Ještě poslední iluze

 Nesu pokračování. Jako fakt ostuda, neschopná vydávat. Tak doufám, že se bude líbit :)

(Anori)

Na celé té situaci se mi něco nezdálo. Sledovala jsem, jak všichni opustili stan.
„Anori, Anthony má pravdu. Odpočiň si. Viděl jsem, kolik moci jsi použila. A…děkuji,“ promluvil na mě Dante.
„Není za co. Ale přijde mi na tom Ragarově zatčení něco divného. Půjdu také. Jen vezmu Trenovi čistou košili,“ zavrtěla jsem hlavou, sebrala jednu bílou košili, kterou jsem tu Trenovi nechávala pro jistotu, a vyšla v Danteho doprovodu ven. Kotník mě začínal nepříjemně pálit, ale měla jsem pocit, že tohle je důležité. Že pokud začnu řešit svůj kotník, stane se něco mnohem horšího Trenovi. A takové pocity v mém případě nebývaly jen tak. Rozhodla jsem se, že kotník ještě chvíli počká. Tren byl rozhodně důležitější.
„Máš na mysli něco konkrétního? S tím zatčením?“ promluvil na mě cestou Dante.
„Možná, ale musím si to ověřit. Jen buďte připraven, možná bude potřeba urychleně zasáhnout. Máme v táboře čarodějná pouta?“ zeptala jsem se.
„Ano, jistě. Počítalo se s tím, kdyby se situace se Siriomis vyvinula jinak než jejím posláním zpět do podsvětí. Nebo byly možná připravené pro tebe,“ zažertoval. Zasmála jsem se.
„Buďte připravený je použít,“ požádala jsem ho. To už jsme vcházeli do stanu, kde byl Ragar připoután k jednoduchému lůžku. Několik dalších generálů, můj Tren a pár míšenců stálo ve druhém rohu. Tren se Ragara na něco ptal, ale nerozuměla jsem moc na co.
„Slečno Anori!“ zareagoval na mou přítomnost jako první generál Kadashi a zároveň se uctivě uklonil. Ostatní následovali jeho příkladu, samozřejmě kromě Trena a Ragara. Jako poslední se trochu neohrabaně uklonil ten míšenec, který Ragara zatkl. Zmateně se přitom rozhlížel, jako kdyby nechápal, proč se všichni klaní. Tren jen s úsměvem mírně sklonil hlavu, ale on taky moc dobře věděl, že od něj úklony jen nerada vidím. A Ragar mou přítomnost ignoroval.
„Proč neodpočíváš?“ zeptal se Tren jemně a lípl mě na spánek. Ragar se jen tupě díval naším směrem.
„Přinesla jsem ti čistou košili. Jsi velitel, měl bys tak vypadat,“ mumlala jsem a přidržela mu ji v zorném poli. Tren protočil očima, ale začal si rozepínat tuniku. Pousmála jsem se. Ve skutečnosti mi bylo dost jedno, jestli by se převlékl teď nebo až by bylo po všem. Ale chtěla jsem, aby se tu svlékl do půl těla.
„Kdyby náhodou, buď připravený chytit toho míšence, který přivedl Ragara, ano?“ zašeptala jsem. Tren jen lehce přikývl, přestože se tvářil překvapeně. Ale na veřejnosti jsme se obvykle snažili být za jedno a nedohadovat se. Pokud to Trenova strategie neplánovala jinak. Když se vysvlékal ze své košile, všimla jsem si, že má pořezané paže a trochu záda. A taky jeden velký šrám přes prsa. Ale nic z toho už nekrvácelo. Vyléčím mu to později.
„Tak ukaž,“ zamumlal a vzal si ode mě košili. Já sledovala výrazy ostatních v místnosti. Trochu jsem se pousmála, když se mi všechno potvrdilo.
„Chyť ho a za žádnou cenu ho nesmíš pustit, ano?“ zašeptala jsem.
„Hned?“ ptal se Tren taky šeptem a nechal si ode mě upravit límeček, i když on si ho samozřejmě srovnal sám už předtím.
„Teď!“ rozkázala jsem už normální hlasitostí. Tren ode mě odskočil a chytil toho míšence a účinně mu zamezil v pohybu. Já mezitím vytvořila bariéru kolem Ragara, kterou jsem ho znehybnila na místě. Dala jsem signál Dantemu a ten podal čarodějnická pouta jednomu ze strážných, který sice zmateně ale poslušně přešel k nám a nasadil je Ragarovi.
