Že by řešení?

S mírným zpožděním ale přece sem dávám další pokračování povídky, hezké počtení XD :

,,Anori, vážně si nic neviděla ani neslyšela?" ptá se mě už asi po sté Tren. ,,Ne, neviděl a ani neslyšela, prostě jsem spala, proč to nechceš pochopit?"odpověděla jsem mu hlasitěji než jsem chtěla. Ale už mě štve, hučí do mě, jako kdybych byla idiot. Tren si povzdechl, sedíme tu už 2 hodiny a stále nemáme žádnou stopu, žádné vodítko, prostě nic. ,,Dobře Anori, já ti věřím. Ale když si sešla dolů a našla Inu" na chvilku se odmlčel, ale hned pokračoval ,,tak si určitě něčeho všimla." ,,No…" začala jsem, chtěla jsem totiž říct, že nic zvláštního, ale pak jsem si vzpomněla. ,,ten vrah byl u mě v pokoji a Inina krev vedla od mého pokoje do obýváku." Dořekla jsem a sledovala Trenův nechápavý výraz. ,,To chceš říct" promluvil po chvilce ,,že vrah byl u tebe v pokoji, ale nic ti neudělal a pak zabil psa a unesl tvojí sestřenici?" zeptal se tak rychle, že jsem musela chvilku přemýšlet, co tím vůbec myslel. ,,Jo, přesně to se ti snažím říct." Jeho zvednuté obočí vystřídal starostlivý výraz a vypadal, jako že bude volat blázinec. ,,Vzpomeneš si ještě na něco?" zeptal se nakonec unaveně a svěsil hlavu. Hovor do blázince se asi odkládá. ,,No ještě, že vedle Inu ležela růže, taková hezky červená…" zasekla jsem se, když jsem zpozorovala, jak Tren hlavu zase rychle zvedl a podíval se na mě. ,,Jaká růže?" zeptal se a přešel, no spíš přeběhl ke svému pracovnímu stolu. ,,No jaká asi, prostě růže, kytka." Vysvětluji mu pomalu. Asi dost dobře nechápu co po mě vlastně chce. ,,Poznala bys jí?" zeptal se zase a rozložil přede mě katalog s obrovským množstvím různých červených růží. ,,Ale,…." Začala jsem, ale rychle jsem zmlkla. Její barva mě zaujala už v noci, takže by nemuselo být tak těžké jí najít. Rychle jsem očima přelétla jednotlivé obrázky a zastavila se u té nejbarevnější. ,,To je ona." Řekla a jsem a svoje slova jsem potvrdila ukázáním.,, Super, to nám pomůže, musíme obvolat všechna květinářství….." ,,Počkej!" zarazila jsem ho rázně. Zasekl se a sledoval mě se sluchátkem u ucha. ,,Ty mě tady nejdřív vyslýcháš jako idiota a pak budeš hledat nějakou blbou kytku místo Mii?" vyčetla jsem mu dost ostře. Tren se chvilku nechápavě díval a pak mě odzbrojil svým smíchem. To se jako směje mě? Nebo čemu? ,,Hahaha, Anori, tak zaprvé ty nejsi idiot a zadruhé ta kytka není blbá, pomůže nám najít tvojí sestřenici." Odpověděl mezi smíchem. ,, A to chceš tu kytku jako vyslýchat?" zeptala jsem se nevěřícně a přemýšlela, jestli do toho blázince nemám nakonec zavolat já. ,,Přečti si pořádně, co je u té odrůdy růže napsané." Řekl Tren s úsměvem a hodil po mě znovu tím katalogem. Nevěřícně jsem na něj zírala, ale katalog si vzala a podívala. Pod obrázkem, který jsem předtím označila za správný stálo:

Růže královská červená. Vyskytuje se ještě v bílém odstínu nebo s nádechem růžové. Typické jsou pro ni velké okvětní listy zatočené do vějíře. Další zajímavostí jsou její pružné trny, které nepíchají…..

,,To mě chceš přehltit informacemi o barevných odstínech?" zeptala jsme se otráveně. ,,Čti dál!" vybídl mě Tren. Znovu se tedy začtu do katalogu:

…její pěstování je velmi náročné. Vhodné podmínky jsou pouze v Grance Prairie….

