Předvolání

Všechno nejlepší k svátku Kuroki!!!

Prospala jsem v kuse celou noc a ráno jsem se cítila odpočatá a svěží jako rybička. Sice jsem pořád cítila, že moje síly mají určité rezervy, ale prakticky mi nic nebylo. Tedy až na to koleno, které mě trochu bolelo, ale rozhodně to nebylo nic, čím bych se nějak zvlášť zaobírala. Tren vedle mě stále pravidelně oddechoval, ale tomu jsem se nemohla divit. Na rozdíl ode mě byl jeho zdravotní stav mnohem horší. Opět. Ale nemohla jsem mu zazlívat, že se do toho připletl. Ta kudlanka by mě zabila, kdyby mě Tren nezaštítil vlastním tělem. Budu mu muset poděkovat. Sice ho to opět málem stálo život, ale tentokrát nemohu říct, že bych měla situaci pod kontrolou. Přetočila jsem se na bok, abych na něj lépe viděla. Ale nečinné ležení mi moc dlouho nevydrželo. Po pár minutách jsem se k němu přisunula, prsty jedné ruky si propletla s jeho a druhou rukou jsem ho vískala ve vlasech. Během chvilky na mě Tren zareagoval pousmáním. Vzbudila jsem ho.

„Asi si budu muset říct o samostatnou postel. Vůbec mě nenecháš odpočívat,“ zabroukal, ale oči neotevřel.

„To bys mi přece neudělal. Já jsem ráda, že nás dali k sobě. Ale přece nebudeš spát, když můžeme být spolu,“ natáhla jsem se, abych ho mohla políbit na tvář.

„Z toho, že se nudíš, předpokládám, že je ti dobře. To jsem moc rád,“ usmál se Tren a konečně se na mě i podíval.

„Trochu mě bolí to koleno, ale jinak se cítím skvěle. Mrzí mě, že ty jsi na tom mnohem hůř. A dlužím ti velké díky za svůj život. Znovu jsi mě ochránil. Protože tentokrát jsem neměla situaci pod kontrolou,“ povzdechla jsem si.

„Mě prakticky taky jen bolí ta rána. A jsem unavený. Jinak se cítím dobře. A samozřejmě, lásko. Vždycky se budu stavět mezi tebe a nebezpečí. Nejen proto, že bych měl, ale hlavně proto, že chci. Protože tě miluji,“ broukal a já se mu rty otřela o rameno.

„Dobré ráno, hrdličky. Měli jste dobrou noc?“ ozval se najednou Patrik. Vůbec jsem netušila, že je tu s námi. A podle překvapeného výrazu bych soudila, že jeho přítomnost ušla i Trenovi.

„Dante nás tu rozmístil jako hlídku, když jste oba zranitelní a nemůžete se dostatečně bránit. Rozhodl jsem se ozvat dřív, než bych musel vidět, jak se po sobě plazíte,“ dobíral si nás.

„Já spoléhám na Anorin zdravý rozum, že se po mě v tomhle stavu plazit nebude,“ zasmál se Tren a hned toho zalitoval.

„Máš bolesti? Zavolám Terua, ať ti dá nějaké léky,“ nabízel se Patrik. A k mému překvapení Tren svolil. Pokud si sám řekl o léky, muselo to opravdu bolet.

„Nezírej na mě tak vyděšeně, drahá. Bolí to. Ale to se očekávalo, nemám pravdu?“ uklidňoval mě hned Tren, že je v pořádku, jen je ta rána velmi bolestivá. Za chvíli se na pokoji objevil Teruo a zapojil Trenovi kapačku s nějakými tišidly. Zkontroloval mu ránu, kdy jsem se i já mohla podívat, jak to vypadá a konstatovat, že se to pěkně hojí. Zároveň zkontroloval mé koleno, ale to vypadalo taky dobře a bolest nebyla nijak hrozná. Věděla jsem o něm, horší to bude, až se na něj pokusím stoupat.

„Dobré ráno, Anori, Anthony. Jak se cítíte?“ objevil se v místnosti Dante.

„Dobré ráno, já dobře. Nebudu moct asi nějakou dobu chodit, jinak jsem v pořádku,“ oznámila jsem mu s úsměvem.

„Já jsem na tom hůř, ale o ruku nepřijdu. Jen si tu asi nějakou chvíli ještě poležím,“ zamumlal Tren unaveně.

„To jsem moc rád. Mám spoustu otázek, budete schopni mi na ně odpovědět?“ spustil hned. Ten si nedá pokoj. Přikývla jsem, že jsem schopná odpovídat. A to i za Trena, který očividně nebyl zrovna ve stavu, že by chtěl mít na pokoji kohokoliv navíc.

