Yuiko - povídka

Nesu pokračování! :) Tu noc jsem nespala. V hlavě se mi neustále přehrávaly nejrůznější scénáře, které se mohly přihodit. A všechny pro mě byly zdrcující. Nevěděla jsem, jak z téhle situace ven. Tren si stál tak pevně za tím svým pitomým nápadem, že se nechá potrestat místo mě. Věděla jsem, že u něj čarodějky nebudou váhat s nějakým přísným trestem. V nejlepším případě ho vyhostí jen na omezenou dobu. V horším případě napořád. A na tu nejhorší možnost bylo příliš bolestivé i jen pomyslet. Tu bych ale nikdy nedopustila. A Dante také ne. Musím si s ním promluvit. On jistě uzná absurditu Trenova jednání! „Neuzná. Bude se mnou souhlasit a ty to víš,“ zamumlal vedle mě Tren. Očividně ani on nespal a probíral se mi v hlavě. Nejdřív jsem se chtěla naštvaně uzavřít, ale pak jsem si vzpomněla na naši dohodu, že naše mysli nám budou k dispozici neustále, a taky na fakt, že mě má ve své hlavě pořád, kdežto on mi většinou dopřává soukromí. Neměla jsem právo se zlobit. „Jsi jeho kmotřenec. Nenechá ...

Všechno nejlepší k svátku Kuroki!!! Prospala jsem v kuse celou noc a ráno jsem se cítila odpočatá a svěží jako rybička. Sice jsem pořád cítila, že moje síly mají určité rezervy, ale prakticky mi nic nebylo. Tedy až na to koleno, které mě trochu bolelo, ale rozhodně to nebylo nic, čím bych se nějak zvlášť zaobírala. Tren vedle mě stále pravidelně oddechoval, ale tomu jsem se nemohla divit. Na rozdíl ode mě byl jeho zdravotní stav mnohem horší. Opět. Ale nemohla jsem mu zazlívat, že se do toho připletl. Ta kudlanka by mě zabila, kdyby mě Tren nezaštítil vlastním tělem. Budu mu muset poděkovat. Sice ho to opět málem stálo život, ale tentokrát nemohu říct, že bych měla situaci pod kontrolou. Přetočila jsem se na bok, abych na něj lépe viděla. Ale nečinné ležení mi moc dlouho nevydrželo. Po pár minutách jsem se k němu přisunula, prsty jedné ruky si propletla s jeho a druhou rukou jsem ho vískala ve vlasech. Během chvilky na mě Tren zareagoval pousmáním. Vzbudila jsem ho. „Asi ...

Všechno nejlepší, Kuroki :) (Anori) Tentokrát reagovala rychleji než já. Nedokázala jsem průchody tak rychle uzavřít. Přesto jsem se o to pokusila. Bohužel, několik nestvůr, které připomínali obrovské vychrtlé hyeny, se dostalo ven a okamžitě mě obestoupily. „Možná jsi toho svého kamaráda neměla posílat pryč. Pomoc by se ti jistě hodila,“ vysmívala se mi Siriomis. Měla pravdu. Ale zároveň jsem toho nelitovala. Věděla jsem, že by Siriomis udělala cokoliv pro to, aby Patrika zabila a zajistila, že budeme bojovat jen my dvě. Aby jí nikdo nestál v cestě, protože věřila tomu, že mě tentokrát porazí. Já na nic nečekala a proti těm hyenovitým nestvůrám vyslala vlnu silného světla. Jestli jsou to nestvůry z hlubin říše zatracených, pak se jim na světle nebude moc líbit. Měla jsem pravdu. Ozvalo se zavytí, až se mi naježily všechny vlasy v zátylku, ale hyeny mi daly na chvilku pokoj. Já se tak mohla pokusit zasáhnout Siriomis svými kouzly. Ale věděla jsem, že světlo je nezadrží na dlouho. Potře...