Na život a na smrt

Všechno nejlepší, Kuroki :)

(Anori)

Tentokrát reagovala rychleji než já. Nedokázala jsem průchody tak rychle uzavřít. Přesto jsem se o to pokusila. Bohužel, několik nestvůr, které připomínali obrovské vychrtlé hyeny, se dostalo ven a okamžitě mě obestoupily.
„Možná jsi toho svého kamaráda neměla posílat pryč. Pomoc by se ti jistě hodila,“ vysmívala se mi Siriomis. Měla pravdu. Ale zároveň jsem toho nelitovala. Věděla jsem, že by Siriomis udělala cokoliv pro to, aby Patrika zabila a zajistila, že budeme bojovat jen my dvě. Aby jí nikdo nestál v cestě, protože věřila tomu, že mě tentokrát porazí. Já na nic nečekala a proti těm hyenovitým nestvůrám vyslala vlnu silného světla. Jestli jsou to nestvůry z hlubin říše zatracených, pak se jim na světle nebude moc líbit. Měla jsem pravdu. Ozvalo se zavytí, až se mi naježily všechny vlasy v zátylku, ale hyeny mi daly na chvilku pokoj. Já se tak mohla pokusit zasáhnout Siriomis svými kouzly. Ale věděla jsem, že světlo je nezadrží na dlouho. Potřebovala jsem vymyslet, jak se s nimi vypořádat. A v tu chvíli jsem vycítila přítomnost další osoby.
„Tuším, krásná Anori, že tentokrát mou společností nepohrdnete,“ promluvil na mě ten démon. Aiden.
„To záleží, komu jste přišel pomoct,“ odfrkla jsem si.
„Samozřejmě, že vám. Říkal jsem, že se Siriomis mám nevyřízené účty, které třeba dneska srovnám,“ oznámil mi s nepěkným úšklebkem směřovaným Siriomis. A tak jsme začali bojovat spolu. Bylo to mnohem lepší, on si vzal na starost ty nestvůry, já se mohla lépe soustředit na boj se Siriomis. Ta se pokusila čas od času otevřít nějaký průchod a vypustit další nestvůry. A já je všechny poctivě zavírala. Ale ne vždy jsem byla dostatečně rychlá. V jednu chvíli Siriomis vypustila něco, co vypadalo jako dvouhlavý lev, akorát mnohem větší a smrtonosnější, a sama se dala na útěk.
„Běžte Anori, já si s nimi poradím. Nenechte ji utéct,“ zakřičel na mě Aiden. Poslechla jsem a vydala se za ní. Doběhla jsem až na malý palouček za naším táborem, kde Siriomis svůj úprk vzdala. Opět se mi postavila čelem. Chvíli jsme proti sobě bojovali pomocí magie, ale bylo jasně patrné, že jsem silnější a vytrvalejší než ona.
„Už mě to kočkování s tebou nebaví. Je čas na další kalibr,“ vykřikla a opět otevřela portál, který i sama hned zavřela. Šlo jí jen o to, aby vypustila další nestvůru, abych musela rozložit své síly. Byla to obří kudlanka. Vůbec jsem netušila, jak mám proti ní bojovat. Kudlanka se po mě ohnala svými předními končetinami. Uskočila jsem, a tak to místo mě schytala větev velkého dubu. Nepředstavovala pro kudlanku žádný problém. Její klepeto projelo dřevem stejně snadno, jako kdyby to byla kostka másla. Zalapala jsem po dechu. Tak tohle vůbec nebylo dobré.

*****

(Ragar)

„Dali jste si načas“ zavrčel jsem na jednoho vojáka naší strany, který mi povoloval pouta.
„Nejsme tady kvůli tobě, ale hlavně kvůli té čarodějce…kvůli oběma čarodějkám,“ odfrkl si. No jistě, vždycky se tvářili, že nejsem nikdo důležitý. Ale byl jsem to já, kdo se alespoň o něco snažil a plánoval všechny boje, Ostatní byli břídilové. V tu chvíli se můj zachránce skácel k zemi mrtvý. Vytřeštil jsem na to oči, ale naštěstí jsem se udržel a nedal jsem najevo, že mám pouta povolená natolik, že jsem byl prakticky volný. Ve vchodu do stanu stál voják Anoriny armády, důvod smrti našeho vojáka. A v tu chvíli se také ve stanu objevil Tren. Chtěl jsem hned vystartovat, popadnout ho a někam se s ním přemístit. Ale pak jsem si vzpomněl, že ho ta čarodějka obalila kolem dokola svou ochranou magií, takže přemístit ho bez jejího svolení nebylo možné. Budu muset počkat, jestli Siriomis odvede dobře svou práci. Pokud Anori zabije, tak by její kouzla měla přestat působit. A pak mi bude můj drahý Tren vydán na milost.
