Yuiko - povídka

 Zdravím z druhé strany La Manche! Tu je pokračování :) „Anori, upřímně, od studentky medicíny bych očekával daleko zodpovědnější chování. To tvé odkládání lékařské péče tě málem stálo život,“ huboval mi Teruo. Stál proti mně, ruku založenou v bok a mračil se. Nikdy předtím jsem ho neviděla opravdu rozzlobeného. Tren seděl vedle mě a jednou rukou mě objímal kolem ramen. Asi jen díky tomu jsem ještě nezačala brečet. Jeho přítomnost mi dodávala pocitu bezpečí. Že se mi nemůže nic stát. „Já vím, Teruo. A omlouvám se, že jsem ti způsobila tolik starostí. Ale jak jistě sám uznáš, nemohla jsem uprostřed boje všeho nechat a běžet do nemocnice,“ bránila jsem se. „Mezi koncem boje a dobou, kdy jsi zkolabovala, uplynulo dost času, kdy ses mohla přemístit do nemocnice. Nemusel bych tě pak tahat z takové polízanice. Sám jsem si nebyl jistý, jestli se mi podaří ti tu nohu zachránit,“ nenechal se tak snadno obměkčit. „Možná mi na Trenově životě záleží víc než na tom, jestli budu mít ob...

 Nesu pokračování. Jako fakt ostuda, neschopná vydávat. Tak doufám, že se bude líbit :) (Anori) Na celé té situaci se mi něco nezdálo. Sledovala jsem, jak všichni opustili stan. „Anori, Anthony má pravdu. Odpočiň si. Viděl jsem, kolik moci jsi použila. A…děkuji,“ promluvil na mě Dante. „Není za co. Ale přijde mi na tom Ragarově zatčení něco divného. Půjdu také. Jen vezmu Trenovi čistou košili,“ zavrtěla jsem hlavou, sebrala jednu bílou košili, kterou jsem tu Trenovi nechávala pro jistotu, a vyšla v Danteho doprovodu ven. Kotník mě začínal nepříjemně pálit, ale měla jsem pocit, že tohle je důležité. Že pokud začnu řešit svůj kotník, stane se něco mnohem horšího Trenovi. A takové pocity v mém případě nebývaly jen tak. Rozhodla jsem se, že kotník ještě chvíli počká. Tren byl rozhodně důležitější. „Máš na mysli něco konkrétního? S tím zatčením?“ promluvil na mě cestou Dante. „Možná, ale musím si to ověřit. Jen buďte připraven, možná bude potřeba urychleně zasáhnout. Mám...

 Tak se hlásím s pokračováním - prokrastinace je hrozná věc, ale pro povídku je celkem pozitivní :D ***** (Tren) Rozhlédl jsem se po bojišti a hledal Anori. Úplně jsem na ni v zápalu velení zapomněl. Byla už tak dobrá, silná a samostatná, že jakmile jsem se dostal k Patrikovi a převzal od něj velení, přestal jsem ji hlídat. Viděl jsem ji stát jen kus ode mě. Po boku měla už značně zraněného Patrika a vedla si naprosto skvěle. Byl jsem na ni pyšný. Prakticky byla mou nejlepší žákyní. Moc mladých lidí jsem nikdy nezaučoval a rozhodně jsem nikdy nezacházel do úplných základů. Dalo by se říct, že jsem si Anori v boji vypiplal. A očividně to teď neslo své ovoce. Místo Anori jsem zase začal kontrolovat bojiště. Ještě před chvílí jsem měl dojem, že na ostatní muže působila Siriomis a její schopnost iluzí. Teď mi ale přišlo, že všichni začali bojovat efektivně a přesně. Ani na mě žádná její iluze nezaútočila, ale to bylo díky Anori. Cítil jsem kolem své mysli její obranu. Pr...