Souboj dvou čarodějek

 Tak se hlásím s pokračováním - prokrastinace je hrozná věc, ale pro povídku je celkem pozitivní :D

*****

(Tren)

Rozhlédl jsem se po bojišti a hledal Anori. Úplně jsem na ni v zápalu velení zapomněl. Byla už tak dobrá, silná a samostatná, že jakmile jsem se dostal k Patrikovi a převzal od něj velení, přestal jsem ji hlídat. Viděl jsem ji stát jen kus ode mě. Po boku měla už značně zraněného Patrika a vedla si naprosto skvěle. Byl jsem na ni pyšný. Prakticky byla mou nejlepší žákyní. Moc mladých lidí jsem nikdy nezaučoval a rozhodně jsem nikdy nezacházel do úplných základů. Dalo by se říct, že jsem si Anori v boji vypiplal. A očividně to teď neslo své ovoce. Místo Anori jsem zase začal kontrolovat bojiště. Ještě před chvílí jsem měl dojem, že na ostatní muže působila Siriomis a její schopnost iluzí. Teď mi ale přišlo, že všichni začali bojovat efektivně a přesně. Ani na mě žádná její iluze nezaútočila, ale to bylo díky Anori. Cítil jsem kolem své mysli její obranu. Prakticky mi dneska zachránila život. Budu jí muset poděkovat, až bude po všem. Znovu jsem pohledem přejel bojiště a hledal Siriomis nebo alespoň známky její přítomnosti, ale nic. Že by to vzdala? Bylo pravdou, že situace se pro ně nevyvíjela zrovna dobře. Bylo jen otázkou relativně krátkého času a mohli jsme skončit jako vítězná strana. A Ragar s Radimem v takových chvílích vždycky prchli. Možná ji vzali s sebou. Pohled mi opět sklouzl k Anori. Byl jsem trochu nervózní, že to nejsem já, kdo se stará o její bezpečí. Patrikovi jsem sice věřil, ale i tak se mi nervozitou svíral žaludek. Prudký výpad od protivníka ji donutil rychle odskočit a vyvedl ji z rovnováhy. A v tu samou chvíli jsem si všiml, že část mužů začala máchat meči naprosto nesmyslně. Dokonce se mezi sebou občas zranili. Jakmile Anori nabyla rovnováhy a převahy nad svým protivníkem, stal se boj těchto mužů zase precizním. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se právě stalo. Anori chránila před iluzemi úplně všechny! To nemůže myslet vážně! Vždyť se hrozně vyčerpá. Jakmile se unaví, bude pomalejší a tím pádem snadnějším terčem. A nepřítel by byl velmi rád, kdyby Anori opět dostal pod svůj dohled. A jaká je pravděpodobnost, že by se podruhé opakovalo štěstí s tím, že by ji zavřeli k někomu, kdo by jim nebyl loajální a pustil by ji? V hlavě mi to šrotovalo, ale nebyl jsem schopný přijít na nějaké jednoduché řešení, kterým bych Anori ochránil. A pak jsem ji uviděl. Siriomis. Kráčela si to přímo k Anori. Ta zákeřná mrcha! Vybrat si k boji chvíli, kdy je Anorina mysl soustředěná na naši obranu? To je od ní pěkně zákeřné! Muži se rozestoupili a utvořili uličku, takže mezi Anori a Siriomis nebyla žádná překážka. A tak se do toho pustily. Anori byla očividně silnější. Na druhou stranu byla soustředěná hlavně na to, aby ochránila nás všechny, zatímco Siriomis bylo jedno, jestli zasáhne Anori, nebo některého z jejích vojáků. Všiml jsem si, že Patrik musel několikrát odskočit od Anori, aby nedostal zásah i jejím kouzlem. Vzpomněl jsem si, že Anori nerada používala silná kouzla v mé blízkosti, protože tak mohla ublížit i mě. A když už je použila, vždycky mě při tom držela za paži, nejspíš mě tak dokázala odlišit od zbytku nepřátel. 

