Trene bojuj!

Tak mámpro vás další díl. Vím, že mě budete chtít na konci uškrtit, ale musímvám k tomu ještě oznámit, že pozastavuji vydávání povídek. Musím psát slohovku a taky čtenářský deník, takže na povídku mi nezbude čas. Tak se vám moc omlouvám, a slibuju, ženěkdy začátkem červnase blog zase rozjede. Tak pěkné počteníčko:

Jeden krátký pohled do strany mi naskytl skvělé řešení. Vytáhl jsem svoje křídla a vylétl k nim do vzduchu. Proletěl jsem kolem nich a zastavil se na opačné straně, než kterou odjela Anori. Všichni si mysleli, že už jsem prostě nevydržel s nervama a začal bránit cestu k ní. Pousmál jsem se, přesně tohle jsem potřeboval. Všichni se otočili směrem ke mně. Podíval jsem se za ně a přikývl. Zmateně se začali rozhlížet kolem sebe, protože nezachytili přítomnost nikoho jiného, kromě nás. V tu chvíli jsem se ohnal po tom, co stál nejblíž. Chytil jsem ho za levé křídlo a utrhl mu to pravé. Zařval bolestí a ohnal se po mě, ale já byl rychlejší. Utéct! Musím utéct! myslel si vystrašeně.To jsem ale nemohl dopustit. Stále jsem ho držel, takže neměl kam mi utéct. Pomocí energie jsem si přivolal svůj meč. S údivem zalapali po dechu. Teprve teď jim došlo, jak vysokou mám úroveň. Meče jsou totiž něco, jako poznávací znamení. Dostáváme je podle úrovně.Ten co mám já - ragnar, černý meč s jemně vyrytým červeným drakem, svírajícím pařáty bílou růži - nosili ti, co byli zkušení ve všech oborech používání energie na pokročilou úroveň. Sice je pravda, že jsem ho dostal trochu předčasně, kvůli tomu, abych mohl chránit Anori, ale to jim přece nebudu vyprávět. Zabodl jsem mu ho hluboko do srdce. Jeho druhové jen s hrůzou sledovali, jak se s řevem rozpadá na částečky temné energie. Natočil jsem svůj pohled směrem k nim. Oba byli rozhodnuti se mnou bojovat. Došel jim můj záměr,že buď zemřu já, nebo oni, ale že je rozhodně nenechám odejít.

      Pustili se do mě s novou zuřivostí. Po dlouhém a krutém boji jsme zbyli už jen dva. On byl dost poraněný a zdrcený ze smrti svých druhů. Chyběl mu kus křídla a měl velkou tržnou ránu na břiše. Ani já jsem nebyl bez škrábance. Trefil mě do ruky, takže jsem teď musel bojovat levou - ne, že by mi to nějak vadilo, umím bojovat oběma. Samozřejmě nepočítám spoustu škrábanců, modřin a podlitin, kterých jsem já měl jen pár, zato on pod nimi skoro nebyl vidět. Shinigami zvedl hlavu a zachraptěl "Kde je ten, na koho jsi předtím kýval?" Musel jsem se usmát, oni mi na to vážně skočili. "Nikdo tam nebyl. Potřeboval jsem vás jen rozdělit" odpověděl jsem mu unaveně. Překvapeně zamrkal a připravil se na další řadu útoků.

      Už mě to přestávalo bavit, navíc se mi krátil čas, takže jsem se rozhodl to co nejrychleji ukončit. Když se proti mě rozeběhl, naznačil jsem pohyb do leva. Už byl dost unavený a i jeho reflexy byly pomalé, takže jsem měl spoustu času se zleva přesunout na pravo a zabodnout mu meč kousek pod srdce. Vytřeštil oči a zaskučel bolestí. Naklonil jsem se k němu "Já vám Anori nikdy nedám!" zasyčel jsem o odvrátil se od něj. Že to byla školácká chyba mi došlo hned potom. Jen co jsem se natočil zády k němu, vytáhl z posledních sil svůj meč a roztrhl mi křídlo po celé délce. Pak se rozpadl stejně jako všichni před ním. Nevěřícně jsem zíral na své zraněné křídlo a pomalu začal ztrácet vědomí. Už jsem se neudržel ve vzduchu a začal padat k zemi. Stromy kolem mi pád sice trochu zbrzdily, ale kus nad zemí jsem zády narazil na tlustou větev a už v bezvědomí se z ní sesunul na zem.

