Legendy

Tak vám sem dávám pokračování, snad to pochopíte a nebudete v tom mít už takovej bordel. Nebo možná budeme mít ještě větší XD. Tak čtěte a uvidíte sami:

Po zbytek dne jsem byla jako na trní. Tren měl spoustu práce a já ho nechtěla rušit, takže jsem si prohlížela dům. Musela jsem uznat, že byl velice vkusně zařízený. V šest hodin mě hlad donutil vydat se do kuchyně. Ještě než jsem tam došla, ucítila jsem nějakou úžasnou vůni. Nakoukla jsem dovnitř a viděla Trena u sporáku, jak vytváří něco, co vypadalo i voněla nádherně. "Doufám, že máš hlad" řekl s úsměvem, když mě zahlédl. "Jako vlk" odpověděla jsem žertem a sedla si ke stolu. Večeře byla opravdu skvělá. Mezitím, co on uklízel nádobí, já se byla opláchnout. Když jsem vyšla z koupelny, nekoukala jsem před sebe a narazila do Trena, který stál hned vedle dveří. "Koukej na cestu" řekl něžně a objal mě. "Promiň" usmála jsem se a políbila ho. "Tak, povíš mi to už?" zeptala jsem se ho. "No jo" povzdechl si a vedl mě zase nahoru. Nešli jsme až dozadu, kde měla pokoj Airine, ale kousek blíž. "Prosím" pustil mě Tren do svého pokoje. Rozhlédla jsem se kolem. Na jedné stěně bylo veliké okno, kterým by, podle Trena, měla být vidět řeka a les za chaloupkou, kdyby venku nebyla úplná tma. Hned pod oknem byl psací stůl s počítačem a nějakými papíry. U vedlejší stěny byla černá pohovka a naproti ní televize. V dalším rohu stálo pořádné stereo a v posledním rohu velká tmavá šatní skříň. A samozřejmě taky postel, ale k mému údivu manželská. Na první pohled tedy naprosto normální klučičí pokoj. Jenomže tenhle byl na rozdíl od ostatních pánských pokojů stejně útulný jako zbytek domu, vlastně jsem se tu cítila nejbezpečněji. V pokoji měl na kluka nezvykle uklizeno, až na typické košile, přehozené přes opěradlo židle a sem tam nějaká knížka, nebo obal od CD. No a taky ty barvy. Celý pokoj byl sladěn do černo-šedo-bílo-modré, včetně koberců, tapet, obrazů, povlečení a prostě všech doplňků. Každý kousek pokoje do sebe perfektně zapadal. "Prohlídka dokončena?" ozvalo se za mnou a já přemýšlela, jak dlouho už tu stojím. "Víš o tom, že tohle je nejhezčí pokoj v celém domě?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou, i když to sama nesnáším. "Díky, navrhoval jsem to sám, i když radši to neříkej Airine, vadí jí ta kombinace barev, no a vlastně úplně všeho." Zasmál se a sedl si na pohovku. Poklepal na místo hned vedle sebe. "mě se to ale líbí." Řekla jsem a sedla si na druhý kraj pohovky. "Bude to dlouhé?" zeptala jsem se "No chtěl jsem to vzít od začátku, ale můžu to zkrátit." Odpověděl. Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a rukama objala jeden polštář z pohovky. "Mám čas" Usmál se, přisunul se kousek blíž a na chvilku se zamyslel. "kdybys něčemu nerozuměla, tak mě zastav" upozornil mě a začal mi bezmyšlenkovitě jezdit prsty po noze a při tom přemýšlel. Napadlo mě jestli vůbec ví, že to dělá "Co všechno o mě víš?" zeptal se najednou a trochu mě tím překvapil "No, moc ne, asi akorát, co jsem se dozvěděla teď, že jsi prostřední ze tří sourozenců. Jo a taky, že máš perfektní schopnost objevit se tam, kde by se mi mohlo něco stát." odpověděla jsem. Přišlo mi toho hrozně málo, ale on o sobě nikdy moc nemluvil. "To toho moc nevíš" konstatoval Tren. " A samozřejmě to není tvoje vina." dodal rychle. "Ale nevšimla sis někdy, že jsem trochu jinej než ostatní?" zeptal se najednou zase vážně. "Jsi mnohem hezčí, než všichni ostatní." Netrpělivě zavrtěl hlavou. "Dobře, začnu teda u tohohle. Já nejsem až tak úplně člověk. Slyšela jsi někdy pojem shinigami?" Trochu mě vyděsil "No znamená to anděl smrti?" "Ano přesně tak. Ale nemusíš se bát, já nejsem shinigami" řekl když spatřil můj výraz. Trochu jsem se uklidnila. "No, takže andělé smrti se starají o duše zemřelých, které se nedostanou ani k andělům ani k démonům. Dostat se k nim je asi to nejhorší, co tě může potkat, protože jsou velmi nerozhodní, vlastně rozpolcení mezi dvěma světy a do stejného stavu