„Co se stalo?“ položil Dante velice obšírnou otázku. A tak jsem začala povídat. Nic jsem nevynechala. Přiznala jsem se, proč jsem poslala Patrika pryč i to, že mi ten nový démon, Aiden, hodně pomohl se stvůrami, které na mě Siriomis posílala. Popsala jsem svůj boj se Siriomis, jak jsem přišla k té zraněné noze, a jak mě málem její obří kudlankové monstrum zabilo, nebýt Trena a jeho hrdinského kousku.

„Ve chvíli, kdy mi Trena málem zabila přímo před mýma očima, jsem se rozčílila. Nejprve jsem zlikvidovala tu kudlanku a hned po ní i Siriomis. Už nám nebude v ničem překážet. Zničila jsem ji, její tělo i její duši,“ dokončila jsem své vyprávění.

„Tos neměla Anori. Čarodějky z toho nebudou nadšené,“ povzdechl si Dante.

„Já vím. Ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela. Ublížila Trenovi a já takové věci neodpouštím. Když jsem se ji snažila zajmout, dopadli jsme oba takhle špatně. Nebudu lhát, situaci jsem neměla pod kontrolou. A s Trenem naprosto vyřazeným z boje a mojí neschopností se postavit na tu zraněnou nohu, jsem zase tolik možností neměla. Proto jsem ji nakonec zabila. Byla nebezpečná, dokázala by rozvrátit celou naši stranu. Je to takhle pro všechny lepší,“ obhajovala jsem se.

„Proč je špatně, že ji Anori zabila? Chápu, že to není zrovna to nejmírnější řešení, ale kdyby utekla, mohlo by to celou válku velice negativně ovlivnit,“ ozval se Tren, který sice ležel se zavřenýma očima, ale očividně nás poslouchal.

„Z pohledu vojenské strategie to samozřejmě špatně není. A ani já jí to nezazlívám. Ale pokud se mi to dobře doneslo, chtěly ji čarodějky využít k tomu, aby zjistily, jak se dokázala sžít s hlubinou říše zatracených. Jak dokázala ovládnout její tvory a jak je dokázala vypouštět na povrch,“ oznámil nám Dante.

„Jsem připravena se zodpovídat za to, co jsem provedla. Ale neměnila bych. O záměru čarodějek vím a nesouhlasím s ním. Tohle jsou věci, které by měl kdokoliv vědět. Je jen dobře, že tyto schopnosti zemřely společně s ní,“ zavrtěla jsem hlavou.

„V tom máš pravdu, An. V tom tě podpořím,“ vstoupil do debaty Patrik.

„I já tě podpořím. Myslím si, že jsi neudělala nic špatného. A tvé vysvětlení beru jako velice rozumné. I když je mi jasné, že ten nejdůležitější důvod její smrti pro tebe bylo to, že ublížila Anthonymu,“ postavil se i Dante na mou stranu. Přikývla jsem.

„A co Ragar?“ zajímal se pak Dante. 

„To nevím,“ zalhala jsem pohotově.

„Ten nejspíš utekl, ale je to moje vina. Měl jsem ho ohlídat. Ovšem jakmile jsem zjistil, že Anori bojuje sama, nezkontroloval jsem ho a rovnou jí běžel na pomoc. Nejspíš ho někdo pustil,“ promluvil Tren. Jen jsem si nebyla jistá, jestli také lže, nebo si na jeho pomoc nepamatuje.

„Hm, z toho nemám radost, ale pořád je lepší, že se k nepříteli vrátil on, než Siriomis,“ přikývl Dante. Ještě chvíli se vyptával na detaily a pak nás nechal odpočívat. I Patrik se odešel najíst, když jsem ho požádala o trochu soukromí.

„Anori, jestli chceš po mě sex, tak tě musím zklamat. Na to nemám ani chuť ani energii,“ zabroukal Tren hned, jakmile jsme osaměli. Rozesmála jsem se, srandičky by mu šly. Většinou to byl on, kdo mě kvůli tomu přemlouval. Ale proto jsem o soukromí nežádala.

„Lásko, ty si pamatuješ, co se dělo po tom, co tě zranili?“ zeptala jsem se.

„Ne, jenom hroznou bolest, všechno ostatní mám v mlze. Vůbec nevím, co se s tebou dělo potom. Ani jsem nevěděl, že jsi Siriomis zabila,“ zavrtěl Tren hlavou.

„Ragar se opravdu vrátil ke druhé straně,“ řekla jsem tedy jen.

„Jak to víš? Obtěžoval tě nějak?“ ptal se hned Tren rozčileně.

