Po výstřelu nastanou tři vteřiny ticha

Tak se vám hlásím s pokračováním. Další díl už je také rozpracovaný, tak doufám, že na sebe nedá dlouho čekat, ať vás zbytečně nenapínám :). Přeji tedy pěkné počtení:

.

.

Krev, úplně všude byla krev. Nebo jen na mých rukou? Ne, opravdu byla všude.

Probudila jsem se s tlumeným výkřikem. Ležela jsem obličejem zabořeným do polštáře, který ten zvuk utlumil. I tak to ale bylo dost hlasité, aby to vzbudilo Trena, který ležel vedle mě.

"Co se děje, lásko?" staral se hned. Bez odpovědi jsem mu jen přehrála svůj sen. Vlastně to ani nebyl sen. Neviděla jsem nic konkrétního, jen svoje zakrvácené ruce a měla jsem z toho hrozný pocit.

"Co myslíš, že to znamená?" ptal se pak Tren tiše.

"To já nevím. Tohle bylo divné," zavrtěla jsem hlavou.

"Zapomeň na to, ano? A snaž se usnout, nebo alespoň odpočívej," chlácholil mě Tren.

"Tak mě prosím pevně obejmi, ať mi to jde lépe," žadonila jsem. Cítila jsem se bezpečnější, když jsem byla schoulená v jeho náručí. A Trena jsem navíc nemusela ani dvakrát pobízet k tomu, aby mě objímal. Svou náruč mi poskytl více než ochotně. I přesto, že jsem velmi rychle a snadno usnula, na svoje vidění jsem nezapomněla. Jen jsem nechápala, proč bylo tak moc neurčité, obvykle jsem viděla věci daleko přesněji. Co se dělo, že mě můj šestý smysl najednou zlobil? Připadalo mi to, jakoby dnes měl nastat ten velký den D. Od Trena jsem ale věděla, že velitelé se stále ještě přeli o to, zda máme zaútočit my nebo počkat na jejich kroky, o kterých jsme toho také moc nevěděli, protože naši informátoři tentokrát mlčeli.

"Zlato, prosím, buď dnes ve střehu, ano? Nemám z toho dobrý pocit," naléhala jsem na Trena a přitom mu rovnala límec košile, i když on sám ho měl urovnaný bezchybně.

"Budu, ale i ty dnes dávej pozor," přikývl mi a prosil mě o to samé.

"Půjdu za Marion. Kdyby se něco stalo, s čarodějkami budu v tom největším možném bezpečí," uklidňovala jsem ho.

"To máš pravdu. Navíc tam bude i Patrik, takže bezpečnější místo tu v táboře už není," odsouhlasil mi to. Byla jsem ráda, že přestal na Patrika žárlit, od něj mi opravdu nic nehrozilo. Když jsme byli takhle domluvení, věnoval mi Tren jeden polibek a odešel pracovat. Ten polibek byl tak krásný a tak dlouhý, až mě z něj mrazilo. Líbal mě, jako kdyby to mělo být naposledy. Raději jsem hleděla, abych splnila svou část dohody a zamířila jsem do té části tábora, kde byli čarodějové a čarodějky. Vím, že jsem vždycky mluvila jen v ženském rodě, ale i muži tvořili podstatnou část našich řad. Jen tu platit tak trochu matriarchát, takže v čele klanů, zasedání rad nebo při rituálech to byly vždy ženy, kdo to vedl či prováděl.

"Anori!" zavolal na mě Patrik. Zastavila jsem a počkala, až mě doběhne.

"Potkal jsem Anthonyho a podle jeho pokynů se ode mě nemáš hnout na krok," řekl, když byl dost blízko.

"Já vím, ale myslela jsem, že tě najdu s Marion. Tak s chutí do toho, pan kapitán Natori se musí poslouchat," zažertovala jsem o plnění jeho služby, i když uvnitř jsem byla naprosto stažená. Ale teď, když je tu Patrik, se snad nic nestane.

