Shánění svědků

Nesu pokračování! :)

Tu noc jsem nespala. V hlavě se mi neustále přehrávaly nejrůznější scénáře, které se mohly přihodit. A všechny pro mě byly zdrcující. Nevěděla jsem, jak z téhle situace ven. Tren si stál tak pevně za tím svým pitomým nápadem, že se nechá potrestat místo mě. Věděla jsem, že u něj čarodějky nebudou váhat s nějakým přísným trestem. V nejlepším případě ho vyhostí jen na omezenou dobu. V horším případě napořád. A na tu nejhorší možnost bylo příliš bolestivé i jen pomyslet. Tu bych ale nikdy nedopustila. A Dante také ne. Musím si s ním promluvit. On jistě uzná absurditu Trenova jednání!
„Neuzná. Bude se mnou souhlasit a ty to víš,“ zamumlal vedle mě Tren. Očividně ani on nespal a probíral se mi v hlavě. Nejdřív jsem se chtěla naštvaně uzavřít, ale pak jsem si vzpomněla na naši dohodu, že naše mysli nám budou k dispozici neustále, a taky na fakt, že mě má ve své hlavě pořád, kdežto on mi většinou dopřává soukromí. Neměla jsem právo se zlobit.
„Jsi jeho kmotřenec. Nenechá tě popravit,“ hlesla jsem.
„Hmm, v tom si nejsem jistý. Proti rozsudku smrti by možná zakročil. Ale vyhoštění uzná. Lépe mě než tebe,“ stál si Tren za svým.
„Co ode mě vlastně čekáš, že tu budu dělat, pokud tě vyhostí?“ zavrčela jsem na něj naštvaně. Pořád jsem se nemohla přenést přes fakt, že se chtěl nechat dobrovolně potrestat.
„Budeš chodit do školy, stýkat se s přáteli, pracovat ve svém středisku, pomáhat s velením armádě komukoliv, kdo ji dostane na starost, dál dovádět k šílenství Danteho, Patrika a kohokoliv dalšího, kdo mě nahradí jako tvého ochránce,“ vyjmenovával a na hlase jsem mu poznala, že ho to pobavilo.
„Jak si můžeš dělat legraci z něčeho takového! Máš vůbec představu, jak moc mě bolí jen zmínka o tom, že by tě měl kdokoliv nahradit? Utrápím se tu!“ vyčítala jsem mu.
„Dostaneš jen jiného opatrovníka. A jsem si poměrně jistý, že to bude Patrik. Ten sice nemá výhody meertalena, ale vsadím se, že i tak ho Dante prosadí. Je příliš nebezpečné tě nechat na starost někomu neosvědčenému. Potřebuješ někoho, komu věříš. A Patrik je navíc i tvůj dobrý přítel, nebo ne?“ chlácholil mě.
„Jistě, že je. Mám ho ráda. Ale tebe miluju!“ vyštěkla jsem.
„A já miluju tebe. A právě proto to dělám, rozumíš?“ hladil mě zdravou rukou po zádech. Ležela jsem mu na prsou jako obvykle.
„Ne, nerozumím. Není logické, že mě dobrovolně opustíš proto, že mě miluješ. To nedává smysl, ani v nejmenším,“ vrtěla jsem hlavou.
„Dává a ty to víš. A já tě přece neopustím. Počkám si na tebe,“ ujišťoval mě.
„Jak dlouho? Rok, dva? Dekádu? Tahle válka se táhne staletí a já nevidím, že by se přibližoval její konec. Budeme si dalších 500 let posílat dopisy? Jednou za čas ti pošlu fotku, abys nezapomněl, jak vypadám? Ty budeš prožívat jeden lidský život za druhým jako osamělý mládenec? Mě se možná jednou za deset let povede uprosit Danteho, aby mi dovolil projít k tobě na návštěvu?“ odsekávala jsem jednotlivé otázky.
„Sex jednou za deset let? Ten film znám, jmenuje se Piráti z Karibiku a byl vážně špatný! Lásko, Dante bude stát na naší straně. Pomůže ti se za mnou dostat, jak nejčastěji to půjde. Ale i kdyby ne, tak ano, já na tebe budu čekat, nezávisle na tom, jak dlouho to bude trvat,“ obrátil to zase celé v žert. Neudržela jsem uculení, a protože jsem ho zrovna líbala na klíční kost, věděl o tom.
