Dante

Právě jsem dopsala další kapitolu, tak vám ji sem házím. Pěkné čtení a nezapomeňte nechat komenty XD:

Město Chamon bylo opravdu krásné. Jestli jste někdy byli ve Švýcarsku, dalo by se to přirovnat k některým jeho městům. Všechno v naprosté dokonalosti, všude pořádek, až se člověk bál někam šlápnout, aby to nezničil. Tohle všechno jsem si prohlédla jen ve spěchu, protože Tren mě velmi rychle navigoval, kam mám jet. Dostávali jsme se stále hloubš do města, ulice tu byly stále menší a tvořili naprosté bludiště. Kdyby mě tu uprostřed třikrát otočili dokola, asi bych se nikdy ven nedostala.

   Když jsem se konečně vymotali ze všech těch uliček (nechápu, jak si Tren mohl být cestou tak jistý), otevřel se před námi široký prostor. Uprostřed stála budova, vzhledem připomínající nějaké šlechtické sídlo. Kolem pak byly perfektně upravené zahrady s fontánkami a ozdobně tvarovanými živými keři. Tren mě navedl přímo k tomu zámku. Tam seskočil ze sedla a podal mi ruku, aby mi pomohl dolů. Jakmile jsem stála oběma nohama pevně na zemi, okamžitě mě pustila stoupl si dost daleko za mě. Rukou mě pobídl, abych šla dál. Jak moc jsem si přála, abych mohla jít k němu a vzít ho za ruku. Nechtěla jsem mu ale dělat ještě větší problémy, než už mu dělám, takže jsem zatnula ruce v pěst a šla dál. Přede dveřmi jsem se zastavila a tázavě na něj pohlédla. Tren se na mě ani nepodíval, hlavu měl pořád sklopenou a několikrát zabouchal těžkým, železným klepačem. Po chvíli se ozval znuděný hlas. "Kdo je?" "Tren Anthony Natori" odpověděl Tren. Proč jsem si nikdy předtím nevšimla, jak pěkně zní jeho jméno? "Vedeš ji?" zeptal se hlas za dveřmi už o dost s větším zájmem. "Ano" odpověděl Tren a mě došlo, že mluví o mě. Už zase.

   Dveře se otevřely a nějaký starší muž nás pustil dovnitř. Zámek byl vevnitř ještě krásnější než jak jsem si ho představovala. Dobový nábytek byl vkusně doplněn několika kousky z jiných století. Všechno opět dokonale sladěné a naprosto čisté, nikde ani smítečko prachu. Jak jsem se později dověděla stáli jsme v přijímacím sále. Ten starší muž mi pokynul, abych se posadila. Váhavě jsem si sedla na jednu z pohovek. On mi mezitím špatnou angličtinu vysvětlil, že tu musím počkat, dokud mě Dante nepřijme. Všimla jsem si, že se ani jednou neotočil k Trenovi, který stále stál v pozoru, nikdo mu totiž nenabídl místo. Když ten muž odešel, poklepala jsem na místo vedle sebe. Tren jen zakroutil hlavou a ladně se posadil na jednu z nízkých stoliček. Přemýšlela jsem, jestli mi aspoň čte myšlenky, když se mnou nemůže mluvit normálně. Trene? Zeptala jsem se zkusmo. Ano? Odpověděl a mě poskočilo srdce radostí. Miluju tě řekla jsem pak jenom. Nic jiného mě nenapadlo. Opatrně slečno, tady nejsem jediný, kdo dokáže číst myšlenky varoval mě a zase svou mysl stáhl zpátky. Začínalo se mě zmocňovat zoufalství. Co si bez něj počnu? Sama jsem úplně k ničemu, protože nic nevím a ničemu nerozumím. Nechápu, že zrovna já jsem ta vyvolená, určitě je to nějaký omyl. Takový tele jako já a má zachránit svět? To se mi určitě musí jenom zdát. Určitě se brzy proberu ve své kanceláři, budu zavalená stohem papírů a po Trenovi budu zase jenom tajně pokukovat. Zkusmo jsem se štípla. Sykla jsem, protože to bolelo. Tak asi nespím.

   Tren nad mým syknutím rychle zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje. Podívala jsem se mu do očí a on zase rychle pohled sklopil. Tohle nevydržím, asi ho budu muset násilím donutit, aby si mě zase všímal. Nad touhle myšlenkou jsem se musela pousmát, protože představa, že já přeperu jeho, no, byla víceméně vtipná. Pohledem jsem mimoděk sklouzla na jeho vypracovanou postavu a moje představa o násilném vynucování se rozplynula.

