To nikdy neskončí?

Tváře, všechny ty tváře, ta bledá kůže, mrtvé oči; těla, ta těla, ty nepřirozené ztuhlé pozice a krev, všude jen krev. Smích, ten strašlivý smích a křik, až tuhne krev v žilách a pak kroky, jeden, dva, tři, stále se zrychlují a zase ten smích. Další a další výkřiky zděšení. Někdo běží, nejisté kroky a padá. O co zakopl? Tělo, je to tělo a další, další a tamhle další. A vzadu temný stín a zase ten smích. Směje se, čemu? Snaží se vstát, nejde to, všude je krev. A najednou záblesk. Co se to zalesklo? Čepel, byla to čepel. A pak poslední výkřik. Tělo, padá k zemi, aby už nikdy nevstalo. Snad jeho duše najde klid. Zase ten smích. Stín se přibližuje ke světlu. A záblesk, letí další čepel, která nachází svůj cíl.

Probudím se s výkřikem. Rychle oddechuj, srdce mi bije jak o závod. Jen sen byl to jen sen. říkám si sama sobě. Pohledem na budík zjistím čas. 5:14. No stejně bych za minutu musela vstát. Dojdu do koupelny, kde si opláchnu zpocený obličej. Měla bych si vzít dovolenou, jinak mě už z toho asi klepne. Ty případy jsou otřesné, proč se to stává zrovna tady, proč zrovna tady musí řádí šílenec, který zabijí lidi napotkání. Tenhle měsíc jich už bylo 25. To je neuvěřitelné číslo. S těmito myšlenkami do sebe naházím snídani a vyrazí do práce, směr policejní ředitelství Scarten City.

*****

,,Anori!" probudí mě ze zamyšlení hlas mého kolegy Trena. ,,Co?" odpovím a přemýšlím, jak dlouho jsem ho nevnímala . ,,Poslouchala si mě posledních 15 minut?" zeptá se mě nabroušeně. ,, Ne." Přiznám se a sklopím oči, nechci se hádat, ne dneska. Už se nadechoval, aby začal s kázáním, když v tom do mé kanceláře vtrhla Clare, místní doktorka, která neměla tolik rozumu, aby odsud už dávno odešla. Scarten City je malé městečko na severu Kanady. Většina lidí ani neví, že vlastně existuje. Clare zde vede vlastní ordinaci a pomáhá v nemocnici. Což u ní ale nechápu, pomáhá na patologii. Mezitím co jsem byla ponořená do svých myšlenek se Clare vydýchala a uklidnila alespoň natolik, aby mohla souvisle mluvit. ,,Co se děje Clare?"zeptám se jí uklidňujícím hlasem. ,,Tam, tam venku, je….další mrtvá! Ona tam…tam." Dostala ze sebe Clare než se dala zase do pláče. Mezitím, co jí Tren utěšoval, mi hlavou proudil tok myšlenek: Zase další mrtvá! To snad nikdy neskončí? Proč se to děje zrovna tady? Začala jsem si pokládat stejné otázky jako ráno.Otočila jsem se směrem ke Clare. ,,Clare"promluvila jsem na ní opatrně ,,a kde je?" ,,Há..jovna" dostala ze sebe nakonec. Vyměnili jsme si s Trenem pohled. Pro ostatní naprosto nepřesný polohový údaj, ale pro nás to bylo, jako by nám zadala přesné souřadnice. V našem okolí je jen jedno místo, kde je jaká hájovna. Vysoko nad městem jsou pískovcové skály, obklopené divočinou. Nikdo tam nechodí, proto se jim říká Blank Stones. A úplně nahoře, za hustým příkrovem větví, se schovává malá hájovna. No, ono se to ani nedá nazvat hájovnou, spíš starou rozpadlou boudou, ale místní si oblíbili slovo hájovna. Clare jsme předali našim pracovníkům a sami jsme se vydali na Blank Stones.

*****

,,Počkej na mě!" vydám ze sebe už po hodinové cestě do kopce. Technika stávkuje, došlo palivo, a tak jsme museli jít pěšky. Tren byl asi 10 metrů napřed a plný energie. ,,Můžu tě nést, jestli chceš." Dobírá si mě, ale zastaví se a počká. Ještě 10 minut a jsme na místě. Stojíme před hájovnou. Podívám se na Trena a vezmu za kliku. Dveře se se zaskřípěním otevřou. Vstoupíme dovnitř a hned vidíme tělo. Je to dost hrůzný pohled, ale za tolik let práce si jeden zvykne. Je to ještě mladá holka. Pomyslím si. Uslyším povzdech a otočím se. Tren si prohlíží nástěnku. ,,Ještě nám tu nechal vzkaz." Řekne cynicky a ustoupí směrem k mrtvé. Moc jsem ho nepochopila, tak přejdu k nástěnce. Mezi spoustou starých novinových výstřižků je krví napsán vzkaz: POMOHL JSEM JÍ NALÉZT KLID! Krev mě začne vřít. Tohle snad nemyslí vážně! Ten vrah je fakt psychopat. Otočím se od toho vzkazu, jinak bych tu nástěnku prohodila oknem a jdu za Trenem. Přesně jak jsem sčekala. Pomyslím si. Mrtvá má na sobě stejné znaky, jako všechny ostatní oběti z téhle série vražd. Vlasy rozprostřené do všech stran, v očích děs. Ani se neobtěžuje jí je zavřít. Oběť je nahá, v srdci má velkou bodnou ránu a všude po těle spoustu divných znaků, které se nepovedlo ještě nikomu rozluštit. ,,Ten vrah je psychopat." Pronese Tren mojí dřívější myšlenku nahlas. ,,A vsadím se, že nikde nenajdeme ani otisk, ani vlas, ani částečku kůže, jako obvykle." dodá k tomu. Asi bude mít pravdu. Nikdy se nic takového nestalo, aby se nenašel jediný důkaz, až teď. Policie je naprosto bezradná. Najednou se mi udělalo nějak špatně. Začnu se jakoby propadat do tmy. Slyším smích, přesně takový jako je v mých snech, tedy spíš nočních můrách. Slyším ránu a výkřik a ….

*****

Vidím Anori, jak padá k zemi. Běžím k ní, abych jí chytil. Právě včas, aby se neuhodila do hlavy. V tom se začne až nepřirozeně rychle šeřit. Najednou se zabouchnou dveře a se strašlivým chechotem se otočí klíč v zámku.

no je to taková první povídka, kterou jsem zveřejnila, takže nic moc, tak se pokuste být shovývavý , ale ne, beru jakékoliv připomínky.