*****

Podrážděně jsem sledoval, jak ten čaroděj doběhl slečnu Anori a začal jí dělat doprovod. Jistě, jen ať mám všechno složitější. Už několik dní pořádám ranní porady, aby to nebylo nápadné a já měl v den D jistotu, že ten zatracený míšenec se kolem ní nebude motat. A co on udělá? Pošle za ní chůvu! Ztraceně. Teď abych rychle vymyslel nový plán, jinak mě ten fialovovlasý šílenec zabije. Bezradně jsem bloumal táborem a čekal, jestli mě někdo nebo něco neinspiruje. V tu chvíli do mě někdo vrazil, až jsem zavrávoral.

"Omlouvám se," zamumlal doktor, příčina mého úleku i mého pádu. Ovšem nezastavil se a pospíchal dál. Taky jsem ho nesnášel. Byl to další poskokům kamarádíček a ochranář slečny Anori. Podporoval ji v tom jejím umanutém nápadu stát se lékařkou. V tu chvíli mě to trklo. Naprosto geniální plán, který mě zachrání před Ragarovým běsněním. Ten chlap je totiž vážně šílenec. Nemyslel jsem si, že to bude tak náročné, když jsem se přidával k druhé straně. Ale jelikož jsem měl plán, už mi nic nehrozilo. Teď už si jen stačilo vzpomenout na doktorovo jméno…Ujistil jsem se, že jsem se v ničem nezmýlil. Opravdu, ošetřovna stála směrem, ze kterého měl přijít útok. Pokud to správně načasuji, vyjde mi to, i kdyby ten čaroděj chtěl jít s ní. Měl jsem ještě asi dvacet minut čas, proto jsem se posadil na zem u jednoho ze stanů a zapálil jsem si. Můj plán byl prostý, vylákám ji pod záminkou toho, že na ošetřovně potřebují její pomoc. Pokud použiju doktorovo jméno, jistě mu neodmítne podat pomocnou ruku. A když s ní půjde ten otrapa, budu doufat, že Ragar drží slovo, a že to schytá jako první. Nastane panika a pak už bude snadné odvést vyvolenou daleko od tábora a všech jejích přívrženců. Moji spojenci by na mě měli čekat v lese a pomohou mi s ní, kdyby se náhodou začala cukat. Pohledem na hodinky jsem se ujistil, že je načase vyrazit. Nejprve jsem se ještě přesvědčil, že kolem nikdo není, abych nevypadal komicky, a pak jsem se rozběhl směrem k těm bláznivým čarodějkám. Vyvolená stála s tou Marion a svojí chůvou u jednoho z ohňů, které plápoly dnem i nocí, a o něčem spolu diskutovali. Doběhl jsem až k ní a předstíral rychlejší oddechování.

"Slečno Anori, posílá mě doktor Setochi. Jestli byste mu prý nemohla být nápomocná," vychrlil jsem na ni. Stočila ke mně svou pozornost, ale z jejího výrazu jsem poznal, že mi to moc nevěří.

"Teď? Vždyť se nic neděje," zeptala se celkem logicky. Sakra, to mi ušlo. Než jsem ovšem stihl vymyslet inteligentní odpověď, vyřítila se odněkud zdravotní sestra, ruce plné obvazů a utíkala směrem k ošetřovně. Dnes jsem byl opravdu dítětem štěstěny. Slečna Anori jen přikývla a měla se k odchodu.

"Půjdu s tebou," řekl ten čaroděj, přesně podle mého předpokladu. Kdybych mu to rozmlouval, byl bych nápadný, takže jsem na to jen kývl. Teď se ukaž, Ragare, zda umíš držet své slovo a své plány. Vedl jsem je k ošetřovně, odpočítával kroky a modlil se. Šli jsme rychle, vyvolená pospíchala na pomoc kamarádíčkovi toho jejího míšence velmi ochotně. Blížili jsme se ke stanu, jestli se nic nestane, všechno se na mě provalí. Ani nechci domýšlet, co se mnou udělají. A co se mnou teprve udělá Ragar, pokud to nevyjde. Snad v poslední možné chvíli jsem zahlédl záblesk a ten čaroděj se svalil na zem.

