Pakt s nepřítelem

 Zdravím z druhé strany La Manche! Tu je pokračování :)

„Anori, upřímně, od studentky medicíny bych očekával daleko zodpovědnější chování. To tvé odkládání lékařské péče tě málem stálo život,“ huboval mi Teruo. Stál proti mně, ruku založenou v bok a mračil se. Nikdy předtím jsem ho neviděla opravdu rozzlobeného. Tren seděl vedle mě a jednou rukou mě objímal kolem ramen. Asi jen díky tomu jsem ještě nezačala brečet. Jeho přítomnost mi dodávala pocitu bezpečí. Že se mi nemůže nic stát.
„Já vím, Teruo. A omlouvám se, že jsem ti způsobila tolik starostí. Ale jak jistě sám uznáš, nemohla jsem uprostřed boje všeho nechat a běžet do nemocnice,“ bránila jsem se.
„Mezi koncem boje a dobou, kdy jsi zkolabovala, uplynulo dost času, kdy ses mohla přemístit do nemocnice. Nemusel bych tě pak tahat z takové polízanice. Sám jsem si nebyl jistý, jestli se mi podaří ti tu nohu zachránit,“ nenechal se tak snadno obměkčit.
„Možná mi na Trenově životě záleží víc než na tom, jestli budu mít obě nohy,“ zamumlala jsem, ale bohužel tak nahlas, že mě oba slyšeli. Tentokrát se mračil i Tren.
„Tohle už z tvých úst nechci nikdy slyšet. Tvé zdraví bude pro tebe vždycky přednější,“ huboval mě Tren.
„Ty snad nemáš můj život na daleko vyšší příčce prioritního žebříčku, než svůj vlastní?“ otočila jsem se k němu.
„To je něco úplně jiného,“ zabručel.
„Mě to přijde úplně stejné. Kdybych se hned po skončení boje přemístila do nemocnice, nikdo z vás by nepřišel na to, že vás Siriomis s Ragarem převezli. A dost možná, by pak bylo pozdě na nějakou nápravu. Bůh ví, co zákeřného na vás, a hlavně na tebe, drahý, chystali,“ stála jsem si za svým.
„A nezlob se na mě, prosím,“ dodala jsem pak a víc se Trenovi přitiskla do náruče.
„Já se nezlobím. Jsem vděčný za to, že jsi v pořádku,“ pousmál se mírně Tren a políbil mě do vlasů. Ale poznala jsem na něm, že není úplně v pohodě. Pořád byl napružený, zamračený a řekla bych, že až smutný. Stále si to vyčítal a obviňoval se.
„A já se zlobím na vás na oba, ale je vám to očividně úplně jedno. A úplně v pořádku Anori taky nejsi. Bude trvat pár dní, než se ti kotník zahojí natolik, abys na něj mohla bezbolestně došlápnout. A stejně tak dlouho bude trvat, než se ti plně obnoví tvá magická složka. Ta otrava zasáhla i tvou magickou podstatu,“ oznamoval nám Teruo stále tím naštvaným hlasem.
„Ano, cítím, že to není úplně ono. Magie mi možná bude chvilku dělat problémy,“ přikývla jsem. Všimla jsem si, že necítím úplně zřetelně svou moc.
„Jak dlouho to bude trvat a co máme dělat?“ zeptal se Tren. Tvářil se teď ještě o něco více znepokojeně.