„Hlídejte ho, nesmí ho osvobodit, pomohu vám …,“ začal povídat, když se táborem ozvalo odporné táhlé zavytí. Pravděpodobně některá z nestvůr, které si Siriomis tak hýčkala. A Anori jim asi prováděla něco, co se jim nelíbilo. Jen dobře, alespoň si nad sebou rychleji podepíše rozsudek smrti.
„Pane, Siriomis je volná, slečna Anori s ní bojuje,“ přiběhl k Trenovi další míšenec.
„Je s ní někdo?“ ptal se okamžitě Tren.
„Ten nový démon jí pomáhá s nestvůrami, aby slečna mohla bojovat se Siriomis,“ oznamoval.
„Kde je Patrik? Stalo se mu snad něco?“ staral se hned Tren. Rozčílilo mě, že z jeho úst vypadlo mužské jméno, a ještě více mě naštvalo, že si o toho Patrika dělal velké starosti. Mě nevěnuje ani pohled ale o jiné se zajímá?
„Slečna ho přemístila pryč. Nejspíš někam do bezpečí. Ze stejného důvodu si myslím, že vás poslala sem za vězněm. Aby vás odvedla od boje se Siriomis,“ oznámil mu voják opatrně svá pozorování.
„To je celá ona. Vy ho hlídejte, já jí musím na pomoc. A dejte někdo vědět Dantemu!“ rozkázal Tren, mě nevěnoval ani pohled a vystřelil ven ze stanu. Stejně jako ten druhý míšenec, který nejspíš běžel přivolat stařečka Danteho. Než se ten poslední voják, který tu zbyl, stačil vzpamatovat, vyskočil jsem na nohy a udeřil ho do spánku. Skácel se k zemi, nejspíš byl jen omráčený, ale já na nic nečekal, sebral mu meč a vyběhl ven za Trenem. Dovede mě k Anori. A třeba budu moct Siriomis pomoci ji zabít. A Trena si nechat pro sebe. Trena jsem viděl daleko před sebou, uháněl, co mu síly stačily. Kvůli té své malé čarodějce se mohl přetrhnout. Já se vydal za ním. Ostatní míšenci měli plné ruce práce se zbytky naší osvobozovací skupiny, takže mi nikdo moc nevěnoval pozornost. Země se otřásla a já uslyšel povědomý chrastivý zvuk. Ušklíbl jsem se, tu její obří kudlanku jsem nesnášel. Nesnášel jsem hmyz a tenhle byl navíc obrovský! Siriomis musela být proti Anori docela bezradná, když ji povolala. Ale nemohl jsem se moc divit. Všichni jsme věděli, jak obrovskou silou ta malá holka disponuje. Rozhodl jsem se, že se do boje nebudu míchat. Že budu pěkně z dálky sledovat, jak se to vyvíjí a podle toho se rozhodnu zasáhnout. A tak jsem se přemístil, čímž jsem se dostal před Trena, ale zůstal dostatečně daleko. Anori měla s kudlankou značné problémy. Ta zelená věc byla mrštná a smrtonosná, což si Anori nejspíš uvědomovala, protože bojovala opatrně. A do toho se musela krýt před Siriomis. To jsem jí nezáviděl, ale nemohl jsem říct, že bych si ten pohled neužíval. Třeba přijde o ruku, nebo o nohu. Uvidíme, jak by Tren pak ochotně chodil s postiženou. A mé přání se mi málem splnilo, když Anori nestihla dobře vykrýt jedno kouzlo od Siriomis. Dostala zásah do kolene, vykřikla a upadla na všechny čtyři. Muselo to příšerně bolet soudě podle jejího výrazu. Anori se rychle vyškrábala zpátky, ale na nohu se nebyla schopná postavit. A v tu chvíli zaútočila i kudlanka. Jenže než její klepeto mohlo dopadnout a useknout jí hlavu, do boje se přimíchal Tren. Napoprvé klepeto odrazil, napodruhé odstrčil Anori, ale tím pádem už nestihl sám uhnout. Kudlanka po něm sekla a trefila se. Rozsekla mu klíční kost až po bok. Jen štěstím mu úplně neoddělila paži od těla. Ale nebylo k tomu daleko. Trenovi