Otázky a odpovědi

Já vím, slíbila jsem pokračování až v závislosti na Kuroki-chan, ale protože jsem s nimi strávila dneska pěkný večer a protože máme ty prázdniny, budu díly vydávat podle toho, jak je napíšu. A jelikož jsem se dneska opravdu nudila, mám pro vás další pokračování....pěkné počtení a těšim se na komentíky XD:

Cesta mi ubíhala velmi pomalu. Ode dne, kdy jsme vyjeli z vesnice, uplynul teprve týden. Všude kolem nás bylo pořád to samé. Pořád les, pak zase les, pak malá louka s řekou a pak zase les. Byla jsem celá rozlámaná z celodenní jízdy v sedle a ani v noci jsem se pořádně nevyspala. Když už jsem konečně umlčela protesty mého bolavého těla na tvrdou zem a usnula, zdál se mi můj obvyklý sen, který mě 100% probudil. Většinou jsem pak nehnutě ležela, abych nevzbudila Trena a čekala až se rozední. On na rozdíl ode mě byl ve skvělé náladě, nic ho nebolelo a vždy se dobře vyspal. Dobře za ten spánek jsem si mohla sama, a na otázky, jak to, že ho nebolí tělo z dlouhé cesty mi odpověděl, že je to zvykem. Kdyby mi prý bylo tolik, co jemu a strávila bych v sedle tolik času jako on, taky by mě nic nebolelo.

   K jídlu byla každý den zvěřina, kterou Tren ulovil a občas jsme měli štěstí a narazili na nějaký ovocný strom. "Až dorazíme, stanu se vegetariánem" stěžovala jsem si jednou po obědě. Musím uznat, že to bylo vždycky výborné, - Tren je skvělý kuchař - ale když máte 7 dní v kuse jenom maso, začne vám to lézt krkem.

   Tren byl neustále duchem nepřítomen, což mi na mé náladě moc nepřidávalo. No jaké to je, když jedete celý den v sedle s někým, kdo vůbec nic neřekne a jen občas udělá nějaký drobný pohyb, který je ještě ke všemu směřován koni?? Paráda. Když jsem se ho ptala, co dělá, řekl mi, že kontroluje cestu, jestli se nás nechystá někdo napadnout. Na to jsem mu nemohla nic říct, ale ještě chvilku a napadnu ho sama, jen abych neumřela nudou.

   Náhlé zastavení mě vytrhlo z mých ponurých myšlenek. Rozhlédla jsem se kolem v naději, že už jsme na místě, ale kolem byl zase jenom les. "Já myslela, že už tam jsme" zabrblala jsem a ztěžka si povzdechla. Tren na to nejdřív nic neřekl, otráveně jsem protočila oči v sloup, zase byl mimo. Pak se ale zasmál "Neboj, už brzo" řekl tiše. Po tom dlouhém mlčení mi jeho hlas zněl úplně stejně, jako když jsme se potkali poprvé v mojí policejní kanceláři. Jako hlas mého osobního anděla. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala tyhle vzpomínky. Potřebovala jsem vědět, co se děje teď. Než jsem se ale stihla zeptat, seskočil Tren z Dafiné a mě pak sundal taky dolů. "Blíží se docela pěkná bouřka, měli bychom se před ní schovat." "Kam?" zeptala jsem se nadšeně. Zasmál se mému výrazu "Kousek by tu měla být jeskyně. Tam bychom měli být relativně v suchu" odpověděl a táhl mě za sebou do příkrého kopce.

   Neuběhlo ani 10 minut a opravdu se před námi objevila jeskyně, dost prostorná, ale zároveň taková útulná. Spustil se déšť, zatím jenom lehký, ale i přes to jsme se pospíchali schovat. Jak Tren předpovídal, brzy celá obloha potemněla, déšť zhoustl a ozval se první hrom. Stála jsem u vchodu a pozorovala blesky, vždycky na chvilku ozářili všechno kolem a pak to zase pohaslo. Když mě to omrzelo, otočila jsem se zpátky dovnitř. Tren sbíral klacíky, které tu zbyly po nějakých jiných lidech. Usoudila jsem, že chce rozdělat oheň. Neměli jsme ho sice čím zapálit, ale to mu zdá se vrásky nedělalo. Sedla jsem si k té hromádce a zády se opřela o stěnu jeskyně. Překvapeně jsem sledovala, jak natáhl ruku, něco zašeptal a malý paprsek energie, vystupující z jeho dlaně, to zapálil. Pak si sedl vedle mě. Stulila jsem se mu u boku a on mě objal. "Tak,co chceš dělat?"zeptal se mě vesele a obdařil mě andělsky krásným úsměvem. "Mám plno otázek" řekla jsem okamžitě. Až teďko mi došlo, jak skvělou mám příležitost všechno z něj dostat. "Myslel jsem si to" rezignovaně si povzdechl a čekal až se zeptám. Přemýšlela jsem, kde začít. Řekla jsem si, že začnu něčím lehčím. "Takže, jako první mě zajímá, jak je to ještě daleko? U vás doma jsi říkal, že tobě to trvá 6 dní cesty a mi už jedeme…" snažila jsem se to spočítat. "Když nepočítám naší…ehm…pauzu, tak jedeme 14 dní. A už je to opravdu blízko, počítám, že ještě tak 1-2 dny cesty" odpověděl. Usmála jsem se, vypadalo to, že je připraven odpovídat na všechny moje otázky naprosto upřímně. "Tak dál…řekni mi, co přesně se seběhlo, jak tě pak zranili. A ne že něco vynecháš!" pokračovala jsem už o něco těžšími věcmi. Velmi, opravdu velmi neochotně začal vyprávět "Prostě jak jsme jeli, zachytil jsem jejich přítomnost. Jak jsme pak ujížděli, no myslel jsem si, že jsme jim ujeli, ale oni se jen chytře zamaskovali. Když jsem je pak našel znovu už bylo pozdě někam ujíždět. Poslal jsem tě teda samotnou pryč, doufal jsem, že mě poslechneš a pojedeš co nejdál od nich" odmlčel se aby mě mohl políbil do vlasů. "No a pak jsem se jim prostě postavil. Trochu mě podcenili, takže jsem si se všema poradil. Udělal jsem ale školáckou chybu a k tom poslednímu jsem se otočil zády ještě dřív, než se rozpadl. Rozřízl mi křídlo, no a ono se s tím dost špatně lítá, takže jsem prostě spadl dolů. Cestou jsem schytal pár ran od větví a pak jsem ztratil vědomí. Hele nedívej se tak, chtěla si to slyšet celé" bránil se a já si až teď uvědomila, že mu křečovitě svírám ruku a upřeně na něj zírám. Povolila jsem svoje sevření a pak se pokusila uklidnit i svůj výraz v obličeji. Chvilku čekal, než zase pokračoval. "Když jsem se probudil byla už tma, vyléčil jsem si všechny rány, kromě té na křídle. Letět jsem nemohl, tak jsem utíkal a doběhl až k řece a tam mě přišel zachránit anděl" usmál se na mě. "Moc se mu to ale nepovedlo" zamumlala jsem zamyšleně "Šššt, byl úžasný" odporoval, nemělo smysl se s ním hádat.