„Doporučil bych tak týden klid na lůžku. Což je u Anori pravděpodobně nemožné, ale minimálně by měla používat berle a nohu co nejvíce odlehčovat. Hodně odpočívat. Po týdnu si myslím, že by už mohla pomalu začínat s obvyklou zátěží. Co se magie týče, těžko říct. Anori je trochu specifický případ. Její magie přírodních živlů se chová jinak, než ta naše, a proto je vlastně na ní, aby poznala, jak dlouho bude trvat regenerace a kdy bude zpět v plné síle. Každopádně nám by to určitě trvalo týden, možná trochu déle. Měla by se vyvarovat bojům a obecně nadměrnému využívání magie. Takže bych doporučoval se pár dní nepřemisťovat,“ spustil Teruo palbu instrukcí, kdy Tren přikyvoval a já jen točila oči v sloup. Bože, Tren mě nepustí na krok z domu. A budeme muset zase bydlet u jeho rodičů! Měla jsem je moc ráda, ale nechtěla jsem Juanu obtěžovat jen ve chvílích, kdy jsme byli jeden nebo druhý zraněni. Navíc u ní se mi bude Tren hůř přemlouvat, aby mě nechal normálně fungovat. Samozřejmě jsem věděla, že má Teruo pravdu a měla jsem v plánu více odpočívat. Ale zase jsem nehodlala týden ležet v posteli.
„Dobře, dohlédnu na to, aby byla co nejvíce v klidu. A děkuju, Teruo, jsem tvým dlužníkem,“ přikývl Tren a vstal, aby mohl svého přítele poplácat po rameni.
„Je to moje práce. Ale byl bych raději, kdybychom se spíše scházeli u sklenky vína než na nemocničním pokoji,“ usmál se Teruo, oplatil Trenovi krátkým objetím a mě pak pohrozil vztyčeným ukazováčkem.
„Spoléhám na vás, paní kolegyně, že svou rekonvalescenci nepodceníte. Jen si vzpomeň, jak za to vždycky nadáváš Trenovi,“ připomněl mi s úsměvem a odešel. Ani on se na mě neuměl zlobit moc dlouho. Tren pak zůstal stát u okna a zamyšleně hleděl ven.
„Proč se ode mě odtahuješ?“ zeptala jsem se, abych ho vyrušila.
„Neodtahuji se,“ odpověděl a hned si ke mně přisedával.
„Vezmeš mě domů?“ poprosila jsem ho.
„Jistě. Pro tebe cokoliv,“ políbil mi Tren ruku. A pak odešel ven zajistit můj odvoz. Rozhodli jsme se využít průchodu, který spojoval naši vesnici s Chamonem. Ovšem jízda na koni by na mě přece jen byla příliš. A tak Tren zajistil dostavník. V naší vesnici si mě pak vyhodil do náruče a celou cestu až k nám domů mě odnesl v náručí. Doma mě pak posadil na pohovku a našel mi berle.
„Chtěl bych to zkontrolovat v táboře. Celou dobu jsem je řídil na dálku jen prostřednictvím Patrika. Ne, že bych mu nevěřil, ale rád bych to viděl,“ oznamoval mi pak.
„Chtěla bych jet s tebou a zkontrolovat Siriomis,“ oznamovala jsem mu.
„To se mi moc nelíbí. Teruo říkal, že nejsi schopná kouzlit tak efektivně, jako obvykle. Nemyslím si, že je moudré se před nimi vystavovat bez ochrany,“ vrtěl okamžitě hlavou.
„K Siriomis bych šla pod tvým dohledem. Nic od ní nechci, jen se přesvědčit, že je stále pod zámkem a pod kontrolou,“ oznamovala jsem mu své plány. Tren si chvíli prohrabával vlasy, než kývl.
„Stejně nemám na výběr. Dost pravděpodobně bys tam šla sama. Takhle alespoň budu mít o tvém jednání přehled,“ povzdechl si a já si ho přitáhla k polibku. Tren to ovšem nikam dál zajít nenechal, vyvlékl se z objetí mých paží a odešel zařídit můj další převoz. Achjo, byl až přehnaně starostlivý. V táboře jsme hned zkontrolovali Siriomis, která zatím stále byla v řetězech a pod kontrolou dvou čarodějek. Dokonce jsem se dozvěděla, že na Trenův rozkaz kontaktovali Marion a ta zase nejvyšší čarodějky. Ty rozhodnou o jejím dalším osudu. To bylo dobré, ale doufala jsem, že nad tím nebudou rokovat věčně. Tren se mi pak omluvil, že má spoustu práce a poprosil mě, ať se zdržuji v táboře a nejlépe v jeho stanu. To jsem měla v plánu dodržet hned, jak si promluvím s Ragarem. Ovšem nechtěla jsem, aby to Tren věděl. Zapřela jsem se o berle a vydala se směrem ke stanu, kde jsme drželi našeho zajatce. Venku mě zastavil strážný, ale svůj meč hned sklonil, jakmile mě poznal.