ze rtů vyklouzl srdceryvný výkřik, než se skácel k zemi. V tu samou chvíli ze sebe vydala nelidské zavytí i Anori, čímž zamaskovala můj vlastní výkřik. Ale nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem, aby se něco stalo Anori, ne aby ta zelená věc zabila Trena! Držel jsem se jen silou vůle, abych tam neběžel. Je to přece nepřítel, nemůžu tam skočit a chránit ho před Siriomis a její stvůrou. Ale chtěl jsem. Celé mé bytí se tam chtělo vrhnout a zachránit ho. Jenže bych při tom sám pravděpodobně zemřel. Ta zelená potvora si jistě nevybírala, na koho se vrhne. A teď zrovna byla zaměřená na bezbranného Trena, který se svíjel a sténal na zemi pravděpodobně v šílených bolestech. Než ovšem mohla kudlanka udělat cokoliv dalšího, rozprskla se na milion malých kousíčků. Všude se rozstříkly její vnitřnosti a nažloutlá tekutina. A za tím vším stála rozzuřená Anori. Přestala dbát na to, že měla nejspíš rozdrcené koleno. Pochopil jsem, že ublížit před ní Trenovi, není zrovna ten nejlepší nápad. Protože teď byla rozzuřená. Naprosto nepříčetná. A její vztek se obrátil na kohokoliv, kdo měl co dočinění s Trenovým zraněním. A to byla kudlanka a samozřejmě Siriomis. Ta tam stála jako opařená, protože nečekala, že by se Anori mohla s jejím mazlíčkem tak snadno vypořádat. A asi ani nečekala, že se Anorin hněv teď obrátí proti ní. Anori za sebou táhla zraněnou nohu, ale pravděpodobně teď bolest vůbec nevnímala. Vysílala jedno kouzlo za druhým. Siriomis se jen tak tak stíhala bránit a uskakovat. S každým Trenovým bolestivým zaskučením, které bylo čím dál tím slabší a slabší, byl Anorin výkřik a následné kouzlo o to silnější. Pochopil jsem, že se právě přestala snažit Siriomis přemoct a zajmout. Chtěla se pomstít. A já se nemohl přinutit jí v tom zabránit. Siriomis byla náš cenný spojenec. Ale bál jsem se o svou vlastní kůži. Tušil jsem, že Anori rozdrtí každého, kdo se jí přimotá do cesty. Stejně jako to dělala se Siriomis. Neměla proti ní moc šancí. Netrvalo to dlouho a s posledním nelidským výkřikem ji Anori naprosto rozdrtila. Zničila její tělo i její duši. Teprve potom se skácela k zemi, chytila se za koleno a nahlas sténala a zároveň vzlykala. A její nářek se mísil s tím Trenovým. Oba asi museli neuvěřitelně trpět. Ale Anori se rychle sebrala. Jednou se pokusila zvednout, ale koleno jí nedovolilo přenést na něj žádnou váhu, takže hned zase klesla k zemi. Ale to ji nezastavilo. Prakticky se k Trenovi doplazila. A v tu chvíli jsem se odlepil z místa i já. Anori se sotva držela vzhůru. Musela se vyčerpat. Ale i tak natáhla jednu ruku před sebe a ochranitelsky se nahnula nad Trena.
„Nepřibližuj se, nebudu váhat a potká tě stejný osud jako ji,“ vyhrožovala mi.
„Uklidni se, čarodějko. Neublížím vám. Chci ti pomoct. Chci jemu pomoct,“ zvedl jsem v obraně ruce. Anori si mě chvíli měřila pohledem. Podle mě mi nevěřila ani slovo. Mojí jedinou šancí bylo to, že byla opravdu vyčerpaná a nechtěla se vysilovat zabitím mé maličkosti, aby jí zbyla síla na léčbu Trena.
„Pomůžu ti ho zachránit. Dokážeš to, nebo ne?“ zopakoval jsem znovu.
„Já nevím,“ hlesla, ale ruku svěsila a místo toho se sklonila k Trenovi. Ten znovu zasténal, pevně k sobě tiskl zuby, ale i tak trpěl nahlas.