"Patriku!" vykřikla slečna Anori a okamžitě mu přiklekla na pomoc. Nebyl mrtvý, jen raněný. Ragar taky neumí mířit. Další střela mířila do stanu poblíž nás. Nutili nás utíkat do "bezpečí". Z ošetřovny přiběhl doktor a také přiklekal k raněnému.

"Slečno, pojďte. Musíme stranou, jsme tu pod palbou," zatahal jsem ji za ruku. Nechala se zvednout na nohy, ale neodcházela. No tak, rychle!

"Běž Anori, já to zvládnu. Víš, že ty jsi důležitější," popostrčil ji doktor. Výborně doktůrku, právě jsi zpečetil život vaší vyvolené. Jaké štěstí, že jsem zatím nikomu nepřišel podezřelý. Vyvolená přikývla a rozeběhla se spolu se mnou. I ona mi důvěřovala. Minuli jsme ošetřovny a zaběhli do lesa. Celou dobu kolem nás svištěly střely, ale v bezpečné vzdálenosti, jak každý věděl, vyvolená nesměla přijít k vážnějšímu úrazu. Povolené byly jen případné kroky k jejímu zpacifikování, ne jí ustřelit hlavu nebo ruku. Když jsme byli dost daleko v lese, vystoupil ze stínu muž. Zatajil jsem dech, pokud to není můj spojenec, je se mnou ámen. Když se ale ve světle dalšího záblesku zaleskl orlí pařát, který mu spínal plášť, málem jsem zavýskl radostí.

"Co tu pohledává Bratrstvo?" otázala se slečna Anori a zastavila se. Kruci, takhle jsme ztráceli drahocenný čas.

"Dohlížíme na vaše bezpečí, jak jinak," odpověděl onen muž, popadl slečnu z druhé strany a pomohl mi ji rychleji vytáhnout lesem do kopce, kde byla jeskyně. Než stihla nějak protestovat, vtáhli jsme ji dovnitř. Tam na nás čekalo dalších asi patnáct mužů, všichni z Bratrstva. Když slečna Anori zjistila, v jaké se ocitla společnosti, ucouvla.
"Neměla bych tu s nimi být sama," špitla pak směrem ke mně a udělala další dva kroky směrem k východu. Jistě, ten míšenec pravděpodobně pojal podezření, že s Bratrstvem by nebyla v bezpečí a varoval ji. Jenže měl smůlu, že neodhalil mě.

"To máš pravdu, čarodějko. Neměla bys tu být sama," ozval se hlas, při kterém jsem se i já otřásl. Ten chlap mi naháněl hrůzu. Slečně Anori se na tváři usídlil zhnusený úšklebek, zřejmě měla dost podobný názor.

"Já tu přece nejsem sama, Ragare," odpověděla.

"Naopak, krásko. Jsi tu zcela sama," usmál se na ni a jako na povel, celé přítomné Bratrstvo se přesunulo na jejich stranu. I já se k nim postavil, takže jsme teď stáli my - já, 15 členů, Ragar a jeho tichý společník - proti slečně Anori, které postupně docházelo, do jaké šlamastiky se dostala.

"Všechno jste to na mě nastražil!" otočila se pak na mě.

"A vy jste ti, kdo vynáší informace?" zaútočila pak na ostatní.

"Pomalu kotě, nejsi tu v situaci, kdy by sis mohla nějak vyskakovat," mírnil ji Ragar, očividně potěšený touhle situací. Pak pokynul jednomu muži, který měl v ruku řetězy, směrem k vyvolené. Nevím, kde se tam vzal, ale jiný muž se ji pokusil chytit, aby ji mohli svázat. Jenže teď přesně se ukázalo, proč se slečny Anori všichni tolik bojíme. Na tak malou holku má neuvěřitelnou sílu, na kterou se musí neustále soustředit, aby nikomu neublížila. Takže když ji jeden z nich chytil za ramena z místa, odkud to nečekala, úlekem ztratila kontrolu a onen muž se okamžitě skácel na zem se zlámanými prsty. V tu chvíli všichni dost zapochybovaly. Byl jsem si jistý, že kdyby se v místnosti neobjevil ještě pár čarodějů, kteří ji pravděpodobně jistili, neobtěžovala by se námi a všechny by nás zničila mávnutím ruky. Určitě jsme byli pod nějakou ochranou. Ke slečně se přiblížili další dva muži, tentokrát mnohem opatrněji. Zatajil jsem dech, jak moc jsem byl nervózní.