Anori potřebovala pomoct. A já měl jen jediný nápad, který jsem opravdu nechtěl uvést v praxi. Jenže čím déle jsem celou situaci sledoval, tím to bylo horší. Anori byla unavená a vysilovalo ji útočit na Siriomis, bránit se jejím kouzlům, a ještě chránit nás všechny okolo. Z hluboka jsem se nadechl. Opravdu jsem se nesnášel za to, co jsem se chystal udělat. Ale jestli jí chci dát šanci na to, aby tenhle souboj přežila, musel jsem ji tak trochu obětovat. Jen kus od nás stálo několik čarodějek, které bojovaly s námi. Doběhl jsem k nim a vysvětlil jim, co od nich chci. Tvářily se překvapeně, ale nakonec mi přikývly a začaly tvořit ochrannou bariéru, kterou jsem se chystal oddělit Anori se Siriomis od zbytku boje. Zároveň s tím, jak se tvořila bariéra, jsem dal mužům signál, aby se stáhli zpět ke mně. Anori byla příliš zabraná do boje, než aby něco z toho zaznamenala, ale Patrik si všiml, co dělám a hned se ke mně vydal.

„Trene, co to děláš!“ vyjekl a ukazoval přitom na bariéru, která už byla téměř zformovaná.

„Dávám Anori šanci na výhru,“ odpověděl jsem. Patrik se zatvářil nechápavě.

„Nemůže vyhrát, pokud kromě sebe brání ještě celé bojiště. V současné chvíli chrání mysl každého muže proti iluzím, které Siriomis tvoří. A taky se snaží vychytat všechna její kouzla, aby nezranila nikoho jiného. A ona sama nemůže kouzlit tak silně, protože se bojí, že by to odnesli i její muži. Takhle jí dáme prostor,“ vysvětloval jsem, a přitom naváděl naše muže, aby se dostali včas na správnou stranu bariéry.

„Možná si jí dal šanci na výhru. A možná jsi ji právě poslal na smrt,“ zamumlal Patrik a společně se mnou sledoval Anori, která už na své straně bariéry stála sama. A proti sobě měla jednu z nejsilnějších soupeřek, s jakými se zatím musela poměřovat. Teprve teď si všimla, že se prostor kolem ní vyprázdnil a rychle se rozhlédla. Naše oči se na vteřinku setkaly. Bylo vidět, že pochopila, co jsem udělal. S úsměvem mi lehce kývla. A pak se mi výhled na ni zakryl ochrannou bariérou. Pustili jsme se s Patrikem do boje. Nebude trval dlouho a alespoň na téhle straně zvítězíme my.

„Anthony, kde máš Anori!“ zahřměl za mnou známý hlas. Dante. Ukázal jsem směrem za bariéru a jen čekal, že tentokrát už se neudrží a jednu mi opravdu natáhne. Ve stanu ještě před bojem k tomu neměl daleko. A navíc pořád ještě nevěděl o našem plánu, a že ty hádky byly jen lest.

„Tak tentokrát se potrestání opravdu nevyhneš,“ zasyčel na mě a vydal se na druhou stranu bariéry, Anori na pomoc.

*****

(Anori)