„Co to má znamenat?“ ptali se generálové nechápavě.
„To hned uvidíte,“ odpověděla jsem vyhýbavě a odstoupila do bezpečné vzdálenosti. Jak čarodějná pouta začala působit, začal míšenec v Trenově sevření měnit podobu, až tu nakonec stál Ragar dvakrát. Tren překvapeně pozdvihl obočí, a ještě o něco zpevnil své sevření. Druhý Ragar, připoutaný čarodějnými řetězy, také začal měnit formu. A během chvíle před námi seděla rozzuřená Siriomis! Všichni v místnosti zalapali po dechu.
„Jak?“ zavřískla Siriomis a v návalu nevolnosti se posadila na lůžko. Dokázala jsem pochopit, jak se cítila. Sama jsem měla s těmito pouty už několikrát tu čest a nebylo to nic příjemného.
„To by mě také zajímalo. Jak jsi to poznala?“ promluvil Tren a ostatní generálové přikyvovali.
„Tohle by mě nenapadlo. Divím se, Anori, že nechcete velet. Tohle bylo strategicky naprosto dokonalé,“ přisadil si generál Kadashi.
„Moje myšlenky většinou nebývají tolik rafinované. Ale přišlo mi divné, že by se Ragar najednou nechal zatknout bez svých přátel. Chtěla jsem si ověřit, že je to opravdu on. Jenže když se tu Tren vysvlékl do půl těla, ani se na něj podíval. Dokonce odvrátil pohled stranou! Zato voják, který Ragara chytil, se mohl uslintat. Došlo mi, že mají změněné podoby,“ odpověděla jsem. Tren se rozesmál, ale Ragara z pevného sevření nepouštěl.
„Chytré a prozíravé,“ pokýval Dante hlavou. Mezi generály proběhlo další šuškání, kdy se skloňovalo slovo „na muže“. Nejspíš je překvapilo, že je Ragar gay. A taky to, že má zájem zrovna o Trena. Co se jeho týče, nevypadal, že by ho mé prohlášení nějak trápilo. Řekla bych, že od té doby, co se o jeho nedobrovolných zkušenostech s mužem dozvěděli jeho rodiče, naprosto rezignoval a začalo mu být jedno, kdo všechno to ví. Naši vojáci mezitím spoutali Ragara, takže se Trenovi uvolnily ruce. Hned jsem využila toho, že v jeho náručí nezavazel nikdo navíc, a mohla jsem se tam zapasovat já. Kotník mě začínal bolet tak intenzivně, že jsem se v jeho pažích snažila najít trochu útěchy.
„Ragar zůstane vojenským zajatcem. Budeme mít na něj s ostatními veliteli pár otázek. A co se týče Siriomis,…“ začal Tren rozhodovat, ale byl přerušen.
„Jak se opovažuješ oslovovat mě jménem, ty jeden nečistý kříženče! Myslíš, že ti budu projevovat nějakou úctu? Ke svému postavení ses prošukal! To si sotva zaslouží obdiv. Navíc se chystáš zprznit tu vaši malou princeznu. Pošpinit její čistý původ svou nečistou krví. Hanba tobě i tvé rodině! Takové odporné míšení ras. Nechápu, co na tobě každý vidí!“ vyřvávala Siriomis. Zůstala jsem jen překvapeně zírat. Jak mohla být tak krutá k někomu, koho vůbec neznala? A takhle hnusně ho urážet? Cítila jsem, že se Trenovi napjaly všechny svaly v těle, ale nic neudělal. Nikdy by neuhodil spoutanou ženu, když mu bezprostředně neohrožovala život. Dokonce i Ragar vypadal zaskočeně a až rozzlobeně. No jistě, on měl Trena nejspíš opravdu rád, takže ani jemu se její nadávky nelíbily.
„Siriomis se stane mým zajatcem. Bude předvedena před čarodějnický tribunál, kde se rozhodne o jejím dalším osudu. Který nebude nijak růžový. Protože jestli je tu někdo nečistý kříženec, tak jsi to ty. Zprznila jsi svůj dar panenské přírodní energie, když jsi ji spojila s temnou magií podsvětí. Pro takové, jako jsi ty, nemá žádná čarodějka slitování ani pochopení. Za svá hloupá a nenávistná slova budeš pykat,“ vložila jsem se do toho.