*****

Ozval se poplach, všichni jsme vyběhli ze stanu, kde podle rozkazu probíhala naše porada. Útok přišel ze směru, kde stála ošetřovna. Jak typicky neohleduplné, zasáhnout ty, kteří se nemohou bránit. Naštěstí čarodějky byly celkem daleko odsud, Anori by nemusela být vůbec ničemu přítomná. Bez jediného slova jsem vyběhl jejich směrem.

"Anthony, co se děje?" zastavila mě Marion, když jsem se prohnal kolem jejich ohně. Přesně toho, u kterého mě Anori zatáhla do jejich rituálu.

"To já nevím, kde je Anori?" rozhlédl jsem se. Jistě by mi přišla naproti, kdyby mě viděla.

"Není tu, prý se po ní sháněl Teruo, šla mu pomoct na ošetřovnu," odpověděla mi.

"Marion, běžte k hlavnímu stanu pro rozkazy, co máte s čaroději dělat, já ji musím najít," instruoval jsem ji a už se hnal směrem k ošetřovně. Jako první jsem narazil na Patrika, kterému Teruo venku na trávě obvazoval hrudník.

"Byl první, kdo to schytal. Útok se pak přesunul bokem. Anori odvedl ten váš velitel," zabručel Teruo od rány, kterou ošetřoval.

"Anthony, tohle se mi vůbec nelíbí. Ten styl, jakým zaútočili, a jak náhodou nás sem velitel přivedl…Navíc několik mužů tvrdí, že v lese viděli několik členů Bratrstva," spustil na mě zase Patrik.

"Snad bude s velitelem v pořádku. Půjdu jí hledat. Jak jsi na tom ty?" zajímal jsem se. Byl to Anorin nejlepší přítel a i mě zajímalo jeho zdraví.

"Ty mě asi moc dobře nechápeš. Řekl bych, že s tím velitelem vůbec není v bezpečí. Obzvlášť když se tu ochomýtá Bratrstvo," naléhal na mě Patrik a pak zasykl, jak mu Teruo utáhl obvaz.

"Hned půjdu za nimi, jen…nepotřebuješ pomoc?" ptal jsem se. Pravděpodobně mému mozku vůbec nedocházelo, co mi tu říká.

"Trene, na mě kašli a běž za ní!" zařval a zalomcoval mi ramenem. Moje křestní jméno a hlavně intenzita hlasu, jakou použil, mě konečně probudily. Ach Bože…

"Vás deset, půjdete hned se mnou. Kdo viděl Bratrstvo? Půjdete s námi a ukážete nám, kde přesně," zavelel jsem a okamžitě kolem sebe shromáždil pár mužů. Většinu jsem jich znal.

"Běžte, půjdu za vámi hned, jak ošetřím tady kolegu. Tak běžte!" pobízel mě Teruo. Přikývl jsem a rozeběhl se směrem do lesa. Jeden muž běžel první a určil místo, kde viděl naše podezřelé. Ale co teď, les je velký a my jsme si nemohli dovolit tu jen tak zbůhdarma pobíhat. V tu chvíli jsem klesl na koleno a chytil se za hlavu, s jakou intenzitou a naléhavostí mě to udeřilo. Moje instinkty meertalena. Tak dlouho potlačované a teď dokonale zalarmované. Byla v průšvihů. A to v nějakém opravdu velkém. Zapátral jsem po ní a přesně lokalizoval její mysl a její moc.