„Trene, lásko, vydrž prosím. Vydrž, miláčku. Něco s tím udělám,“ začaly jí stékat po tvářích velké slzy, ale místo aby ho léčila, držela v rukou jeho obličej. Pravděpodobně byla v šoku. Přemýšlel jsem, jak ji donutit pracovat. Ale ona se s hlasitým zavzlykáním vzpamatovala sama. Chvíli sledovala ránu a soudě podle jejího výrazu nebyla vůbec nadšená z toho, co viděla. Tren se pod jejíma rukama mezitím dál svíjel a sténal.
„Jestli mu chceš pomoct, musíš mě udržet v kleče. Potřebuji obě ruce, ale moje koleno je úplně v háji. Nebudu schopná klečet jen na jednom bez opory,“ otočila pak ke mně uplakaný, ale rozhodný obličej. Věděl jsem, že udělá všechno, co bude v jejích silách, aby mu pomohla. Klekl jsem si k ní, chytil ji kolem pasu a zapřel o svůj bok, čímž jsem ji poskytl oporu, o kterou mě požádala.
„Any nedělej to … hnmhn,“ přerušil nás Trenův tichý hlas následovaný dalším bolestivým zasténáním.
„Jsi vyčerpaná. Postarej se hlavně o sebe a na mě neber oh… ,“ ale víc nedořekl, protože musel opět stisknout zuby, aby nekřičel. Ale ani tak nesténal potichu. Z nosu se mu spustila krev, stejně jako z koutku úst. Umíral.
„Na to ani nemysli, lásko. Já tě zachráním, i kdyby mě to mělo stát všechnu energii, kterou v sobě mám. Nemůžeš mě tu nechat samotnou. A jestli umřeme, tak spolu,“ vydechla Anori, sklonila se, aby ho lehce lípla na rty a pak se jí dlaně rozzářili zeleným světlem, její magickou podstatou. Obě je přiložila nad Trenovo rameno, plnou vahou se do mě zapřela a začala mumlal verše ve starém jazyce. Tren se pod její péčí napjal a vydal ze sebe táhlé zavytí.
„Ubližuješ mu!“ vykřikl jsem jí do ucha.
„Zachraňuju ho. Nechej mě se soustředit,“ zavzlykala. Očividně jí jeho křik vadil stejně tak jako mě. Trenův křik nabíral na intenzitě, ale všiml jsem si, že se rána zaceluje. Anori mu spojovala kosti, svaly i nervy. Tak, aby mu celá paže mohla normálně fungovat. A pak najednou Anori přestala. Prakticky se mi svezla do náruče. Ale rameno ještě nebylo zacelené.
„Proč si přestala?“ ptal jsem se poplašeně. Tren nepřestal sténat, tak proč ho dále neléčí?
„Už nemůžu, nejde to,“ zamumlala Anori. Ani oči už nedokázala udržet otevřené. S posledním vypětí sil ještě přiložila ruku k Trenovým spánkům a něco zamumlala. V tu chvíli přestal Tren sténat a upadl do bezvědomí. Stejně tak jako Anori. Úplně se vyčerpala. Všechno, co v sobě měla, věnovala Trenovi, aby ho zachránila. Vyléčila. Nedokázal jsem na ně v tu chvíli zaútočit. Anori mi ležela naprosto bezbranná v náručí. Stejně jako pode mnou ležel Tren. Cítil jsem, že veškerá ochrana, kterou ho Anori obalila, byla pryč. Mohl bych se s ním přemístit do svého zámku. Mohl bych Anori podříznout hrdlo a nikdo by mi v tom nezabránil. Ale nedokázal jsem to. Prostě to nešlo. Ona se pro něj obětovala. Stejně jako on pro ni. Opatrně jsem Anori položil na zem vedle Trena a odešel jsem od nich. Jistě je někdo najde. Když jsem byl v bezpečné vzdálenosti, otočil jsem se, a ještě naposledy se za nimi podíval. Ale nevrátil jsem se. Během chvíli na palouk vběhl muž, podle aury čaroděj a já v něm poznal přítele té malé čarodějky.
„Anori! Trene!“ vykřikl jejich jména a hned k nim přiklekl. Oběma zkontroloval pulz, a když zjistil, že žijí, jen jsou oba v bezvědomí, vydal rozkazy mužům, kteří přišli s ním. Během chvilky přiběhli muži v bílých pláštích s nosítky a oba je naložili. V tu samou chvíli se na louce objevil i Dante a další doktor. Poznal jsem v něm Trenova přítele. Bude v dobrých rukou, on ho už jistě vyléčí, když ho Anori dostala z nejhoršího. S těžkým povzdechem jsem se otočil a vydal se dál do lesa. Bylo na čase se vrátit ke své straně. A oznámit jim, že Anori zabila Siriomis.