Cítila jsem, jak začínám být pomalá ve svých reakcích. Siriomis zatím nevypadala ani zadýchaně. Jenže ona se taky nesnažila ochránit celé bojiště a zároveň zastavit a vykrýt všechna kouzla. Ale já prostě nechtěla, aby se mým mužům kvůli ní něco stalo. Byla jsem tak zabraná do boje, že mě překvapilo, když jsem si najednou všimla, že už nemám koho chránit. Že kolem mě nikdo nestojí. Rychle jsem se rozhlédla. Mezi mnou a bojištěm se vytvořila ochranná bariéra, pravděpodobně práce našich čarodějek. V jediném místě ještě nebyla uzavřená a přesně tam stáli Tren a Patrik. Patrik vypadal naštvaně, zatímco Tren na mě upíral ty své krásné modré oči a téměř na mě křičel omluvu. Vypadal velice provinile a mě došlo, že tohle je jeho nápad a jeho strategie. Neměla jsem mu to za zlé. Byl to vlastně výborný nápad, protože takhle mi odpadne spousta práce s ochrannou bojiště a budu se moci soustředit jen na boj se Siriomis. Pousmála jsem se a přikývla, abych mu dala najevo, že je to takhle v pořádku. Pak mi oba zmizeli za bariérou. Otočila jsem se směrem k Siriomis, která se opět šklebila, ale tentokrát už ne tak nadšeně. Pochopila, že právě přišla o svou výhodu. Na nic ale nečekala a začala odříkávat verše ve staré magii. Velice brzy jsem pochopila, že začala otevírat průchody do říše zatracených, a že se z nich pokusí přivolat nějaké bestie. To jsem nehodlala dovolit. Nedovolím jí zničit tento svět! Přivolala jsem si na pomoc živly a jejich harmonizující energii. Věděla jsem, že mi budou po vůli. Otevření průchodů do říše zatracených bylo něco, co narušovalo jejich přirozený řád. A snaha o jeho nápravu nikdy nebyla nevyslyšena. Z energie živlů se kolem jejích portálů vytvořil pečetící zámek. Nedokázala jsem průchody zavřít, ale alespoň jsem je zablokovala. Viděla jsem nestvůry, které se za nimi skrývaly. Viděla jsem obrovského draka s plazím tělem, který snad ani nebyl hmotný. Vlnil se tak, jako by to byl jen stín a kouř. Ovšem jeho drápy a zuby byly rozhodně opravdové. Viděla jsem několik krvelačných šelem, které nebyly podobné žádnému zvířeti, které jsem kdy viděla. Viděla jsem zvíře, které vypadalo jako obrovská kudlanka. Cvakala svými čelistmi a oháněla se obrovskými ostrými předními končetinami. Ze země si prorážely cestu ven několikametrové stonožky s ostrými kusadly. A dost možná jsem také viděla něco jako masožravou rostlinu. Dost velkou na to, aby polapila člověka. Věděla jsem, že za nic na světe nesmím porušit tyto pečeti. Tyhle stvůry se nesmí dostat ven! Za Siriomis se objevili Radim s Ragarem. Och ne! Jí bych ještě zvládla, udržet portály také. Ale bojovat s dalšími dvěma lidmi už začínalo být moc. Možná bych to zvládla. Ale možná mě to taky bude stát život. Zrovna ve chvíli, kdy jsem začala propadat panice, se vedle mě objevila další mocná aura. Otočila jsem hlavu a spatřila vedle sebe stát Danteho.

„Ráda vás vidím,“ pousmála jsem se. Teď už jsem se nebála.

„Já bych tě raději viděl u příjemného odpoledního posezení s čajem než v takové situaci,“ opáčil. Krátce jsem se zasmála. Ano, také bych s ním raději popíjela čaj.

„Tohle Anthony vážně přehnal,“ zabručel pak.

„Nepřehnal. Všechno jsme to měli předem připravené a domluvené. Žádná z těch našich hádek nebyla opravdová. Jen jsme potřebovali přelstít jejich iluze. Tvářili jsme se, že každý chceme jinou strategii, ale ve skutečnosti jsme v soukromí vytvořili úplně jinou. Takovou, kterou nám Siriomis nemohla vzít a nepřítel se na ni nemohl připravit. A vyšlo nám to!“ vysvětlovala jsem v rychlosti, zatímco jsme se bránili. Dante byl chvíli zticha.

„A tohle bylo taky součástí toho plánu? Nechat tě tu samotnou?“ zeptal se pak.

