Odjezd

Tak se vám opět hlásím...dodržuji slib, a jelikož jsem asi před 1 minutou dočetla díl Atakaie od Kuroki-chan, vydávám i já. přeji pěkné počtení a dalšího dílu se dočkáte až Kuroki-chan vydá Lásku XD..(jsem mrcha, ale co s tím nadělám) :

Stála jsem uprostřed zeleného lesa. Věděla jsem, že je to jen sen, ale zachvátil mě takový divný pocit, jako by to bylo déjà vu. No jistě, tohle se mi už jednou zdálo!. Byla to přesně ta noc, kdy jsem Trena přivezla do vesnice se zraněným křídlem. Nikde se neozývalo žádné šustění jako minule, ale i bez něj jsem došla na tu samou louku. Se strachem jsem hledala děti a uvolněně vydechla, když tam opravdu byly. Rychle jsem došla až k nim. Všechny se na mě krásně usmívaly, ale pak z ničeho nic se jim do tváře vkradl strach. "Musíte nám pomoct" prosilo mě jedno z nich sladkých hláskem. "Prosím" přidaly se další. Chtěla jsem se zeptat jak, ale než jsem ze sebe dokázala vypravil hlásku, opět se začaly měnit na ty příšery. Zírala jsem na ně a oni zase na mě. "Musíte nám pomoct" řeklo znovu jedno z nich, než se na mě vrhlo.

*****

S výkřikem jsem se probudila. Bože, co se to děje! Bylo mi z toho všeho tak smutno, až jsem začala plakat. "Anori, co se děje?" ptal se vyplašeně Tren, kterého vzbudil můj výkřik. "Proč pláčeš?" utíral mi slzy z tváře. Nebyla jsem schopná slova, takže jsem mu svůj sen ukázala. Tren zavřel oči, aby se na to mohl lépe soustředit, alespoň někdy se ta jeho schopnost hodila. Když jsem se můj sen blížil ke konci, přitiskl si mě k sobě pevněji. Konec snu ve mně spustil další salvu pláče. "No tak" utěšoval mě "byl to jen sen. Zlý sen. Už je to pryč" opakoval stále dokola a něžně mě kolébal v náručí. "Když to všechno bylo tak živé a já chtěla ty děti zachránit a pak jsem zase chtěla zachránit sebe" fňukala jsem dál. "Šššt, už je po všem. Jsi u mě, v bezpečí. Já tě nikomu nedám" pokračoval a hladil mě přitom po tváři. Pak jen tiše seděl a kolébal mě, dokud jsem nepřestala popotahovat. "Už jsem v pohodě, děkuju" řekla jsem mu vděčně, když jsem si byla jistá, že už znovu nezačnu. Odpovědí mi byl něžný polibek do vlasů. Přitiskla jsem se k němu jak nejpevněji to šlo, bylo mi jedno, že jsem úplně nahá a dělám mu tím trochu problém, bude pro mě muset něco vydržet. "Víš, už se mi jednou takový sen zdál. Stejný, ale trošku jinak". Ani nevím, proč jsem to řekla, prostě jsem měla potřebu se někomu svěřit a Tren mi připadal jako nejdůvěryhodnější osoba. "Kdy?" zeptal se trochu křečovitě. Pohlédla jsem mu do tváře. "Tu noc, kdy jsi s tím křídlem …" nedopověděla jsem. Trochu se zamyslel "Už si vzpomínám" řekl nakonec, ale vypadal, jakoby ho něco bolelo. "Bolí tě to křídlo?" starala jsem se hned, nechtěla jsem zase něco zanedbat. "Ne,vůbec ne, to je naprosto v pořádku" odpověděl okamžitě. Upřeně jsem se na něj podívala. "No víš, kdybys jenom…" řekl a posunul mi nohu z jeho rozkroku kousek vedle. Asi mu to dělalo trochu větší problém, než
jsem si myslela. "Tuhle svou stránku jsem se ještě tak úplně ovládat nenaučil" dodal s omluvným výrazem. "Přitahuješ mě víc, než si myslíš." Tomuhle jsem se musela usmát. "Dobře, příště si dám pozor" zažertovala jsem a chtěla tím trochu ulehčit atmosféru. Zasmál se, ale hned zase zvážněl. "Moc se mi to s tím snem nelíbí. Zkusím o tom něco zjistit" slíbil mi. "Hm" řekla jsem zamyšleně a podívala se ven z okna. "To už svítá?" zeptala jsem se překvapeně. "Ano"odpověděl, aniž by se podíval z okna "Je čas dáte do práce" řekl a vyskočil na nohy. "Není ještě moc brzy?" řekla jsem trochu otráveně a zachumlala se zpátky do peřin. "Není, všichni už jsou vzhůru. Ale ty klidně spi" pobídl mě mezitím, co se oblékal. "Už se mi radši nechce spát" posadila jsem se. Kývnutím mi naznačil, že to pochopil. "Půjdeme na snídani?" zeptal se, když mě viděl, že se taky oblékám. "Myslíš, že už je hotová?" zeptala jsem se překvapeně. "Už dávno" zasmál se "říkal jsem ti, že už jsou všichni vzhůru. Vstáváme velmi brzy" "Všimla jsem si" zabručela jsem a zamířila ke dveřím.