„Ne, neobtěžoval. Ale očividně sledoval celý náš boj. A jakmile byla Siriomis po smrti, přišel mi na pomoc. Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych se udržela v kleče, když jsem měla rozdrcené koleno. Poskytl mi oporu, abych tě mohla vyléčit. Neměla jsem dost síly na to, abych to dokončila. Poslední kapku energie jsem použila k tomu, abych ti utlumila vnímání bolesti a poslala tě do bezvědomí. A pak jen vím, že jsem mu omdlela v náručí. Vzhledem k tomu, že jsme ale oba tady, nás tam musel nechat a odejít. Nic nám neudělal. Mohl mě velmi snadno zabít a tebe si odnést. Když jsem omdlela, přestala působit všechna ochranná kouzla, kterými jsem tě chránila. Dokonce i zásnubní prstýnek mi zůstal na prstě,“ povídala jsem. Tren chvíli mlčel a očividně o mých slovech přemýšlel.

„To mě překvapuje,“ řekl pak jen.

„Neřekla jsem to Dantemu. Jednak jsem chtěla, aby to vypadalo, jako že ho jeho strana osvobodila a on s nimi odešel. A taky nechci, aby měl před ostatními nějaké zásluhy. On si žalář zaslouží, za všechno, co udělal. Ale…očividně tě má opravdu rád. A možná se tě vzdal. Nevím, co si o tom mám myslet,“ povzdechla jsem si.

„Chápu, nemusíš to nikomu říkat. Stačí, že to vím já. A tím, že mě má rád, jsem si poměrně jistý. Tím pádem mě překvapuje, že nevyužil příležitosti. Ale pokud se vrátil ke své straně, jistě se s ním znovu dříve či později potkáme. A dozvíme se, proč to udělal. My dva ho můžeme ušetřit – vyměnit život za život. Ale není třeba aby měl takovou výsadu i od ostatních,“ rozhodl Tren.

„Dobře,“ přikývla jsem.

„A teď mě nech prosím chvíli spát. Jsem vážně hrozně unavený,“ zamumlal pak, prakticky už v polospánku.

„Jistě, drahý. Odpočívej,“ políbila jsem ho naposledy na rameno a nechala ho spát. Zabavím se s Patrikem, až se vrátí z oběda. Byla jsem rozhodnutá, že Trena budit nebudu, vypadal opravdu unaveně, a navíc dostával velké dávky tišidel. I přesto jsem ho musela ten den vzbudit hned dvakrát. Poprvé když přišli jeho rodiče. Juana brečela, ale oběma nám přála, ať jsme brzy v pořádku. Pak nás oba varovala před Airine a pověděla nám, jakou scénu tu předvedla. Zkazila by mi tím jejich milou návštěvu, kdybych to už neslyšela od Patrika. Tren vedle mě na to zabručel, že by se Airine měla vážně uklidnit, čímž se jasně postavil na mou stranu, z čehož jsem měla velkou radost. Juana s Razielem tu nezůstali dlouho. Chtěli nás jen vidět a přesvědčit se, že se uzdravíme. A tím jsem si byla poměrně jistá. Podruhé jsem ho budila, když nás přišel navštívit generál Kadashi a Nicoletta. Takovou návštěvu jsem opravdu nečekala. Ale ani oni nás nezatěžovali dlouhými a složitými rozhovory. Chtěli jen vědět, jak jsme na tom.

„Velmi mě zajímá, co se tam stalo, ale myslím, že byste oba ocenili trochu více klidu, nemám pravdu?“ usmál se generál. Tren kývl a zavřel oči. Nevím, co mu Teruo dal do té kapačky, ale Trena to dokonale uspávalo.

„Povídat můžu i já,“ usmála jsem se nazpět a spustila. Já byla v pořádku a ani mě netrápila nějaká zvláštní únava. Generál celé mé vyprávění přikyvoval a na konci stejně jako Dante, vyjádřil obavu z toho, že mě čarodějky za zabití Siriomis poženou k zodpovědnosti.

„I když já s vámi souhlasím, Anori. Byla nebezpečná a její útěk by mohl znamenat konec všeho. Byla by opatrnější, ale o to pro nás zákeřnější,“ řekl a tím tak byl dalším, kdo mě podpořil v tom, že jsem se rozhodla správně.

„Doufám, generále, že na to budete pamatovat i ve chvíli, kdy mě čarodějky předvolají,“ usmála jsem se.

„Jistě Anori, s mou podporou můžete počítat,“ uklonil se mi mírně, Nicoletta mi zamávala a oba odešli.

„Já se sice tvářím, jakože spím, ale ta narážka mi neunikla. A začínám se o tebe obávat. Co ti mohou čarodějky udělat, když tě předvolají kvůli zabití Siriomis?“ promluvil na mě Tren a donutil se kvůli tomu i otevřít oči. Pochopila jsem, že ho to celé velmi znervózňovalo. 

„Budou mě chtít potrestat. Ale nemyslím si, že by to bylo něco hrozného. Neodsoudí mě k smrti ani do vyhnanství. Jsem symbolem jejich nové éry. Mohou mě tohoto titulu zbavit, což by mě velmi mrzelo, ale chápu, že ve tvých očích by to nebyla žádná škoda,“ snažila jsem se to odlehčit.