„Nebylo…ale upřímně mi tím velmi pomohl. Do té doby jsem bránila mysl všech mužů na bojišti. Siriomis vytvářela iluze, kterými je všechny rozptylovala. Trena to málem stálo život. A já jsem zjistila, že to umím zablokovat. Navíc jsem se snažila blokovat všechna její kouzla, aby mým mužům neublížila. Vysilovalo mě to a nevím, jak dlouho bych to vydržela. Takhle mi dal asi tu největší šanci na výhru,“ zastávala jsem se okamžitě svého milovaného snoubence.

„Přesto že s tímhle absolutně nesouhlasím, líbí se mi, jak stojíte při sobě. Bráníš ho za jakoukoliv cenu, stejně jako on tebe. Ale tohle mu jen tak neprojde. Vážně porušil všechny závazky, které k tobě má,“ pousmál se Dante, ale pak zase zvážněl. Díky Trenovu tréninku jsem byla schopná se soustředit na Danteho stejně dobře jako na samotný boj.

„Tren toho pro mě udělal mnohem víc, než kdokoliv jiný. Moc dobře ví, že bych odsud neodešla. Ne když je tu Siriomis a ohrožuje mé muže. Je mi jedno, Dante, co si o tom myslíte vy, ale já ho potrestat nenechám. Zachoval se jako rozumný velitel. Odložil stranou své city a udělal to, co bylo nejlepší pro vývoj bitvy. Kdokoliv jiný kromě vás by mi tu překážel. Nemohla bych tak volně bojovat, když bych se musela hlídat, abych neublížila někomu dalšímu. Takže přesto, že bych byla mnohem klidnější, kdyby tu Tren byl se mnou, jsem ráda, že to udělal takhle. Je to tak pro všechny bezpečnější,“ obhajovala jsem znovu Trenovo rozhodnutí. Siriomis odstoupila od svých spolubojovníků a vytvořila tak druhý směr, odkud přicházela kouzla. I já jsem změnila svou polohu, aby se mi lépe bojovalo. Taky díky tomu jsem viděla kouzlo, které málem zasáhlo Danteho, ale včas jsem ho zpracovala.

„Jsi při každém boji lepší a lepší, Anori,“ pronesl překvapeně Dante.

„Tren si mě vzal poslední dobou více na starost. Pravidelně jsme spolu trénovali,“ odpověděla jsem mu, ale jinak se začala víc soustředit na boj než na povídání. Společnými silami se nám s Dantem podařilo uzavřít průchody, které Siriomis otevřela a zároveň držet Ragara s Radimem a jejich kouzelníky mimo hru. Jenže radost z toho, jak dobře se celá situace vyvíjí, mi nevydržela moc dlouho. Najednou se kolem mě prohnal stín, který jsem postřehla jen koutkem oka. Bylo to skutečné nebo jen další iluze? Nenechala jsem se vyvést z míry a dál jsem bojovala. Stín se kolem mě ovšem prohnal znovu a já v něm poznala toho děsivého draka s plazím tělem. Jak se mu podařilo utéct přes mou pečeť? Byla jsem si celkem jistá, že je to jen další iluze, jenže jak jsem byla vyčerpaná a trochu vyděšená, nedokázala jsem ji úplně vytěsnit. Proto jsem neuhnula, když se drak svíjivým pohybem přiblížil až ke mně. Ostrá bolest, která projela celým mým bytím, když se mi plaz zakousl do nohy, mě ovšem přesvědčila o tom, že se o žádnou iluzi nejedná, a že ten drak je opravdu přímo tady u mě. Zaútočila jsem na něj a donutila ho mě pustit. Na nohu jsem se ovšem nemohla postavit. Rána byla hluboká a hodně krvácela. Navíc mě také pekelně štípala, vůbec bych se nedivila, kdyby sliny té bestie nějakým způsobem celé zranění zhoršily.