„Táhni k čertu. I s těmi svými zkurvenými míšenci,“ prskala. Já si nechala přivolat pár míšenců a nějaké čarodějky.
„Odveďte ji do samostatného stanu, kde musí být pod neustálým dozorem alespoň dvou můžu a jedné čarodějky. Za žádných okolností ji nezbavujte těch řetězů. I kdyby vypadala sebehůř, i kdyby sebe víc prosila. Ať v nich raději zemře, než že byste ji pustili. Každou podivnost okamžitě ohlásíte buď mě, nebo plukovníku Natori. Za žádných okolností se k ní nepřibližujte nebo na ni nesahejte. I kdyby vám nadávala a proklínala vaše rodiny. Jak jsme se přesvědčili, umí být velice hrubá a nevybíravá. Nesmíte se jí ani dotknout. Nevíme, co všechno ještě dokáže. My dva co nejrychleji vymyslíme, jak ji dopravit k čarodějkám,“ vydala jsem rozkazy a otočila se k Trenovi pro podporu. Tren kývl, a tak se míšenci okamžitě jali plnění mého příkazu. Během chvíle odvedli Siriomis pryč a Ragara připoutali k lůžku místo ní.
„Rozená velitelka,“ zažertoval Dante. Slabě jsem se usmála. Bolest kotníku začínala být tak intenzivní, že se mi dělalo nevolno. Začalo se mi rozostřovat vidění a celkově jsem se necítila dobře.
„Any, srdíčko, co se děje?“ slyšela jsem ještě Trena, jak na mě poplašeně volal, než se mi podlomila kolena a já klesla k zemi. Nohy mi z ničeho nic vypověděly službu. Naštěstí mě Tren držel už předtím, takže si mě velice rychle vyšvihl do náruče a já se tu tak neválela po zemi.
„Kotník,“ sykla jsem, omotala mu ruce kolem krku a hlavu zabořila do prsou. Bylo mi zle a jeho přítomnost mě vždycky ukonejšila. Tren mě okamžitě posadil na Ragarovu postel, protože nic lepšího tu nebylo. Ragara chytilo několik našich vojáků a zabránilo mu tak po nás případně skočit. Tren mi bez přemýšlení vytáhl z opasku mou malou dýku a jedním plynulým pohybem rozřízl šněrování mých bojových kozaček. Měla jsem je až do půli stehen, abych měla nohy co nejvíce chráněné. Normálně to dalo práci, než jsem se z nich vyšněrovala. Jenže teď už ta jedna byla stejně zničená od zubů té bestie, takže nemělo cenu truchlit nad rozbitým zavazováním.
„Pane bože, Any,“ vydechl šokovaně Tren, když uviděl můj zakrvácený kotník hrající všemi barvami s výraznými otisky zubů. V místnosti zavládlo úplné ticho, jak každý zíral a nebyl schopný nic dělat. Jako první se samozřejmě vzpamatoval Tren.
„Co se ti stalo?“ zeptal se a hladil mě přitom palcem na hřbetu ruky. Soustředila jsem se na tenhle pohyb, abych od bolesti neomdlela.
„Pokousala mě jedna z jejích nestvůr. Hned ze začátku. Zastavila jsem krvácení a trochu jsem si to celé umrtvila, abych mohla bojovat,“ odpověděla jsem namáhavě.
„Hm, zvládneš si to vyléčit sama?“ ptal se potom.
„Ne, na to jsem moc vyčerpaná a ochromená,“ zavrtěla jsem hlavou, oči plné slz.
„Musíme ji okamžitě dostat do nemocnice. Sliny těchto nestvůr často obsahují silný jed. A Anori má to zranění už poměrně dlouho. Riskujeme tu vážnou otravu krve,“ vzpamatoval se jako druhý Dante a začal sýčkovat. Ale upřímně, já začínala být vláčná. Neměla jsem daleko k tomu ztratit vědomí.
„Any, lásko. Dívej se na mě. Teď nesmíš omdlít, ano? Dostanu tě do nemocnice, a tam tě dají dohromady. Ještě něco bych k tomu měl vědět?“ zatřásl mi Tren ramenem a druhou rukou mi držel obličej tak, abych se mu mohla dívat do očí. Pokrčila jsem rameny, o tomhle jsem nic nevěděla.
