Nečekaný soupeř

Konečně sem házím slibované pokračování, které jsem vydala trochu dřív než jsem původně plánovala. Vydání příštího dílu, ale bude záviset na tom, kdy Kuroku-chan vydá pokračování Atakaie nebo Lásky. A to myslím vážně *ďábelský smích*.

   Jinak za tenhle díleček můžeteopět aspoň trošku poděkovat Soubi-chan, díky našemu obchodu o chemii jsem to napsala mnohem rychleji. A ještě jedno upozornění, díl je 18+ (prostě jsem neodolala). Přeji příjemné počtení a těším se na vaše komentíky =)

Ráno mě probudily hlasité kroky a hlasy. Protáhla jsem se a otočila na druhý bok. "Ty už jsi vzhůru?" zašeptal Tren. "Hmm" zamumlala jsem a otevřela oči. První, co jsem uviděla, byl jeho obličej. Bože on je tak krásný. Pousmál se. "Zajímalo by mě, co se tam děje" řekl a natočil se směrem ke dveřím. "Zní to, jakoby někoho hledali" konstatovala jsem to, co jemu už dávno došlo. Čekala jsem smích, ale on na to nic neřekl a jen se přetočil zpátky na záda. Chtěla jsem ty kroky ignorovat a znovu usnout, když se rozlétly dveře a dovnitř vběhl Sam. "Slečno Anori, neviděla jste Trena?" zeptal se rychle. Než jsem stihla odpovědět, zvedl se Tren na loktech "Tady jsem" oznámil mu s úsměvem. "Nemohl bys příště zaklepat?" dodal jakoby nic. "A nemohl bys nám příště říct, že jdeš na noc pryč?" zeptal se Sam podrážděně. "Promiň" omluvil se Tren, ale bylo vidět, že si z toho nic moc nedělá. "Víš jaký jsme měli ráno šok, když byl tvůj pokoj prázdný? Máš být ještě v klidu a odpočívat. Co kdyby se ti někde na chodbě zamotala hlava? Bůh ví, jestli bychom tě našli" rozčiloval se dál.

   Po tomhle výstupu už bych stejně neusla, takže jsem se zvedla do sedu, abych se na ten rozhovor mohla lépe soustředit. Staly se dvě věci najednou. Sam se na mě podíval, zrudl, něco vykoktal a zmizel ve stejnou chvíli, kdy přese mě Tren hodil deku. Zmateně jsem zamrkala. "Jestli se chceš někomu ukazovat, tak mě a ne Samovi" zamračil se Tren. Skoro bylo slyšet to hlasité cvaknutí, když mi došlo, že jsem nahá. "Já…ty…on.." koktala jsem a ukazovala prstem do stran. "ona, ono, my, vy, oni, ony, ona" dořekl za mě všechna osobní zájmena. Vstal, oblékl se a práskl za sebou dveřmi. Nahrnuly se mi slzy do očí. Chápu, že se mu to nelíbí, ale tohle trochu přehnal.

  
Chvíli jsem tam seděla, než se mi podařilo ovládnout svůj výraz. Pak jsem se pomalu oblékla, neměla jsem kam spěchat. Do jídelny jsem se jen šinula, vůbec se mi tam nechtělo. Zastavila jsem se ve dveřích a rozhlédla se. Všichni mě pozdravili a zase se věnovali jídlu. Jen Tren, který seděl na místě hned vedle toho mého, zvedl oči, a když viděl, že jsem to já, zase je sklopil. Tak tady já nebudu. Otočila jsem se na patě a odešla. Šla jsem dlouhou chodbou zpátky do svého pokoje. Za sebou jsem slyšela rychlé kroky. Neohlédla jsem se a přidala do kroku. Vběhla jsem do pokoje a ve stejnou chvíli, kdy jsem zavřela dveře k nim někdo doběhl. Ozvalo se zaklepání. Neodpověděla jsem, jen jsem si lehla na postel zády ke dveřím. Ten někdo za dveřmi asi nepochopil, že nechci s nikým mluvit,protože otevřel a vešel dovnitř. "Anori, já…" začal. "Trene já s tebou nechci mluvit" utnula jsem ho, ale neotočila se. Asi vážně nepochopil, že s ním nechci mluvit, protože si sedl ke mně na postel. "Omlouvám se, neměl jsem se tak naštvat a zbytečně se urážet" omlouval se velice upřímně a konejšivě mě přitom hladil po rameni.

