Vzhůru na cestu!

Takže, mámpro vás další dílek. Má trochu zpoždění, ale teď jsem slavla narozeniny a chodila jse do práce, takže jse nestíhala. Dostala jsem le notebook, takže teď sem snad budu chodit častěji. Jinak tento díleček máme 20+ (ta osoba ví, proč až tak vysoký věk), všem ostatním přeji krásné počteníčko:

Tren si mě natočil víc k sobě a vítězoslavně mě políbil. Když se všichni přestali radovat, zvedl se Nik a s omluvným úsměvem odešel. Chvilku po něm se zvedla i Airine, a pak i Juana. "Kam všichni jdou?" ptala jsem se. "Ale, jedna sousedka slaví narozeniny,tak jí šli popřát" odpověděl. "A taky nás chtěli nechat o samotě" dopověděla jsem za něj. Odpovědí mi byla jeho ruka, která se mi sunula po noze pod šaty. Zastavila jsem ji v půli stehna. "Copak?" zeptal se nevinně, ale rozhodně mě tak nelíbal. "To chceš jako teď a tady?"povytáhla jsem obočí. Neodpověděl, jenom mě vzal do náručí a do patra se mnou přímo vyběhl. Ani nevím jak otevřel dveře, ale najednou jsem ležela na posteli a on se skláněl nade mnou. "No, tak tohle jsem nečekala"vydechla jsem překvapeně. "Chceš abych přestal?" zeptal se, ale jeho ruce mě nepřestaly dráždit. "Copak mi dáváš na výběr?" podařilo se mi ze sebe dostat. Se šibalským úsměvem mi sundal šaty. Nechtěla jsem zůstat pozadu, takže jsem z něj rychle stáhla košili.
Navzájem jsem se dráždili rukama a soutěžili, kdo je lepší. Samozřejmě vyhrál. Byla jsem to já, kdo to nevydržel a žadonil, aby toho nechal. S úsměvem pokračoval v dráždění, doháněl mě tím k šílenství.

Mezitím, co mi zuby dráždil bradavky, si rozepnul a sundal kalhoty. Tohle byla chvíle, na kterou jsem čekala, mohla jsem mu vrátit tu předchozí výhru. V klidu jsem počkala, až si sundá i spodní prádlo. Bylo mi trochu trapně, když jsem se předklonila a olízla jeho penis po celé délce. Překvapeně zalapal po dechu a já se musela usmát. Vítězství pomyslela jsem si. Vykulil na mě oči, takže jsem poznala, že mi pro jistotu zase začal číst myšlenky.

Položil mě zase zpátky na záda. "To není fér"zašeptala jsem sklesle. "Co není fér, srdíčko?" zeptal se konejšivě a prstem objížděl lem od kalhotek. "Ty si klidně můžeš přečíst, co si myslím, ale jak to mám udělat já?" pokračovala jsem stejně smutným tónem. "To se časem naučíš" vydechl a prstem sjel z lemu na kůži. "Ty mi je ale můžeš ukázat" zašeptala jsem prosebně a přivinula jsem se víc k němu. Chvilku zaváhal, ale pak mě zaplavila vlna jeho myšlenek, vzpomínek a emocí. "Páni, to dokážeš myslet na tolik věcí najednou?" ptala jsem se ho překvapeně "Nevěděla jsem, že všechny emoce prožíváš tak silně" nepřestávala jsem se divit. Měla jsem výjimečnou příležitost podívat se do jeho mysli a chtěla jsem ji co nejvíc využít. "Já myslel, že jsi chtěla dělat něco jiného" konstatoval a jeho ruka se rychle dostala ke svému cíli. Nahlas jsem si povzdechla, když mě zaplavily 2 vlny vzrušení, ta moje i ta jeho. Byla jsem přímo unešená z toho nového pocitu, z té dvojnásobné rozkoše. Díky spojení našich myslí jsem mohla vidět, co chce Tren udělat a třeba mu v tom pomoct.

Přesně jsem poznala ten okamžik, kdy už Tren nevydržel to napětí a naše těla splynula v jedno. Nahlas jsem vykřikla, když mnou projela tak silná vlna vzrušení. Tren se jen usmál a pokračoval v rychlých pohybech. Připadala jsem si jako idiot, když jsem tam tak ležela a z úst se mi draly milostné steny, ale nemohla jsem si pomoct.