   Do jídelny jsme dorazili ruku v ruce. Opravdu už byla většina míst obsazených. Posadili jsem se na svá místa a hned před nás jedna žena položila tácy s jídlem. Tren jí poděkoval v jejím jazyce a já jen přikývla. Bála jsem se něco říct, kdyby to náhodou bylo špatně. Během snídaně přicházeli i poslední opozdilci, mezi nimi i Sam. Pohlédl směrem k nám a zašklebil se. Zdálo se mi, nebo se tomu Tren usmál? Nespouštěla jsem z nich oči. Sam se mračil a Tren se usmíval. Bylo mi jasné, že mi Tren o jejich včerejším rozhovoru neřekl všechno. Umínila jsem si, že to zjistím. "To pro tebe není důležité. My si to se Samem vyřešíme sami" broukl mi Tren do ucha. Zase mi čte myšlenky. Rezignovaně jsem přikývla a usmála se. Dál jsem se věnovala snídani ale všimla jsem si Sama, který se pomalu přibližoval k nám. Každou chvilku se u někoho zastavil a prohodil s ním pár slov. I Tren si toho všiml. Uličnicky se ušklíbl a zrovna ve chvíli, kdy se Sam podíval našim směrem, mě jemně políbil na tvář. Usmála jsem se a polibek mu oplatila na špičku nosu. V tu chvíli stál Sam nad námi a vychrstl na Trena hrnek s horkým kafem. Tren nevydal ani hlásku, ale nasupeně se postavil proti Samovi. "Promiň, já nechtěl" omluvil se Sam, ale nebylo to upřímné a navíc jsme všichni viděli, že to udělal schválně. Trenova ruka se zavřela v pěst. Chytila jsem ho za loket Uklidni se. Vím, že to udělal schválně, ale klid. Mírnila jsem ho pomocí myšlenek. Věděla jsem, že to asi nebude mít žádný smysl. Tren měl velmi prudkou povahu, nenechal si nic líbit. Kupodivu se ale zhluboka nadechl a zase se posadil. Všichni okolo obdivně pokývali hlavami, měli o Trenově povaze stejné mínění jako já. Vzala jsem ze stolu papírový ubrousek a snažil se aspoň trochu dostat kafe z jeho oblečení. Aktivně mi pomáhal a za malou chvilku bylo jeho oblečení jen špinavé. V klidu dosnídal a nechal nad sebou udiveného Sama jen stát. Pak vstal, vzal mě za ruku a s klidem anglického lorda odešel z místnosti.

   Cestou si rozepínal košili a mě došlo, že ho asi pěkně opařil. Nekoukala jsem na cestu, takže mě docela překvapilo, když zastavil před úplně cizím pokojem. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Tohle je můj pokoj" vysvětlil mi a odemkl. Hned jak jsme vešli dovnitř jsem ho usadila do křesla a podívala se mu na místo, kam to nejvíc schytal. Měl ho trochu zarudlé, ale nic vážného to nebude. "Máš tu někde lékárničku?" zeptala jsem se a pátrala pohledem po pokoji. "V koupelně" řekl a ukázal na dveře na druhé straně místnosti. "Ty máš vlastní koupelnu?" zeptala jsem se se stopou závisti v hlase. Jen se usmál a pohodlně se posadil.