   Překulila jsem se na druhou stranu postele a vstala. Neměla jsem chuť mu odpouštět, i když mi ta jeho upřímná omluva trhala srdce. Rozešla jsem se s úmyslem odejít z místnosti a nechat ho tam.

*****

Omluvil jsem se jí jak nejupřímněji jsem mohl a konejšivě ji pohladil po rameni. Ona se ale jen přetočila na druhou stranu postele a postavila se. Nechtěla mi odpustit a taky k tomu měla důvod. Vážně jsem to přehnal. S odhodlaným výrazem se rozešla proti dveřím, chtěla odejít. Mohl jsem ji nechat, aby odešla a pak to zkusit znovu a znovu dokud by mi neodpustila, ale nedokázal jsem to. Chytil jsem ji za ruku a uvěznil ji ve své náručí. "Trene pusť mě!" rozkázala, ale neměla dostatečně velkou sílu, aby se mi dokázala vykroutit. "Pusť" řekla znovu a beznadějně do mě několikrát udeřila pěstičkami. Držel jsem, nechal jsem ji, ať do mě bije jak chce, nic jiného si nezasloužím. Ještě párkrát mě praštila a pak se rozplakala. Objal jsem ji pevněji a i ona se ke mně přivinula. Stál jsem tam a nechal si od ní smáčet košili slzami. Už jí nikdy nesmím takhle ublížit! slíbil jsem sám sobě, když se ke mně tiskla. "Omlouvám se" řekl jsem znovu a políbil ji do vlasů. Zvedla hlavu a pevně se mi podívala do očí. Chvíli jsem jí pohled oplácel. Pak jsem se sklonil a zkusmo jí políbil na rty. Nebránila se, ale ani nespolupracovala.
Zkoušel jsem to tedy znovu a čekal, co udělá. Neudělala nic, takže jsem se rozhodl trochu přitvrdit. Tlakem jsem ji donutil otevřít ústa a pronikl jazykem dovnitř. Tomuhle už se neubránila a s povzdechem se k polibku přidala. Opatrně jsem ji položil na postel a lehl si nad ni. Rychle se ode mě odtrhla a nataženýma rukama, které mi opřela o hrudník, mezi námi udělala bezpečný prostor. "Sam říkal, že se máš šetřit" zašeptala. Ještě nechtěla mluvit nahlas, bála se, aby se jí nezlomil hlas. "Na tohle mám síly dost" ujistil jsem ji, ale nijak se nepohnul. Ať si sama rozhodne.

   Na chvilku se zamyslela a pak mě lehounce postrčila do strany. Lehl jsem si, čímž jsem jí dal najevo, že bude po jejím. Usmála se a lehla si vedle mě. "Takže, je mi odpuštěno?" zeptal jsem se. " Proč si to nezjistíš sám?" odpověděla na otázku otázkou. "Protože to chci slyšet od tebe" odpověděl jsem a čekal. "To ještě uvidím" usmála se "podle toho, jestli vyhovíš mým požadavkům". "Cokoliv budeš chtít" ujistil jsem ji a natáhl se, že ji políbím, ale ona mi položila prsty na rty "Až potom" zašeptala. "Mám docela hlad, půjdeme zpátky na snídani?" navrhla. "A nechtěla bys radši snídani do postele?" zkusil jsem to, nechtěl jsem se odsud hnout, bylo to pro mě výhodné místo. "Proč ne" pokrčila rameny. "Čekej tady" poručil jsem jí a
vyběhl ven z pokoje, abych nám zajistil snídani.

   V kuchyni jsem nadiktoval seznam, co všechno nám mají připravit a netrpělivě je popoháněl. Chtěl jsem být co nejdřív zpátky, aby mi Anori nestihla někam utéct. S tácem se snídaní jsem doslova letěl. Přede dveřmi jsem se na chvilku zastavil, napočítal do 10 aby se mi zklidnil dech a pak teprve vešel. Stále ležela na posteli, tentokrát ale v tak svůdné poloze, že jsem měl co dělat, abych se na ni nevrhl. Stejně ji nějak donutím. Nejradši bych si nafackoval za takovéhle myšlenky, ale ona mi nedávala na výběr. I s tácem jsem si lehl na postel a postrčil ho směrem k ní.