„Teruo by na tohle snad mohl stačit. Hned vás přenesu do Chamonu. O armádu se ti postarají velitelé,“ rozhodl Dante. Tren si mě tedy vyhodil do náruče a v tu chvíli jsme se ocitli v čekárně chamonské nemocnice. Tren mi začal pokládat různé otázky – například chtěl vědět jméno mé učitelky angličtiny ze střední školy, čímž mě úspěšně udržel při vědomí až do příchodu Terua. Pak už si pamatuji jen tmu.
 
Když jsem přišla k sobě, poznala jsem, že ležím na posteli. Nohu jsem měla obvázanou a podloženou velkým polštářem. Pořád mě to trochu pálilo a nepříjemně mi v ráně škubalo, ale dalo se to snést. Taky jsem poznala, že mám na sobě nemocniční košili. Pro zbytek informací jsem se ovšem musela obrátit na někoho, kdo neomdlel. Než jsem ale otevřela oči, zapátrala jsem kolem sebe. Hledala jsem aury všech přítomných, abych zjistila, kdo všechno tu je. Našla jsem přítomnost jen jediné bytosti, a to zároveň takové, které jsem byla ochotná dát vědět, že jsem vzhůru. Mého Trena. Otevřela jsem oči a zahleděla se na něj. Stál a zamyšleně se díval z okna. Dokonce bych řekla, že se mračil. Ruce měl spojené za zády a jemně se houpal v bocích.
„Trene?“ oslovila jsem ho a pokusila se posadit. Hned mi nohou projela ostrá bolest, která mě donutila zasténat. Tren byl okamžitě u mě, nechápala jsem, jak se dokázal pohybovat tak rychle. Jemně mi tlačil na ramena, a tím mě položil zpět do polštářů.
„Teruo říkal, že musíš ležet. Ta noha nevypadá moc dobře, bude to vyžadovat náročnější léčbu,“ mumlal tiše a snažil se mě udržet v leže.
„Trene, co se děje?“ ptala jsem se. Vypadal naštvaně. Zlobil se na mě, že jsem se nechala zranit? Nebo že jsem omdlela? To mi k němu nesedělo. Ale zároveň jsem nechápala, co bylo špatně. Tren si hluboce povzdechl a zajel si oběma rukama do vlasů. Pak se posadil na kraj mé postele a vzal mě za ruku, kterou si přitáhl k ústům a jemně ji políbil.
„Omlouvám se, srdíčko. Doufám, že mi to budeš schopná odpustit,“ promluvil pak tiše. A mě došlo, že se netváří naštvaně, ale že je naprosto zoufalý. Co provedl? Proč bych se na něj měla zlobit?
„Trene, já tomu nerozumím. Co se děje? Cos provedl? Proč bych se měla zlobit?“ ptala jsem se. Nevím proč, ale oči se mi zalily slzami. Nechápala jsem, co se dělo, ale Tren byl nešťastný, a to mě spolehlivě také rozesmutnilo.
„Any, srdíčko…neplakej. Moc se ti za všechno omlouvám. Mrzí mě, že jsem tě opustil. Že jsem nešel s tebou. Nestalo by se to, kdybych stál vedle tebe. Pohlídal bych si, aby si na tebe žádná nestvůra nedovolila. Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že budeme ve všem vždycky spolu. A zase jsem to porušil. Myslel jsem to dobře – že ti dám šanci na výhru, abys nemusela chránit celé mužstvo. Abys měla volnost na boj podle svých pravidel. Ale když vidím, co se ti stalo…tak moc mě to mrzí. Selhal jsem nejen jako snoubenec, ale hlavně jako tvůj ochránce. Jsem meertalen na baterky. Odpusť mi to, prosím. Odpusť,“ šeptal, a přitom si mě přitahoval do náruče, kde mě lehce kolébal. Hladil mě po vlasech, občas mě políbil na spánek a nechal si ode mě smáčet košili slzami.
„Odpusť mi,“ zašeptal znovu.
„Brečím, protože jsi nešťastný. Ne proto, že bych se zlobila. Ty přece za nic nemůžeš. Dal jsi mi přesně to, co jsem potřebovala. Svobodu na boj. Abych nemusela brát ohled na své okolí. Tím jsi mi pomohl. A taky svou energií, kterou jsi mi vložil do mých zásob. Je to moje vina, že jsem zraněná. Zapečetila jsem všechny její průchody, ale očividně ne dostatečně. Nebo vytvořila ještě nějaké další. Myslela jsem si, že ta stvůra byla jen iluze. Tedy jen do doby, než se mi velice reálně zakousla do nohy. Přestaň se obviňovat za věci, za které nemůžeš! Přestaň se mi omlouvat. Dnes jsi mi zachránil život. Nám všem!“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale moc to nevyznělo, protože jsem při tom pořád popotahovala.