*****

Pomalu jsem otevřel oči. První, co jsem spatřil bylo hvězdné nebe. Pomalu jsem se posadil a svět se se mnou zatočil. Zvedl jsem pravou ruku, abych se chytil za hlavu, ale ostrá bolest mi to nedovolila. Překvapeně jsem otočil hlavu, abych se na to podíval, ale tentokrát se bolest objevila ve svalech na krku. Vzpomínal jsem, co se vlastně stalo. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Rychle jsem vyskočil na nohy. Musel jsem se opřít o strom, abych nespadl zase zpátky na zem. Bolelo mě celé tělo. To byl pěkně náročný pád, musel jsem být ve výšce nejmíň 50 metrů. Byla to pěkná blbost se k němu otočil zády, ale já chtěl být zase brzo u Anori. V tu chvíli jsem se zasekl. Anori! Řekl jsem jí, ať na mě čeká do večera a teď už je spíš noc. Když poletím, třeba jí ještě zastihnu na cestě. Křídla jsem měl ještě vytažená, takže jsem nad ničím nepřemýšlel a zamával jimi, abych se dostal do vzduchu. Bolest mě ale srazila zpátky na kolena. Zatracené křídlo! Budu muset pěšky.

      V kleče jsem si vyléčil všechny rány, až na tu na křídle. Na tohle už moje magie nestačí, to by měla umět Anori. Vzhledem k tomu, že ji ale ještě neumí používat, si koleduju o pěknou otravu krve, ale na nějaké povrchové čištění jsem neměl čas ani náladu. Vydal jsem na cestu. Skoro celou dobu jsem běžel, chtěl jsem tam být co nejdřív. Docela mě překvapilo, že jsem se už po 20 minutách běhu dostal k řece. Čekal jsem, že to bude dál. Pomalu mi začalo docházet, jaké Anori hrozilo nebezpečí. Byli jen 20 minut běhu od ní, kdybych to věděl, odvedl bych je kousek dál. Podíval jsem se na druhý břeh s nadějí, že ji tam někde spatřím. Samozřejmě tam nebyla, co jsem taky čekal. Se smutným povzdechem jsem udělal pár kroků do chladivé vody. Neviděl jsem ji sotva půl dne a už mi hrozně chyběla.