*****

(Patrik)

Stál jsem v nemocničním pokoji ještě s Teruem, Dantem a Erikem. Všichni jsme zírali na dvě lůžka, na kterých leželi naši přátelé. Oba v bezvědomí, oba bojovali o život.
„Co se tam mohlo stát?“ povzdechl si Erik.
„Netuším přesně, co jim mohlo způsobit taková zranění. Předpokládám, že Anorino koleno je výsledkem nějakého kouzla Siriomis. A Anori na něj pak dále šlapala. Proto vypadá tak hrozně. A co se Trena týče, nechápu, co za obrovskou a ostrou čepel to muselo být. Proč se jí nevyhnul. Prakticky mu to málem useklo celou paži. A vzhledem k tomu, že je celé zranění z poloviny vyléčené, předpokládám, že se ho Anori snažila zachránit. Zavřela velké cévy a tepny, aby nevykrvácel, spojila nervy, dokud to ještě šlo a některé hlavní kosti. A pak se vyčerpala natolik, že omdlela a nebyla schopná dále pokračovat. A naštěstí jsme je našli dostatečně brzy. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych je zachránil. Teď už je to na nich. Ale z nejhoršího by měli být venku. Tren pravděpodobně bude moct tu ruku normálně používat, díky Anorině skvělé léčbě. A Anori prostě musí načerpat energii, než se dokáže vzbudit. Její noha je na tom trochu hůř, ale také se to zpraví. Jen to chce čas. A možná v budoucnu její vlastní příspěvek k léčbě,“ ujal se vysvětlování Teruo, který měl z nás všech největší zkušenosti odvodit ze zranění, jak k nim přišli.
„To je hrozné. Málem jsme přišli o naši vyvolenou i Anthonyho. A nemáme ani to nejmenší tušení, kde jsou Siriomis a ten Ragar,“ povzdechl si Dante. Upřímně, mě to teď zrovna bylo jedno. Nedokázal jsem myslet na válku a strategie, když tu mí přátelé leželi v takovém stavu.
„Pro jistotu by u nich měl někdo držet hlídku. Teď, když se nemohou ohlídat vzájemně, jsou příliš zranitelní. A pokud někdo ví, v jakém jsou stavu, mohl by toho snadno využít,“ nadhodil pak Dante. Pochopil jsem, že i on si o ně dělá starosti a nemá v hlavě jen válku a plány.
„Já tu zůstanu a dám na ně pozor,“ nabídl jsem se okamžitě.
„Já je budu chodit pravidelně sledovat a když budu mít volno, můžeme se vystřídat,“ prohodil doktor.
„A já vám přinesu kávu a budu třetí pro střídání na hlídce,“ ozval se Erik. Dante nám přikývl a odešel z místnosti.
„Jestli to chápu dobře, tak Anori kromě toho, že nebude moct pořádně chodit, nic jiného není. Je jen vyčerpaná. Takže by měla být první, která se probudí?“ zeptal jsem se doktora.
„Teoreticky. Tren je na tom mnohem hůř,“ přikývl mi.
„A tušíš, jak dlouho?“ zajímalo mě, ale doktor je pokrčil rameny.
„Nemám tušení. Je to opravdu jen na nich. Ale doufám, že se první probudí Anori. V tomhle ohledu je silnější a lépe snáší, když je Tren zraněný. Pokud se jako první probudí on a zjistí, v jakém je Anori stavu, budeme mít opravdu potíže ho udržet v klidu,“ naznačil mi Teruo. Musel jsem mu to odkývat. Už jsem je taky nějakou dobu znal. Jen na chvíli jsem vyšel na chodbu, abych se nadýchal trochy vzduchu a pak jsem měl v plánu nehnout se z jejich pokoje, dokud se neprobudí.
„Pokud se nepletu, ty jsi Patrik, že?“ promluvil na mě ženský hlas. Zvedl jsem hlavu a stačil mi jediný pohled, abych poznal, kdo stojí přede mnou. Trenovi rodiče. Jejich podoba se nedala zapřít.
„Ano, madam,“ přikývl jsem a vyskočil na nohy. Do té doby jsem sklíčeně seděl na zemi.
„Jak…jak jsou na tom?“ zajímala se pak.
„Oba jsou v bezvědomí. Ale snad už z nejhoršího venku,“ oznámil jsem.