„Ty jsi vážně hrozný pitomec,“ povzdechla jsem si.
„Mmhm, já vím,“ zabroukal. Chvíli jsme mlčeli. Věděla jsem, že ho mám v hlavě, ale ani tak jsem si nemohla pomoct a pořád na to musela myslet.
„Co kdybys místo toho zoufání raději udělala seznam lidí, kteří by mohli svědčit ve tvůj prospěch? Že zabít Siriomis bylo jediné správné rozhodnutí. Že nevydat ji Aidenovi, když jsme k tomu nedostali žádný komentář, bylo strategicky v pořádku,“ nadhodil najednou, když už nemohl déle poslouchat moje myšlenkové lamentování. Musela jsem uznat, že to nebyl špatný nápad.
„Jsi pitomec, ale občas…občas máš i dobré nápady,“ pousmála jsem se.
„Vyprošuji si, abys mě označovala za pitomce častěji, než je nutné,“ zabručel, ale já věděla, že se nezlobí.
„Překvapuje mě, jak snadno ses tomu poddala. Za normálních okolností bojuješ do posledního dechu a najednou jsi vůbec nemyslela na to, že ten spor můžeme vyhrát a vyváznout z toho bez trestu oba. Nebo jen s něčím malým,“ nadhodil Tren po chvíli mého přemýšlení.
„Ne všechny čarodějky mě mají rády. Tak nějak jsem počítala, že to bez trestu nepůjde,“ pokrčila jsem rameny.
„Bohužel mě ale napadá jen Dante a generál Kadashi. Ti mají oba dostatečné postavení, aby jejich slovo mělo nějakou váhu. Navíc už mi oba vyjádřili podporu. Dalším by mohl být Patrik, ale obávám se, že toho jako mého přítele nebudou brát vážně,“ povzdechla jsem si.
„Mohla by sis promluvit s Aidenem. V boji ti pomáhal, ví, že přišel bez dopisu od čarodějek. Navíc vypadal, že by byl sám rád, kdyby Siriomi někdo potrestal za to, co prováděla. Jeho svědectví navíc nebudou čekat a šlo by proti nim,“ navrhl mi Tren.
„A ty si myslíš, že se postaví na naši stranu?“ pochybovala jsem.
„Patrik tvrdí, že se na nás byl několikrát zeptat, když jsme ještě ani jeden nebyli při vědomí. A zajímal se, co se se Siriomis stalo. Věřím tomu, že bys na něj dokázala správně zapůsobit,“ uvažoval nahlas.
„Za zkoušku nic nedáme. Ještě někdo?“ zeptala jsem se a zvedala se na lokti, abych mu aspoň trochu viděla do tváře. Dost možná už dnes neusnu a tohle mě teď zrovna zajímalo.
„Můžeš se zeptat Marion, jestli by tě nepodpořila. Může ti minimálně dosvědčit, že jsme se snažili s čarodějkami spojit všemi možnými způsoby, abychom si ověřili pravdivost Aidenových slov. Nad dalšími bych se musel zamyslet. Ale teď jsem docela unavený, trochu bych se prospal,“ zabroukal pak.
„Jistě, drahý. Odpočívej,“ políbila jsem ho na čelo a uvelebila se mu zpět na prsa. Ale neusnula jsem, i když jeho pravidelné a monotónní pohyby hrudníku se mě snažily uspat. Byla jsem příliš nedočkavá, abych mohla začít jednat a domlouvat naši podporu. Jakmile ráno přišel Teruo na pravidelnou kontrolu, hned jsem vyskočila z postele a předvedla mu, že koleno je díky mé magii zase o něco lepší. Nerad, ale souhlasil, že můžu začít trochu fungovat.