Když už jsem to nemohla vydržet, Trenovo tělo se napjalo a oba jsme současně došli k naplnění našeho očekávání. Tren se unaveně svalil vedle mě a začal stahovat svojí mysl zpátky. Nechtěla jsem ho pustit, to spojení se mi líbilo. Musel mi jazykem přejet po mých citlivých rtech, aby mi rozházel myšlenky a já mu nebránila v odtrhnutí. Když se odpojil, jakoby mě půlka chyběla. Nešťastně jsem se na něj otočila. Přitáhl si mě do náruče "Neboj, na to si zvykneš" zašeptal. "Tobě se to řekne, ty to můžeš zažít, kdy chceš, ale já? Já než se něco takového naučím, tak mě to utrápí" fňukala jsem a snažila se tak prosadit svou. Odmítavě zakroutil hlavou "Teď zkus spát" odbyl moje přemlouvání. Sice jsem chtěla namítnout, že teď stejně neusnu, protože mám plnou hlavu těch krásných pocitů, ale asi po minutě ticha jsem tvrdě usnula.

*****

Vzbudila jsem se do slunečného dne. Chvilku jsem na sebe nechala svítit sluneční paprsky, abych se trochu nahřála, když mi došlo, že ležím na něčem teplém, ale tvrdém. Natočila jsem hlavu a zjistila, že je to Tren. Překvapeně jsem zamrkala, ten byl vzhůru vždycky dřív než já, a podle toho, že nám slunce svítilo do okna muselo být skoro poledne. Pak mi došlo, že včerejšek musel být pro něj velice náročný, asi byl unavenější, než jsem si myslela. Chvilku jsem se dívala na jeho uvolněnou tvář a pak ho políbila na špičku nosu. Zavrtěl sebou a otevřel oči. "Dobré ráno, tedy spíš poledne" usmála jsem se na něj. "Dobré ráno" odpověděl ještě stále trochu rozespale. Vyskočila jsem z postele a protáhla se. Pak jsem se rozhlédla po pokoji, abych našla šaty, které Tren včera večer někam zahodil. S oblékáním jsem nijak nepospíchala, ale přišlo mi, že je v pokoji moc velké ticho. On snad zase spí! pomyslela jsem si a otočila se. "Nespím" odpověděl a nespouštěl ze mě oči. "Proč si mě tak prohlížíš?" ošívala jsem se. "Protože jsi krásná" byla jeho odpověď, nad kterou jsem musela zakroutit hlavou. Když se srovnám třeba s Monou, tak... Zamračil se. "O Moně už ani myšlenka a už vůbec ne takhle směřovaná!" varoval mě. "Promiň, ale nemáš si číst moje myšlenky!"vrátila jsem mu to a šla se podívat po něčem k jídlu.

V kuchyni jsem našla nějaká vajíčka a slaninu, takže jsem to hodila na pánvičku a začala to opékat. Tren byl dole během chvilky. Objal mě zezadu "Co to tu tak krásně voní?" zeptal se a zabořil mi obličej do vlasů. "Bude to jenom taková rychlá snídaně, nechce se mi dělat nic složitějšího, nevadí ti to?" řekla jsem a hlídala pánvičku. "Samozřejmě, že mi to nevadí. Ale k snídani bych si dal spíš tebe" zavrněl mi do ucha a jednou rukou mě chytil za zadek. Nadskočila jsem, ale nemohla jsem nikam uhnout, protože jsem hlídala snídani na plotně. "Tobě to včera nestačilo?" zeptala jsem se a snažila se utéct jeho neodbytným rukám. "Já nemám nikdy dost, zvlášť ne tebe" nepřestával mě provokovat, Odstrčil mě od plotny a přehodil vajíčka se slaninou na jeden talíř. Stála jsem tam a koukala na něj, což byla chyba, jak jsem vzápětí poznala. Jen co to měl hotové už jsem byla přitisknutá ke zdi a jeho rty se přimáčkly na mé. Chvíli jsem ho nechala, ale pak jsem se od něj odtrhla "Včera jsi ale vypadal dost vyčerpaně" dloubla jsem si do něj. Překvapeně zamrkal "To byla kamufláž, aby ses mohla v klidu vyspat" řekl, ale viděl, že jsem mu to nezbaštila, tak dodal "Teď mám ale energie víc než dost" "Tak jí zkus využít na snědení snídaně" poradila jsem mu. Otočil se a odnesl si talíř s jídlem do jídelny.

Šla jsem pomalu za ním. "A co já?" zeptala jsem se, když jsem viděla, jak se do toho pustil a nehodlal mi dát. "Ty nic, leda, že bys sis to nějak zasloužila" odpověděl.Moc dobře jsem věděla kam tím míří. "Fajn, tak si to nech, stejně nemám hlad!" jako na potvoru mi zrovna zakručelo v břiše. "Vážně?" zeptal se a zakroužil mi před nosem plátkem slaniny. Nahlas jsem polkla. Pomalu si tu slaninu strčil do pusy. To už jsem nevydržela, sedla jsem si mu do klína a přitiskla jsem mu svoje rty na jeho. Když mě pustil dovnitř, jazykem jsem si ukradla slaninu a rychle jí spolkla. "Ty si mi nějaká hladová" usmál se "Tahle půlka byla stejně pro tebe" řekl a přistrčil talíř blíž ke mně. Ani jsem si nepřesedla a snědla všechno v jeho klíně. O poslední kousek slaniny jsem se s ním rozdělila stejně, jako on se mnou.