„Chtěla bych s ním mluvit sama, jen mezi čtyřma očima,“ poprosila jsem ho.
„Mám přísný zákaz odsud odcházet. Je mi líto slečno, ale je to nebezpečný zločinec a vy jste raněná, neodejdu odsud,“ zavrtěl hlavou. Huh, to bylo poprvé, kdy se mi někdo z mých mužů postavil na odpor.
„Ale nebudu vás poslouchat a všechno u mě zůstane v bezpečí,“ ujistil mě pak, že nic z toho, co případně uslyší, nebude hlásit dál. Poděkovala jsem a dobelhala se dovnitř.
„Ááá jaká to vzácná návštěva,“ odfrkl si Ragar, který ležel na svém jednoduchém lůžku, ke kterému byl připoutaný. Pak ho ovšem zaujaly mé berle.
„Co se ti stalo?“ chtěl vědět.
„Ta potvora, kterou se Siriomis snažila vypustit do zdejšího světa, byla poměrně dost jedovatá. Bude se to hojit trochu déle než obvykle,“ odpověděla jsem a přisunula si židli. Do bezpečné vzdálenosti, samozřejmě.
„Nemůžu říct, že bych ti to nepřál,“ zašklebil se. Věděla jsem, že mluví o tom, jak jsem ho naposledy zasáhla svým kouzlem a způsobila jsem mu řadu vážných zranění. Stále měl zjizvený obličej, krk a paži. Ale mlčela jsem. Nehodlala jsem se mu omlouvat.
„Proč jsi tady? Myslí si snad velitelé, že ty ze mě dostaneš to, co oni ne?“ ušklíbl se pak znovu.
„Vůbec ne. Nevím, co od tebe chtějí ostatní. Jsem tu se svou vlastní záležitostí. Myslela jsem si totiž, že nám oběma jde o tu stejnou věc. A trochu mě překvapuje, že to nejspíš není pravda,“ začala jsem. To Ragara zaujalo, a tak se také posadil.
„Společnou věc? My dva? Jak jsi na to prosím tě přišla?“ ptal se překvapeně.
„Myslím tím Trena, samozřejmě. Měla jsem za to, že nám oběma jde o to, aby tuhle válku přežil. Sice oba doufáme, že to udělá na jiné straně barikády a s jinou sexuální orientací, ale myslela jsem, že se oba snažíme o to, aby zůstal živý,“ vysvětlovala jsem a pečlivě sledovala výraz jeho tváře. Ragar se zamračil. Nejspíš se mu nelíbilo, že tohle zmiňuji.
„K čemu mi bude, aby zůstal živý, když při tom zůstane s tebou?“ zaprskal pak. Ale já bych řekla, že se tím snažil zamaskovat svou nevoli, že jsem ho nachytala v tak citlivé věci.
„Měla jsem za to, že ti na něm záleží. Věřila jsem ti, že jsi na něj tenkrát opravdu nevystřelil schválně. Ale očividně jsem se zmýlila. Opravdu ti jde jenom o to, dostat ho do postele,“ protočila jsem teatrálně oči v sloup.
„Nevystřelil jsem na něj schválně!“ vyštěkl hned a pak si okamžitě přitiskl ruku přes pusu. Dal mi najevo, že mám pravdu. Že mu na něm záleží. A nejspíš ho mrzelo, že jejich strategie došla do bodu, kdy se ho pokusili zabít.
„Celou tu dobu, co spolu hrajeme na kočku a na myš, jsem na tebe byla mírná. Mohla bych umluvit Trena k tomu, aby proti vám využil nějaké radikálnější řešení. Ale neudělala jsem to, protože jsem byla přesvědčená o tom, že od tebe mu zase až takové nebezpečí nehrozí. Snažil ses ho unést, a v tom případě bych ho vždycky dokázala získat zpátky. Zároveň jsem věděla, že se mu nepokusíš ublížit na životě. Teď tu jistotu ale nemám,“ pokračovala jsem dál.