   Koupelna to byla malá, ale pěkně zařízená. Proč taky nemám pokoj s koupelnou? "Protože ten tvůj byl jediný volný hned po tom mém, ale usoudili, že ho budu potřebovat víc než ty"ozvala se z vedlejšího pokoje odpověď a připomněla mi tak, že jsem sem nešla obdivovat koupelnu. Rychle jsem našla to, co jsem potřebovala a vrátila se zpátky k němu. Seděl pořád v křesle akorát si tu košili sundal úplně. Našla jsem v lékárničce chladivou mast na popáleniny a začala mu to mazat. Celou dobu se na mě usmíval a mě to trochu znervózňovalo. "Co je?" zeptala jsem se, když mi to začalo docela vadit. "Tohle jsem si mohl vyléčit sám" řekl mi úsměvem a mě došlo, proč tak klidně a bez protestů držel. "Ty seš, ale" řekla jsem naoko uraženě. Přitáhl si mě do klína. Mast se mezitím už vsákla do kůže, ale po červeném fleku už nebylo ani památky. "A je to" zašeptala jsem "Vypadá to, že moji péči už nebudeš potřebovat." Zatvářil se bolestivě. "Víš, nějak mě to pořád pálí…." Řekl se štěněčím výrazem ve tváři. "A kde přesně?" "No tady" zafňukal s hranou bolestí a ukázal na místo, kde ještě před chvilkou byla malá spálenina. Naklonila jsem se a něžně mu to místo políbila. "A taky to pálí tady" ukázal kousek vedle. Bylo mi naprosto jasné, co ode mě chce a tentokrát jsem se rozhodla mu vyhovět. Pomalu jsem ho líbala na břicho, prsa, ramena, krk a pak konečně i na rty. Hladově mi polibky oplácel a rukama mi přejížděl po obličeji. Rty mu sjeli na můj krk a já si z něj odhrnula vlasy, aby tam lépe dosáhl. V tu chvíli vrazil někdo k němu do pokoje. Zčervenala jsem, ale Tren nepřestal, i když jsem moc dobře věděla, že ví, že někdo přišel. "Trene, tohle ti…." Začal známý hlas a pak se zastavil, když viděl, co zrovna provádíme. Tren mě nepřestával líbat a ani já neměla náladu přestat. Dveře se hlasitě zabouchly. Až teprve pak mě Tren odtáhl kousek od sebe. "Co jste si se Samem udělali?" zeptala jsem se s tichou výtkou v hlase. Podíval se mi do očí a já mu ten pohled pevně oplácela, dávala jsem mu najevo, že mi to prostě řekne. "No včera jsem se pohádali kvůli jedné důležité …. záležitosti" řekl opatrně. "Jaké záležitosti?" Nechtěl mi odpověděl. "Trene, asi to nebude nějaká maličkost, když vidím, že jeden druhému děláte naschvály. Já myslela, že jste na takové klukoviny už moc staří." Zašklebil se, když jsem poukázala na jeho skutečný věk. "Nejdřív ráno s tím kafem a pak ty tady" zavrtěla jsem hlavou. "To má nějaký hlubší význam, než jen malou výměnu názorů." Povzdechl si. "Jde o to" začal pomalu "že Sam překračuje meze mojí trpělivosti." Tohle mi ale nestačilo. Pochopil a neochotně pokračoval. "Včera mi dal jasně najevo, že o tebe taky stojí. Čeká až udělám něco, kvůli čemu mě opustíš a on pak bude moct zastoupit moje místo. Myslel si, že moje trochu prudší povaha bude jeho spojencem. To se chlapec přepočítal" řekl nakonec zatvrzele. Nevěřícně jsem na něj zírala. Sam že má o MĚ zájem? Tomu se mi nechtělo uvěřit. Ale předtím vypadali jako přátelé, takže tohle chování muselo způsobit něco závažného. A jestli mě Tren opravdu miluje tak jak říká, pak bylo jejich chování docela pochopitelné. "Samozřejmě, že tě miluju tak, jak říkám" ohradil se Tren a upřeně se na mě podíval. "Vždyť já vím" povzdechla jsem si a položila mu hlavu na hruď. Tohle nepřátelství budu muset ještě nějak vyřešit.

*****

Další dny ve vesnici ubíhaly všechny skoro stejně. Tren mě učil svůj jazyk, hledal v knihovně něco, co by mu pomohl v té ´kauze´ s mými sny, které se opakovaly skoro každý den a pod mým přísným dohledem dostatečně odpočíval. Přestěhovala jsem si věci k němu do pokoje, vypadali jsme skoro jak manželé. Ale dělala jsem to hlavně kvůli té koupelně, už jsem se nemusela dělit o sprchu dole v patře. No dobře, nedělala jsem to jenom kvůli té koupelně.

   Sama jsme ze začátku potkávali jen zřídkakdy, vždycky se na sebe s Trenem bojovně mračili. Když pak zjistil, že jsem se přestěhovala k němu na pokoj (měl nejdřív námitky, že je tam jenom jedna postel, ale Tren mu škodolibě vysvětlil, že nám jedenapůl-lůžková postel stačí), přestali jsme ho vídat úplně. Cítila jsem se trochu provinile, protože to já jsem byla předmětem toho nepřátelství, ale Tren mě přesvědčoval, že je to všechno v pořádku a že si s tím nemám lámat hlavu. Poslechla jsem ho.

   Takhle uběhl asi týden. Už jsem docela dobře ovládala jejich řeč, i když samozřejmě to mělo nějaké mezery. Podle Trena to, co jsem uměla, bylo jen pro obyčejnou konverzaci, nic složitějšího. Mě to ale zatím stačilo. Cítila jsem takové zadostiučinění.