"Necháme si trochu slehnout a vyrazíme, ano?" zašeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla. Pak jsme asi hodinu jenom seděli a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Tren se narovnal a tím mě upozornil, že budeme vyrážet. Vyběhla jsem si nahoru pro svetřík, a když jsem se vrátila, měl už Tren osedlaného koně. Tentokrát mě vyšvihl do sedla jako první a vyskočil přede mě. Omotala jsem mu ruce kolem pasu. "Pevně se drž" řekl Tren a vyrazily jsme tryskem na cestu.

*****

"Nezastavíme už?"zaprosila jsem a unaveně položila Trenovi hlavu na rameno. "Takhle tam ale nikdy nedojedeme" odpověděl. Byli jsme už 4 dny na cestě a měli jsme za sebou stěží polovinu. "Slibuju, že když si teď odpočineme, tak pojedeme v kuse až do večera." Prosila jsem dál. Bolelo mě už celé tělo, hlavně zadek a nohy, nebyla jsem zvyklá jezdit na koni. "Dobře, tady kousek by měla být studánka, tak u ní na chvilku zastavíme" ukončil naši debatu a zase jsem pokračovali mlčky. Chtěla jsem, aby něco říkal a taky jsem měla pár otázek, ale nechtěla jsem ho rušit, určitě měl k mlčení důvod. Opravdu asi po 10 minutách jsme dojeli k malé studánce obklopené měkounce vypadající trávou. Při vidině měkkého posezení jsem chtěla být co nejrychleji dole, ale zakopla jsem o třmen a dopadla tvrdě na bolavý zadek. "Au" vyjekla jsem překvapeně. Tren okamžitě klečel u mě a pomáhal mi vstát. "Copak už si nepamatuješ, co jsem tě učil o nasedání a sesedání z koně?" káral mě. "Promiň, ale jsem úplně ztuhlá" zakňourala jsem a on si mě konejšivě přitiskl k sobě.

Lehla jsem si do trávy a zavřela jsem oči. Byl to krásný pocit, ležet na něčem měkkém. K dokonalosti už chyběla jen jedna osoba, která si právě lehla vedle mě a já se k ní okamžitě přivinula. "Ta cesta mě vážně vyčerpává" zašeptala jsem. "Hmm" zabroukal a zase mlčel. Už mi s tím začínal lézt na nervy, ale nic jsem neřekla.Když už ticho trvalo hrozně dlouho, začala jsem přemýšlet, o čem bych mohla mluvit. Jeho tělo se ale zase napjalo. "Pojď, honem, vyrazíme" řekl Tren a rozhlížel se kolem. Unaveně jsem se došourala k Dafiné a neohrabaně na ni nasedla. Tren mě naučil, jak se dostat do sedla, ale pořád jsem přitom vypadala jako mentál. Jen co jsem se usadila do zadní části sedla, už Tren seděl přede mnou a rozjeli jsem se. "Trene, kam tak pospícháme?" ptala jsem se, když hnal Dafiné tryskem vpřed. "Jdou po nás" procedil skrz zuby. "Kdo?" zeptala jsem se v panice. Natočil se a pohladil mě po ruce "Neboj, ujedeme jim" řekl s úsměvem, který ale nebyl upřímný. Přitiskla jsem se k němu pevněji a zavřela oči.

Ujížděli jsem takovou rychlostí strašně dlouho. Celou dobu jsem se k němu tiskla, takže jsem poznala, že najednou zpomalujeme. Zvedla jsem hlavu. "Co se děje?" ptala jsem se nervózně.
"Právě, že už se nic neděje. Ujeli jsme jim" usmíval se teď upřímně. "Tak to je skvělá zpráva" usmála jsem se taky a políbila ho za ucho. Pokračovali jsme teď krokem. "Kdo nás sledoval?" ptala jsem se ho. Spíš jsem to nechtěla vědět, ale potřebovala jsem slyšet jeho hlas a žádná jiná otázka mě zrovna nenapadla. "Shinigami" odpověděl prostě a zase mlčel. "Trene říkej něco" prosila jsem ho. Otočil se směrem ke mně. "Proč?" zeptal se zase. "Protože mě to mlčení přivádí k šílenství" řekla jsem trochu naštvaně. "Tak mluv, budu poslouchat" řekl. Přišlo mi, že už je zase ve střehu. "Já chci ale slyšet tvůj hlas" objasnila jsem mu. Rozhlížel se kolem, přišlo mi, že naslouchá. "Trene, co se děje?" ptala jsem se. "Nic" odpověděl jako kdyby mě nevnímal. "Trene, okamžitě mi..." začala jsem, ale umlčel mě prstem položeným přes moje rty. "Pšt" zašeptal. Stáli jsme v naprostém tichu. Přišlo mi, že slyším nějaké šustivé zvuky. Najednou se Tren vymrštil ze sedla. Dal mi otěže do ruky. "Jeď pořád rovně, pak přebroď řeku a někde tam na mě počkej.Když se do tmy nevrátím, pokračuj sama" řekl. Chtěla jsem
namítnout, že bez něho nikam nejedu, ale on něco řekl Dafiné a ona se rozjela. Jediné, co jsem mohla dělat bylo, že jsem se zuby, nehty držela, abych nespadla.

