Sestřenka

Tak mám tu další díl:

Probudí se ve tmě. Nikde nic. Než začnu panikařit uslyším vedle sebe Trena. ,,Už si se vzbudila?" ,,Co se stalo?" odpovím na otázku otázkou a přemýšlím, jak to, že mě nebolí hlava, musela jsem sebou určitě švihnout. ,,No omdlela jsi a pak někdo zabouchl a zamkl dveře. Je to sice stará bouda, ale je stabilní. Ty dveře nejdou vykopnout a není tu nic, čím bych je mohl vypáčit." Vysvětlí mi rychle Tren a pomůže mi vstát. ,,Trpíš klaustrofobií?" ,,Ne" odpovím popravdě ,,jen se mi udělalo nějak nevolno." Poslepu přejdu ke dveřím a vezmu za kliku. ,,Já už to zkou…" řekne Tren a zůstane vyjeveně stát na místě. Dveře se totiž tiše a lehce otevřely. ,,To není možný, jak si to udělal?" zeptá se mě, stále neschopen se pohnout. ,,Jen jsem vzala za kliku." Řeknu s úsměvem a podívám se ven. Je tam tma jak v pytli. ,,Kolik je hodin?" zeptám se a otočím se směrem dovnitř. ,,Je půl dvanáctý." Odpoví Tren a podaří se mu rozžehnout lucernu. Konečně aspoň trocha světla. ,,Půjdeme dolů nebo zůstaneme tady?" zeptá se mě s úsměvem. Moc dobře tuší odpověď, ale přesto se zeptá, bídák jeden! ,,Zůstaneme tady, neriskovala bych cestu dolů po tmě." řeknu nakonec, i když jsem plánovala tu radost mu neudělat a zavřu zase dveře. Tren položí lucernu na stůl a přehodí přes mrtvou dívku deku. ,,Bude se nám líp spát, když na ní neuvidíme." ,,Díky." řeknu vděčně, asi bych opravdu jinak nezabrala, zachumlám se do bundy a ve chvíli spím.

*****

Probudím se celkem pozdě, ale všude kolem mě je stále tma. Podívám se na mobil. Signál sice nemám, ale vše ostatní zatím funguje. Všimnu si času, je 9:43. To je dost divné, mělo by být už dávno světlo. ,,Nejsou tu okna, proto je tu tma." Ozve se Trenův hlas z druhé strany místnosti. Občas mi přijde, že mi snad čte myšlenky. To mě přivádí zpět k myšlence, že jsem včera chtěla tu nástěnku prohodit oknem, no v tuhle chvíli dost neuskutečnitelný nápad. ,,Tak vyrazíme?" zeptá se Tren a začne se zvedat. ,,Jasně hlavně rychle odtud." Řeknu a vypálím ke dveřím. Vzápětí ležím na zemi a Tren se hlasitě směje. ,,Koukám, že dveře zase nefungujou!" vysouká ze sebe v záchvatech smíchu. Předkloním se, abych se narovnala, ale v tu chvíli se rozletí dveře a já dostanu další ránu do hlavy. Tren se svalí vedle mě a rozdýchává další záchvaty smíchu. Ve dveřích se objeví blonďatá hlava našeho poručíka Kima. ,,Jste v pohodě?" zeptá se a prohlíží si střídavě mě a Trena. ,,Nic, jenom si právě zranil policejní ředitelku a jejího zástupce si asi zabil smíchem" odpovím mu, když si všimnu Trena, který se vedle mě kroutí v další salvě smíchu. ,,Aha" řekne s úsměvem Kim ,,vám se, Anori, omlouvám a Trena nebude žádná škoda. ,,Hej" vykucká ze sebe Tren a konečně se uklidní, aby se okamžitě zase rozchechtal. ,,Neměli bychom zavolat na psychiatrii?" zeptá se s obavou v hlase Kim. ,,Já myslím, že nebude potřeba, snad to časem rozdýchá." Odpovím a s Kimovou pomocí vstanu. Vyjdeme z chatky a nastoupíme do policejního auta. Hned za námi nastoupí i Tren. Podívám se z okýnka a vidím hned několik policejních aut. ,,Co je?" zeptám se a nechápavě pohlédnu na Kima. Ten můj výraz pochopí a začne rychle vysvětlovat. ,,no dlouho jste se nevraceli a na vysílačku jste taky neodpovídali, tak jsme měli strach, že se vám něco stalo. Navíc jsme pak našli vaše auto stát pod kopcem." Vysvětluje rychle. ,,Měli jsme menší kolizi s benzínem a pak s dveřmi." Řekne na to Tren, který se už doopravdy uklidnil. ,,Aha" oddychne si Kim a vyrazíme zpátky na stanici.