   Rozletěly se dveře na druhé straně místnosti. Kráčel k nám mladý muž. Všimla jsem si, že má úplně stejné oblečení jako ten vrátný. Asi nějaká místní uniforma. Došel až ke mně a poklonil se. "Slečno,pojďte prosím za mnou" řekl a ukázal mi směrem ke dveřím. Pak se napůl otočil k Trenovi "Ty také" řekl neochotně. Šla jsem poslušně za ním. Dělalo se mi špatně od žaludku a třásla se mi kolena. Jednou se mi podlomily nohy, ale Tren mě chytil dřív, než si toho ten před námi stačil všimnout.

   Vedl nás těmi dveřmi, pak dlouhou chodbou, která mi připomněla chodbu v domě Bratrstva a konečně jsme došli k dalším dveřím, kde jsme se zastavili. Tam se otočil směrem k nám. "Prosím, abyste mi odevzdali všechny zbraně" řekl lhostejně. Ukázala jsem mu prázdné ruce a to samé čekala i od Trena. On si ale povzdechl a z ničeho mu v ruce přistál krásný černý meč s jemně vyrytým červeným drakem a bílou růží. Neochotně ho podal tomu, vlastně ještě chlapci a ten ho pověsil na stěnu a udělal něco, no dalo by se to popsat jako zapečetění. Prostě se kolem toho meče udělala taková ochranná schránka, hádala jsem, že ho může vyndat jedině ten kluk. Teprve pak nás pustil dveřmi do velkého sálu.

   V tom sále vlastně nic nebylo. Na zemi ležel jen pruh tenkého bílého koberce, který vedl ke stupínkům na druhém konci místnosti. Stěny byly jen chudě vyzdobené nějakými malbami a písmem, text byl ale moc složitý a nerozuměla jsem mu. Na stupínkách stál zlatý trůn a na něm seděl muž, no tipla bych mu 60 let. Tren šel až do půlky místnosti, tam se zastavil, poklekl na jedno koleno a hluboce se poklonil. Šla jsem na stejnou úroveň jako on, ale neklaněla jsem se tak hluboce. Zůstala jsem stát a jen se mírně sklonila. Z Trenových pohybů jsem už předtím pochopila, že on je něco jako "nižší vrstva", takže se řídí jinými pravidly než já. Souhlasně se usmál, ale jelikož byl stále skloněný, nikdo jiný si toho nevšiml. "Povstaňte" ozval se Dante zvučným hlasem. Poslechla jsem. Tren počkal, až se úplně narovnám a až teprve pak vstal taky. "Trene Anthony, děkuji, že jsi ji přivedl v pořádku" promluvil Dante v jejich jazyce. Tren neodpověděl, jen se opět poklonil. "Slyšel jsem, že jste měli cestou nějaké problémy" pokračoval dál. "Ano, pane" odpověděl Tren. "Dobře, vidím, že jste to zvládli. Teď si ale promluvme o …" pokračoval, ale tomu už sem nerozuměla. Moje znalosti byly silně omezené, takže jsem pochopila asi každé páté slovo a jen útržkovitě o čem se baví. Tren odpovídal jen krátce, občas byl na rozpacích, ale nikdy se neodvážil neodpovědět. Takovou autoritu bych potřebovala taky.

   Nebavili se dlouho. Dante se odmlčel a ten kluk, který stál celou dobu u dveří najednou poklepal Trenovi na rameno. "Měl bys odejít" řekl prostě. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Oni mě tu chtějí nechat samotnou a odvést jediného člověka, kterému věřím a kterého znám? Tren na mě hodil zoufalý pohled, ale otočil se směrem ke dveřím. "Počkat" zvolal Dante a všichni zůstali stát na místě. Pak se otočil směrem ke mně. "Rozumíš našemu jazyku?" zeptal se mile. Chvilku mi trvalo než jsem odpověděla "Trošku" přiznala jsem. "Kdo tě učil náš jazyk?" zeptal se. Pohlédla jsem směrem k Trenovi. "Dobře, naučil jsi ji hezky" řekl mu. "Děkuji, umí ale jen základy a jednoduchou konverzaci" odpověděl Tren a opět se mírně poklonil, tentokrát ale směrem ke mně. "Hm, bude potřebovat překladatele, uděláš to?" zeptal se pak Dante. "Jistě" souhlasil Tren s úsměve. Bylo vidět, že si oddechl, že mě tu nemusí nechat samotnou. "Pane" ozval se ten kluk "to bych ale klidně mohl dělat já" namítl. "To bys mohl, ale pochybuji, že ti věří natolik, aby ti svěřovala svoje myšlenky" odpověděl Dante a on se s povzdechem vytratil z místnosti. "Pojďte sem" pokynul nám Dante směrem k němu. Došli jsme až ke stupínkům. Tam mi Tren jemně zatlačil na rameno a poukázal mi tím, že si mám sednout na schod. On sám se pak posadil vedle mě, v bezpečné vzdálenosti samozřejmě.