„Anori, budu tě krýt, uzdrav si to, abys byla schopná dál bojovat. Teď tě potřebuji,“ promluvil vedle mě Dante a dal mi tak příležitost, abych se na své zranění mohla podívat více z blízka. Nedbala jsem na nějaké zásady sterilní práce – to můžu udělat později. Ránu jsem si co nejvíce zacelila a trochu ji znecitlivěla, abych byla schopná se po zraněné noze normálně pohybovat. Mezitím nás kromě toho draka obestoupily ještě další bestie. Cenily na nás zuby, chňapaly po nás drápy a vydávaly odporné, děsivé zvuky. Ucouvla jsem blíž k Dantemu.

„Neboj se a drž se u mě. Tohle společně zvládneme. Dávej si pozor na jejich zuby i drápy. Pokud si dobře pamatuji, mají poměrně nepříjemný jed,“ upozornil mě Dante. Z tohoto oznámení jsem neměla radost, protože to znamenalo, že přesně tahle věc mi teď zrovna koluje v žilách. Doufala jsem, že to tu zvládneme rychle, abych se toho pak mohla zbavit. Řídila jsem se radami, které mi Dante dal a společně jsme se bránili jak těm příšerám, tak i Siriomis, která na nás nepřestávala útočit.

„Využijeme toho, že umíš ovládat živly. Vlož do svých kouzel trochu plamenné magie. Mohla by na ně být o trochu více efektivní,“ radil mi Dante. Poslechla jsem ho. A přišlo mi, že měl pravdu. Díky jeho radám se nám dařilo držet ty potvory v dostatečné vzdálenosti.

„Začnu vytvářet portál, kterým Siriomis opět pošleme tam, kam patří – mezi zatracené. Spoléhám na tvou ochranu,“ promluvil Dante mým směrem. Trochu mě překvapovalo, že ve mně vložil takovou důvěru! Nehodlala jsem ho zklamat. K tomu ovšem bylo potřeba vytvořit silnější štít, který by nás oba chránil více a účinněji, než jak to dělala moje kouzla doteď. Musela jsem už využít zásoby energie, které jsem měla uložené ve svém řetízku, který jsem dostala od svého milovaného Trena. Věděla jsem, že jich tam není moc, poslední dobou jsem neměla moc nadbytečné energie, která by se tam dala odkládat. Překvapilo mě, když zásoby uvnitř malých černých kamínků přesáhly jakákoliv moje očekávání. Chvíli jsem přemýšlela, co se mohlo stát, ale mělo to jen jediné logické vysvětlení – Tren. Určitě mi do nich vkládal svou energii. A to byl přitom mnohem více vyčerpaný a měl mnohem více práce a starostí než já. Jenže on vždycky myslel především na mě. V duchu jsem mu děkovala, a zároveň doufala, že se nedostal do situace, kdy by tyto zásoby sám potřeboval. Přes ochrannou bariéru jsem neviděla, jak se vyvíjí boj, a tak jsem nevěděla, jestli je živý, jestli ho někdo nezranil, nevěděla jsem, co zrovna dělá. Ale myslela jsem na něj a pustila se do boje s novou vervou. A hlavně také novou silou. Cizí darovaná energie většinou nebyla tak účinná jako ta vlastní. Jenže Tren byl moje Druhá část. Naše duše byly jednou. Přijala jsem jeho energii stejně dobře, jako kdybych si ji tam uložila já sama. Vytvořila jsem obrovský ochranný štít, do kterého jsem vložila nejen magii ohně, ale zároveň i magii ledu. Držela jsem je od sebe, aby se vzájemně nesmísily a neutlumily. Teď byl můj štít ještě účinnější, než předtím!

„…je neporazitelná!“ slyšela jsem vzteklý Ragarův hlas. Pro sebe jsem se usmála. Bude jen dobře, jestli ze mě začne mít strach.

„Není neporazitelná. Jen je na nás velice dobře připravená,“ odpovídala mu Siriomis, která začínala mít problémy, aby se udržela ve stejné kondici, když se snažila prorazit můj ochranný štít a zároveň na ni začala doléhat síla Danteho portálu.

