Všechno nejlepší k narozeninám, Kuroki! Myslím, že tento díl se ti bude líbit. Bylo pozdní odpoledne a já seděla ve své ordinaci. Naproti mně seděl Dante a chtěl znát odpovědi, které jsem mu nechtěla dát. Ptal se na Trena, jak to teď spolu máme a já sama byla naprosto neschopná určit, co vlastně chci. Dneska ráno jsem Trena opět seřvala za to, že jsem ho podezřívala z nevěry. A on se mi nepřiznal, ale ani se nijak zvlášť nebránil. Jen řekl, že by mě nikdy nepodvedl. „A řekl ti tedy kam chodí?“ zeptal se Dante nahlas a dal mi tak najevo, že moje myšlenky nejsou soukromé. Občas jsem zapomínala, že na něj naše obrana nefungovala. „Nezeptala jsem se. Práskla jsem za sebou dveřmi a odešla do školy,“ zamumlala jsem. Dante si unaveně promnul spánky a vypadal, že mi dá kázání, když se bez klepání rozrazily dveře a dovnitř vletěl rozčilený Patrik. „Už toho mám tak akorát dost Anori. Kdy hodláš vzít Trena zpátky na milost? Kdy mu hodláš odpustit? Tohle je naprosto neúnosná situace!“ zahřměl. Se...
Takže, hlásím se s pokračováním, které je celé věnované především Soubi k jejím 18. narozeninám. Všechno nejlepší! Ale kdyby to náhodou četl i někdo z venčí, protože tento díl byl vytvořen v koprodukci s Kuroki, přeji vám příjemné počtení. Takže vzhůru do dílu plného nečekaných zvratů a objevů, bohužel se to sem nevejde celé, takže to sem nahážu po částech: . . (Tren) V poslední chvíli zachytím Anori, která se odporoučela k zemi. Průchod mezi dimenzemi je vždycky náročný a pro ni je to teprve druhý přechod. Ani já na tom nejsem nejlépe, oslabilo mě to, ale už jsem trochu zvyklý. Pohlédnu jí do tváře. Tohle vypadá, že se jen tak neprobudí. Shlédnu dolů do příkrého kopce, pod kterým se ještě několik kilometrů táhne pás lesa. Tak tohle s ní v náručí nikdy nesejdu. Mám jen dvě možnosti. Buď tu s ní počkám, než se probudí, ale to je moc riskantní a navíc bude brzy tma. Druhá možnost je, že s ní poletím. To bude také náročné. Jednak mě přechod oslabil a taky je to dost daleko. Radši poletím....
Gomene, gomene, gomene...vím, že mám poslední dobou hrozně zpoždění, al vůbec nestíhám. Budete se mnou muset mít trochu trpělivosti, než se všechno uklidní. Doufám, že mě za tenhle díl moc neukamenujete a necháte mi tu komentář: . . Něžné polibky, jemné objetí a krásný melodický hlas šeptající moje jméno. Jaké hezčí probuzení jsem si mohla přát? Tren si zvykl mě ráno budit. Ze začátku se mi nechtělo, ale zvykla jsem si. A když by vás navíc někdo budil takhle krásně, jako Tren budil mě, nevadilo by vám to ani kdyby byly 3 hodiny v noci. Tren musel jít do práce a já zůstala doma. Sedla jsem si před zrcadlo a stříhala si vlasy. Dlouhé mahagonové kadeře padaly k zemi, kde se svíjeli do spirál, jako nebezpeční hadi. Měla jsem je až moc dlouhé. Nechala jsem se trochu unést, protože když jsem skončila, vlasy jsem měla sotva někam po lopatky. Ouha, doufám že z toho nikoho neklepne. Stejně za to může Tren, kdyby mi dovolil chodit do práce, rozhodně by mi nezbyl čas dělat takové blbosti. J...
Komentáře
Okomentovat