„Co po mě vlastně chceš? Těžko druhou stranu přesvědčím, aby ho nechali na pokoji,“ zavrčel na mě.
„Ale mohl bys je vždycky přesvědčit, aby volili ta méně drastická řešení,“ nadhodila jsem. Ragar na mě chvíli zíral, jako kdybych spadla z višně.
„Tahle debata je dost bezpředmětná, pokud se mě nechystáš pustit na svobodu,“ ušklíbl se pak. Ale já viděla, že jsem ho nahlodala.
„Ne, to se nechystám. Ale je tu určitá pravděpodobnost, že se stane něco, díky čemu se dostaneš zpět k druhé straně. Zatím se ti vždycky povedlo ze všeho nějak vyklouznout,“ pokrčila jsem rameny. Než jsem se ale dostala někam dál, přerušil mě jiný hlas.
„Any, tohle zrovna není to bezpečné místo, které jsem si pro tebe představoval,“ promluvil od vchodu do stanu Tren. A sakra, asi budu mít průšvih.
„Já už stejně nemám co více říct,“ usmála jsem se a namáhavě vstala.
„A já o tom budu možná přemýšlet. Ale nemysli si, že ve mně získáš spojence, čarodějko. S tebou žádné pakty uzavírat nebudu. Ty jsi a vždycky budeš naším největším nepřítelem. A mám s tebou i pár osobních nevyřízených účtů,“ cedil Ragar skrz zuby. Tušila jsem, že se z nás nestanou spojenci a přátelé, takže mě jeho slova nijak nezasáhla. Ale zasela jsem alespoň malé semínko, které třeba jednou povede k tomu, že dokážu Trena dostatečně ochránit před zlem.
„Anori, jdi prosím do mého stanu a zůstaň tam. Pokud možno okamžitě,“ přerušil nás opět Tren, už lehce netrpělivý. Rozhodla jsem se již déle nepokoušet své štěstí a Trenovu trpělivost. Nebyla neomezená, což jsme já i mé pozadí velice dobře věděly. Lepší bude, když ho poslechnu.
„Jak si přeješ drahý,“ přikývla jsem a vydala se směrem ven. Když jsem procházela kolem Trena, zvedla jsem obličej.
„Lásko, nemůžu se vytáhnout na špičky, budeš se muset sklonit ke mně,“ zabroukala jsem. Trenovi se po tváři mihl lehký úsměv, když ke mně skláněl obličej, abych ho mohla políbit na tvář. A pak jsem odešla ze stanu.
„Takže je to pravda, že se ti povedlo ji zkrotit. Že tě začala poslouchat,“ slyšela jsem Ragara.
„Já bych to spíš popsal tak, že mě poslechne, jen když to sama uzná za vhodné,“ zaznamenala jsem Trenovu odpověď.
„Na co se tě ptala?“ zajímal se pak Tren.
„Nebudu vám dvěma dělat poštovního holuba. Zeptej se jí sám!“ zaprskal Ragar naštvaně. Pro sebe jsem se zasmála. Můj zvědavý snoubenec vyzvídá od nepřítele.
„Nechápej mě špatně, to já se samozřejmě zeptám, ale vyhrožoval jsi, že s ní máš nevyřízené osobní účty. Trochu silná slova od někoho, kdo je tu vězněný. Jako Anorin ochránce se samozřejmě zajímám o to, na co narážíš,“ obhajoval se Tren. Na můj vkus mluvil s Ragarem až moc mírně.
„Všiml jsem si, když ses převlékal, že na sobě nemáš po tom jejím útoku ani jizvičku. Zato já vypadám jak oběť požáru. Myslíš, že jí to jen tak projde?“ zaprskal Ragar. Očividně ho to opravdu hodně štvalo.
„Možná tě to naučí, že se po mě nemáš válet,“ pošťouchnul ho Tren se smíchem.