„Dal by sis kafe, drahý?“ přiskočila jsem k Trenovi hned, jakmile jsem zaznamenala, že je taky vzhůru. Rezignovaně si povzdechl a souhlasně přikývl. Tren neměl radost, že jsem se zotavila dříve, než on. Nebo jinak. Samozřejmě byl moc rád, že mi bylo dobře. Byl naštvaný, protože on byl stále neschopný čehokoliv. Teruo mu po mém zásahu sice značně snížil dávku prášků proti bolesti, rameno ale bylo stále velmi citlivé a nedovolilo mu prakticky nic jiného než ležet. Odešla jsem s Teruem na pokoj lékařů, kde jsem mohla využít jeho konvici a uvařit nám kávu, Patrik mi pak hrnečky pomohl odnést k nám na pokoj. Pořád jsem pajdala, takže bych to dost pravděpodobně cestou vybryndala. Nezapomněla jsem se Patrikovi zmínit o našem novém plánu, a on mi ochotně slíbil, že mi sežene Aidena a pošle zprávu Marion. Danteho jsem shánět nemusela, ten nás totiž příhodně přišel navštívit sám. Nejprve mi potvrdil Trenova slova, že raději ať potrestají jeho než mě, a že proti trestu vyhoštěním nebude moci zasáhnout. To se mi neposlouchalo zrovna dobře. Ale pak přislíbil, že se postaví na naši stranu a podpoří moje činy jako strategicky správné. Ten samý den odpoledne se na našem pokoji objevila i Marion. Vyslechla si mé vyprávění, také mi potvrdila moje obavy, že mě (potažmo Trena) budou chtít čarodějky potrestat, ale i ona se postavila na moji stranu. Obzvlášť po tom, co jsem jí řekla, že se od Siriomis čarodějky chtěly naučit, jak ovládat hlubinu říše zatracených. Řekla bych, že ji to velmi popudilo, a hlavně proto byla ochotná se postavit proti tribunálu a podpořit mě.
„Promluvím si o tom ještě s některými dalšími. Tahle informace je totiž velmi alarmující. Také proto, že o ní vůbec nic nevím. Tribunál se začíná chovat jako to vaše Bratrstvo. Pletichaří a hraje si jen na své louce, bez nás ostatních. To není správné,“ mračila se. S tím se také rozloučila a odešla.
„Nezahálíš,“ promluvil na mě Tren. Já seděla na židli vedle Patrika, Tren bohužel nemohl z lůžka. Měl zavřené oči, a protože byl stále velmi unavený, myslela jsem si původně, že můj rozhovor s Marion zaspal. Ale očividně byl vzhůru a teď bych dokonce řekla, že se i mírně usmíval.
„Nabudil jsi mě, že bych měla bojovat. A to taky dělám. A máš pravdu, že je to lepší než se utápět v depresích,“ potvrdila jsem mu jeho slova.
„Co ty? Cítíš se trochu lépe?“ ptala jsem se potom starostlivě a přisedla si k němu.
„Pořád to bolí. Ne tak hrozně jako předtím, ale je to vyčerpávající. Navíc mě moc neposlouchají prsty,“ postěžoval si.
„Hmm, podívám se na to,“ zabroukala jsem, sklonila se, abych ho na to jeho rameno mohla lehce políbit, a pak začala kouzlit.
„Po tom mém posledním zákroku už to vypadá dobře. Byla to velká rána, tak je to bolestivé, navíc jsem to všechno spojila dost násilně, aby ti ruka zůstala funkční. Ale bude to dobré, slibuju. Lepší?“ zeptala jsem se, když jsem ránu zase o kousek víc zahojila a zároveň to místo naplnila svou magií, abych mu trochu ulevila od bolesti a zrychlila srůstání.
„Ano, lepší,“ přikývl.
„Ale teď si pojď taky na chvíli lehnout. Já sice vím, že se cítíš dobře a máš chuť teď všechno vyřešit, neměla bys ale podceňovat svou rekonvalescenci,“ nabádal mě pak. A měl pravdu, proto jsem obešla postel a lehla si k němu.
„Máš pravdu, po té probdělé noci uvítám trochu spánku,“ zazívala jsem.
„Já si to myslel,“ usmál se Tren a víc si mě přitiskl ke zdravému boku.

(o týden později)

„A co tohle, bolí?“ ptala jsem se Trena a lehce mu vytočila paži do dalšího úhlu.