zatáhnou i svoje duše, o které se mají starat. Bohužel se k nim dostane mnohem víc duší, než bychom si přáli." "Takže posmrtný život existuje?" "Ano, i když já bych to životem nenazval. "A je pravdivá i reinkarnace?" "Občas se to stane" připustil "Nemyslela bych si, že to tak opravdu je, což nás přivádí zpátky k tobě" čekala jsem napjatě, co z něho vypadne. "No, v našem jazyce jsem shikuma, něco mezi démonem a andělem smrti. Starám se o lidi, aby se jejich duše nedostaly na scestí, které vede přímo k shinigamim. Většinou se k nim moc nehlásím, jenom jim nepřímo pomůžu se správně rozhodnout." "A kolik máš teď svěřenců?" "Dvě meerta, čtyři meertal…" zpozoroval můj káravý pohled. "Promiň, dvě svěřenky, čtyři svěřence a ….a tebe." "Mě?" vykulila jsem na něho oči. "Ano tebe, ale u tebe jde o něco trochu víc, k tomu se dostanu." Trochu mě to znervóznilo, ale snažila jsem se to schovat. "Je vás hodně?" "Celkme ano, spoustu si jich už potkala, ale protože patříš pode mě, drželi si odstup." Začínal mě znervózňovat čím dál, tím víc. "Bratrstvo je taky jako ty?" "Ano, ale oni nikoho nechrání, jen na nás dohlížejí a dávají nám nové svěřence." "A proč Bratrstvo i tvoje rodina mají takovou kávovou barvu očí a ty takovou zvláštní modrou?" Ani nevím proč mě zrovna tenhle detail zaujal. Upřel na mě modré oči, asi abych se mohla přesvědčit o svých slovech "Ty sis všimla?" zeptal se nervózně. Přikývla jsem a čekala na vysvětlení. "Víš, náš táta byl anděl. Na ostatní sourozence se přenesla jen Juanina podstata, ale na mě z části ta jeho. Nevím proč to tak je." Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Začalo mi být chladno. Všiml si toho ve stejnou chvíli jako já. Natáhl se pro jednu z košil s dlouhým rukávem, kterou měl přehozenou přes židli a zabalil mě do ní. Strčila jsem si ruce do rukávů, vrhnula je, aby mi nebyly dlouhé a než bych čekala až si ji sama vyhřeju, přitulila jsem se k Trenovi. "No tak dál. Abys věděla, to stvoření, které tě napadlo byl démonek, v tvém případě posedlý." "Čím?" "Démonem" "Mezi démonem a démonkem je rozdíl?" "Ano" zasmál se "a velký. Démoni vypadají jako lidi. No a démonci jsou spíš takový vyspělejší zvířata, která jsou ale pomocná nám shikumám. A teď k tobě. Mezi světem démonů, andělů a andělů smrti je odvěký spor o duše. Mezi nimi ještě stojíme my, kteří vlastně pomáháme spíše andělům. Nelíbí se to démonům, nelíbí se to ani andělům, protože si myslí, že jim dáváme málo duší. Nejhůř jsou na tom shinigami, protože těm nechceme dávat duše vůbec. Jak už jsem říkal trvá to dlouho a stále to nevede k výsledkům. Všechny strany tedy začaly volit radikálnější prostředky. Zachází to tak daleko, že se do toho vztahuje i svět lidí. Zemětřesení na Haity nebylo způsobené výbuchem spoky, ani posunem litosférických desek, byla to potyčka mezi dvěmi rodinami andělů a démonů. No a ještě ke všemu, stejně jako u lidí, existují hodní a zlí andělé, hodní a zlí démoni a tak. A ady do toho konečně vstupuješ ty. Dávná věštba nám určila, že přijde někdo, kdo tohle všechno vyřeší. Podle znamení jsme poznali, že se jedná o tebe. Dostal jsem tě na starost, abych se o tebe postaral. Bohužel jsem v tom moc úspěšný nebyl." Povzdechl si a ignoroval můj nakvašený výraz. "Teď víme, že andělé jsou na naší straně a vítají tvůj příchod. Většina démonů také a s tou druhou půlkou se vyjednává. Horší je to s anděly smrti. Ty se s tebou nechtějí smířit, berou to jako křivdu. Ale neboj, postarám se o to, aby se ti už nic nestalo!" sliboval "Trene!" řekla jsem přísně a vzala jeho obličej do dlaní "nikdy se mi nic nestalo" řekl a jsem pevně. "Aha, jenom tě dneska odpoledne málem zabili." Řekl kysele "Nic se mi nestalo" opakovala jsem znovu "Ale mohlo. A byla by to moje vina. Musím tě chránit, protože jsi až moc důležitá." Tohle už mě vážně namíchlo. "Takže tím mi naznačuješ, že ty klidně můžeš položit svůj život na mojí ochranu a já se na to budu jenom koukat, protože jsem moc důležitá? To samé dělala i Mia, že jo? "Nikdy