„Moc dobře víš, že bych se po tobě raději válel v úplně jiných podmínkách,“ ušklíbl se podle hlasu Ragar.
„Ano, to bohužel vím. A znovu ti opakuji, i když už jsem to řekl mnohokrát, že mám Anori, kterou miluji. Navíc i kdybych Anori neměl, nebyl bych na muže. Není mi to příjemné. A už vůbec mi není příjemná tvá pozornost,“ opakoval klidně Tren. Když se Ragarem necítil ohrožován, mluvil s ním až moc pěkně.
„Já se tě ale odmítám vzdát. Budeš můj, dříve nebo později. Ty sice tvrdíš, že mě nežene nic jiného než chtíč, ale myslím, že o tom mám lepší přehled než ty. Nikdy o tebe nepřestanu usilovat, ať to stojí, co chce,“ vrčel Ragar. Až jsem začala uvažovat o tom, že se tam za nimi možná vrátím a dám mu jednu do zubů. Co si o sobě vůbec myslí, mluvit takhle s mým Trenem?
„To je velký rozdíl mezi tebou a Anori, pokud pominu ten nejzásadnější ohledně vašeho pohlaví. Any by byla ochotná se mě vzdát, pokud by mě její zájem výrazně ohrožoval na životě. Miluje mě. Zatímco ty jdeš přes mrtvoly. Naprosto ignoruješ mou vůli, už dvakrát jsi mě málem zabil. Odmítáš se mě vzdát, i když to znamená, že se tvým přičiněním možná nedožiji konce této války,“ zpražil ho Tren. To jsem mu přála! I když něco na tom, co řekl, mě donutilo se zamyslet i nade mnou. Asi si budu muset s Trenem promluvit.
„Kdyby si tě pořád nedržela u sebe, nic z toho by se ti nestalo. Kdyby tě neměla obmotaného kolem prstu, neskákal bys kolem ní, jak si pískne a já bych nemusel přistupovat k tak drastickým řešením! Předhazuješ mi ji jako příklad, ale ona moc dobře ví, že proti mně neprohraje. Ona k takovému kroku nemusí přistoupit!“ štěkal Ragar. Trochu si dovoloval na to, že byl naším zajatcem.
„Omyl, už to jednou udělala. A já jen doufám, že k takovému rozhodnutí nedospěje podruhé. Ale zapomínáš na to, že i já tady hraji nějakou úlohu. Že mám nad svým životem kontrolu a sám se rozhoduji, co chci. Nebránila by mi, kdybych se rozhodl odejít. Ale proč bych to dělal, když mi na ní záleží víc, než na mě samém?“ položil Ragarovi otázku. Jeho odpověď jsem neslyšela. Buď neřekl nic, nebo mluvil příliš potichu.
„Proč se Siriomis přidala na vaši stranu?“ zvážněl pak Tren a začal s výslechem. To už jsem slyšet nepotřebovala. Odešla jsem do Trenova stanu, kde jsem si lehla na jeho měkké lůžko. Přece jen jsem se rychleji unavila. Proto jsem se zachumlala do kožešinových dek, které na něm měl poházené a rozhodla se trochu si odpočinout. Asi za hodinu mě probudily otřesy. Z venku se ozýval křik a dusot nohou. Země se třásla a všude jsem cítila temnou magii říše zatracených. Shinigami. Nejprve jsem se zvedla, že se půjdu podívat, co se děje a půjdu bojovat s nimi. Ale jednak mi nohou projela další vlna ostré bolesti, jakmile jsem se na ni prudčeji postavila, také jsem si uvědomila, že jsem docela omezená v používání magie. A hlavně mi Tren řekl, ať na něj počkám ve stanu a já mu nechtěla znovu utéct do bitvy. Posadila jsem se tedy zpět a jen čekala. Ale bylo to obtížné. Hrozně jsem se bála o Trena. Teď jsem ho nemohla ochránit. Ani jsem nevěděla, kde bojuje, proti čemu,… Okolní křik a otřesy tomu moc nepomáhaly. Musela jsem si dlaněmi zakrýt uši a celá jsem se schoulila na postel. V duchu jsem se modlila, aby se Trenovi nic vážného nestalo. Asi po dvou hodinách se nad táborem rozprostřelo ticho. To bylo snad ještě horší než bitevní vřava. Co se stalo? Je tu někde můj Tren? Není raněný? Nebo hůř, zajatý? V tu chvíli se prudce odtáhla vchodová plachta a dovnitř vběhl Tren, Patrik, Dante, Nejvyšší a pár generálů.