„Tohle trochu ano. Ale není to nic hrozného,“ přikývl. Jednou rukou jsem mu přidržela paži na místě, druhou mu přejela nad ramenem a hledala, proč ho to bolí. Pak jsem chvíli kouzlila.
„Teď už je to dobré,“ informoval mě Tren spokojeně.
„Dobře, a co tohle?“ pokračovala jsem ve vyšetřování. Takhle jsem postupně vyzkoušela celý rozsah, ve kterém by se rameno mělo pohybovat a narazila jsem ještě na dva problémy.
„Výborně Anori, podle mě jsi odvedla skvělou práci,“ chválil mě Teruo, který to celou dobu pozoroval.
„Jediné, co mě trápí, je ta snížená citlivost prstů. Neudržím v nich meč,“ postěžoval si ještě Tren.
„Tak to máš štěstí, že umíš bojovat i levou rukou,“ smála jsem se mu, ale vzala ho za ruku a začala mu prohmatávat jednotlivé prsty.
„To je sice pravda, ale potřebuju mít v pohotovosti obě ruce!,“ nedal si to vymluvit.
„Já vím, Trene. Jenom tě pošťuchuju. Není v pořádku, že ty prsty moc necítíš. Něco s tím udělám. Ale řekla bych, že to bude spíš chtít čas, než se nervy zregenerují. Nevidím žádný problém,“ pokrčila jsem rameny. Teruo mě vystřídal, a i on provedl stejnou kontrolu.
„Ano, souhlasím Anori. Nevidím žádný problém, takže to bude chtít čas,“ přikývl.
„Dobrá tedy. Takže se všichni shodneme, že jsem v pořádku a můžeme jít domů?“ otázal se Tren. S úsměvem jsem mu přikývla a vlepila mu jeden polibek na tvář.
„Ano, můžeš se vrátit domů, a vlastně i do práce. Jen bych na tebe apeloval, že kdyby cokoliv, řekneš to Anori. A že se nebudeš přepínat. Pořád potřebuješ víc odpočívat,“ oznamoval mu Teruo. To mu Tren odkýval. A tak jsme se rozloučili a já nás pak přenesla do Trenova velitelského stanu, kde jsme vyděsili generála Kadashiho s Patrikem.
„Omlouvám se, pánové. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že nás bere domů,“ omluvil se jim hned Tren a počasoval mě jedním trochu naštvaným pohledem.
„Měla jsem za to, že se už nemůžeš dočkat, až si zkontroluješ tábor,“ pokrčila jsem rameny. Patrik to přešel úsměvem a pak hned začal Trena zasvěcovat do všeho, co se stalo od doby naší nepřítomnosti. Já si vzala stranou generála Kadashiho, povyprávěla jsem mu, jaké mám teď starosti s čarodějkami a trochu nenápadně se zeptala, jestli bude opravdu ochotný pro mě svědčit a postavit se na moji stranu. I on se mnou souhlasil a přislíbil svou pomoc. Jediný, kdo mi zatím chyběl, byl Aiden. Toho se nám zatím nepovedlo kontaktovat. Chvíli jsem poslouchala jejich debaty, ale velmi brzy mě to přestalo bavit.
„Půjdu se podívat do svého střediska, hmm?“ oznámila jsem Trenovi, ale konec trochu zabarvila do otázky, aby měl pocit, že mu dávám možnost to zamítnout. S úsměvem mi přikývl a dál věnoval svou pozornost Patrikovi a generálu Kadashi. A tak jsem vyrazila. Byl zrovna klid, od boje se Siriomis se neudála žádná další větší akce, a proto byla většina mužů již v pořádku a na oddělení zůstávalo jen několik nejtěžších případů. Rozhodla jsem se, že se na chvíli zavřu ve své kanceláři a podívám se na nějaké svoje poznámky, abych si trochu oživila své poslední myšlenky a zároveň tak trochu nastartovala svou činnost.
„Prý jste se po mě intenzivně sháněla, krásná Anori. Míšenci už vás omrzeli?“ promluvil na mě najednou Aiden. Leknutím jsem nadskočila. Aiden stál mezi dveřmi, tuniku na prsou rozhalenou jako vždy a prohlížel si mě přimhouřenýma očima.