„Překvapuje mě, kde se v tobě bere tolik energie, Anori. Jen to nepřežeň, ještě nemáme vyhráno,“ mumlal mým směrem Dante.

„To Tren! Už jsem byla vyčerpaná a sahala do svých malých zásob, když jsem zjistila, že mi do nich Tren doplnil. Uložil mi do řetízku energii. Spoustu energie. A protože jsem jeho Druhá část…“ odpovídala jsem mu.

„…nedělá ti problém ji využít. To od něj bylo prozíravé,“ pokýval hlavou Dante. Doufala jsem, že to Trenovi pomůže, a že až bude po všem, bude ho Dante méně plísnit.

„Až ti dám znamení, silně zatlačíš svým štítem proti ní. Pomůžeš mi ji nahnat do portálu. S těmi bestiemi se vypořádáme později,“ instruoval mě Dante. Přikývla jsem a připravila se. Jenže než stihl přijít Danteho povel, vyvalila se proti nám obrovská vlna energie. Musela jsem vytvořit jiný typ ochranné bariéry, kterou jsem obalila nejen sebe, ale i Danteho, který byl zaměstnaný tvorbou portálu. Když se vlna setkala s mou ochranou, ozvala se ohlušující rána a všechno kolem se nebezpečně zatřáslo. A pak nastalo tíživé ticho.

„Anori, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Dante, který klečel vedle mě.

„Ano, nic mi není. Co se stalo?“ ptala jsem se a začala se rozhlížet. Po Siriomis, Ragarovi a Radimovi nebylo ani stopy. Bariéra, která původně oddělovala můj boj se Siriomis od zbytku armády, už na svém místě nestála. Ten náraz ji nejspíše roztříštil. Byla tam jen skupina mých mužů. Nejspíš je tu Tren nechal, aby počkali pro případ, že by byli potřeba. To bylo chytré rozhodnutí.

„Slečno, povedlo se nám ho zadržet!“ řítil se najednou jeden z nich a na provaze vedl spoutaného Ragara. Vylétlo mi obočí vzhůru. Copak on se nepřemístil do bezpečí, jako to obvykle dělával? Ragar se kolem sebe opatrně rozhlížel. Když se naše oči setkaly, znechuceně si odfrkl. Neměl mě rád. Podle jeho názoru jsem mu stála v cestě, aby se mohl stát Trenovým partnerem. A poslední dobou, když jsem se zlepšila natolik, že jsem to byla já osobně, kdo odrazil a zničil většinu jeho pokusů o útoky, jsem u něj v oblibě rozhodně nestoupla.

„Odveďte ho do tábora a hlídejte ho! Nesmí nám opět uniknout,“ rozkázal Dante. Ten muž, který ho držel spoutaného, s ním hrubě smýkl a donutil ho dát se do pohybu. Během chvíle nám Ragara odvedli z očí.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se jim ho povedlo chytit,“ zamumlala jsem.

„Boj proti tobě je musel hodně vyčerpat, Anori. A vyčerpaní lidé dělají chyby,“ pokrčil Dante rameny a naznačil mi, že je pravděpodobné, že by mohl udělat chybu.

„A teď pojďme najít tvého velitele,“ rozhodl poté a společně jsme se vydali k místu, kde byl rozbalen armádní tábor.

 *****

(Tren)

Seděl jsem ve svém stanu společně s ostatními veliteli, Patrikem a několika dalšími míšenci. Nervózně jsem si mnul ruce. Trvalo jim to dlouho. Ale věděl jsem, že jim nemůžu pomoct. Pokud to Anori s Dantem nezvládnou sami, já bych jim byl těžko nápomocen. Spíše naopak.