*****

Odcházela jsem z místnosti stejnou cestou, jakou jsem přišla a zastavila se až v přijímací hale. Zase jsem se posadila a čekala, až dorazí i Tren. Asi 3 hodiny jsme se bavili o mě, o světě a o jiných blbostech. Bylo to o to zdlouhavější, že Tren musel dělat prostředníka. Já jsem nerozuměla Dantemu a on zase uměl jen špatně anglicky, takže Tren všechno překládal. Když jsme konečně domluvili a mě se podařilo vstát (byla jsem totiž dost ztuhlá), požádal Tren Danteho, aby ho ještě vyslyšel v jedné věci, o které nechce mluvit přede mnou. Odešla jsem tedy a čekala, až se vrátí. Měl mě doprovodit do mého pokoje a cestou mi vysvětlit nějaké náležitosti. Proběhne totiž přivítací rituál a k tomu potřebuju znát pár dalších pravidel.

   Nečekala jsem dlouho, Tren přišel asi za 15 minut, docela dobře naladěn. Vyvedl mě ven a pomohl mi naskočit na koně. Pak jsme jeli zase těmi uličkami, směrem na západ. Tren mi cestou vysvětloval, co všechno potřebuju vědět o rituálu, co mám dělat, co říkat a co naopak neříkat. Snad si to všechno budu pamatovat. Vysvětlil mi to několikrát, dokud si nebyl jistý, že jsem to pochopila správně. Byl tak ohromně trpělivý.

   Dojeli jsme k další honosné budově, před kterou jsme zastavili. "To budeme bydlet tady?" zeptala jsem se zvědavě. "Jen vy" odpověděl Tren okamžitě. "A kde budeš bydlet ty?" "Támhle vedle, je to budova, no řekněme pro služebnictvo" odpověděl neochotně a mě došlo, že v tuhle chvíli si nedovolí mi neodpovědět, stejně jako u Danteho. Musela jsem se tomu usmát. Tren mi opět pomohl ze sedla a pak mě vedl tím domem. Vedl mě chodbami až do vrchního patra. Když jsem zastavili v mém pokoji, který připomínal spíše prezidentské apartmá, Tren mi popsal cestu, kterou jsme sem přišli, abych trefila. Pak mi se shovívavým úsměvem ukázal dveře od vlastní koupelny a otočil se k odchodu. "Počkej" vyhrkla jsem. Zastavil se a otočil směrem ke mně. "Může mě tu někdo slyšet, vidět, číst mi myšlenky, nebo tak něco?" zeptala jsem se. Moje otázka ho asi trochu překvapila, protože vykulil oči a chvíli přemýšlel, než mi odpověděl. "Ne slečno, váš pokoj je dobře chráněn" Usmála jsem se. "Dobře, tak tedy zavři dveře a pojď dovnitř" řekla jsem mu. Poslechl. Udělala jsem pár kroků směrem k němu. "Chci se na něco zeptat" řekla jsem a zase se o kousek přiblížila, on o krok ustoupil. "Co jsi probíral s Dantem?" vypálila jsem a udělala další krok. Zase couvl, ale zády narazil na dveře. Nervózně se ošil, došlo mu, že je v pasti. "Řekl jsem mu o našem vztahu" přiznal. "A?" pobídla jsem ho, teď jsem stála jen asi metr od něj. "Pochopil to, ale já ho prosil, abych ti nemusel dělat komorníka. To taky pochopil, takže mě moc neuvidíte" odpověděl.

   Jedním rychlým pohybem jsem překonala vzdálenost mezi námi a skočila mu do náruče. Přitiskl si mě na prsa "Proč mi tohle děláte" zašeptal a hladil mě po zádech. "Proč se se mnou nechceš vidět?" zeptala jsem se přímo a zvedla obličej. Setkala jsem se s jeho zmučeným výrazem v obličeji a bylo mi to hned jasné. "Protože mi dělá problém jen vedle vás stát a nesmět se vás dotknout. Když se uvidíme co nejmíň, bude to lepší pro nás pro oba" Samozřejmě, to bylo logické, ale mě se to moc nelíbilo. "A co budu bez tebe dělat?" zeptala jsem se s brekem "vždyť já tě potřebuju. Ani se s nimi nejsem schopná domluvit" plakala jsem. Utíral mi slzy a tišil mě. "Zvládnete to i beze mě. Spousta lidí tu umí anglicky. Všichni vám pomůžou" uklidňoval mě. Teprve když jsem se úplně uklidnila, pustil mě a postrčil kousek dál. "Dobře" udělala jsem jeden uklidňující nádech "kdy tě zase uvidím?" "Uvidíme se na rituále, tam nesmí nikdo chybět" usmál se a s poklonou odešel z místnosti.