„Byl jste to vy, kdo za námi byl několikrát v nemocnici,“ snažila jsem se rychle zakrýt, že mě překvapil.
„Ano, chtěl jsem vědět, jak jste dopadla. Nijak valně, slyšel jsem. I když ten váš ochránce na tom prý byl hůř,“ pokrčil rameny, odlepil se od zárubní a přešel na druhou stranu místnosti, kde se postavil k oknu.
„Daří se nám oběma už mnohem lépe, děkuji za optání,“ neodpustila jsem si rýpnutí. Ach, jak jsem si mohla myslet, že by nám tenhle arogantní osel mohl pomoct! Aiden se polovičatě usmál, vytvořil se mu tím na tváři ďolíček. Vypadal tak celkem roztomile.
„To jsem rád. Nu, takže? Jak dopadla Siriomis? Doufám, že hůře než vy,“ zeptal se pak.
„Zničila jsem ji. Nejprve jednu její stvůru a pak i ji,“ oznámila jsem opatrně a čekala na jeho reakci.
„Díky Bohu! Má co si zasloužila, potvora! Už jsem se bál, že se s ní budete kočkovat věčně!“ ulevil si. A mě se taky ulevilo, protože tohle začalo vypadat nadějně.
„To je jedna velmi dobrá zpráva. Ale teď, sladká Anori, by mě přece jen zajímalo, proč jste se po mě sháněla,“ uhodil na mě z ničeho nic.
„Čarodějky z toho mého rozhodnutí zrovna nadšené nejsou. Předvolaly mě před tribunál, kde budou rozhodovat o mé vině. Budu se muset zodpovídat z toho, proč jsem ji zabila a nevydala vám ji,“ začala jsem vysvětlovat.
„To je možné,“ pokrčil rameny.
„Sháním lidi, kteří by se postavili na mou stranu. Napadlo mě, že vám vlastně vyhovuje, Aidene, že je Siriomis mrtvá. Navíc moc dobře víte, že jste přišel bez dopisu od čarodějek, takže byste mohl potvrdit moje slova,“ přešla jsem k věci, proč ho potřebuji.
„Hmm, zajímavé. Ale vážně si myslíte, že vás nějak vážně potrestají? To si nedovolí. Možná si z vás utahuji, že vypadáte jako porcelánová panenka, ale každý druhý z vás má nahnáno,“ nezdál se být celým mým vyprávěním nějak zvlášť zasažen.
„Nejsem plnoletá. Takže nepotrestají mě, ale Trena. A u něj nebudou váhat,“ přiznala jsem, proč se ho snažím přesvědčit, aby promluvil v můj prospěch.
„Trena? Toho vašeho ochránce, se kterým máte až podivně blízký vztah?“ povytáhl zmateně obočí. Jistě, Trenovo křestní jméno dost možná neslyšel, nebo si ho s ním nespojil.
„Je to můj snoubenec. To není tajemství. A ano, myslím jeho,“ přikývla jsem.
„Takže po mě vlastně chcete, abych vám svým svědectvím zachránil vaši malou milostnou bublinu, je to tak? Proč bych se měl vystavovat nebezpečí, že ztratím přízeň čarodějek jen proto, abyste vy měla svoje – šťastní až do smrti?“ posmíval se mi. Neměla jsem ani tu nejmenší chuť se mu zodpovídat, ale bylo pravdou, že jeho svědectví by se mi velmi hodilo.
„Já po vás přece nechci, abyste lhal. Že nám čarodějky nedaly o vašem příchodu vědět, je přece pravda. A možná mě v první chvíli opravdu vedl vztek, že mi málem zabila snoubence přímo před mýma očima, a proto jsem ji zabila. Ale čarodějky ji chtěly využít, aby se naučily ovládat říši zatracených. Pokud by jim to bylo umožněno, netrvalo by dlouho, než by další z nich přeskočila a stala by se z ní druhá taková hrozba. Hrozba s přístupem k takovým příšerám!“ mračila jsem se, když jsem se snažila předkládat mu argumenty.
„Když se zúčastním, podkope to moji autoritu. Musel bych mít pádný důvod, abych do toho šel,“ přemítal.