„Slečna to určitě zvládne. Navíc je s ní pan Dante. Zachoval ses jako velmi rozumný a zodpovědný velitel. Jsi ve velení šikovný, rozený talent,“ povzbuzoval mě generál Kadashi, ale i na něm bylo vidět, že si dělá starosti a není tak sebevědomý, jak se snažil tvářit. Se slabým pousmáním jsem přikývl.

„Jako její meertalen bys poznal, kdyby se jí něco vážného stalo, že ano?“ promluvil na mě Patrik. Taky se tvářil ustaraně. Alespoň už na mě neházel ty naštvané pohledy. I on chápal, proč jsem se tak rozhodl, ale nemohl přenést přes srdce, že jsem Anori takhle vystavil nebezpečí.

„Měl bych to poznat. Ale těžko říct, Patriku. Třeští mě hlava od začátku bitvy. V tomhle stavu nejsem schopný poznat, jestli ještě bojují, nebo je jen zraněná a už je po všem, nebo jestli je to ještě horší,“ pokrčil jsem bezradně rameny. Doufal jsem, že se jí nic nestane. A doufal jsem, že i ona pochopí, že jsem ji neopustil, ale právě naopak. Nervozita začala s každou další minutou více a více houstnout. Už jsem nedokázal jen sedět, ale začal přecházet sem a tam. Svíral se mi žaludek. Co když jsem ji opravdu poslal na smrt? Rozešel jsem se směrem ven. Je mi jedno, že mě Siriomis může zabít.

„Trene stůj, nemůžeš tam,“ chytil mě Patrik za rameno.

„Ale ona…jsou tam ještě pořád…já musím…musím…,“ nedokázal jsem zformulovat myšlenky. Ale Patrik mě nepustil. Držel mě pevně a za asistence generála Kadashiho mě posadil znovu na mou židli.

„Zůstaň sedět, chlapče. Teď už je to jen na nich,“ donutil mě zůstat na místě, když jsem se pokusil znovu zvednout.

„Dýchej z hluboka, předkloň se,“ radil mi Patrik, ale moje rameno nepouštěl. Neochotně jsem si musel přiznat, že panikařím. A to tak, že jsem musel sklonit hlavu mezi kolena, abych se vzpamatoval.

„Trene! Co je ti?“ slyšel jsem ženský hlas. Rychle jsem zvedl hlavu, a rozhlížel se kolem sebe. Velitelé stáli v těsném půlkruhu kolem mě. A najednou se mezi dvěma z nich násilím protlačila moje krásná snoubenka. Hned přeběhla až ke mně. Rychle jsem se zvedl do stoje a sevřel ji v pevném objetí. 

„Pane, vítejte zpátky! Jsme rádi, že jste v pořádku. Dopadli jste ji? Co se tam stalo?“ zdravili se generálové s Dantem a zároveň se ptali po Siriomis a výsledku bitvy. Mě to bylo úplně jedno. Bylo mi jedno, jestli ji poslali zpátky, rozsekali na deset kusů nebo nechali běžet. Já měl zpátky Anori. Moji malou, sladkou čarodějku. Dante je ignoroval a přešel rovnou k nám. Anori měla stále hlavu zabořenou do mých prsou a pevně se ke mně tiskla. Nepovolila ani ve chvíli, kdy jsem ji pustil, abych si promluvil s Dantem. Věděl jsem, že budu mít průšvih. A měl právo mě potrestat.

„Anori, vynadal bych mu mnohem snáz, kdybys ho při tom neobjímala,“ zamračil se směrem k mé snoubence. Jenže ona neustoupila. Neubránil jsem se úsměvu, když jsem kolem ní znovu obmotal paže.

„Drahá, to je v pořádku,“ snažil jsem se ji ujistit a přesvědčit, aby mě pustila. Už takhle jsem ji vystavil příliš velkému nebezpečí. Nemusela se kvůli mně ještě stavět na odpor Dantemu.

„Neodejdu od tebe ani na krok,“ prohlásila rozhodně.