„Ale myslím, že můžete dovnitř, pokud je chcete vidět,“ nabídl jsem pak.
„Drahá, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Můžeme počkat tady v táboře, dokud se neprobudí. Ale opravdu je chceš v tomhle stavu vidět?“ promluvil Trenův otec ke své ženě.
„Asi máš pravdu,“ zavzlykala.
„Slibuju, že na ně dám pozor. A jakmile se jeden z nich probudí, dám vám hned vědět,“ slíbil jsem jim oběma. Jeho matka chvíli nerozhodně stála na místě, než přikývla a nechala se odvést. Tohle bude náročné. Trvalo to více než týden. Celé dny a noci jsme já a Erik drželi hlídky v jejich pokoji pro případ, že by se je druhá strana pokusila napadnout. Stále jsme nevěděli nic o Siriomis ani nikom jiném. Netušili jsme, jestli a jaké jim hrozí nebezpečí. A proto jsme nepolevovali v ostražitosti. Jediní, kdo ale za nimi přicházeli, byli jejich přátelé nebo rodina, kteří chtěli vědět, jak jsou na tom. Dokonce se tu objevil i ten démon. Byl celý pošramocený, ale svoje jizvy na prsou okázale vystavoval. Byl jsem si jistý, že si jimi vyslouží spoustu ženské pozornosti. I on chtěl vědět, jak jsou na tom a zeptat se, co se stalo Siriomis. Stačil mu jediný pohled do jejich pokoje, aby pochopil, že nepřeháním své vyprávění o jejich stavu. Požádal mě, abych ho informoval až se probudí a pak odešel. Také jsme tu měli incident s Trenovou sestrou. Nevím, kdo jí to řekl. Trenovi rodiče se dušovali, že oni jí vědět nedávali, protože se přesně obávali nějaké takové scény. Ale jedno odpoledne se tu prostě objevila, vnutila se na jejich pokoj a předvedla šílenou scénu, kdy chtěla dokonce Anori vyvézt do jiného pokoje, že nedopustí, aby ležela na jednom pokoji s jejím bratrem. Na můj popud jsme jim totiž nechali srazit postele k sobě. Bylo nám všem více než jasné, že jakmile se jeden z nich vzbudí, bude chtít mít toho druhého pod kontrolou. Měli spolu hodně blízký vztah. Ale tomu se člověk nemohl divit, vždyť sdíleli jednu Duši. Nikdo z nás si nedovedl představit, jak moc je to poutu k sobě přitahovalo. No a ty sražené postele pravděpodobně jeho sestru pěkně vytočily. Museli přijít jejich rodiče, a násilím ji odvléct pryč. Celou dobu vyřvávala, že tentokrát za to Anori zaplatí, že opět kvůli ní ublížili Trenovi. Já byl ovšem toho názoru, že za to Anori zaplatila až moc. Akorát jsem si chtěl dát pauzu a dojít si pro kávu, když mi přišlo, že jsem postřehl na posteli pohyb. Zaměřil jsem se proto přesněji a opravdu! Byla to Anori, kdo se probíral.
„Ahoj, malá čarodějko. Vítej zpátky mezi živými,“ přisedl jsem si hned k ní a pohladil ji po vlasech. Věnovala mi drobný úsměv, pak se začala rozhlížet kolem sebe. Sledovala infuzi, kterou se jí Teruo snažil rychleji doplnit zásoby energie, pak přešla ke své zafixované noze. Najednou se jí rozšířily zorničky.
„Tren, co je s ním?“ ptala se poplašeně. Kývl jsem hlavou, aby se podívala za sebe. Otočila tedy hlavu do strany, jen aby zjistila, že leží hned vedle sebe. Ovšem na rozdíl od ní byl Tren stále v bezvědomí.
„Jak je na tom?“ zajímala se tedy a opatrně si s ním propletla prsty. Ležela mu zrovna na té zraněné straně, takže se k němu přiblížila jen velmi opatrně.
„Nejsem si úplně jistý. Něco mu málem oddělilo ruku od těla,“ oznamoval jsem jí opatrně.
„Ano, to vím. Snažila jsem se mu to vyléčit, ale došly mi síly,“ kývla Anori. Takže si pamatovala, co se dělo. To byla dobrá zpráva, protože Dante na ni jistě bude mít spoustu otázek.