„Anori, jsi tu? Pane Bože, prosím, jen ať nešla bojovat,“ rozhlédl se Tren po stanu a prsty si zajel do vlasů. Nehledal moc pozorně, jinak by si mě všiml.
„Je ještě nějaké jiné místo, kde by mohla být? Bojiště jsme už prohledali a zároveň ji nikdo neviděl bojovat. Třeba ještě není úplně nejhůř,“ snažil se generál Kadashi zachovat chladnou hlavu.
„Teď mě zrovna žádné nenapadá. Zkusím se podívat ještě domů…možná šla tam…,“ zadoufal Tren. Nevěděla jsem, jestli jsem spíš naštvaná, že mi nevěří, že dokážu sama poznat kdy je a není vhodné poslechnout rady lékaře nebo jestli mě víc mrzí, že už jsem nejspíš nadobro ztratila jeho důvěru. Ovšem nejprve bylo potřeba zastavit jeho paniku.
„Já jsem tady, Trene,“ ozvala jsem se a více se na jeho posteli narovnala, abych tak upoutala jejich pozornost. Tren úlevně vydechl a na chvíli zavřel oči. Když je zase otevřel, vypadal, jako že mu ze srdce spadl obrovský balvan.
„Any, díky Bohu, nic se ti nestalo,“ dodal pak, přešel těch pár metrů, co nás od sebe dělily, a sevřel mě v pevném objetí.
„Tak když se Anori našla, můžeme se rozejít. Odpolední program nám tímto odpadl, když ji nemusíme hledat,“ zasmál se Dante a společně s ostatními zmizel ze stanu.
„Omlouvám se. Trochu jsem pochyboval, že bys mohla být tady. Myslel jsem si, že jsi určitě někde venku a snažíš se pomoct v boji. A ty jsi přitom byla poslušně v bezpečí uvnitř mého stanu. Vážně mě to mrzí. Řekni, co mám dělat, abych dostal tvoje odpuštění?“ šeptal mi Tren do ucha.
„Začni mi zase trochu věřit. Hodně mě mrzí, že jsem ztratila tvoji důvěru. A sice vím, že si za to můžu sama, ale i tak. A pak ti možná odpustím,“ škádlila jsem ho, ale nechala se objímat, jak on potřeboval. Cítila jsem jeho rty ve vlasech, a tak jsem věděla, že se usmál.
„Řekneš mi, co se stalo?“ vyzvídala jsem pak.
„Shinigami, přišli si pro Siriomis. Naštěstí bez úspěchu. I když se to bohužel neobešlo bez ztrát na životech. Zemřely tři čarodějky a asi tucet vojáků. Ale dokázali jim zabránit ve vstupu do stanu a zároveň dostatečně zablokovali Siriomis, aby nemohla utéct,“ vyprávěl mi. Ztráta mých sester čarodějek i mých vojáků mě zamrzela. Byla to další věc na seznam, podle kterého jsem si ospravedlňovala boj proti druhé straně.
„A co ty, lásko? Tobě se nic nestalo? Víš, že teď nejsem ve stavu, abych ti něco léčila,“ zajímala jsem se a rychle mu přejela rukama po zádech a pažích. Vzhledem k tomu, že mě stále svíral v objetí, jsem neměla možnost zkontrolovat nic jiného.
„Já jsem úplně v pořádku. Patrik s ostatními čarodějkami mě k ničemu nepustili. Navíc jsem na místo běžel od Ragarova stanu, takže jsem tam nebyl zrovna mezi prvními,“ odpověděl. Zabroukala jsem, aby věděl, že jsem ho slyšela a pohodlněji se mu zapasovala do náruče.
