Proč mě pořás stavíš na vedlejší kolej?

No, i když jsem slíbila, že se vrátím k původní délce dílů, přece jenom mi to nedalo a za dlouhé čekání jsem tenhle napsala skoro stejně tak dlouhej, jako ten předchozí. Tak ať se vám líbí:

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Nevím proč, ale Tren prostě nechtěl Miu vzít do nemocnice. Byla v bezvědomí už 2 dny, ale on říkal, že je to v pohodě. Mě se teda nezdálo, ale nechtěla jsem zpochybňovat jeho rozhodnutí, on by přece Mie nechtěl ublížit. Nevím proč, ale moje důvěra v něj byla opravdu hluboká. ,,Anori, uklidni se a pojď se posadit." Řekl mi Tren a poklepal na místo vedle sebe. Šla jsem si tedy sednout a trochu se uklidnila, když na mě upřel ty klidné oči., ty by mi nelhaly. ,,Jsem z toho trochu nervózní. Zajímalo by mě, co se to s ní děje." Řekla jsem s pohledem upřeným na dveře od ložnice. Trenovi se zamračením spojilo obočí. Trochu jsem se přikrčila do polštářů na pohovce, takhle vypadal opravdu děsivě a rychle jsem dodala ,,Já vím, to je něco, co nesmím vědět." Myslela jsem, že se bude zlobit, ale místo toho si jen povzdechl. ,,Já bych ti to rád řekl, ale nesmím." Řekl, ale hned vypadal, jako že toho lituje. ,,neboj, já to na tebe nikomu nepovím." Řekla jsem a on se smutně usmál. ,,Já vím si hodná." Zčervenala jsem a zabořila se ještě víc do polštářů. ,,Anori?" ozval se Trenův hlas najednou docela blízko. ,,Hm?" zvedla jsem hlavu a spatřila Trenův obličej jen pár centimetrů od toho svého. Dívala jsem se mu do očí a čekala, co udělá. Zdálo se mi, že váhá. Pak se mu ale do tváře dostal rozhodnutý výraz a naklonil se ještě o kousek blíž. Pomalu, lehce mi přitiskl svoje rty na moje. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten okamžik. Nejdřív mě líbal něžně a opatrně, ale pak si s povzdechem poposedl a líbal mě čím dál vášnivěji. Rukama mi jezdil po tváři a já mu zamotala prsty do vlasů. V polibku jsme se dostávali stále hlouběji a naše těla se na sebe začala těsně lepit. Tren mi přejížděl rty po krku a lícní kosti a rukama mě hladil po zádech, stejně jako já jeho. Z tohoto perfektního okamžiku nás vyrušilo hlasité zaklepání. Rychle jsme od sebe odskočili, já se usadila zpět na pohovku a Tren šel otevřít. Stál tam mladík, připomínal mi toho kluka z květinářství. Tren se otočil, a když viděl, že je pozoruji, vyšel za ním na chodbu.

Asi za 10 minut se vrátil zpátky a nevypadal nijak rozrušeně. ,,Něco nového v případě?" zeptala jsem se. Zatvářil se trochu zmateně, tak jsem dodala ,,Na přátelskou návštěvu je trochu pozdě, ne?" Usmál se a zamumlal něco jako "Všímavá." Ale nic kloudného z něho nevypadlo. Prostě se rozhodl mi to neříct a nijak jsem to z něj nedokázala vymámit.

Až když Tren začal rozdělávat náhradní postel, protože vedle v ložnici byla Mia, došlo mi, jak moc jsem unavená. Šla jsem se do koupelny trošku zkulturnit a pak se vystřídala s Trenem, abych se mohla v klidu převléknout do pyžama. Byla jsem hotová dřív než on, takže jsem si mohla vybrat stranu postele. On by mě stejně asi nechal, ale rychle jsem toho využila a vklouzla na pravou stranu.Neležela jsem ani 2 minuty, když jsem slyšela, jak si Tren lehá vedle mě. "Můžu?" zašeptal mi do ucha. Sice jsem absolutně nevěděla co chce, ale odpověděla jsem "Ano." Cítila jsem Trenovi ruce kolem svého pasu, jak si mě přitahuje blíž k sobě a pak polibek na šíji. Otočila jsem se a položila mu hlavu na prsa. Takhle přitisknuta k němu a ovinuta ochranitelskými pažemi jsem konečně usnula beze strachu z mých častých nočních můr.