   Snídala opravdu velice pomalu, každé soustu pečlivě přežvýkala. Vůbec se nesnažila bránit si myšlenky, skoro na mě křičela, že to dělá naschvál. Když jsem pozoroval, jak dojídá poslední soustu ještě pomaleji, než ty ostatní, nevydržel jsem to a zeptal se "Dělá ti to radost mě takhle trápit?" Vypadalo to, že přemýšlí. "Jo, ohromnou" řekla nakonec "Nevím, kde jsi vzal, že se s tebou po snídani vyspím" konstatovala pomalu, vzala do ruky prázdný tác a zvedla se. "Říkala to každá tvoje myšlenka" odpověděl jsem ji a bedlivě pozoroval, co to vyvádí. "Tak asi nebyla moje. Půjdu odnést ten tác. Zůstaň tu" zasmála se a odešla z pokoje. Nevěřícně jsem zíral na zavřené dveře. Ta ví, jak mě pořádně potrápit.

   Vrátila se až za 15 minut, s cestou si dávala pěkně načas. V pokoji nejdřív poklidila neviditelný binec a pak si teprve sedla na kraj postele. "Venku je tak krásně" řekla a zasněně se podívala z okna. Tak tohle teda ne. Upřel jsem na ni prosebný štěněčí pohled. "Venku je tak krásně" zopakovala "a ty chceš zůstat tady"
dodala a lehla si na postel. Rychle jsem využil situace, než se zase stihne zvednout. Jedním rychlým pohybem jsem se dostal nad ni a zmocnil se jejích úst.

   Bylo vidět, že to čekala, protože se okamžitě přidala a než jsem stačil něco udělat, sundala mi košili. "Nějak se zlepšuješ. Stále rychlejší" zašeptal jsem a zajel jí rukama pod triko. Se smíchem uhnula tak, že jsem na ní nedosáhl. Přetočila se, takže jsem teď já ležel pod ní. "Sam říkal, že se nemáš vysilovat" řekla a přitom mě líbala na prsa. "Sam toho nakecá" bránil jsem se rychle. Jestli v tuhle chvíli přestane, tak mě to zabije. "No, mohla bych být tak hodná a udělat tu práci za tebe" šeptala pomalu a zajela mi rukou do kalhot "ale nevím, jestli si to zasloužíš" dořekla ve chvíli, kdy se to, co mě dělá mužem, rozhodlo reagovat na její dráždivé doteky. Horečně jsem přemýšlel, co jí odpovědět, abych to nezkazil. Ona ale nečekala na odpověď, odpověděla si sama "No, možná si to zasloužíš, za tu trpělivost při snídani" šeptala mi do ucha. Překvapeně jsem zamrkal. Ona to měla všechno už dopředu připravené. Naprosto dokonale mě zbavila výhody, že jí můžu číst myšlenky. "Ty si teda pěkně zákeřná potvora" povzdechl jsem si. V tuhle chvíli měla navrch a já s tím nemohl vůbec nic dělat.

   Mezitím,co jsem se utápěl ve své beznadějné situaci, mi Anori sundala kalhoty a začala vysvlékat i sebe. "Tak to teda ne" zarazil jsem ji. "Já sám". Její smích mě opět naprosto odzbrojil. Ona je dokonalá a připravená úplně na všechno. Dělala, jako že přemýšlí, ale pak se sklonila a přenechala mi alespoň tuhle úlohu. Svlékal jsem ji velmi pomalu, protože jsem věděl, co plánuje. Přečetl jsem si to. Když jsem z ní sundal i poslední kus oblečení, letmo mě políbila a pak na mě nasedla. Skoro ihned začala přirážet. A já jsem tam jen ležel a pozoroval ji, jak se sama víská ve vlasech a sama si hladí prsa. Tohle všechno bych měl normálně dělat já. Zatracené křídlo. Už chápu, proč se ženy někdy cítí v téhle poloze trapně.

   Když se naše vzdychání začalo stupňovat, prostě jsem nevydržel a vší silou ji strhl pod sebe. Tohle ji trochu překvapilo. "Teď jsi na mě byla hodná ty, tak to trochu obrátíme, ano?" zeptal jsem se a přisál se jí k bradavce. Prohnula se proti mně a zavzdychala. Usmál jsem se. Tohle bylo asi lepší než její prsty. " Dobře, ale buď na sebe opatrný" řekla mi po chvíli s takovou něhou, že mě to vrátilo o mnoho let zpět, kdy jsem byl ještě malý kluk a Juana mi říkala to samé. Zatřepal jsem hlavou a vrátil se do reality, ve které pode mnou vzdychalo to nejkrásnější stvoření na světě. Rychle jsem se zhostil své mužské role a po několika zkušených pohybech nás oba dovedl k vyvrcholení. Unaveně jsem si lehl na postel s hlavou na jejích prsou jsem usnul.