      Ani jsem nehledal nejmělčí místo, prostě jsem šel pořád přímo. Jednu chvíli jsem musel plavat.Vybral jsem si zrovna místo, kde byl hluboký a docela i silný proud, takže jsem doplaval o 10 metrů dál, než jsem začal. Trochu mě to unavilo, takže když jsem mněl vodu jen po kolena, svěsil jsem hlavu a ztěžka oddychoval. "Trene!" vykřikl mnou tolik milovaný hlas. Bože,už z toho blbnu, už si její hlas dokonce i vymýšlím. Uslyšel jsem ale i kroky, šplouchající ve vodě. Zvedl jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy mi Anori vběhla do náruče. Přitiskl jsem ji k sobě jak nejpevněji to šlo. "Co tady děláš?" ptal jsem se a hladil ji po vlasech. "Rozhodla jsem se, že bez tebe nikam nejedu" odpověděla mi mezi polibky, které mi dávala na krk, tváře i ústa. Jsi v pořádku?
Nestalo se ti nic? pokládala mi v duchu jednu otázku za druhou.
"Jo, nic mi není" lhal jsem jí. Věděl jsem, že kdybych jí řekl pravdu, začala by vyšilovat. Co se dělo? Jak se ti to povedlo? Řekni mi všechno! naléhala na mě. V krátkosti jsem jí všechno
pověděl, kromě toho zraněného křídla. Znovu mě objala, ale najednou se zarazila "Proč má na košili dvě díry?" zeptala se najednou zase nahlas. "Kde?" "Kolem lopatek" Sakra, tudy mi vylezla křídla, úplně jsem na to zapomněl. Prostrčila tou dírou ruce a přejela po místě, kde jsem je měl schovaná. Krev? Říkal jsi, že se ti nic nestalo?! Začala zase panikařit. "Říkal jsi, že už mi nechceš lhát" kárala ně naštvaně a ukázala mi dlaň, celou od krve. Měla pravdu. "No neřekl jsem ti pravdu, protože jsem věděl, že budeš reagovat přesně takhle. Zranili mě, ale není to nic vážného" bránil jsem se a zároveň jí uklidňoval. Křídlo na protest bolestivě zacukalo. Založila si ruce na prsou a čekala. Povzdechl jsem si a se zasyknutím vytál křídla. Překvapeně vyvalila oči. Zatvářil jsem se nechápavě. Pomalu mě obešla a zkoumala, odkud mi ta křídla vyrostla. Pak rukama pohladila celý jejich povrch. "Proč jsi mi neřekl, že máš křídla?" zeptala se zaraženě. "Vždyť mám v sobě něco od každé, pro tebe důležité rasy" odpověděl jsem jí na úplně jinou otázku, kterou ale neřekla nahlas. Skepticky se na mě podívala. "Jo, promiň, já zapomněl, že nevíš jak vypadají" omluvil jsem se jí. Pohladil mi je znovu a já slastně zavřel oči. "Cítíš, když se t na nich dotknu?" zeptala se a začala mi na ně kreslit různé znaky. "Samozřejmě" zasmál jsem se a odříkával jí znaky, které kreslila. Musel jsem se smát, byli jsme jak děti v mateřské školce. Když najela prsty na ránu, opět jsem syknul. "Proč sis to nevyléčil?" zeptala se s mateřskou láskou v hlase. "Tohle já nesvedu, tohle bys měla umět ty" odpověděl jsem "Já??" Přikývl jsem. "Tak chvíli vydrž"zašeptala. Překvapeně jsem otočil hlavu, nevěděl jsem, co chce dělat. Zavřela oči a položila mi ruku na ránu. V myšlenkách si snažila vybavit ten pocit, když poprvé používala energii. Musel jsem uznat, že na to šla šikovně. Trpělivě jsem čekal, co se bude dít.

   Objevila se zelená záře a bolest začala povolovat. Uvolněně jsem si oddechl, když mnou začala proudit nová energie. Ten příjemný pocit se ale až příliš brzy začal ztrácet, až nakonec zmizel úplně. Rána sice ještě nebyla úplně zacelená a pořád trochu bolela, ale už se to dalo vydržet. Anori za mnou opatrně vydechla. "Promiň, neumím to ještě udržet" omlouvala se a znovu mě obešla, takže teď stála přede mnou. Zamával jsem křídly a snažil se přitom udržet si bezbolestný výraz. Ohromeně se usmála, nechápal jsem, co jí na tom fascinuje. "Děkuju" řekl jsem, přitáhl si jí blíž k sobě a vášnivě ji políbil.

   Nechtělo se mi pustit jí z náruče, ale čas nás tlačil. "Kde je Dafiné?" zeptal jsem se a opatrně zatáhl křídla. "Támhle" mávla rukou někam směrem ke břehu. Nemyslím si, že bysje měl schovávat. Pokračovala dál v našem soukromém rozhovoru. "Jsem v pohodě" lhal jsem jí znovu. Jsem neponaučitelný. Ale nechtěl jsem jí říct, že mě v tom křídle pálí a škube, protože by zase začala panikařit a nechtěl jsem jí dát najevo, že se jí ta léčba ne úplně povedla. Respektive povedla, ale nedokázala jí dotáhnout do konce. Vzal jsem jí za ruku a odvedl na břeh. Tam jsem jí pustil a sledoval, jak odběhla mezi stromy a vzápětí přivedla Dafiné za uzdu. Už si na sebe zvykly, to je dobře, ještě spolu nějakou dobu stráví. Ladně se vyhoupla dosedla. Uznale jsem pokýval hlavou. "To bylo velmi půvabné" polichotil jsem jí se zářivým úsměvem. "Jsi velmi dobrý učitel" odpověděla se stejným úsměvem, akorát mnohem něžnějším. Konečně začala překonávat tu nervozitu a nejistotu ohledně našeho vztahu. Myslel jsem, že jí to snad nikdy nepustí, ale už začínala dělat malé krůčky, třeba jako že neodvedla téma pokaždé, když jsem jí nějak pochválil, ale udělala si z toho třeba i srandu. U ní to byl veliký pokrok.