To mi naprosto stačilo. Odložila jsem katalog a zeptala se : ,,Takže jedeme do Grance Prairie?" ,,Přesně." Odpoví s úsměvem Tren, šťastný, že jsem to konečně pochopila ,, a jedeme hned, čeká nás dlouhá cesta." Má samozřejmě pravdu. Hned jsem se tedy zcedla a šla si domů zbalit věci. Okres ve kterém žijeme se jmenuje SASKATCHEWAN, je to poblíž jezera Wollaston. Grance Prairie leží v sousedním regionu ALBERTA. Takže naše trasa je dlouhá asi 1000 km a cesta letadlem v počasí, které tu máme touto dobou není možná, letadla pro jistotu ani nelétají. Takže pojedeme autem, zabere nám to i několik dní.

*****

,,No konečně!" vylezla jsem z auta celá ztuhlá a začala se pomalu protahovat. Ta 6dení cesta mi dala pořádně zabrat. ,,Vstávej!" zaťukala jsem na zadní okénka auta. ,,Jo" ozval se trenův ospalý hlas. Je to ospalec. Jo, sice řídil celou noc, ale v 5 ráno jsem ho vystřídala a až do teď jsem řídila já. 8 hodin mu musí stačit. Protože se v autě nic nedělo, šla jsem se kouknout, jestli znovu neusnul. U něho je to celkem dost možné. Prudce jsem otevřela dveře. Tren nečekal můj rychlý vpád, takže nadskočil a pořádně se praštil do hlavy o střechu auta. To má z toho, že je tak vysoký, mě by se to určitě nestalo. S tichým klením se Tren konečně vyhrabal z auta. Vypadal jako po pořádně velkém flámu., krátké hnědé vlasy měl rozcuchané do všech směrů. Pod očima měl tmavé kruhy, které kontrastovaly s jeho bledou pletí z nevyspání. Teď se navíc držel za hlavu a asi se snažil zamáčknout tu bouli, co se mu určitě dělala. ,,Vypadáš strašně." Konstatovala jsem. Unaveně se usmál ,,Jo, cítím se tak." Pak se rozhlédl. ,,To už jsme v Grance Prairie?" zeptal se celkem zbytečně. Na první pohled bylo jasné, že ne. Kolem nás byl jen les, dost tmavý nato, aby mělo hned kousek dál začínat velké město. ,,Zastavila jsem pár kilometrů před, aby ses stihl dát dohromady." Řekla jsem mu s posměškem. Zvedl obočí, ale jinak to nekomentoval. Za pár minut se dal dohromady a jeho tvář začala, po šoku ze studené vody, který si sám uložil, vypadat zdravěji. Znovu jsem sedla za volant a rozjela se. Stromy kolem nás se rychle míhaly a brzy byly znát první známky osídlení. Cestou jsme mlčeli, Tren měl asi dost vlastních myšlenek nebo znovu usnul. Ne, má oči otevřené, aspoˇm ho nebudu muset budit. ,,Ehm..Anori?" ozval se nečekaně Tren a vytrhl mě tak ze zamyšlení. ,,No?" odpověděla jsem, oči stále upřené na silnici před sebe. ,,Já…hele už jsme tady!" řekl a vyhnul se tak své původní otázce. Stejně se k tomu dostane, dřív nebo později. Cestou zpátky na to bude dost času. Zaparkovala jsem hned vedle malého krámku, nad kterým visela cedule Květinářství. Vešli jsme dovnitř. Místnost byla malá a přeplněná květinami, ale nepůsobila klaustrofobickým dojmem. Byla jsem unešená, jak se k sobě všechno hodilo. Všechno vypadalo tak vesele a přírodně a i dvě moderní křesla a malý pult úplně vzadu vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Prostě se sem dokonale hodili. Majitel musel mít perfektní cit pro estetiku. Z obdivování mě vytrhl tichý zvuk. Otočila jsem se za ním. Za pultem teď stála malá dívka s havraními kadeřemi a krásnou tváří. Upírala na nás své bledě modré oči a přívětivě se usmívala. Jednou rukou nám pokynula, abychom se posadili, zatím co druhou uškubla jen mírně ovadlý lístek z květiny na pultě. Bylo mi hned jasné, kdo to tu zařizoval a udržoval. Ladným krokem k nám přicupitala a posadila se na malou židličku, kterou si přinesla naproti nám. ,,Jak vám mohu pomoci?" zeptala se sametovým hláskem.