"Jdeme!" zavelel jsem a vyrazil jako první do strmého kopce. Vydrž, žabičko moje, jdu ti na pomoc! Doběhl jsem k místu, kde jsem její mysl cítil tak silně, že jsem čekal, že každou chvíli bude stát vedle mě. Někde tu přece musí být, nemohla se propadnout do země.

"Viděl jsem tuhle oblast na nějakých plánech. Blízko by tu měla být jeskyně," promluvil jeden z mužů a vyrazil směrem, kterým ukazoval. Dal jsem se za ním, nemělo smysl se rozdělovat. A opravdu, během chvíle se před námi objevil vchod. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř, tak rychle, abychom všechny překvapili. Měl jsem dost času vyhodnotit situaci, a tak jsem mohl své lásce hned přiskočit na pomoc. Měla natržené obočí, ze kterého jí ve stružkách stékala krev, ale u nohou jí leželi dva mrtví členi Bratrstva a další tři zraněné jsem viděl sedět stranou. Činila se, holka moje. Taky jsem zpozoroval Ragara a našeho velitele. Takže oni si mysleli, že mi Anori odlákají? To se spletli. Její život dostanou jedině v případě, že ho vypáčí z mých mrtvých prstů. Udělal jsem krok směrem k Anori, protože byla až nepříjemně daleko. Budu mít její obranu složitější. Byl jsem raději, když jsem ji měl hned za sebou.

"Ani hnout," zahromoval Ragar. Navíc se ozval tolik známý, ovšem stejně tak nečekaný zvuk. Tiché "klap". Ragar teď držel v rukou odjištěnou pistoli. Nikoho z nás nenapadlo nic lepšího, než zvednout ruce nad hlavu, alespoň částečně.

"Nepřibližuj se k ní, jinak střelím. A ty, čarodějko, pojď k nám," rozkázal pak Ragar. Anori jen zavrtěla hlavou. Ona si očividně byla jistá, že na ni Ragar nevystřelí. Nejspíš měla pravdu, potřebovali ji živou. Jenže co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, nemohl vědět nikdo z nás. Co když mu prostě rupnou nervy? Anori ho vždycky dokázala vytočit. Horečně jsem přemýšlel, jak z téhle šlamastiky ven. Anori pořád stála moc daleko ode mě na to, abych ji dokázal ochránit. I když se ochrana zrovna v tuhle chvíli rovnala tomu, že budu muset nejspíš skočit kulce do cesty, já jsem ochotný to podstoupit. Pro ni. A třeba na mě Ragar nevystřelí.

"Nechte ji jít," promluvil jsem, čímž jsem na sebe strhl pozornost všech okolo.

"Víš, kolik nám dalo práce, dostat ji až sem? Teď se nevzdáme. Takže udělejte to, co tady Ragar říká, a nikdo nebude muset přijít k úrazu. Jinak střelí," ozval se ten nejjedovatější dědek z Bratrstva. Ano, věděl jsem, že je Dante podezřívá z toho, že to oni vynáší nepříteli informace, ale já pořád tak trochu doufal, že se to nepotvrdí. Pohlédl jsem tentokrát na Ragara. Třásla se mu ruka, byl jsem si jistý, že ještě nikdy nikoho nezastřelil. Udělal jsem další krok směrem k Anori.

"Stát!" zavřískl Ragar a jeho zbraň okamžitě zamířila na mě. To je dobré, teď ji nemá na mušce. Anori po mě hodila vyděšený a pak taky hodně naštvaný pohled. Pochopila, o co se snažím.