„Nepřekrucuj moje slova, drahá. Nikdy jsem neřekl, že bych za to nebyl rád. Moc ti to přeji a jsem na tebe pyšný. I mě by mrzelo, kdyby tě tak potrestaly. Jen je to lepší než ty předchozí varianty,“ ohradil se hned.

„Já doufám, že nic takového by neudělaly,“ pousmála jsem se. 

„Doufáš? Takže si tím nejsi jistá? V takovém případě tě nikam jít nenechám,“ zavrtěl pak Tren hlavou.

„Copak budeš mít na výběr, broučku?“ natočila jsem se, abych na něj lépe viděla. Jako kdyby to snad mohl ovlivnit.

„Jistě, že budu mít na výběr. Pokud si mám vybrat, jsem rozhodně pro, abych byl potrestaný já a ne ty,“ zamračil se. To už jsem nevydržela a vytáhla se do sedu.
„Co prosím? To nemyslíš vážně, že ne? Nemůžeš přece vzít moji vinu na sebe a nechat se potrestat. U tebe by neotálely a klidně by tě mohly poslat do vyhnanství. Nebo hůř,“ zvýšila jsem hlas, protože jsem byla rozčilená. Jak mohl něco takového říct a tvářit se u toho tak vážně.

„Lepší mě než tebe,“ oznámil mi rozhodně. Já na něj jen zírala.

„To nikdy nedovolím. Za svoje činy si ponesu zodpovědnost já sama,“ zavrtěla jsem okamžitě hlavou.

„To není otázkou volby, drahá. Promluv si o tom s kýmkoliv dalším. Všichni ti řeknou to samé. Pokud by trestem mělo být něco takhle vážného, bude lepší, když se k tomu přihlásím já,“ stál si Tren za svým.

„Když odhlédnu od faktu, že je to nesmysl, vážně si myslíš, že nechat mě tu samotnou je ta nejlepší varianta, kterou můžeš udělat? Nedokážu bez tebe uřídit celou armádu. Nedokážu bez tebe dostatečně bojovat. Neochráním ani svůj vlastní život, natož někoho dalšího. Logicky mi z toho vychází, že obětovat zrovna tebe, není ten nejlepší nápad,“ cedila jsem skrz zuby argumenty.

„Lásko, ty si myslíš, že budou pokračovat nějaké boje a že se tvoje armáda úplně nerozsype, když tu nebudeš ty?“ zeptal se mě.

„Ano, nebojujete přece jen pro mě. Bojujete za svou svobodu. Nejen míšenci, ale všichni. Bojujete pro mír, pro život beze strachu. A to na mě přece nezáleží! Já jsem byla vyvolená k tomu, abych vám dala ten nejlepší možný nástroj – svou armádu. Ale mě samotnou nepotřebujete,“ trvala jsem si na svém.

„Já se o tom s tebou nebudu hádat. V tomhle mám pravdu já, i když ty to nikdy neuznáš,“ povzdechl si.

„Jaké štěstí, že já jsem prakticky zdravá a ty si na lůžku ještě nějakou dobu poležíš. Takže tvé plány pro sebeobětování ztroskotají právě na tom,“ vyštěkla jsem naštvaně. Kdybych mohla, odešla bych z místnosti. Ale neměla jsem tu nic, na čem bych mohla vítězoslavně odpajdat. A věděla jsem, že se sama pravděpodobně ani nezvednu do stoje.

„Nejsi zdravá, miláčku. Je mi jasné, že kdybys byla, tak tu dneska spím sám. Což znamená, že až tě předvolají, budeme oba pořád tady. A buď si jistá, že si zjistím, co tě může čekat. A když to bude moc, tak zasáhnu,“ ušklíbl se. Měl mě tak dokonale přečtenou, že ani nepotřeboval vidět moje myšlenky, aby věděl, v jakém jsem rozpoložení. Minimálně jsem se k němu mohla otočit zády. Alespoň na chvíli, než mě bolest v koleni zase donutí lehnout si na záda. Slyšela jsem, že si Tren ztěžka povzdechl, ale zůstal zticha a za chvíli spal. Vydržela jsem poměrně dlouho, než jsem se naopak otočila směrem k němu. Představa, že mi ho čarodějky seberou, byla hrozná. Samozřejmě vyhoštění nebyla smrt. Ale zůstala bych tu sama. Minimálně do konce války, než bych mohla odejít za ním. A to byla hrozná představa.
„Můžeš se zlobit, jak chceš, drahý. Ale tohle nikdy nedovolím,“ zašeptala jsem do ticha pokoje.

„Já zase nedovolím, aby tě potrestaly. Takže co s tím uděláme, moje malá čarodějko?“ vyděsil mě, když mi odpověděl. Očividně jsem trucovala tak dlouho, že se mezitím stihl probudit.