   Jen co se za ním zavřely dveře jsem se znovu rozbrečela. Modlila jsem se, aby mě tu opravdu nikdo nemohl slyšet. Nikdo nepřišel, takže to asi byl pravda. Rychle jsem si utřela slzy z tváře a několikrát se zhluboka nadechla. Nemůžu brečet kvůli každé nespravedlivosti, jako nějaká malá holka. Musím se naučit ovládat.

   Do velkého rituálu zbývaly ještě 2 dny a já se potřebovala naučit nějaké fráze a musela si nechat ušít šaty. Měla jsem tedy toho ještě hodně před sebou, takže nesmím ztrácet čas. Vyskočila jsem na nohy, trochu se upravila v zrcadle a vyšla z pokoje.

*****

Byla jsem ve svém pokoji a nervózně sledovala služebnictvo jak kolem mě skáče, pomáhá mi obléct šaty a různě mě upravuje. Když jsem konečně byla oblečená a patřičně učesaná, nechali mi chvilku času o samotě. Opatrně jsem si sedla na židli, bála jsem se, abych si nezmuchlala šaty a znovu si opakovala fráze, které budu muset říkat. Byla jsem celá rozechvělá. Ne z toho, že mě čekal důležitý rituál, na kterém se nejspíš pořádně ztrapním, až upadnu nebo řeknu nějakou blbost. Ale měl mě na něj doprovodit Tren, jako můj meertalen. Těšila jsem se, až pro mě přijde, pomůže mi do sedla a na místě mi pak nabídne rámě, abych mohla jít jako správná dáma.

   Vyrušilo mě zaklepání. Vstala jsem a urovnala si šaty. "Dál" zavolala jsem nesměle v jejich jazyce. Dveře se otevřely a stál v nich on, ve slušivém společenském oděvu, ještě krásnější než jsem si ho představovala. Přejel mě očima a na rtech se mu vykouzlil úsměv. Zrudla jsem a přemýšlela, jak blbě v tom vypadám. Neměla jsem odvahu podívat se do zrcadla. Samozřejmě jsem to kimono viděla na ramínku, ale nijak mě nelákala představa mít ho na sobě. Vlasy jsem měla ve vysokém drdolu, který byl zajištěný několika jehlicemi. Jen jsem čekala, kdy se mi to rozpadne. "Moc vám to sluší" řekl něžně a znovu se usmál.

   Nad něčím se zamyslel a pak pomalu zavřel dveře. Uhodla jsem,co ho napadlo, nebylo to nijak těžké. Přešla jsem k němu, aby si to nestačil rozmyslet. Vzal mě za bradu a jen velmi letmo se dotkl mých rtů. Nebyl to polibek, jaký bych si představovala, ale i tak mi vylétl srdeční tep. Ještě než stačil odtáhnout svůj obličej, vtiskla jsem mu polibek na tvář. "No, teď jste tomu dala" hraně se zhrozil. "Co?" zeptala jsem se nechápavě. Natočil obličej do strany a mě až teď došlo, že mám na sobě rtěnku, která se mu pěkně obtiskla na tvář. Musela jsem se smát, vypadal k sežrání, tak roztomile. Rychle vytáhl jeden vlhčený ubrousek, kterými ležel na stole a před zrcadlem si tvář důkladně očistil. "Promiň" řekl a jsem a omluvně se usmála. "V pořádku, můžeme jít?" zeptal se a nastavil mi rámě. Přesně jak jsem si to představovala. "Jistě" odpověděla jsem, i když se mi tam vůbec nechtělo. "Jen dávejte pozor, teď není čas na vyvrknuté kotníky" řekl s pohledem upřeným na moje vysoké podpatky. "Můj nápad to nebyl" zasténala jsem. Uměla jsem na tom chodit, ale znala jsem se. Vždy, když o něco šlo, se mi stalo přesně něco takového. Opatrně mě vedl po schodech dolů, až jsme došli pře mojí "ubytovnu". Tam jsme se zastavili.