"Ragare, vystřel! Tady se očividně poslušnosti nedočkáme," promluvil opět někdo z Bratrstva. Hlaveň opět zamířila k mé snoubence. Dva kroky, už mě od ní dělily jen dva kroky. Když budu dost rychlý, dostanu se tam. A třeba Ragar ani nemá v úmyslu vystřelit. Chci říct, samozřejmě, že nás chce oba dostat, ale k přímému násilí přikročil jen jednou a od té doby nikdy. Zhluboka jsem se nadechl. Teď nebo nikdy! A tak jsem skočil. Výstřel zaduněl v útrobách jeskyně o to mohutněji, že se ještě několikrát vrátil v ozvěně. Bože, doufám, že ji to netrefilo. Snad jsem byl dost rychlý…

*****

Setřásla jsem už pátého útočníka. Rozčilovala mě rána, co jsem utržila do čela, díky krvi jsem špatně viděla na jedno oko. Ovšem léčením jsem se nemohla rozptylovat. Byla jsem sama a jich bylo tolik. Za mnou se ozval dusot nohou. Jestli to nejsou naši, jsem v koncích. K zemi padl další člen, kterého skolila rána mého snoubence. Ach Trene, jsi tu. Přišel jsi pro mě! Tren udělal krok směrem ke mně, když se jeskyní rozlehl výkřik.

"Ani hnout!" překvapeně jsem se otočila na Ragara, netušila jsem, že umí i křičet. Do té doby jsem si myslela, že má jen ten svůj úlisný hlas. Všichni ztuhli. Cože, oni se ho vážně bojí? Nebo jen mě něco unikalo? Jistě, jakmile jsem odtrhla zrak od jeho tváře, zjistila jsem, že na nás míří zbraní. Automaticky jsem napodobila pohyb všech ostatních a zvedla jsem si k hlavě prázdné ruce, pěkně dlaněmi směrem k němu.

"Nepřibližuj se k ní, jinak střelím. A ty, čarodějko, pojď k nám," rozkázal mi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nepřijímám rozkazy od nikoho jiného, než Trena nebo Marion. Má smůlu. Navíc jsem předpokládala, že nevystřelí. Třásla se mu ruka.

"Nechte ji jít," promluvil Tren.

"Víš, kolik nám dalo práce, dostat ji až sem? Teď se nevzdáme. Takže udělejte to, co tady Ragar říká, a nikdo nebude muset přijít k úrazu. Jinak střelí," ozvalo se. Toho dědka, co promluvil, jsem opravdu z hloubi duše nenáviděla. A s ním i zbytek Bratrstva. Jak nás mohli takhle zradit? To oni o mě určitě donášeli informace, a znepříjemňovali mi tím život. Tren se ke mně zase o kousek přiblížil.

"Stát!" zavřískl Ragar a okamžitě na Trena zamířil. A Tren se pousmál. Jistě, jak jinak. Nechá se raději zastřelit sám, než aby na mě jen na chvíli mířili!

"Ragare, vystřel! Tady se očividně poslušnosti nedočkáme," zavrčel jiný člen Bratrstva netrpělivě. A tak Ragar opět zamířil na mě. Byla jsem ráda, že Tren stojí tak daleko. Byla jsem si jistá, že jeho slova o tom, že se pro mé bezpečí postaví i kulce do cesty, myslel naprosto vážně. Podle toho, kam Ragar mířil, jsem tušila, že mě zasáhne do levého boku. Po výstřelu bude pár vteřin, kdy bude každý překvapený. To bude moje šance rychle zastavit krvácení, aby Tren nezačal panikařit. On se bude moct potom soustředit na zpacifikování nepřátel a já se o sebe už nějak postarám. Navíc v táboře je Teruo, ten mi také jistě pomůže. Zhluboka jsem se nadechla. V tu samou chvíli se přede mnou mihlo tělo a ozval se výstřel. První vteřiny uběhly, ale já nebyla schopná nijak reagovat. Všude bylo ticho. Uběhlo dalších pár vteřin, kdy se pořád nic nedělo, a nikdo se nehýbal. Pak se ozval bolestivý výdech a Tren, který se v poslední chvíli objevil přede mnou, klesl na kolena. V tu chvíli začalo hemžení. Naši vyrazili směrem ke zrádcům, ti se dali na ústup. Ještě jsem si stihla všimnout Ragarova výrazu. Byl úplně bledý a upřeně zíral na Trena přede mnou. A mě to pořád nedocházelo. Co se stalo? Kap, kap kap, kap. Co to bylo? Krev? Ale odkud, vždyť mě přece netrefil. Tren už se neudržel na rukou, kterými se doteď podpíral, a klesl k zemi. A mě to v tu chvíli došlo. Udeřilo mě to do prsou, jako těžká dubová palice.