„Využiju svůj šarm k tomu, aby mi bylo odpuštěno,“ pokrčila jsem rameny, což Trena rozesmálo. I když smíchem to bylo jen prvních pár vteřin, po zbytek už spíš jen tiše bolestně úpěl. Budu se mu na to rameno muset podívat, vadilo mi, že trpěl.

„Myslím, že u Anori je to celkem dobrá strategie,“ zasmál se Patrik, který stále zůstával na hlídce, protože trval na tom, že jsme příliš zranitelní.

„Souhlasím,“ přikývl Tren s úsměvem.

 

*****

(Tren)

Probudila mě opět Anori. I když tentokrát ne schválně. Vydržel bych spát ještě dlouho, ale slyšel jsem ji vedle sebe sykat a moje zvědavost mě donutila zůstat vzhůru a otevřít oči, abych zkontroloval, co to provádí. Anori vedle mě na posteli seděla, tu zraněnou nohu měla lehce pokrčenou a přejížděla si nad kolenem rukama, které jí zářily zeleným světlem. Kouzlila. V tichosti mumlala potřebná slova, nejspíš mě nechtěla vzbudit. Ovšem celá léčba pro ni byla bolestivá, protože čas od času sykla a chvíli rozdýchávala bolest.

„Co to vyvádíš, srdíčko?“ zabroukal jsem, abych na sebe strhl její pozornost. Anori znovu zasykla a chvíli třepala ve vzduchu rukama. Věděl jsem, že jí to pomáhá ventilovat bolest, ale vypadalo to trochu komicky.

„Dobré ráno, lásko. Snažím se vyléčit si o něco víc to koleno, abych mohla začít chodit,“ odpověděla mi. Hmm, jako kdybych tuhle odpověď nečekal. 

„To ode mě tak rychle pospícháš pryč?“ zeptal jsem se žertem, ale zároveň mě vážně zajímalo, kam tak pospíchá.

„Právě naopak, drahý. Čím dřív budu pohyblivá, tím dříve nás oba pustí Teruo domů. Když bude vědět, že se o tebe dokážu postarat. A tak tě budu mít jen a jen pro sebe,“ usmívala se a pak se ke mně sklonila pro rychlý polibek. Původně jsem na ni chtěl být naštvaný, že tomu uzdravování nedá vůbec čas, ale tahle alternativa se mi velmi líbila. A tak jsem ji nechal pracovat a jen ji pozoroval. Anori toho po chvíli nechala a položila se na bok, čelem ke mně. Očividně ta léčba zabrala, protože ještě včera si takhle lehnout nemohla.
„A co ty, Trene? Bolí to?“ ptala se pak a jemně mě vískala ve vlasech.

„Bolí, jako čert,“ přikývl jsem. Bolest se téměř nedala vydržet. Teruo mi dával velké dávky tišidel a já tak vlastně prakticky celých 24 hodin denně prospal. Po tomhle mém prohlášení (tom hlasitém, i tom myšlenkovém) se Anori opět vytáhla do sedu, ale tentokrát jsem to byl já, koho léčila.

„Any, musíš být unavená po tom, cos dávala do kupy sebe. Nechceš si chvíli odpočinout?“ snažil jsem se ji zarazit.

„Trápí mě, že trpíš. Zkusím ti aspoň trochu ulevit. A pokud mě to vysílí, tak od toho jsem v nemocnici. Lehnu si a prospím se,“ nedala se tak snadno odradit. A já už neprotestoval. Opravdu to hrozně bolelo a jakoukoliv úlevu jen uvítám. Anori mi chvíli jen lehce kroužila nad ramenem a bylo vidět, že se soustředí. Ale ještě neléčila.

„Hmm, vypadá to, že možná vím, jak ti ulevit. Ale ta léčba bude asi bolet. Mám do toho jít?“ zeptala se. Odvodil jsem si, že to bude bolet jako blázen, když mě na to dopředu upozornila, ale pokud mi to zajistí, že mě Teruo bude moct přestat cpát tišícími léky, jsem ochotný to podstoupit. Přikývl jsem. Anori mě tedy opatrně vymotala z obvazu, dlouze stiskla tlačítko, které k nám mělo přivolat někoho z personálu a pustila se do toho. Že to bude bolet jako blázen bylo značné podhodnocení situace. Byl jsem připravený, ale ne na tohle. Nahlas jsem zasténal, a pak urychleně stiskl zuby a v rukou pevně chytil kraj postele. Proč to tak šíleně bolelo?

„Vydrž drahý, už jsem u problému. Jen malou chvilku a bude to dobré,“ mumlala konejšivě Anori. A měla pravdu. Jen chvilku na to bolest ustala. Odešla tak náhle, jako kdyby někdo luskl prsty. Úlevně jsem vydechl. Anori se předklonila a políbila mě na to zraněné rameno.
„Lepší?“ zeptala se mě.