„Vynadal bych ti, chlapče. Opravdu hodně. Dost pravděpodobně bych tě i potrestal. Jenomže jak se ukázalo, tvůj úsudek byl správný. Rozhodl ses udělat to, co bylo nejlepší pro náš svět, pro armádu, pro bitvu. Naopak já situaci podcenil a Siriomis nám díky tomu unikla. Musím tedy uznat, že potrestat tě by nebylo správné,“ oznamoval mi Dante.

„Jak dopadla bitva?“ zeptal se pak. Začal jsem mu tedy podávat hlášení. Ale šlo mi to těžko. Nemohl jsem ukazovat na mapě, protože mě Anori stále pevně objímala. Naše ztráty nebyly díky nejprve Anorině pomoci a následně díky bariéře nijak velké. Naopak druhá strana utržila znatelnou porážku. Povedlo se nám zajmout pět jejich velitelů. Dante byl s výsledkem spokojen. Pak byla řada na něm, aby nás informoval. Anori nevypadala, že by se nám chystala cokoliv říct. Jen se mě držela a občas mě políbila na krk.

„Anori úspěšně zadržela velkou část nestvůr z říše zatracených, které se Siriomis chystala vypustit do našeho světa. Dnes tedy ochránila nejen životy všech na bojišti, ale i všech ostatních ve světě. Já se ji pokoušel poslat zpět do podsvětí a lépe ji tam uzamknout. Sice se mi podařilo vytvořit stabilní portál, ale podcenil jsem její výdrž. Zaútočila na nás. Anori naštěstí velice pohotově zareagovala a oběma nám zachránila život. Siriomis ale zmizela. Bohužel si nemyslím, že prošla portálem,“ oznámil nám s těžkým povzdechem. Místností to vzrušeně zašumělo. Jednak kvůli tomu, že Siriomis unikla. A také jako obdiv nad schopnostmi mojí Anori.

„Ragar,“ pípla najednou Anori. Hned jsem k ní obrátil svou pozornost.

„Co je s ním, lásko?“ zamrkal jsem.

„Zajali ho. Na to bych málem zapomněl. Zmizeli všichni, ale Ragar nejspíš udělal chybu, a tak ho naši muži dostali,“ doplnil Dante. Pak vyšel ven a na někoho mávl. Během chvíle dovnitř nějaký muž přivedl svázaného Ragara.

„Jak se vám tohle povedlo?“ vydechl jsem nevěřícně a prohlížel si vzpouzejícího se Ragara, který kolem sebe házel naštvané pohledy. Dante ukázal prstem na muže, který ho přivedl. Byl to míšenec, ale nepamatoval jsem si, že bych ho tu zatím kdy viděl.

„To já, pane,“ promluvil.

„Dobrá práce, vojáku,“ poplácal jsem ho po rameni.

„Odveďte ho. Ale ne k ostatním zajatým velitelům. Do samostatného stanu. S výslechem začneme u něj. Dejte pozor, ať neuteče. Ale bez zbytečného násilí,“ rozkázal jsem pak a raději vojáka informoval, jak si to představuji, protože jsem si nebyl jistý, jestli už pod mým velením někdy zacházel se zajatci. Razil jsem heslo, že nebylo potřeba vězně bít. Já nechtěl být jako druhá strana. Voják na mě chvíli valil oči, ale pak vyplnil můj příkaz.

„Any, ty jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“ otočil jsem se pak ke své snoubence, která se mě stále držela a teď zrovna zamyšleně sledovala odcházející dvojici. Odpověděla mi jen pousmáním a pak přejela prsty po krvavých stopách na mé košili. Rány teď už nekrvácely, jen to na košili zanechalo velké červené fleky.

„Není to nic vážného, miláčku. Půjdu za Ragarem, ty si odpočiň. Musíš být vyčerpaná,“ políbil jsem ji na čelo, pevně ji stiskl ruku a odešel ze stanu ven.