„Neříkám, že se musíte jako svědek přihlásit dobrovolně. Já stejně řeknu, že jste nám nedal žádný důkaz, že přicházíte z jejich pověření. Stačí jen, když moje slova potvrdíte,“ ubrala jsem ze svých požadavků. Ale měla jsem pravdu, to by stačilo. Minimálně, aby nás to ušetřilo těch nejtvrdších trestů. A cokoliv, co Trena alespoň trochu ochrání přece stojí za to, ne?
„Budu za to ale něco chtít,“ napřímil se najednou, postavil se přímo proti mně a zadíval se mi do očí.
„A co by to mělo být? Nic moc nemám, žijeme skromně jen z Trenova platu. Kromě svých schopností vám asi nemůžu nic moc nabídnout,“ přemýšlela jsem, kam míří.
„Můžete mi nabídnout sebe,“ nadhodil a přiblížil se ke mně o pár kroků.
„O tomhle se nežertuje,“ zamračila jsem se, ale ucouvla.
„Já nežertuji. Myslím to vážně. Noc s vámi a povím co bude potřeba,“ vypnul hruď, a ještě víc mi tak vystavil své prsní svaly. Všimla jsem si nových šrámů, nejspíš pozůstatek z boje se Siriomis a jejími příšerami.
„Ne!“ odmítla jsem pevně. Nikdy jsem Trenovi nebyla nevěrná. A ani jsem s tím nehodlala začínat.
„Zvláštní. A já bych si tipnul, že pro záchranu toho svého míšence budete schopná se trochu obětovat. To vám za to snad nestojí?“ ptal se mě, teď už úplně u mě. Narazila jsem na hranu svého psacího stolu. On se opřel rukama o jeho desku z obou stran mých boků a tím se ke mně ještě víc přiblížil. Prohnula jsem se v zádech, abych si od něj udržela obličej alespoň v nějaké vzdálenosti, ale tím jsem nedopatřením vytrčila pánev směrem k němu. Hned toho využil a jednou rukou si mě za pas přitiskl k sobě. Byla jsem tak rozhozená, že mě v první chvíli vůbec nenapadlo čarovat. Jen jsem se pokusila od něj odtáhnout, což mi nevyšlo. Přiblížil svůj obličej k tomu mému s úmyslem mě políbit. A já se nezmohla na víc, než že jsem pevně zavřela oči, semknula rty a odvrátila hlavu co nejvíc do strany.
„Ach bože, nikdy bych nevěřil, že se ještě najdou tak loajální ženy,“ odfrkl si najednou a pustil mě. Bylo to nečekané, takže jsem se neudržela a spadla na svůj psací stůl. Ale rychle jsem se narovnala do normální pozice a čekala, co z něj ještě vypadne. Aiden se postavil na opačný konec místnosti, kde se opřel o jednu z knihoven a znovu si mě prohlížel.
„Jeden polibek by vám snad neublížil a jeho by zachránil,“ nadhodil znovu.
„Jí by možná neublížil, ale mě ano. A vám pak taky, až by se moje pěst seznámila s vaší čelistí,“ promluvil ode dveří Trenův rozzlobený hlas. A to nás naštěstí neviděl v pozici, ve které mě držel ještě před chvílí. Můj mozek si opravdu vybral tu nejlepší chvíli na to, kdy přestat fungovat. Nejprve jsem nebyla schopná se Aidenovi efektivně bránit a teď mě ani na vteřinu nenapadlo, že je Tren naštvaný, a právě Aidena slyšel, jak mi nabízí svou výpověď výměnou za polibek. Prostě jsem se k němu rozeběhla a přitiskla se mu k boku. Byla jsem roztřesená a potřebovala jsem uklidnit.
„Vaše snoubenka byla trochu milejší, když se mě snažila poprosit o pomoc. A vy byste mi hned rozbíjel obličej,“ odfrkl si Aiden.
„Snažil jste se z ní vymámit polibek. Opět. A vzhledem k tomu, v jakém je stavu, bych si tipnul, že jste se pokoušel i o něco víc. A moje trpělivost je jen omezená. Rozhodně bych ale nevyměnil Anori za svoje bezpečí. To raději vyhnanství,“ cedil Tren skrz zuby naštvaně.