„Život jsi zachránila ty mě. Kdybys ode mě neodehnala Ragara, zabil by mě. A pak si mi celou dobu chránila mysl. Já bych na to sám nestačil,“ vymlouval mi hned svoje zásluhy.
„Nevydržela bych bojovat tak dlouho, kdybys nemyslel především na mě a nenaplnil energií moje zásoby. Jako tvoje Druhá část pak nemám problém tuhle energii používat. Vážně mě to zachránilo. I když jsem se nejprve zlobila, že sis ty zásoby nenechal pro sebe. Měl jsi poslední dobou mnohem víc práce. A byl jsi daleko více vyčerpaný!“ přešla jsem plynule do výčitek. Achjo, to jsem byla celá já. Pořád mu jen něco vyčítat. Tren se ale usmál a opřel si čelo o to moje.
„Omlouvám se, že jsem tě rozzlobil, lásko,“ pronesl pak.
„Ty jsi ten poslední, kdo se mi musí omlouvat. A teď chci dostat pusu,“ vrtěla jsem hned hlavou, a pak mu nastavila rty. Nenechal se přemlouvat, ale polibek to byl na můj vkus až moc rychlý. Chtěla jsem se za ním vytáhnout a trochu ho prodloužit, ale tím pohybem mi nohou projela další ostrá bolest.
„Au!“ zanaříkala jsem a hned toho litovala, protože Trenovy uvolněné rysy okamžitě zase ztuhly. Už měl zase ten svůj nešťastný výraz.
„Ty budeš asi pokaždé vyšilovat, když se mi něco stane, že? Každé moje zranění si budeš vyčítat jako svoji chybu,“ zabrblala jsem naštvaně.
„Já nevyšiluji. Tohle je opravdu vážné zranění. A stalo se ti, protože jsi tam byla sama, i když jsem ti slíbil, že budeme ve všem společně,“ zamračil se tentokrát Tren. Ale bylo to lepší než ten jeho zmučený výraz. Když byl naštvaný, uměla jsem s ním mnohem lépe pracovat.
„Nebyla jsem tam sama. Byl tam se mnou Dante. A ani on mě nedokázal ochránit. A navíc, když jsem z tebe mámila ten slib, že budeme ve všem spolu, měla jsem na mysli hlavně to, že mě nebudeš nechávat sedět ve stanu, ale že budu taky bojovat. S tebou! Já vůbec nevnímám jako zradu, že jsi mě nechal bojovat samotnou, když to pro všechny ostatní bylo smrtelně nebezpečné. Pro mě to tolik nebezpečné nebylo!“ přesvědčovala jsem ho.
„Anori…byla jsi dva dny v bezvědomí! Přijde ti, jako že to není smrtelné nebezpečí? A já tě tomu navíc vystavil naprosto vědomě, zatímco sám jsem čekal v bezpečí bariéry!“ zavrčel.
„Dva dny?“ zamrkala jsem překvapeně. Tren přikývl.
„Teruo tvrdí, že jsme tě přivedli za vteřinu dvanáct. Mohla jsi mi umřít! Bál jsem se o tebe a ty ses tak dlouho neprobouzela. A navíc tě to zranění pořád bolí!“ vyprávěl mi tiše. Trápil se. A já taky konečně chápala, proč byl tak moc vydeptaný. Byl tu dva dny zavřený se svými černými myšlenkami a výčitkami.
„Trene, lásko…jak vidíš, jsem živá, brzy budu i zdravá, a pak budu zase tak otravná, až si budeš přát, abych musela opět nějakou chvíli ležet na lůžku!“ zažertovala jsem, ale on se nezasmál. Jen se na mě díval. Povzdechla jsem si.
„Pomoz mi se posadit. A sundat ten obvaz. Doléčím si to, ať odsud můžeme odejít. Ty se třeba přestaneš tvářit tak nešťastně, až začnu chodit,“ vztáhla jsem k němu ruce a začala se zvedat.
„Ne, Teruo řekl, že máš ležet. Nech léčbu na něm, tentokrát je to opravdu vážné a ty jsi stále jen medička. Výborná medička, ale i tak. Prosím,…“ nutil mě ležet.