*****

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které dopadaly přes polozatažené rolety. Zjistila jsem, že jsem na posteli sama a tak jsem se posadila a rozhlédla se po Trenovi. Nikde jsem ho neviděla, takže jsem se zvedla a šla si protáhnout nohy do koupelny. Když jsem si umyla obličej a vyčistila zuby, našla jsem si něco na sebe a vyšla z koupelny. Zrovna v tu samou chvíli vycházel Tren z ložnice, kde ležela Mia a tvářil se tak nějak divně. ,,Dobré ráno." Zašeptal, když mě zahlédl. "Ahoj." Odpověděla jsem a upřela na něj tázavý výraz. Chvilku mu odolával, ale pak s úsměvem řekl: "Ještě se nevzbudila, ale vypadá to s ní dobře." Spadl mi kámen ze srdce, i když mě trápilo, že se stále neprobouzí. Asi mi vyčetl úzkost v očích, protože ke mně přistoupil a políbil mě na čelo. Pevně mě objal a já mu zabořila hlavu do prsou. "Neboj se!" zašeptal "bude v pořádku. Postarám se o ni." A já mu věřila. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem. Dívala jsem se do jeho něžných očí a nemohla se odtrhnout. Naprosto mě fascinovala ta jejich modrá barva. Byla taková jiná, taková neobvyklá. S úsměvem se podíval za mně a já se tak konečně mohla odtrhnout. "Objednám nám snídani." Řekl Tren, stále s tím samým božským úsměvem a vyběhl ze dveří. Sedla jsem si na pohovku, položila si ruku na srdce a čekala, až se mi zklidní srdeční tep. "Jsi v pořádku?" ozval se Trenův hlas. Vzhlédla jsem a viděla ho stát ve dveřích s ustaraným výrazem. "Nic mi není" odpověděl jsem, ale ruku jsem nezpustila. Položil tác s jídlem přede mě a taky si sedl na pohovku. Ustaraný výraz z tváře mu ale nezmizel, takže jsem ruku nakonec sundala a usmála se. "Vážně mi nic není." Řekla jsem a s úlevou sledovala, jak se uklidnil. "Dobře, teď něco sněz" postrčil ke mně tác. S povzdechem jsem si vzala čokoládový croasant a hrnek kafe. Pořád ze mě nespouštěl ty krásné modré oči a mě to začínalo mírně znervózňovat ,,Ty nebudeš jíst?" zeptala jsem se ho s nadějí, že na mě přestane zírat. "Samozřejmě, že budu." Řekl a rychle sáhl pro svojí část snídaně. Pak už jsem snídali v naprosté tichosti. ,,Co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se, když jsem dojedla, to ticho už mi zase začínalo vadit. Tren se nejdřív pořádně napil a bylo vidět, že přemýšlí. ,,No" vypadlo z něj po chvilce "pojedu si promluvit zase do toho květinářství a pak ještě něco zařídit." Odpověděl a začal se mít k odchodu. "Počkej!" zavolala jsem a rychle se zvedla. "Jdu s tebou." "No jo, co mám s tebou dělat?" povzdechl si a otevřel mi dveře.