„Teruo tvrdí, že díky tobě bude tu ruku moct normálně používat. Ale byl to velký zásah do organismu, navíc ztratil hodně krve, takže prý potřebuje čas, aby se probudil,“ obeznámil jsem ji tedy až se stavem, který už si nemohla pamatovat. Anori mi přikývla.
„A co se tebe týče, ta noha nevypadá prý moc dobře. Ale budeš moct chodit, jen to půjde z tuha. A možná si to koleno časem budeš muset opravit sama,“ oznamoval jsem jí. Znovu přikývla, ale nepřišlo mi, že by vnímala, co se jí snažím říct. Její pozornost byla zcela zaměřená na Trena.
„Nepotřebuješ něco?“ nevzdával jsem snahu s ní mluvit.
„Ne, nic. Chci být s ním, a to už mám,“ zavrtěla hlavou a položila se zpět do polštáře, jeho prsty ovšem nepouštěla.
„Přivedu ti Terua, ať se na tebe podívá, když jsi vzhůru,“ oznámil jsem jí. Znovu mi jen přikývla. A tak jsem vyběhl na chodbu a hledal doktora.

*****

(Anori)

Nepamatovala jsem si, že by mi naše postel někdy připadala tak moc nepohodlná. Moc mi sice nešlo se hýbat, ale i tak jsem se chvíli lehce vrtěla a snažila se najít lepší polohu.
„Ahoj, malá čarodějko. Vítej zpátky mezi živými,“ slyšela jsem hlas, který jsem okamžitě přiřadila Patrikovi. Ale co ten tu dělal? Cítila jsem jeho ruku ve vlasech, a tak jsem se donutila otevřít oči a věnovala mu drobný úsměv. Jakmile jsem ovšem viděla místnost, hned mi došlo, že nejsem doma. Očima jsem zapátrala kolem sebe. Do paže mi vedla jehla s infuzí a nohu jsem měla pěvně zafixovanou a vypodloženou měkkými polštáři. A v tu chvíli mi to došlo. Kde je Tren? Je v pořádku? Povedlo se mi ho zachránit?
„Tren, co je s ním?“ dostala jsem ze sebe namáhavě. Patrik mi začal něco říkat, ale shrnoval mi věci, které jsem si ještě pamatovala. Takže mě poté seznámil s jeho současným stavem. Důležité bylo, že je na živu. Patrik mě pak ještě informoval ohledně mého stavu, ale to už jsem ho vnímala jen napůl. Důležitý byl pro mě Tren. Propletla jsem si prsty s jeho zraněnou rukou. Byly teplé, což bylo skvělým znamením. Povedlo se mi úspěšně připojit paži zpět, a můj andílek tak nebude muset žít jen s jednou rukou. Nemyslím si, že by mi odpustil, kdybych ho v takovém stavu zachránila. Když Patrik odešel pro Terua, naklonila jsem se k Trenovi jak nejvíc mi to moje zraněná noha dovolila. Jemně jsem mu přitiskla rty na tvář. I ta měla normální teplotu.
„Vzbuď se, lásko. Buď tu se mnou,“ šeptala jsem, přitom se mu otírala rty o tvář. Jako první jsem cítila, že lehce zakmital prsty na ruce, pravděpodobně v pokusu sevřít mou dlaň ve své. Pak teprve párkrát zamrkal, než otevřel oči.
„Any, kde to jsme,“ zachraptěl a stejně jako já se nejprve rozhlížel po místnosti a pak po našich obvazech.
„Jsi zraněná,“ vyjekl pak poplašeně.
„Starosti si dělej spíš o sebe. Vypadáš hůř než já,“ usmála jsem se. Starostlivý jako vždy.
„A nevím, ve které nemocnici přesně jsme. Vzbudila jsem se před chvilkou. Patrik odešel pro Terua, takže se to brzy jistě dozvíme. Ale nechtěla jsem být vzhůru sama, a tak jsem zkoušela, jestli tě dokážu probudit. A povedlo se,“ povídala jsem mu a pak ho velmi lehce políbila na to zraněné rameno.
„Pamatuju si, co se mi stalo. A fakt, že jsem ten polibek cítil, znamená dobrou zprávu, že? Ta ruka mi zůstane?“ strachoval se pak.
„Udělala jsem pro to vše, co bylo v mých silách. Pak to bylo na Teruovi. Ale máš pravdu. Když v něm máš cit, je to dobrá zpráva. Ale raději to ještě jednou vyzkoušíme, jsi pro?“ škádlila jsem ho a znovu se mu rty otřela o rameno. Tren vytáhl koutky do úsměvu, bylo na něm vidět, že je unavený a nejspíš měl stále i bolesti. A v tu chvíli vešel dovnitř Teruo.