   Jednu bezhvězdnou noc jsem se zase probudila z mojí obvyklé noční můry. Už jsem ani nekřičela nahlas, ale Trena probudilo i moje převalování, když jsem se pak bála znovu usnout. Rytířsky se mnou zůstal vzhůru po zbytek noci, i když se mu víčka někdy těžce zavírala. Tuhle noc byl odpočatý a snažil se mě rozptýlit jednoduchým rozhovorem. Dařilo se mu to. "Budeme muset odjet" řekl po krátké pauze v našem hovoru. "Kdy?" zeptala jsem se. "Co nejdřív" "Ještě dnes?" "Ano chtěl jsem hned po snídani" "Dobře" souhlasila jsem. I já jsem vycítila jeho napjatost v posledních dnech, ale nepřikládala jsem jí hlubší význam. "Nastal nějaký problém?" zeptala jsem se tiše. "Nevím" přiznal "ale mám takový divný pocit, že se něco děje. Chci se dostat k Dantem co nejdříve. Jsem z toho dost nervózní" "Dobře, vyrazíme hned jak to půjde" řekla jsem. Měla jsem stejný pocit jako on. Něco se chystalo a já nevěděla co. Ale určitě to nebylo nic dobrého.

   Hned jak se rozednilo jsem oba vstali, rychle se oblékli a sbalili si věci. Po rychlé snídani jsem se se všemi rozloučili a chystali se k odchodu. Sam tam nebyl, bylo mi trochu líto, že se s ním nemohu rozloučit. Seděla jsem na okraji kašny na náměstí a čekala, až Tren přivede ze stájí Dafiné. "Slačno Anori?" ozval se za mnou Sam. Překvapeně jsem se otočila. "Ano?" zeptala jsem se. Co mi mohl chtít. "Přišel jsem se rozloučit" řekl se sklopeným zrakem. Vydechla jsem úlevou. On si také povzdechl, ale pak zvedl hlavu a v očích měl odhodlaný výraz. "Neodjíždějte" řekl. Nebyla to prosba, ani žádost. "Nebo alespoň ne s ním. On pro vás není dost dobrý, zůstaňte tu s námi. My vás dokážeme ochránit. On už vás jednou do nebezpečí dostal a udělá to určitě znovu. Není tak schopný jak si myslíte. Už několikrát ho vaše ochrana málem stála život. Nestačí na to. Zůstaňte" řekl a pevně se mi díval do očí. "Je mi líto Same" řekla jsem hlasem, který mi zněl cize. "ale já s ním pojedu kamkoliv." "Nezůstanete ani kvůli mně?" zeptal se opět se skloněnou hlavou. "Ne, miluju jeho a nic to nedokáže změnit" řekla jsem pevně. Až mě ta jistota trochu vyděsila. "Dobře, pak tedy šťastnou cestu" zašeptal a zmizel ve stejnou chvíli, ve kterou se objevil Tren. "Co chtěl?" kývl hlavou směrem, kterým Sam odešel. "Přišel se jen rozloučit" odpověděla jsem a přistoupila blíž k němu. Zasyčel. "Přestaň mi číst myšlenky, pokud se nedokážeš ovládat" napomenula jsem ho tvrdě. Hned jsem toho zalitovala, protože ten výraz, co se mu usídlil ve tváři byl opravdu bolestný. Políbila jsem ho, abych ho trochu rozptýlila. Povedlo se, ale jenom na půl. Tvář se mu sice uvolnila,ale jeho hlas jenom tiše zašeptal "Tak nasedej" z čehož jsem poznala, že se trápí. Celou cestu nemluvil, zase měl ten nepřítomný výraz, jako když vidí něco, co ve skutečnosti není. Neměla jsem to ráda. Políbila jsem ho na krk a jemu se vrátil přítomný pohled. Usmál se. "Promiň" hlesla jsem a položila mu tvář na krk. "Neomlouvej se" zašeptal nazpátek a pohladil mě po vlasech. Neřekla jsem nahlas, že chci slyšet jeho hlas, ale on mi začal vyprávět všechno možné. Věděla jsem, že mi zase přečetl myšlenky a nechtěl abych se trápila. Stejně jsem se trápila, protože se trápil on. Ale jeho hlas mě opravdu uklidňoval. Jednu chvíli zněl jenom jako broukání. Opravdu, on mi broukal nějakou pomalou líbeznou melodii a na mě dolehla probdělá noc. S hlavou na jeho rameni jsem usnula. Nebylo to sice nijak pohodlné, ale doufala jsem, že mě aspoň bude hlídat,abych nespadla ze sedla.