„Mnohem, děkuju. Jsi skvělá,“ pousmál jsem se. A v tu samou chvíli vešel dovnitř Teruo.

„Budeme potřebovat čisté obvazy,“ oznámila mu Anori bez okolků. Teruo nás oba sjel pohledem. Anori na posteli prakticky klečela a moje rána vypadala mnohem menší, než předtím.

„S tebou se Anori vůbec nedá spolupracovat,“ založil si pak paže na prsou.
„Promiň, Teruo, ale sám jsi říkal, že si to koleno budu muset časem doléčit sama. Neviděla jsem důvod proč čekat a pracuji na tom rovnou. A Tren vedle mě celou dobu trpěl. Už jsem to nevydržela a musela se ti trochu vložit do práce. A dobře jsem udělala, protože tohle by si jinak žádalo reoperaci na sále,“ spustila hned Anori. Ale nezněla, jako že by se omlouvala. Teruo jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Zavolal sem pak jednu ze sester, aby mi dala čistý obvaz a nechal si od Anori napsat na papír, co se mnou provedla, aby měl kompletní zdravotní dokumentaci.

„Jinak ode mě nic nepotřebujete?“ ptal se pak.

„Vlastně ano, chci zkusit chodit,“ oznámila ještě. Teruo se ujal kontroly jejího kolene, ale uznal, že by to mohlo jít. A proto ji pevně chytil za ruce a pomohl jí se vytáhnout do stoje.

„Jak to vypadá?“ ptal se hned.

„Trochu to bolí, ale myslím, že to půjde,“ kývla Anori, a tak spolu s Teruem přešli místnost. Teruo ji celou dobu nepouštěl z pevného držení a já žárlil. Přesně proto jsem vždycky tak vyváděl, abych nikdy neskončil jako mrzák. Přesně kvůli tomuhle pocitu. Že já bych někde ležel neschopný pohybu a o moji ženu by se musel starat někdo jiný. Pomáhat jí v případech, kdy by byla zraněná nebo nemocná, protože já bych nemohl. I teď, i když jsem věděl, že je to jen dočasný stav, jsem se tím pocitem neschopnosti užíral. Anori si byla stále jistější ve svých krocích a všiml jsem si, že i Teruo trochu povolil sevření.

„Jde to skvěle, An. Myslím, že budeš velmi brzy jako rybička,“ chválil ji.

„Jen abys to nepřechválil,“ zasmála se moje snoubenka a vyčerpaně mu klesla do náruče.

„Chce to trochu času. Ale uzdravuješ se abnormálně rychle,“ chlácholil ji Teruo.

„Takže zpět do postele?“ zeptal se pak.
„Na chvilku ano. A pak bych ráda nahlédla do své dokumentace. Potřebuji si něco ověřit ohledně toho kolene,“ nadhodila mu. Teruo jí pomohl zpět na postel.

„Jak si přeješ, An. Stavím se tady za tebou za hodinu?“ nadhodil jí a Anori mu přikývla. A tak Teruo odešel a Any unaveně zavřela oči.

„Vyčerpalo mě to víc, než bych čekala. Ale je skvělé, že mi chůze jde. Trochu jsem se bála, že to bude větší problém,“ zabroukala.

„Hmmm,“ dostal jsem ze sebe jen. Chtělo se mi mlčet, ale věděl jsem, že Anori po mě vyžaduje alespoň malé reakce. Tentokrát mi to ovšem nevyšlo tak, jak jsem chtěl. Any byla hned vytáhlá na loktech a dívala se mi do tváře.

„Co se děje, lásko? Začalo to zase bolet?“ ptala se a přisunula se blíž ke mně.

„Ne, rameno je v pořádku. Prakticky to vůbec nebolí,“ zabručel jsem.

„Tak co se děje? Ty se zlobíš? Ale proč?“ krčila nechápavě čelo. Byla schopná z mého výrazu ve tváři poznat, jakou mám náladu. Jen tentokrát neznala ten důvod.

„Nic to není. Odpočiň si,“ zamumlal jsem a otočil od ní hlavu na druhou stranu. Otočit se k ní zády jsem nemohl, to mi rameno ještě nedovolilo.

„Miláčku, mluv se mnou. Vidím, že tě něco trápí. A nejspíš jsem to já. Ale tentokrát opravdu nechápu, co jsem udělala špatně,“ nedala se tak snadno odradit Anori. Zhluboka jsem si povzdechl. Občas bych vážně ocenil, kdyby si ze mě odpovědi nenutila. Přemýšlel jsem, co jí odpovím. Ovšem moje mlčení trvalo déle, než jsem si původně myslel.

