptat právě Anthonyho, jak bolestivý je to zážitek," zavrčel ten druhý, který až do teď sledoval celé dění jen zpovzdálí. Nahlas jsem polkl. Slyšel jsem, co se povídalo, že provedl tomu míšenému šmejdovi. I kdyby jen polovina z toho byla pravda, byla by to hrůza.

"Nebojte se, nezklamu vás!" dušoval jsem se a pozpátku couval z jejich stanu. Venku jsem zjistil, že se pomalu rozednívá, nejvyšší čas se vrátit zpět do našeho tábora. Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl.

"Ráno, veliteli," zdravili mě muži s úsměvy. Odpovídal jsem jim stejně přátelsky. Cestou jsem narazil i na ty dva. Ona se usmála, a ten zmetek měl takovou drzost, že mi zasalutoval. Ať se na mě raději vůbec s ničím neobrací. Však já mu zavařím. Odvedu mu tu jeho krasotinku a on konečně zaplatí za všechna ta privilegia, která kdy vytřískal ze svého vztahu s Dantem. Já mu ještě ukážu! A zaplatí mi i ona za to podkopávání autority. Přivede si na mě tu druhou čarodějnici a myslí si, že na mě můžou pouštět hrůzu? To určitě. Oba dva poznají, jaké to je, když si ze mě udělají nepřítele!