„A tvářím se nešťastně, protože se tak cítím. Vyčítám si, co se stalo. Strávil jsem tu s tebou dva dny, kdy jsem nevěděl, jestli mi přežiješ. Nemám náladu se usmívat a vtipkovat,“ vysvětloval mi, asi bych ho nenutila.
„Ale mě by to pomohlo v uzdravování,“ zamrkala jsem na něj a on se neubránil malému úsměvu.
„Ty jsi neuvěřitelná! Umíš si vůbec představit, jak mi je?“ zavrtěl hlavou. Tentokrát jsem zvážněla já.
„Ano, Trene. Umím si to velice dobře představit. Proseděla jsem několik týdnů u tvého lůžka, kdy jsem nevěděla, jestli mi přežiješ. Sledovala jsem, jak trpíš a nevěděla, jak ti mám pomoct. Věděla jsem, že jsem to měla být já, kdo by tu ležel postřelený a že to bude moje vina, pokud umřeš. Prožila jsem téměř 24 hodin s přesvědčením, že mi nedovolíš tě léčit. Že o tebe přijdu. Já chápu lépe než kdokoliv jiný, jak moc se trápíš,“ řekla jsem. Tren chvíli překvapeně mrkal. Bylo vidět, že jsem ho zaskočila. Ale nemohl mi na to nic říct, měla jsem pravdu.
„Nebyla tvoje vina, že se mi to stalo. Skočil jsem tam úplně sám,“ zavrtěl pak hlavou.
„Není tvoje vina, že se mi to stalo. Já bych řekla, že v obou případech je to Ragarova vina!“ vrátila jsem mu stejnou mincí a našla lepšího viníka, než jsme byli my dva. Tren se znovu trochu pousmál.
„A abys věděl, klidně bych se nechala pokousat znovu, kdyby tě to mělo zachránit před Siriomis a jejími kouzly!“ přisadila jsem si ještě.
„Kvůli mně? Nečistému kříženci? Který se na svoje místo prošukal? Který se chystá zprznit tvou čistou rodovou linii svou nečistou krví?“ ušklíbl se.
„Lásko, chtěla ti ublížit! A očividně se jí to povedlo. Dost možná doufala, že se neudržíš a budeš ji chtít uhodit. Nebo se k ní alespoň dostatečně přiblížíš. Určitě měla v rukávu ještě jedno eso, které chtěla na tobě použít. A tys jí to naštěstí nedovolil, protože ses udržel,“ vymlouvala jsem mu to.
„Jsem zvyklý, že mi lidé nadávají. Ale ve spojitosti s tebou mě to trápí. Nechci, abys na to doplácela. Každý je s naším vztahem v pohodě jen do chvíle, kdy si myslí, že si se mnou jen tak užíváš. Ale jakmile se ukáže, že to spolu myslíme vážně, že uvažujeme o rodině, vytáhnou tvůj dokonalý původ,“ brblal. Pochopila jsem, že by ho její slova tolik nezasáhla, kdyby nepromluvila o tom, že naše děti budou ještě větší míšenci, než byl sám Tren. Pochopila jsem, že jeho samotného tahle myšlenka trápila. Že i on uvažoval nad tím, že jeho vinou u mě skončí můj dokonalý čarodějnický rodokmen. Že si to nejspíš vyčítal. Ale mě to bylo jedno. Já pro své děti hledala dokonalého otce, ne papíry původu. Musela jsem ho nějak rozptýlit.
„Mě se líbí, že jsi míšenec. Přijde mi to sexy,“ zavrněla jsou a naznačila jsem mu, že chci, aby se ke mně přitulil. Vyhověl mi.
„A nebude to jenom tím, že zakázané ovoce nejlépe chutná?“ otázal se. Dost pravděpodobně to byl pokus o vtip, ale těžko se to odhadovalo, když se neusmál. Ovšem já se rozhodla nedostatek jeho mimiky ignorovat.
„To máš pravdu. Od té doby, co spolu můžeme oficiálně chodit, už to není dostatečně vzrušující,“ zakoulela jsem teatrálně očima a konečně ho rozesmála úplně.
„Každý den s tebou je vzrušující,“ ujistil mě.
„Každý den s tebou je požehnáním,“ odpověděla jsem mu. A pak jsem se Trenovi pohodlně uvelebila v náručí a rozhodla se, že předtím, než se budu dožadovat, aby mi Teruo vyléčil nohu, se ještě trochu prospím.