„Dobře, neříkej mi to, když si myslíš, že to tak bude lepší,“ zahučela najednou vedle mě. A pak si po kolenou přelezla přese mě na druhou stranu postele. Teď mi ležela u zdravého levého boku, takže se ke mně mohla beze strachu, že mi ublíží, přitulit. Nevydržel jsem trucovat. Objal jsem ji a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Máš dost místa? Můžu se kousek posunout,“ nabízel jsem jí.

„Pokud ti to půjde, trochu místa uvítám. Ale vydržím i pokud by pro tebe posunutí bylo příliš náročné. Stejně ležím prakticky spíš na tobě. Vlastně… není to na tebe moc?“ strachovala se pak.

„Ne, tohle zvládnu,“ ujistil jsem ji a pak se trochu krkolomně a s pár bolestnými zaskučeními posunul na opačnou stranu postele. 

„Říkal jsi trochu. Nemusel sis se mnou úplně prohodit postel,“ smála se Any. Její smích byl trochu jako balzám na moje poraněné ego.

„Z téhle strany tě teď zrovna budu mít raději. A něco pro to vydržím,“ pousmál jsem se. Anori pak na dvacet minut usnula. Vzbudila se jen pár minut předtím, než pro ni znovu přišel Teruo. Ten ji opět vytáhl na nohy a jemně ji jistil, když s ním šla na pokoj lékařů nahlédnout do dokumentace. A já tu tak byl chvilku sám. Patrik si totiž odskočil pro kávu. Promnul jsem si to zraněné rameno. Pořád to trochu bolelo a táhlo, ale oproti předchozímu stavu, to byla úplná balada. Tušil jsem, že mi Teuro teď bude moci významně snížit dávky tišidel. Bez klepání někdo rozrazil dveře do našeho pokoje. Vstoupila pro mě neznámá žena, ale podle aury to byla čarodějka. Ne nějak silná, ale možná jsem měl trochu zkreslený pohled na věc díky tomu, že jsem už poměrně dlouho vedle sebe vnímal Anorinu auru. Vedle ní vypadal jako břídil téměř každý, a to včetně mě. 

„Vyvolená je kde, míšenče?“ štěkla na mě. Takže i ona si zjišťovala, co jsem za rasu. A usoudila, že se mnou může zametat, když jsem jen míšenec. Rozhodl jsem se to prozatím ignorovat. Byl jsem přece jen zvyklý, že se mnou všichni jednali hůř než s ostatními rasami.

„Na zdravotní vycházce a zkontrolovat svou zdravotní dokumentaci. Předpokládám, že se každou chvíli vrátí,“ odpověděl jsem.

„Co od ní chcete? Počkáte nebo mám něco vyřídit?“ nabídl jsem pak, když bylo dlouho ticho.

„Já na nikoho čekat nebudu. Ale ani tobě nehodlám vykládat záležitosti kolem vyvolené,“ odsekla mi. To už jsem nevydržel. Zdravou rukou jsem se chytil za madlo nad sebou a vytáhl se do polosedu.

„Jsem Tren Anthony Natori, jednak ochránce a také snoubenec naší vyvolené. Navíc jsem hlavní velitel její armády. A jelikož vyvolená není podruhé plnoletá, stále za ni právně zodpovídám. Myslím, že jsem ten nejvíce povolaný, komu byste mohla říct cokoliv, co se týká vyvolené,“ zvýšil jsem trochu hlas. Rozčilovala mě, jak se ke mně chovala. Po tomto prohlášení si mě čarodějka změřila důkladně pohledem a pak naklonila hlavu do strany.

„Hm, zvláštní. Čekala jsem něco trochu víc. Jsi poměrně obyčejný na to, kolik významných funkcí kolem vyvolené vykonáváš,“ okomentovala to poté i nahlas. Co prosím? Nejspíš si všimla, že jsem překvapeně zamrkal, protože jsem nečekal takovou osobní urážku. Ušklíbla se.

„Dobrá tedy, pane Natori. Naše vyvolená je tímto předvolána před čarodějnický tribunál, aby se zpovídala ze zabití Siriomis. Bude se zpovídat z toho, proč ji nevydala vyslanému démonovi, který ji měl dovést k nám. A proč ji při boji nezajala, ale zcela zničila. Pokud nebude mít pro tribunál dostatečné odůvodnění, čeká ji v případě nejvyššího trestu zbavení všech titulů čarodějky a vyhoštění mimo tuto dimenzi. Jako její opatrovník samozřejmě můžeš její místo zastoupit,“ oznámila pak formálně a bez dalšího mrknutí se otočila na patě a odešla. A v tu chvíli dovnitř vešel Patrik, kterému šla za paži zaklesnutá Anori. Pochopil jsem, že je to kvůli podpoře.