Dafiné jela rychle a dlouho, až jsem opravdu dojely k řece. Tam se Dafiné zastavila. Slezla jsem z ní a opět z ní spadla, přímo do vody. Byla jsem celá mokrá, ale to mi tolik nevadilo, jako to, že mi nikdo nepomohl vstát. Vyhrabala jsem se na nohy a vzala Dafiné na uzdu. Pomalu jsem s ní přebrodila řeku v místě, které se mi zdálo nejmělčí. Na druhém břehu jsem se opět vyhoupla do sedla. Začalo pršet a mě drkotat zuby zimou. Ze sedla jsem se rozhlédla kolem a
našla něco, co by mi mohlo posloužit jako úkryt. Byla jsem rozhodnutá, že bez něj nikam nepojedu, že tu budu čekat tak dlouho, dokud se nevrátí.

*****

Seskočil jsem z Dafiné a vrazil Anori otěže do ruky, než si stihne uvědomit, co se děje. "Jeď pořád rovně,pak přebroď řeku a někde tam na mě počkej.Když se do tmy nevrátím, pokračuj sama" řekl jsem jí. Chtěla protestovat, ale já rychle řekl to samé i Dafiné a ta se rozjela pryč. Otočil jsem se směrem, odkud se ozývalo šustění. Chvilku na to se objevili asi 4 shinigami. Mávali svými tmavě šedými křídli a rozhlíželi se. Když Anori nikde neviděli, přistáli dokola kolem mě. Stál jsem tam naprosto klidně a čekal, co se bude dít. Četl jsem všem myšlenky, takže mě nepřekvapilo jejich chování, jak předpokládali. Trochu je to zaskočilo, ale nasadili kamenné výrazy. Musel jsem se pousmát, neměli ani tušení, že přesně vím, co budou říkat, ale rozhodl jsem se, že si svojí výhodu zatím nechám pro sebe. "Tak copak chcete?" zeptal jsem se znuděně. Zamračili se a jeden z nich odpověděl: "Hledáme tu dívku, která byla s tebou!" "Se mnou? Se mnou nikdo nejel. Jenom se tady tak procházím a pozoruji přírodu" dělal jsem z nich srandu. "Nedělej si z nás srandu, shikumo" zavrčel nenávistně další z nich. "Viděli jsme ji jet s tebou, kde je?" ptali se znovu, už dost nakvašení. "Jak si můžete být tak jistí?" provokoval jsem je. "Pověz, kde je!!" zařval ten jeden. "I kdybych to věděl, tak vám to neřeknu" zasyčel jsem. Stejně už bylo jedno, jestli vědí, že ji znám nebo ne,protože se všichni připravili k boji ještě předtím. Jejich myšlenky je ale prozradili, takže jsem se připravil rychleji. Ve chvíli, kdy teprve roztahovali svá křídla, jsem už byl připravený, a když vylétli do vzduchu už jsem po nich metal jedno kouzlo za druhým. Protože nečekali tak rychlý útok, byli chvíli docela mimo a pár pěkných zásahů schytali. Pak se ale rozkoukali a začali spolupracovat. Tohle už bylo trochu těžší, přece jenom, byl jsem na ně sám, ale moje schopnost, přečíst si jejich plány, mi to trochu zlehčovala. nebyli to žádní začátečníci, všichni měli jen o málo nižší úroveň než já. Kdyby byl každý sám, poradil bych si s nimi celkem snadno. Boj byl docela vyrovnaný, i když já jsem si vedl o trochu líp. Mě ještě nezasáhli, já je už několikrát. A pokračovali jsme v nekonečném roji otoček, spirál a barevných záblesků

Pomalu začínali vypadat unaveně, zato já měl energie ještě dost. Možná jsem jejich úroveň přecenil. Začal mě napadat plán, jak se jich zbavit všech najednou,aby žádný nemohl podat o Anori zprávu. Byl ale dost zdlouhavý a já to chtěl mít za sebou do tmy, abych jí stihl najít. Beze mě, by si asi moc neporadila.