„Aby se vám to přání nesplnilo,“ nenechal se Aiden tak snadno zastrašit.
„Trene!“ vyjekla jsem v tu samou chvíli. Tohle by neměl dělat. Jedna věc je, že by nám Aiden nepomohl. Nebylo ale potřeba ho proti sobě poštvat, aby nám ještě začal škodit.
„Doufám, že jsi o tom jeho návrhu nepřemýšlela,“ zavrčel pak Tren na mě.
„Jistě, že ne! Nikdy bych tě nepodvedla,“ vykulila jsem překvapeně oči nad tím obviněním.
„Kdybyste se rozmyslela, dejte vědět. Měl jsem za to, že se snažíte toho svého míšence zachránit. Malá oběť by vám neměla dělat problém,“ ušklíbl se Aiden a rychle se prosmýkl kolem Trena směrem ven. Sice si hrál na drsňáka, ale měl respekt k tomu, že Trena vytočil a že by mu taky mohla jedna přistát na tom jeho arogantním úšklebku.
„Omlouvám se, lásko. Překvapil mě tu. Přísahám, že jsem si s ním nedomlouvala tajnou schůzku. Chtěla jsem s ním mluvit, to ano, ale ne takhle. Ale on se tu najednou zjevil, ptal se po Siriomis a pak bez varování přišel s návrhem výměny – noc se mnou za to, že řekne cokoliv, aby čarodějky přesvědčil, že to nebyla naše vina. Řekla jsem mu ne! Ještě byl naštvaný, že jsem podle něj prudérní. A do toho jsi přišel ty. Zaskočil mě, to uznávám. Ale nikdy bych mu na to nekývla!“ začala jsem se rychle obhajovat, protože Tren vedle mě pořád jen stál, neobjal mě nazpět a vypadal opravdu rozčíleně. Po tomhle mém prohlášení mě ovšem popadl za zápěstí, smýkl se mnou stranou, takže jsem skončila přitisknutá zády ke stěně a on mi držel ruce nad hlavou.
„To je dobře, patříš totiž mě!“ zavrčel mi do ucha, než si tvrdě nárokoval moje rty. Dokud mě nepolíbil, nevěděla jsem, že to tak nutně potřebuji. Promítla jsem mu v hlavě obraz, jak se mnou praští o můj pracovní stůl, všechno z něj smete na zem a pomiluje mě na něm. Tvrdě a vášnivě. Nenechal se pobízet. Zvedl mě za pas, já mu omotala nohy kolem boků. Ani na chvíli mě nepřestával líbat. Nohou nakopl dveře, čímž je efektivně zabouchl a já pro jistotu otočila pomocí magie klíčem v zámku. V další vteřině mě už Tren posadil na kraj mého pracovního stolu. Jedním švihnutím z něj opravdu všechno shodil na zem. Všechny moje pečlivě srovnané poznámky se rozlétly po místnosti. Věděla jsem, že strávím dlouho dobu tím, že je budu zase skládat zpátky, ale teď zrovna mi to bylo jedno. Tren mě vzal za ramena a prudce mě donutil se na stole položit. Nezdržoval se svlékáním. Rozepl si kalhoty, mě jen stáhl kalhotky, které mi zůstaly viset na jedné botě a rovnou do mě vstoupil a začal přirážet. Nevadilo mi to, přesně tak jsem to teď chtěla. Myslím, že nikdy předtím jsem na sobě při milování neměla kozačky, ale vymotat mě z nich by zabralo spoustu času a s tím se ani jeden z nás nechtěl potýkat. Tren do mě drsně přirážel, rytmicky bušil přesně do toho místa v mém nitru. A já jen hlasitě sténala a prsty zaměstnávala v jeho vlasech. Orgasmus následoval krátce poté. Nedokázala jsem to zadržet. Nohama jsem ho přitiskla pevněji k sobě, záda se mi samovolně zvedla ze stolu a prohnula do oblouku. Křičela jsem jeho jméno. Ale nevadilo, že to bylo tak rychlé. Tren mě následoval téměř okamžitě.
„Jsi moje!“ připomněl mi pak bez dechu.
„Jsem tvoje,“ souhlasila jsem.