*****

Probudil jsem se za šera.V posteli jsem ležel sám. Sakra, já usnul! Prudce jsem se posadil a rozhlédl se kolem. Stále jsem byl v Anorině pokoji, ale už se smrákalo. Nebo svítalo? "Už jsi vzhůru?" ozval se její hlas z druhé strany pokoje. Otočil jsem hlavu tím směrem. Seděla za psacím stolem a při svitu lucerny něco psala. "Je večer nebo ráno?" zeptal jsem se unaveně. "Večer" odpověděla a opět se věnovala svojí práci. Zase jsem si lehl zpátky. Ten výkon mě nějak vyčerpal. Občas bych jí měl poslechnout. "Vstávej, co budeš dělat v noci?" zeptala se a její výraz jakoby přesně říkal No neříkala jsem ti to?.
"Nevím asi se budu dívat, jak spíš" odpověděl jsem a vyhrabal se z peřin. Oblékl jsem si kalhoty a musel se z toho na chvilku posadit. Pero přestalo škrábat o papír, takže jsem zvedl hlavu, co se děje. Anori mě se zájmem pozorovala, ale když si všimla, že se na ni dívám, hlavu zase rychle sklopila a psala jako o život. Usmál jsem se. "Půjdu si dát sprchu, abych se trochu probudil" řekl jsem jí a zmizel ve dveřích.

  
Ve sprše jsem stál hrozně dlouho. Příště jí opravdu poslechnu. Nejdřív jsem na sebe pustil teplou vodu, aby se mi trochu uvolnily ztuhlé svaly, vzápětí jsem ale na sebe pustil naprosto ledovou vodu, abych se pořádně probral. Pomohlo to. Sice to byl šok skoro na infarkt, ale co. Jen co jsem vyšel z koupelny, dostal jsem málem další infarkt. Hned za dveřmi stál Sam, dost jsem se ho lekl. "Nějakej vyčerpanej" dobíral si mě. "Zapomněl si mi zakázat sex, tak jsem to hned musel vyzkoušet" odpálil jsem ho. Rozchechtal se. "Jo, takže sex na usmířenou?" zeptal se s úšklebkem. "Tak nějak, ale poděkovat, za něj můžu tobě" vyštěkl jsem na něj podrážděně. Nevím, co mu na tom přišlo vtipné. "Jo, právě jsem se ti přišel omluvit. Příště zaklepu, ale nebyla to tak úplně moje vina. Kdyby si mi řekl, že jdeš pryč, tak bych tě nehledal. A za to, že se pak posadila a byla úplně…." chrlil ze sebe, ale já ho utnul. "Jo, omluva přijata, ale zakazuji ti na to i myslet" varoval jsem ho. "A na co nemám myslet?" zeptal se nevině "jo, ty myslíš tohle" ušklíbl se schválně si vybavil, jak se Anori posadila, deka jí sklouzla z těla, ještě mi k tomu drze ukázal tu touhu se dotknout její jemné kůže a pohladit jí po jejích ňadrech, když se mu tam tak krásně vystavila…. Zlostně jsem zasyčel a než se stihl na cokoliv zmoct, popadl jsem ho za límec a přirazil ho ke stěně. "Na Anori ani nesáhneš, ani se k ní nepřiblížíš" zavrčel jsem. Sam měl ze mě teď opravdu strach "Nemůžeš nám zakazovat, abychom byli přátelé" špitl. "To vám samozřejmě zakazovat nebudu, ale budu tě sledovat, stačí jediná taková myšlenka a nepřej si mě" varoval jsem ho znovu. Tentokrát jen přikývl. Pustil jsem ho a otočil se k odchodu. Sam si naštvaně urovnal límec a řekl "Tohle by měla vědět slečna Anori, jak se chováš. Vidí jenom tu tvojí andělskou tvářičku, ale jaký jsi doopravdy, o tom nemá ani páru". Otočil jsem se zase zpátky k němu. Sam o pár kroků ucouvl. Je to zbabělec. "Tak jí to řekni" pobídl jsem ho. "Neuvěří mi" řekl sklesle. "Ale třeba na to jednou přijde sama. Neustále jí to ukazuješ, ale ona ti vždycky odpustí. Však ty se jednou spálíš. A pak tady bude hodný kamarád Sam, kterému si bude moct postěžovat. Já bych se na ní kvůli takovým maličkostem nikdy nenaštval, na rozdíl od tebe" řekl a co nejrychleji zmizel. Budu si na něj muset dát pozor, vypadá to, že v něm budu mít silného soupeře. Hold je Anori tak skvělá, že je žádaným zbožím, ale já se jí bez boje nevzdám. A nehodlám proti němu bojovat fér.