   Pomalu jsem k nim došel. Bolest z křídla mi začala procházet až do pravé ruky, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic zdát, takže jsem rychle vyskočil do sedla a pobídl Dafiné k pohybu. Anori mě velice opatrně objala, ale i tak mě to docela bolelo.Vypadala, jako že si to uvědomuje, protože se každou chvilku ptala, jestli její sevření není moc těsné a jestli mě to moc nebolí. Samozřejmě jsem vždy hrdinsky odpovídal, že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti to bylo čím dál horší a horší.

*****

Jeli jsme značnou část noci, když jsem si začala připadat unavená. Pokud by šlo jen o mě, mohli bychom pokračovat dál, ale viděla jsem, že Tren s tím křídlem dost trpí, ale nechtěl to přiznat. "Jsem už unavená, nezastavím na chvilku?" zeptala jsem se. Okamžitě zastavil a seskočil na zem. Docela mě překvapil,věděla jsem, že určitě prohlédl můj záměr a že bude dělat trochu problémy. Seskočila jsem tedy za ním. On mezitím rozdělal deku a opatrně se na ní položil. Lehla jsem si k němu a velice opatrně ho objala. Cítila jsem, jak se pod mým dotykem napjal. Zlobilo mě, že si takhle hraje na hrdinu a zahrává si se svým zdravím, ale mlčela jsem. Tren usnul skoro okamžitě, když jsme si lehli. Mě to chvilku trvalo, ale přece jenom jsem taky usnula.

*****

Stála jsem uprostřed lesa. Nějak podvědomě jsem věděla, že je to jen sen, ale přesto mi to připadalo zvláštní. Les byl celý zbarvený do zelena. Kromě listí a trávy, u které to nebylo nic divného, byly zelené i kmeny - byly porostlé mechem, jak jsem vzápětí zjistila - a dokonce i sluneční paprsky, které prosvítaly skrz koruny stromů byly spíš světle zelené než žluté. Tohle místo jsem neznala, ale přesto mi přišlo povědomé. Určitě jsem tu už někdy byla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a proč jsem tu byla.

   Za mnou se cosi šustlo. Prudce jsem se otočila a vyrazila za tím zvukem. Další potvrzení, že je to sen, normálně bych totiž stála jako opařená a nebyla schopná pohybu. Šla jsem docela pomalu a prohlížela si všechno kolem sebe. Přišlo mi, jako bych hledala nějaký záchytný bod. Šustění se ozvalo napravo ode mě, takže jsem poupravila směr své cesty. Teprve teď jsem si taky všimla, že mám oblečení v přírodních zelených barvách, takže jsem dokonale splývala s okolím. Šustění se začalo vzdalovat, přidala jsem tedy do kroku, aby mi nezmizelo. Ve svých rozpuštěných vlasech - další pro mě netypická věc - jsem ucítila lehký vánek a světlo přede mnou začalo zvyšovat svojí intenzitu. Blížila jsem se k mýtině. Šustění mě dovedlo až přímo k ní a pak ustalo. Poznala jsem, že jsem na místě. Pomalu jsem se procházela mýtinou. Přemýšlela jsem, proč mě sem někdo zavedl.