jsem…." Začal se bránit, ale umlčela jsem ho rázným vytáhnutím jeho pravé nohavice. Přejela jsem mu prstem po jizvě, která se mu táhla přes celé lýtko. "A tohle je co?" zeptala jsem se se zvednutým obočím. "Nic" rychle si tu nohavici stáhnul. "Trene řekni mi to! Jak se ti to stalo?" "To není důležité, já myslel, že chceš vědět o sobě?" vyhnul se elegantně mé otázce. "Dobře, ale stejně mi to řekneš." Vzdala jsem to. Prozatím. "Takže co s tím mám dělat?" zeptala jsem se. "To nevíme." Odtáhla jsem se. "Co?" "Nevíme to." Zopakoval mi klidně. "Hm, aha" zase jsem se o něj opřela. Taky dobrý, něco po mě chtějí, ale absolutně neví co. "Až Bratrstvo vyřeší toho démonka, vezmu tě k Dantem. Ten by nám mohl třeba něco poradit." Vysvětlil. " Kdo je Dante?" "Promiň.." začal zase tímhle slovem "Neomlouvej se pořád, není tvoje vina, že jsem mírně nechápavá." Zasekla jsem ho. "Dobře" usmál se "Dante je starý kmet, který stál u zrodu naší říše. Hodně toho viděl i slyšel. Právě proto si myslím, že právě on by nám mohl poradit." "To musí být už hodně starý" konstatovala jsem "Ano, ale nevypadá na to" usmál se znovu. "Jak starý jsi ty?" napadlo mě najednou. Nepřišel mi o moc starší než já, ale vzhledem k tomu, co jsem se dnes dozvěděla o jeho existenci jeden nikdy neví. "Hodně, ale to teď není důležité" "A povíš mi to někdy?" "To víš že jo." Pohladil mě po rameni,ale bylo na něm vidět, že se o tom moc mluvit nechce. "A kde žije?" vrátila jsem se zpátky k tématu. Dneska jsem položila nejvíc otázek za celý svůj život. "Asi tak 6 dní cesty odsud, no i když s tebou dýl" odpověděl "Tss" zasyčela jsem uraženě. "No ještě mi řekni, že vydržíš celý den v sedle" zeptal se s úšklebkem. "To ne" připustila jsem. "Tak vidíš a neodmlouvej" zašeptal mi do ucha. "Rozkaz lásko!" zavrněla jsem smyslně. Několikrát mě políbil a pak se zeptal. "Už žádný otázky?" "Samozřejmě že spousta" řekla jsem se škodolibým úsměvem a on se zašklebil. "Tak se ptej" pobídl mě "Tak třeba ti prodavači.." nedokončila jsem otázku, ale on mě pochopil. "Ten kluk byl démon, ale nebyla to jeho pravá podoba, normálně jsou velmi hezcí" "Jako ty?" zvedl jedno obočí. "Já?" zeptal se a já přikývla. "To záleží na tom, jak se na mě díváš, ale podle mě jsou mnohem hezčí." Přešel můj nesouhlasný výraz "A ta dívka?" zeptala jsem se a spolkla jedovatou poznámku, co si myslím o jeho vzhledu a o vzhledu všech ostatních. "To byla upírka." "Oni existují upíři?" zeptala jsem se poplašeně. "Klid, existují, ale tobě neublíží." Chlácholil mě. "Ale ty si mluvil jen o čtyřech národnostech." Byla jsem z toho trochu zmatená. "Mluvil jsem o těch, které souvisí s tebou. Samozřejmě existují upíři, elfové, vlkodlaci, ale ti se o nás nestarají, stejně jako my o ně. Přejí si jen, aby tenhle spor už konečně skončil a oni měli klid….Ještě něco chceš vědět teď? Nebo už to počká do zítřka? Je dost pozdě a ty musíš být unavená." Měl pravdu, víčka už mi klesala. Byl to náročný den. "Jenom poslední. Můžu spát u tebe?" zeptala jsem se. Po tom, co mi dnes řekl, jsem měla takovou nejistotu, že je se mnou tak blízko jenom proto, aby mě mohl lépe chránit. Tren se zamračil. "Samozřejmě, proč si myslíš, že je tu tak velká postel?" "A nevadí ti to?" ptala jsem se stále s tou samou úzkostí. "Nevadí" odpověděl, ale stále se mračil. "Nevypadáš moc nadšeně. Můžu spát někde jinde, třeba s Airine." Moje nejistota se začala utvrzovat. "Řekl jsem, že mi to nevadí. Budu rád" odpověděl "Tak proč se pořád takhle tváříš?" "Protože jsem ti asi ještě neřekl, že jako tvůj meertalen si můžu prohlížet tvoje myšlenky. A ty tvoje jsou právě teď naprosto absurdní." Řekl mi vztekle. Takhle naštvanýho jsem ho ještě nikdy neviděla a začala jsem se ho docela bát. Jen co jsem pomyslela na tuhle emoci, strach, jeho tvář se uklidnila. "Promiň nechtěl jsem tě vyděsit." Omlouval se mi upřímně.

Opět vysvětlivky:

Dante - starý kmet, stál u zrodu země (jak to bylo se ještě dovíte), všichni k němu chodí pro rady

meertal - svěřenec