„Any, srdíčko… musím ještě zkontrolovat pár věcí. A pak tě hned vezmu domů, ano?“ ptal se mě opatrně na svolení. Políbila jsem ho na klíční kost a uvolnila se z jeho objetí. Posadila jsem se na postel, abych mu dala najevo, že zůstanu tady.
„Ale pospěš si prosím. Chtěla bych být doma co nejdříve,“ pousmála jsem se na něj. Tren přikývl, políbil mě na čelo a vyběhl ven ze stanu. Hm, tu poslední poznámku jsem si mohla odpustit. Bude teď kvůli mně lítat po táboře, aby byl brzy zpátky. Zbytečně se tím vyčerpá. A i on potřebuje dost odpočívat. Tren se vrátil asi za půl hodiny, hned si mě vyhodil do náruče a odnášel mě ven k připravenému dostavníku. Přestože jsem věděla, že mnohem raději jezdil na koni, nasoukal se ke mně dovnitř. Jeli jsme uvnitř jen my dva, takže jsem se k němu mohla celou cestu pevně tisknout. Tren mlčel, díval se ven, a řekla bych, že naprosto bezmyšlenkovitě mě hladil po zádech. Ale i tenhle drobný monotónní pohyb mě dokázal naprosto uklidnit, že je všechno v pořádku. Doma mě Tren hned vynesl až do ložnice, kde mi podával jedny moje ¾ legíny a tílko na spaní.
„Byl bych rád, kdybys alespoň pár dní zůstala v posteli a odpočívala. Potřebuješ se co nejdříve dát zase dohromady. A pobíháním venku to rozhodně neuspíšíš,“ oznamoval mi. Dala jsem mu za pravdu.
„Ale když si sem půjdeš sednout ke mně, budeš mít větší jistotu, že budu opravdu ležet,“ zastavila jsem ho hned, jakmile jsem zjistila, že se chystá jít pracovat do své pracovny.
„Any, lásko moje. Když budu s tebou ležet v posteli, neudělám vůbec nic. Na to mě příliš rozptyluješ,“ vrtěl odmítavě hlavou.
„Prosím, alespoň dneska ještě nepracuj. Zůstaň tu se mnou. A nebo si přines práci a já slibuju, že budu jen ležet a ani nepípnu,“ přemlouvala jsem ho. Tren si mě chvíli měřil pohledem, ale nakonec to vzdal. Jen málokdy odolal a neudělal, jak jsem si přála. Během minuty si přinesl svoje desky s prací a posadil se ke mně.
„Nejdřív bych ale s tebou chtěla mluvit,“ nadhodila jsem opatrně. Tren se posadil tak, že se zády opřel o pelest postele a mě si přitáhl k sobě. Schoulila jsem se mu u boku.
„Slyšela jsem část tvého rozhovoru s Ragarem,“ začala jsem.
„Já z toho tvého ani trochu a taky mě zajímá, co si s ním řešila důležitého,“ přerušil mě. Mlčela jsem a čekala, jestli mě nechá pokračovat, nebo mě bude vyslýchat.
„Přemýšlím, na co jsem víc zvědavý. Ale asi mě spíš zajímá, o čem chceš mluvit ty. Vypadáš, jako že ti to dělá starosti,“ dal mi pak zelenou, abych jako první mluvila o svých problémech.
„Není pravda, že bych tě opustila,“ vyhrkla jsem tedy.
„Promiň Any, ale teď ti asi úplně nerozumím. Budeš mi tu myšlenku muset říct od začátku,“ pousmál se Tren a zmateně povytáhl obočí. To jsem byla celá já. Na rozdíl ode mě, on mi nechával v mých myšlenkách daleko větší soukromí, takže vůbec netušil, o čem mluvím.