   S takovými myšlenkami jsem se vrátil k ní do pokoje. Nekoukal jsem na cestu, prostě jsem otevřel dveře a vešel. Hned za prahem jsem se srazil s Anori. Ani ona nekoukala, takže nestihla včas uhnout a pořádně se o mě praštila. Chytil jsem ji do náruče, odnesl ji k psacímu stolu a tam ji posadil na židli. "V pořádku?" zeptal jsem se a dal jí za ucho pramínek vlasů, který se jí uvolnil z culíku. "Jo v pohodě" usmála se a promnula si bolavé čelo. "Kam si tak běžela?" zeptal jsem se a políbil jí na místo, do kterého se praštila. "Šla jsem se podívat, co s tebou je. Byl jsi v tý koupelně hrozně dlouho, bála jsem se, jestli se ti něco nestalo" vysvětlila. "Nic se mi nestalo, jenom jsem se potkal se Samem a něco si s ním vyříkal." Obočí se jí na chvilku stáhlo. "Nebyl jsi na něj zlý kvůli tomu ránu, že ne? To nebyla jeho vina" bránila ho. Koukám, že si Sam stihl u Anori vypěstovat docela pěkné postavení. "No bavili jsme se o tom, ale došli jsme k rozumnému závěru" ujistil jsem ji. Potřeboval jsem vědět, komu bude věřit víc. "To je dobře" uklidnila se. Super, tak v tomhle mám ještě převahu.

   Všiml jsem si toho, co leželo na stole. "Co to vyvádíš?" zeptal jsem se a pohledem ukázal na věci na stole. "Ehm, děti mi půjčily slabikář, tak si ho opisuju. Chci se naučit tvojí řeč" odpověděla a ukazovala mi svoje zápisky. To jsem nečekal. "A jak ti to jde?" zeptal jsem se se zájmem. "Moc ne, nějak to nechápu. Ale určitě to zvládnu" odpověděla mi s úsměvem. Těšilo ji, že se o to zajímám. "No napadlo mě…jestli.." sklopila pohled. Ona ať mi vyčítá rychlé změny nálad. Poslední dobou nestíhám já jí. "Co, povídej" pobídl jsem ji. "Napadlo mě, jestli bys mi s tím nepomohl" zeptala se a upřela na mě prosebný výraz. Už jenom kvůli tomu výrazu bych jí dovolil cokoliv. "Samozřejmě" usmál jsem se a přisunul si k ní židli. "Kde chceš začít?" "Na začátku" povzdechla si. Povzbudivě jsem se usmál a začal vykládat.

   Učil jsem ji asi 3 hodiny. Byla velmi horlivá a rychle chápala. Základy už zvládala, takže bych se klidně mohl pustit do něčeho složitějšího, ale nechtěl jsem ji přepínat. "Nechceš si jít lehnout" zeptal jsem se jí, když si unaveně protahovala záda. "Asi jo, ale slib mi, že budeme pokračovat. Jsi skvělý učitel"
usmála se a přesedla si mi na klín. "Vážně? To jsem polichocen. Budeme pokračovat kdykoliv budeš chtít" ujistil jsem ji a políbil ji na nos. "Dobře" souhlasila nadšeně a seskočila mi z klína. Než jsem stihl trochu srovnat náš učební materiál, byla už svlečená a ležela posteli. "To tam chceš přenocovat?
Nebude ti líp tady u mě?" zeptala se a odhrnula deku na mojí půlce postele. "Jistě, že bude, miláčku" odpověděl jsem, zhasl lucernu a o několik okamžiků později se k ní přitulil v posteli. "Dobrou noc"zašeptala a položila mi hlavu na prsa. "Dobrou noc lásko" zašeptal jsem v odpověď a s hlavou zabořenou do jejích vlasů usnul. Dneska už podruhé.