„Co se děje lásko? Kdo to byl?“ ptala se mě hned Anori a nechala se odvést ke své nové polovině postele. Jakmile se usadila, podal jí Patrik z tácu dva kelímky s kávou. Jeden z nich byl očividně určený pro mě, protože chvíli foukala a pak mi ho vtiskla do zdravé ruky.
„Drahý?“ připomněla se mi, že jsem se ještě nedostal k odpovědi.

„Byla od čarodějek. Přišla tě předvolat před tribunál za zabití Siriomis. Budeš muset vysvětlit proč jsi ji nevydala tomu démonovi a proč jsi ji znovu nezajala, ale místo toho ji zabila. A pokud tě shledají vinnou, mohou tě zbavit všech titulů a dokonce vyhostit,“ hlesl jsem nakonec.
„Cože?“ byl Patrik okamžitě na nohou.

„Hm,“ zabroukala Anori a srkala svou kávu.

„Hm? Chtějí tě vyhostit a ty řekneš jen Hm?“ otočil jsem se k ní a jen nevěřícně třeštil oči. 

„A co mám říkat jiného? Já mám dobrý důvod, proč jsem ji zabila. A mám taky dobrý důvod, proč jsem ji nevydala Aidenovi. A zatřetí jim hodlám vyčíst, že ji chtěly zpět jen proto, aby se od ní naučily ovládat hlubinu říše zatracených. Nevěřím tomu, že mě potrestají. A pokud ano, tak je to moje zodpovědnost a přijmu ten trest,“ odpověděla s klidem.
„O tomhle jsme se už bavili Any. A pokud tě vyhostí, ten trest na sebe beru já,“ zamračil jsem se.

„Na to nemáš právo, Trene!“ vykřikla Anori.
„Právě, že mám. Nejsi ještě podruhé plnoletá. A já za tebe jako tvůj ochránce zodpovídám. Takže tenhle trest půjde na mou hlavu,“ zavrtěl jsem hlavou, abych ji vyvedl z omylu.

„Doufám, že si na tohle čarodějky nevzpomenou. Nemůžeš přece jen tak vzít na sebe takový trest! Který je navíc za moje činy!“ rozčilovala se Any, ale zároveň měla oči zalité slzami, takže to tolik nevyznělo. 

„Řekl jsem jí, že jsem za tebe zodpovědný. A že vezmu na sebe tvůj trest byla jedna z variant, které mi naznačila,“ informoval jsem ji hned.
„COŽE?! Proč jsi to udělal! Proč ses k tomu přiznával!“ zaječela na mě. Už dlouho jsem ji neviděl takhle moc rozzuřenou. A že už byla kolikrát nepříčetná. Její křik k nám přilákal z chodby i Terua. Ten přehlédl situaci, zjistil, že zdravotně se nikomu z nás nic neděje, tak se jen zmateně otočil k Patrikovi, který mu šeptem rychle vysvětloval, co se stalo.

„Anori, nemůžeš se nechat vyhostit. Tvoje přítomnost v téhle dimenzi drží válku celkem v ústraní. Jakmile by se zjistilo, že se sem nesmíš vrátit, vypuknou boje ve všech městech. Nepřítel na nás jistě okamžitě zaútočí. Bojí se tě a tvoje přítomnost je nezbytná pro to, abys je udržela jen na bitevních polích,“ přidal se Teruo na moji stranu. Přikývl jsem a usrkl kávu. Byla výborná, očividně ji Anori vařila na pokoji lékařů a nebyla z automatu.

„Ale když to nebudu já, tak to bude Tren. A já tu odmítám být bez něho. A odmítám, aby byl potrestaný namísto mě. To přece nedává žádný smysl,“ teď už plakala.

„Any, třeba se to ještě povede vysvětlit, a nebude potrestaný ani jeden z nás,“ broukal jsem chlácholivě, protože mě bolelo vidět ji takhle nešťastnou. Ale stejně jsem byl pevně rozhodnutý, že Anori potrestat nenechám. Nechat se vyhostit byla sice hrozná představa. Obzvlášť proto, že Anori by za mnou nesměla až do konce války. Ale všechno bych snesl raději, než aby to bylo naopak. A navíc měl Teruo pravdu. Jakmile by se rozkřiklo, že ji čarodějky vyhostily z této dimenze, boje by byly okamžitě úplně všude, velká města nevyjímaje. Anori je svou přítomností opravdu držela zpátky. Přivinul jsem si plačící Anori pevněji k boku a jemně ji hladil po vlasech. Bohužel jsem ji nemohl obejmout, protože pravou ruku jsem pořád ještě nebyl schopný úplně používat. Ale Anori to bylo zrovna teď jedno. Zabořila mi tvář do prsou a usedavě se rozplakala. Podíval jsem se na Patrika s Teruem. I oni byli smutní z toho, že je Anori takhle nešťastná. Ale stále na nich bylo vidět, že souhlasí se mnou.