„Řekl jsi Ragarovi, že kdybych měla pocit, že ti vztah se mnou způsobuje víc škody než užitku, odešla bych od tebe. Nebo že kdyby ses ty rozhodl, že už mě máš plné zuby, nebránila bych ti v odchodu. Ragar si sice zasloužil dostat studenou sprchu, ale mě hlodá svědomí, protože to není pravda. Nenechala bych tě odejít. Jsem příliš sobecká na to, abych tě nechala pro tvé vlastní dobro. Příliš tě miluji, než abych ti dovolila mě opustit kvůli jiné. Nebo jinému. Mě se nezbavíš, Trene Anthony,“ schovávala jsem mu tvář do prsou, protože jsem se mu bála podívat do tváře. Nebyla jsem si jistá, co bych tam viděla.
„To rád slyším, slečno Anori, že byste o mě bojovala,“ usmál se Tren a zvedl si za bradu můj obličej k tomu svému, aby mě mohl políbit.
„Ani já bych tě nenechal odejít, i když jsem to vždycky tvrdil. Že bych se podřídil tvému přání, i kdyby to znamenalo držet se od tebe dál. Znám tě příliš dobře na to, abych poznal, kdy bys mě opravdu přestala milovat. Moc dobře vím, že mě potřebuješ ke svému štěstí. A já zase potřebuji tebe, aby byl můj život kompletní. Ragar se může jít vycpat. Vůbec si s ním nedělej těžkou hlavu, srdíčko,“ líbal mě vlasů.
„To je asi poprvé, co tě slyším mluvit o našem vztahu takhle sebejistě. Tvrdit, že bez tebe neumím být šťastná, a ani na vteřinu o tom nezapochybovat. Ale víš ty co? Máš naprostou pravdu. Neexistuje pro mě dokonalejší pocit, než když ti můžu sedět takhle schoulená v náručí. Být ti tak moc na blízku,“ šeptala jsem.
„To se dvěma lidem, kteří sdílejí jednu duši, většinou stává. Jen když jsou si blízko, cítí se spokojení. I jen pár metrů přes pokoj jim přijde jako přílišná vzdálenost. I já tě mám nejraději na svém klíně. Ale to bych už nikdy nic neudělal,“ usmíval se Tren. Spojila jsem naše rty a rukou mu zajela pod košili. Nebyla jsem si sice jistá, jestli s tím bolavým kotníkem zvládnu postelové radovánky, ale hodlala jsem to vyzkoušet. Jenže moji snahu jako vždy přerušil Tren.
„Tak to ne, má drahá. Slíbila jsi, že budeš vedle mě tiše ležet a ani nepípneš, abych mohl pracovat. Navíc jsi zraněná. Takže minimálně ještě dnes nebudeme pokoušet tvé fyzické možnosti, ano? Pěkně si tu vedle mě lehni, pověz mi, cos probírala s Ragarem a pak odpočívej,“ odtáhl mě od sebe do bezpečné vzdálenosti, než bych se mu z pod košile propracovala někam dál. Zklamaně jsem zasténala, ale udělala jsem, jak mě žádal.
„Byla jsem si s ním promluvit o tobě. Chtěla jsem vědět, proč se tě snaží zabít, když tě chce získat pro sebe. Sice se mi nelíbí, že o tebe usiluje a že tě obtěžuje, ale předtím jsem měla jistotu, že ti od něj nehrozí žádné smrtelné nebezpečí. Kdyby tě jen unesl, vždycky tě dostanu zpátky. Ale on poslední dobou až moc přitvrdil. Chtěla jsem vědět proč. A trochu ho nahlodat, aby se vrátil ke svému předešlému mírnému kočkování,“ oznámila jsem Trenovi. Ten jen protočil oči v sloup, ale pak s úsměvem přikývl, že mu moje vysvětlení stačí a začal pracovat. Chvíli jsem se mu dívala přes rameno a zajímala se o jeho nové plány a strategie, ale brzy mě to unavilo a já se vedle něj jen stočila do klubíčka. Tren si poměrně brzy odskočil do sprchy, lehl si vedle mě a zhasl. Hned jsem se mu přisunula do náruče, takhle se mi usínalo jedna báseň!