"Trene, slyšíš mě? Trene!" vykřikla jsem, popadla ho za rameno a obrátila ho na záda. Košili měl už celou zalitou krví.
"Trene, lásko, mluv se mnou! Slyšíš? Nesmíš mě tu nechat samotnou! Dívej se na mě!" nařizovala jsem mu, přitom se snažila ho přimět k tomu, aby mě začal vnímat. Přece mi tu neumře! Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Pravděpodobně mi tak zamazal obličej od krve, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno.

"Tak krásná,…" bylo to poslední, co řekl, než omdlel. V panice se mi sevřelo hrdlo. Bože můj, co mám dělat? Co mám teď sakra dělat?! Samozřejmě, že jsem uměla první pomoc. Jenže teď…když tu ležel on… S třesoucíma se rukama jsem zastavila krvácení. Moc to nešlo, pravděpodobně to trefilo nějakou velkou tepnu. Ale jakou? V tomhle místě přece žádná velká není. Můj mozek jel na plné obrátky, ale já nebyla schopná sledovat vlastní myšlenky. Pod rukama mi tu ležel můj snoubenec. Bez dechu a bez tepu. Rozervala jsem mu košili, nahmatala to správné místo a začala se srdeční masáží. Třicetkrát mu stlačit hrudník a pak dvakrát vdechnout. Opakovala jsem si to pořád dokola. Jenže bylo tak náročné umáčknout jeho hrudník. Už po třetí sérii jsem necítila ruce. Ale já ho rozdýchám! Třicet stlaků a dva vdechy, třicet stlaků a dva vdechy. Přestala jsem počítat asi u dvacáté série. Já to nevzdám, nikdy to nevzdám!

Dýchá? On dýchá! Och můj Bože! Tep byl slabý a nepravidelný, ale byl. A ta rána opět krvácela. Co teď, co mám sakra dělat teď? Proč tu není nikdo, kdo by mi pomohl? V tu chvíli mě od Trena odtrhly něčí ruce a mě se před obličejem mihl bílý plášť. Teruo! Tolik se mi ulevilo. On mu pomůže. Teruo na rozdíl ode mě ví, co má dělat.

"Anori, tiše, neplač. Všechno bude dobré," promluvil Patrik, který mě držel v náručí. Začala jsem brečet? Kdy? Nevzpomínám si. Jenže když jsem začala, nešlo to zastavit.

"Anori. Anori!" třásl se mnou někdo. Překvapeně jsem zamrkala. Byl to Teruo.

"Potřebujeme okamžitě přemístit do Chamonu. Zvládneš to?" ptal se mě. Přikývla jsem a bez dalších otázek jsem provedla to, co po mě chtěl. Během chvíle jsme všichni čtyři byli v přijímacím sále chamonské nemocnice.

"Chci okamžitě sál číslo jedna," slyšela jsem Terua. Jenže mě se už zase zmocňovala ta mlha.

"Anori, proboha, ještě ty mi tu omdli. Ty teď musíš být v pořádku pro případ, že tě Teruo bude potřebovat," domlouval mi Patrik a třásl mi rameny. Dnes se mnou všichni jen třásli. Ale pochopila jsem a udržela jsem se při vědomí. Kvůli pomoci, kterou Teruo možná bude potřebovat. Kvůli Trenovi.

"Rozpis je mi úplně jedno. Okamžitě mi připravte ten sál!" zařval Teruo na sestru, která okamžitě vyskočila a ani ne do minuty mi Trena odvezli z očí. Ruce mě pořád ještě pálily z toho, jak jsem ho oživovala. Ale byla to malá daň za to, že jsem mu vrátila život. Tedy alespoň prozatím.

Ano, ano, jsem si vědoma toho, že to nesedí, ale lepší jsem nesehnala, časem snad vyměním :D Ale tak když odmyslíte to cowboyské pozadí, tak to docela ujde ;)