   Ze zamyšlení mě vytrhly dětské hlasy. Zvedla jsem hlavu a na druhé straně mýtiny viděla hlouček dětí. Mávaly na mě a volaly mě, abych šla k nim. Bez přemýšlení jsem se vydala jejich směrem a až nepřirozeně rychle byla u nich. Všechny děti byly malé, mohly být maximálně 5-leté a byly neuvěřitelně krásné. Usmívaly se na mě a natahovaly ke mně ručičky. Když už jsem byla těsně u nich, téměř na dosah, jejich andělské obličejíčky se změnily. Jejich úsměvy teď byly nepřátelskými škleby, jejich světlé oči zrudly, z nehtíků se jim staly pařáty a z úst jim vylézaly tesáky. Všichni šli proti mě. Automaticky jsem zvedla ruce a chtěla proti nim použít magii, ale zastavil mě Trenův hlas, znějící v mé mysli. Vždyť jsou to děti! káral mě. Znovu jsem na ně pohlédla. I když stále vypadaly jako zrůdy, už jsem jim nemohla ublížit. Jenom jsem tam stála a čekala až mě rozsápou na kousky. Pomalu se přibližovaly. Krůček po krůčku byly blíž a blíž. "Cítím maso" syčelo jedno "Čerstvé" řeklo jiné "Krev, chceme krev" ozývaly se ty další. Srdce mi bušilo jako o závod Krev! Krev! Krev! znělo mi v uších.

   To dítě, které stálo nejblíž se odrazilo a skočilo na mě. Ve chvíli, kdy se pařáty dotklo mého krku jsem se s výkřikem probudila. Prudce jsem se posadila a probudila tím i Trena. "Anori, co je?" zeptal se vyplašeně a prudce se posadil. Byl to ale moc prudký pohyb a Tren se s bolestným zasténáním svalil zase zpátky. Držel se za pravou ruku a ztěžka oddychoval. Rychle jsem zapomněla na svojí noční můru a vrhla se k němu. Rozervala jsem mu košili a zírala na jeho záda. Lopatku, pod kterou měl schované to zraněné křídlo, měl celou napuchlou a podebranou, z rány mu tekla krev a měl to celé zhnisané. Opatrně jsem se toho dotkla a on zasyčel. Zaraženě jsem se mu podívala do tváře. No jistě, blouznil v horečce, obličej měl celý zpocený a očividně vůbec nevnímal svět kolem sebe, vnímal jenom bolest a to, že mu jí někdo zvětšuje.Nechtěla jsem ho pokoušet, ale musela jsem mu tu ránu nějak vyčistit. Znovu jsem se chtěla dotknout té rány. Tentokrát zasyčel víc. Nevšímala jsem si toho. Byla to chyba. Když jsem byla jen těsný kousek od jeho kůže, chytil mě za ruku a zaryl mi nehty do ruky. Prudce jsem rukou škubla. Nepustil mě, takže jsem měla přes celé předloktí škrábance. "Au, Trene!"vyjekla jsem. Pustil mě, ale krčil se přede mnou a nechtěl mě k tomu pustit. Musela jsem to tedy vyčistit na dálku. Šlo to špatně, ale trochu to pomohlo.

   Musela jsem jednat velmi rychle. Vytáhla jsem Trena na nohy a pomalu sním šla k Dafiné. Ke koni jsem ho sice dotáhla, ale jak ho dostanu na něj, to byla záhada. Přece jenom byl na mě moc těžký. Naštěstí Dafiné byla velice inteligentní. Udělala něco jako poklonku, takže se snížila k zemi a usnadnila mi tak vyhození Trena do sedla. Pak jsem vyskočila za něj, vzala do rukou otěže a vyrazila na cestu. Ujížděla jsem jak nejrychleji jsem uměla. Dafiné se převážně řídila sama a já začala panikařit. Nevěděla jsem vůbec kam mám jet. Ujížděla jsem přibližně hodinu, když jsem před sebou v dálce uviděla světla. Byla to nejspíš nějaká vesnice. "Trene, Trene, slyšíš mě?" šeptala jsem naléhavě. Přikývl,ale nebyl schopný mi odpovědět slovně. "Můžu sem jet? Pomůžou ti tady?" ptala jsem se dál. Tentokrát neodpověděl už ani přikývnutím. Cítila jsem jenom jeho dech, který byl stále víc povrchnější a mezi jednotlivými těžkými nádechy byly až moc dlouhé pauzy. "Trene, prosím, nevzdávej to!" nařídila jsem mi zoufale. "Trene bojuj!"