*****

Zastavíme před mým domem. Zmateně pohlédnu na Kima. ,,Tady teda není policejní ředitelství." řeknu mu. ,,Já vím, ale přijela ti sestřenice." Oznámí mi Kim s hned jak vystoupím se rychle rozjede, asi abych se už nemohla na nic zeptat. Hm sestřenka, zajímalo by mě, jak o tom ví. Pomyslím si kysele. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do domu. Zůstanu stát v hale a zmateně se rozhlédnu. Jsem vůbec ve správném domě? Jdu se podívat na číslo na dveřích. Jo, jsem správně. Znovu se nevěřícně rozhlédnu po domě. Moje sestřenka je sice trochu blázen, ale tohle jsem nečekala. Všude po domě jsou rozvěšeny masivní nachové závěsy, všude je spousta kýčovitých věcí a ode dveří mě vítá její malá west teriérka Inu v psích růžových šatičkách. Mia nikdy nic neřešila, prostě si vždy udělala vše podle sebe. Tohle ale přehnala! Ať si hyzdí svůj dům. Z naštvání mě rychle vytrhne úžasná vůně, linoucí se z kuchyně. Zavřu oči, abych neviděla ten bordel a po čichu a hmatu dojdu do kuchyně. U plotny stojí Mia a dělá moje oblíbené palačinky s čokoládou a skořicí. Asi se rozhodla si mě usmířit. No myslím, že se povedlo. Ono se na ní vlastně ani nejde zlobit. Vždycky když něco provede dokáže to tak krásně vyžehlit. ,,Ahoj Mio!" pozdravím jí a jdu si sednout ke stolu. ,,Ahoj Anori!" otočí se Mia od plotny. Do očí mě hned praští její světle růžová ofina. Ta holka je fakt blázen. ,,Připravila jsem ti palačinky, tyhle máš ráda ne?" zeptala se Mia a hned pokračovala, aniž by počkala na odpověď, no jo celá Mia. ,,Mám tě pozdravovat od mámy, jo a taky jsem ti přivezla pár pěkných kousků na sebe, musíš si je hned všechny vyzkoušet, ale neboj já ti s tím poradím, kdyby se ti to nelíbilo, můžeme spolu vyrazit a sehnat něco lepšího…. Takovýhle monolog pak pokračoval. Přestala jsem Miu poslouchat asi někde v půlce, to se fakt nedalo. Už mě z ní brněla hlava. Šla jsem si proto lehnout dřív než obvykle. Mia sice trochu brblala, ale nakonec mi popřála dobrou noc a pokračovala ve svém monologu. Ona nepotřebovala diváky. Mluví nejradši sama, dokonce i ve spaní!

*****

Křik, pláč, prosby. A samozřejmě smích. Už zase. Křik zesiluje, je to ženský křik. Něco zakňučí a křik se mění v hysterii. A pak záblesk.

Probudím se, úplně zpocená. Zase ty hrozný sny. Zachvěji se. Je tu docela zima. No jo dveře jsou dokořán, ale řekla bych, že jsem je zavírala. Přehodím přes sebe svetr a jdu se podívat po domě. Třeba je někde otevřené okno a dveře se otevírají průvanem. Najednou do něčeho šlápnu. Je to mokré. Rozsvítím, abych zjistila, co to je. Podívám se na zem a vidím červenou kaluž. Že by šťáva? Pak mi dojde, co to je a udělá se mi špatně. Je to krev! A ta kaluž není jedna, je jich tu víc. Rychle seběhnu dolů do přízemí, tam mě totiž krvavá stopa zavedla. K mojí aspoň malé úlevě to nevede do sklepa, ale do obývacího pokoje. Dojdu tam a se strachem čekám, co najdu. Kaluže krve se stále zvětšují. A pak ve mně zatrne. Na koberci leží Inu, celá zkrvavená a samozřejmě už docela dlouho mrtvá. Hned vedle je pohozená růže. Jen letmo si všimnu její krásně rudé barvy, taková se asi těžko shání. ,,Mio?! Mio!" začnu už docela s pořádným strachem volat svojí sestřenku. Nic. Proběhnu celý dům, ale Mia nikde. Prostě zmizela.