*****

,,Zůstaneš v autě, já si to všechno zařídím sám." Ozval se najednou Tren uprostřed cesty. "Dobře." Řekla jsem jenom. Povytáhl jedno obočí, ale nepřestal se dívat na silnici. ,,Nebude žádný protest?" zeptal se. "Ne." Řekla jsem a usmála se "Jenom mi, prosím, řekni, co že to chceš potom ještě zařídit?" zeptala jsem se a podívala se na něj odhodlaným pohledem. Chvilku přemýšlel, ale nakonec řekl ,,No něco ohledně Mii." Bylo na něm vidět, že se mu o tom moc mluvit nechce, ale je to moje sestřenice, takže mám právo to vědět. ,,Co?" zeptala jsem se rovnou ..No, víš…." Začal, ale mě už štvalo, že mi nechce nic říct, takže jsem na něj vyjela. ,,Právě že nic nevím! Protože mi nic neřekneš, pořád mě stavíš na vedlejší kolej, ale mě se to sakra taky týká!" vytkla jsem mu a zabořila jsem se do sedačky. Svěsila jsem hlavu, protože jsem byla až moc velký zbabělec, abych se mu po těchto slovech podívala do očí. Když pak promluvil, hned jsem jich litovala, protože v jeho hlase byla cítit bolest "Já sám přesně nevím, co s Miou je, proto jsem poprosil jednoho svého známého, aby se na ni podíval a vzal si ji když tak k sobě." "A kdy přijede?" vyhrkla jsem okamžitě "nejspíš už u ní teď je, čekám, že mi zavolá, jak to vidí." Odpověděl, protože mě nechtěl rozčílit. V tu chvíli mu zazvonil telefon. Rychle ho zvedl "haló?....jo jasně….v pohodě…Díky" a zaklapl. To byl dost rychlý hovor. Zvědavě jsem na něj pohlédla. "Volal ten můj přítel, vezme si Miu k sobě, ale prý ví, co s ní je. Bude v pořádku." Řekl Tren a obrátil svou pozornost zpátky na silnici, čímž toto téma definitivně uzavřel. Otočila jsem se tedy taky a sledovala dění na ulici. Tren zastavil před květinářstvím, kde pracovalo to děvče. Vystoupil z auta a vešel dovnitř. Všimla jsem si, že se po očku mrkl na mě, jestli dodržuju dohodu. Já jsem samozřejmě měla v plánu zůstat v autě. Dívat se z okýnka dovnitř mi ale nezakázal. Tren se bavil s tou mladou slečnou a byl asi dost naštvaný, protože divoce máchal rukama a artikuloval. Ta dívka byla celá nakrčená a často mluvila skrz zaťaté zuby. Nevím jak dlouho se spolu takhle hádali, ale Tren si pak začal mnout kořen nosu, z čehož jsem vyvodila, že už asi skončili. Ještě něco rychle řekl, ta dívka přikývla a už se vracel k autu. Když si sedl na místo řidiče, nastartoval a jel pryč, pryč z města. Jel dost rychle, takže za chvilku kolem nás byly už jenom stromy. Zastavil na jednom opuštěném odpočívadle, ale nezpustil ruce z volantu, držel ho tak pevně, že jsem se bála, aby ho nerozdrtil. ,,Trene, co se děje?" zeptala jsem se opatrně a začala mu páčit prsty z vlantu. Šlo to dost těžce, ale nakonec se mi podařilo vyprostit mu jednu ruku, kterou jsem potom vzala do svých. Nevypadalo to, že by si toho všiml. Pohled měl upřený do dálky a zdálo se mi, že asi vodí věci, které ve skutečnosti nejsou. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, když se mu konečně vrátil přítomný výraz. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pohled spočinul na našich rukou. ,,Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se mě. "Nevím, ale sedíme tu už docela dlouho." Usmála jsem se na něj. Pohladil mě po tváři a přitáhl si tak blíž můj obličej. Naklonil se a zašeptal ,,Děkuju." Než se ode mě stihl odklonit, natáhla jsem se k němu a jemně ho políbila na rty. Čekala jsem na jeho reakci a doufala, že mě neodstrčí. K mé radosti mě od sebe neodtáhl, právě naopak. Jedním šikovným pohybem si mě posadil na klín, takže jsem oba seděli na jednom sedadle. Když mi pustil rty, opřela jsem si čelo o to jeho a snažila se zpomalit svůj dech, stejně tak jako on. "Ty dokážeš člověka rozptýlit." Zašeptal Tren pobaveně. "Takže se povedlo? Mohla bych se tím začít živit." Zamračil se a to mě rozesmálo. "Já myslel, že chceš rozptylovat jenom mě." Řekl naoko uraženě. "No ty vypadáš už docela rozptýleně, tak bych mohla jít hledat nějaké jiné duše….." řekl jsem a dělala jako že přemýšlím. Něco zavrčel a přitáhl si moje rty zase ke svým a líbal mě takovým tím přesvědčovacím polibkem. Když mě pustil, vykulila jsem překvapeně oči a řekl "No ne, ty snad žárlíš?" "Samozřejmě že ne." Odpověděl hned, ale jeho něžné oči mě přesvědčily o opaku. Nadzvedla jsem jedno obočí. "No dobře, tak možná jenom trošičku" připustil po chvilce a já se zase musela zasmát. "To máš teď volno, když se ten tvůj kamarád zařídil sám, že jo?" zeptala jsem se ho a doufala, že řekne, že čas má. "No popravdě jsem si naplánoval něco dalšího." Řekl a já udělala psí oči. Chvilku na mě nevěřícně zíral pak dodal "No podle toho, co bys chtěla, tak by to možná mohlo počkat." "No víš, když už jsme byli u toho rozptylování" řekla jsem, chytila ho za límec od košile a rozepnula mu vrchní knoflíček "že bychom mohli pokračovat, ale když máš na práci něco jiného…" a s lhostejným výrazem jsem ho začala zase zapínat. "Práce počká!" řekl rozhodně a přehodil mě i sebe na zadní sedadlo.