„Tomu říkám překvapení! Jste vzhůru oba. Vítám vás zpátky,“ pronesl hned se zářivým úsměvem. Naše sborové poděkování ho rozesmálo ještě víc.
„Tak se do toho hned pustíme. Trene, začnu s tebou. Ta ruka vypadala velice špatně, ale díky Anori ti zůstane. A když tomu dáš čas, zahojí se tak, že ji budeš moct bez omezení používat. Počítej s tím, že srůstání ale bude nějakou dobu ještě trvat, a nejspíš to bude poměrně bolestivé. Taky jsi ztratil spoustu krve, takže očekávej zvýšenou únavu, točení hlavy a tak podobně. Ale vždyť to znáš,“ začal Teruo vyjmenovávat. Hlasitě jsem si vydechla, s tímhle si budu schopná poradit.
„A teď ty Anori. Ty máš prakticky pouze nefunkční koleno. Jinak jsi v pořádku a čekalo se jen na to, až načerpáš sílu, omdlela jsi nejspíš jen z vysílení. To koleno bude chtít na uzdravení spoustu času. Pokusil jsem se to udělat co nejprecizněji. Přesto se obávám, že časem se na to budeš muset podívat ty sama a doléčit si ho pomocí magie živlů. Abys případně nekulhala,“ vysvětloval pak můj stav.
„Achjo, Any. To mě moc mrzí,“ zabroukal vedle mě Tren a pokusil se mě obejmout. A očividně úplně zapomněl, že je taky zraněný, protože se pokusil zvednout tu zraněnou ruku. Samozřejmě následovalo jeho bolestivé zaskučení a Teruův poplašený obličej, kdy na něj vyjekl, ať se nezvedá.
„Broučku, jak můžeš zapomenout, že jsi zraněný? Já ti teď rozhodně nikam neuteču. Tak i ty zůstaň ležet, ano?“ smála jsem se mu.
„Ale ležíš ode mě hrozně daleko,“ zafrfňal.
„Leží k tobě mnohem blíž, než je běžné,“ založil si Teruo hned ruku v bok.
„Myslíš na to samé, co já?“ otočila jsem se k Trenovi. Ten se na mě zářivě usmál, zdravou rukou se chytil za zápěstí zraněné ruky a nadzvedl ji v lokti tak, že si vlastně vůbec nepohnul s ramenem. Já se přetočila na bok, koleno si v této nové pozici opět vypodložila polštářem a opatrně se mu protáhla pod stále zvednutou paží. Tím jsem se mu dostala dost daleko na hrudník, abych mu neležela na tom pohmožděném boku. Tren mě pak opatrně objal, tu zraněnou ruku si tedy na mě spíš jenom tak položil.
„Mnohem lepší,“ povzdechla jsem si a zavřela jsem oči.
„Vy dva se mi snad jen zdáte,“ zaúpěl Teruo.
„No dobře, ale slibte mi, že kdyby to na vás bylo moc, lehnete si zase normálně. Musíte těm svým zraněným končetinám dát nějaký čas!“ snažil se z nás pak vymámit slib.
„Jistě Teruo. Dohlédnu na to. Tohle nám stejně vydrží jen na chvilku, než si přeležím bok. A protože Tren se přetočit nemůžu, lehnu si pak normálně. A teď nás prosím nechte odpočívat. A pokud někdo přijde – třeba Dante – tak si s nimi promluvíme zítra. Myslím, že pro dnešek jsme byli vzhůru dost dlouho,“ zazívala jsem a Tren mě podpořil unaveným zabroukáním.
„Samozřejmě. A jsem rád, že jste oba při vědomí. Všem se nám ulevilo. Nechám vás spát,“ rozloučil se Teruo s úsměvem a zamáváním.
„Neboj, lásko. Dám nás dohromady hned, jak se mi vrátí dost síly na čarování. Přece nebudeme spát jen vedle sebe. To moc dlouho nevydržím,“ zabroukala jsem mu do prsou.
„Jistě, srdíčko. Ale teď odpočívej,“ zabroukal Tren a zdravou rukou mě konejšivě hladil po paži. Tušila jsem, že zítra nás čeká obrovská hromada vyptávání a potřebovali jsme na to nabrat sílu. A tak jsem se spánku ani v nejmenším nebránila.