Všechno nejlepší k narozeninám, Kuroki! Myslím, že tento díl se ti bude líbit. Bylo pozdní odpoledne a já seděla ve své ordinaci. Naproti mně seděl Dante a chtěl znát odpovědi, které jsem mu nechtěla dát. Ptal se na Trena, jak to teď spolu máme a já sama byla naprosto neschopná určit, co vlastně chci. Dneska ráno jsem Trena opět seřvala za to, že jsem ho podezřívala z nevěry. A on se mi nepřiznal, ale ani se nijak zvlášť nebránil. Jen řekl, že by mě nikdy nepodvedl. „A řekl ti tedy kam chodí?“ zeptal se Dante nahlas a dal mi tak najevo, že moje myšlenky nejsou soukromé. Občas jsem zapomínala, že na něj naše obrana nefungovala. „Nezeptala jsem se. Práskla jsem za sebou dveřmi a odešla do školy,“ zamumlala jsem. Dante si unaveně promnul spánky a vypadal, že mi dá kázání, když se bez klepání rozrazily dveře a dovnitř vletěl rozčilený Patrik. „Už toho mám tak akorát dost Anori. Kdy hodláš vzít Trena zpátky na milost? Kdy mu hodláš odpustit? Tohle je naprosto neúnosná situace!“ zahřměl. Se...
Tak se vám opět hlásím s dalším dílkem. Protože tamten byl opravdu hroznš useknutý (uznávám), napsala jsem tenhle super dlouhý díl, aby se mi do něj všechno vešlo. Doufám, že si čtení užijete a necháte mi tu komentík: Meerlaten, nejčastěji muž, má chránit své svěřence přes scestím. Aby mu tento velmi nelehký úkol byl usnadněn, dostal do vínku pár vlastností, které mu to usnadňují. Dokáže číst jejich myšlenky, s určitou jistotou ví, kde se nachází a také má cosi, nazvěme to vizí. Když se jeho svěřenci stane něco velmi, ale opravdu velmi špatného bude mít jakési vidění, které mu napoví, že je něco špatně a on by se měl pídit po tom, co je špatně. A přesně takový pocit mě probudil. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a sháněl se po Anori. V pokoji nebyla, vyběhl jsem tedy na palubu, ale i tam jsem ji hledal marně. Když ostatní zpozorovali moje zběsilé pátrání, přidali se. Ale ani v takhle vysokém počtu jsme ji na lodi nenašli. Co nepochopila na tom, že nemá nikam chodit sama? Kde ji ta...
Přináším další pokračování :) . . Vzbudilo mě, když Tren ráno vstával. Ono popravdě bylo nemožné vstát, aniž by mě vzbudil, když jsem mu ležela na hrudníku. "Lásko, vyřídil bys Patrikovi, že dnes musím do školy, aby na mě počkal?" mumlala jsem z peřin. Bylo brzké ráno a já ještě minimálně další dvě hodiny vstávat nemusela. Tren se zasmál. "Hlavně, abys počkala ty na něj," políbil mě na tvář a odešel dolů na snídani. Já znovu tvrdě usnula, vůbec jsem nepostřehla, kdy Tren odešel do práce. Vzbudilo mě až řinčení budíku. I já tedy vstala a udělala si rychlou přípravu do školy. Když jsem vyšla z domu a zamykala vchodové dveře, Patrik na mě opravdu čekal na zápraží. "Ale copak? Dnes mě výjimečně vezmeš s sebou?" zeptal se a sledoval mě přimhouřenýma očima. "Patriku omlouvám se. Vážně mi to nedošlo. Tím, že jsem se přemístila, jsem na doprovod úplně zapomněla," začala jsem se hned omlouvat. A i když jsem si nemyslela, že bylo nutné, aby byl naštvaný, c...
Komentáře
Okomentovat