   Studená kamenná stěna, o kterou jsem se opírala, mě roztřásla. Přitiskla jsem se blíž k němu, ale moc to nepomohlo. Jeho tělo sice bylo krásně teplé, ale studená stěna za mnou, to mnohonásobně převýšila. Všiml si toho a sundal si košili, do které mě pak zabalil. "Co děláš?" namítala jsem "Vždyť zmrzneš" "Mě zima nebude, neboj" zasmál se a přitiskl si mě zpátky na obnaženou hruď.
"Tak co tě zajímá dál?" Musela jsem chvilku přemýšlet. "Pak v té vesnici, co s tebou dělali? Nechtěli mě tam pustit a ani mi nic říct" ptala jsem se. Zase to byla otázka, na kterou nechtěl odpovědět, ale musel. "Za to tak trochu můžu já. Nechtěl jsem,aby tě za mnou pouštěli" přiznal s pohledem upřeným do plamenů. "Nechtěl si se mnou mluvit? Proč?" ptala jsem se nevěřícně. "To nebylo nic proti tobě. Ani s nimi jsem nemluvil…" začal vysvětlovat. "Ale právě jsi říkal, že…" začala jsem zmateně. "Nech mě to vysvětlit" přerušil mě a pohladil po vlasech. "Nemluvil jsem s nimi. Komunikoval jsem pomocí myšlenek. Byl jsem v dost blbým stavu.Nějakou dobu jsem o sobě ani nevěděl. Nechtěl jsem, abys mě v tomhle stavu viděla" vysvětlili rychle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si jeho slova srovnala v hlavě. "Aha" to byla jediná odpověď, která mě napadla. "Zlobíš se na mě?" zeptal se šeptem a sklonil hlavu.

   Vzala jsem mu obličej do dlaní a donutila ho, aby sena mě podíval. "Proč bych se na tebe měla zlobit, hlupáčku?" zeptala jsem se něžně. Jemně jsem ho políbila na rty. "Jenom, kdybys mi to řekl…" Zatvářil se skepticky. "No dobře, kdybys mi to po někom vzkázal, mohla jsem si ušetřit spoustu výčitek svědomí. Takhle jsem si myslela, že je to s tebou strašně, strašně špatné, že se třeba ani neprobudíš. Kdybych věděla to, cos mi právě teď řekl, byla bych o trochu klidnější" vysvětlila jsem rychle svojí mlčenlivost, kterou si vysvětlil jako zlobu. "Pro příště si to budu pamatovat" řekl po chvilce. "Plánuješ nějaké další příště?" zeptala jsem se zděšeně. "No, vzhledem k tomu, že vezu velmi vzácný náklad" při těch slovech si mě přitiskl pevněji k sobě "se nemůžeme divit, pokud nás znovu napadnou. A já nejsem tak dobrý, jak si myslíš" povzdechl si. "Jsi dost silný, abys mě mohl chránit" oponovala jsem mu. "Jsou i silnější" nedal se. Polibkem pod čelist jsem tuhle debatu ukončila.

   "Vlastně mě to přivádí k další otázce" řekl jsem po chvíli. "Další otázky?" zeptal se naoko nevěřícně, ale poznala jsem mu v obličeji zděšení. Musel odpovídat na otázky, na které nechtěl a já zatím vybírala všechny takové. "Jak jsi přišel k té jizvě?" zeptala jsem se a prstem se dotkla jeho pravého lýtka. Jeho uvolněné rysy ztuhly. "Na tohle teď neodpovím" řekl
po chvíli. "Proč ne?" zeptala jsem se a hlas mi rozčilením vylétl o oktávu výš. "Není na to ta správná doba" nedal se. Na tohle prostě odpovědět nechtěl. "Vážně? A kdy na to bude vhodná doba?" zeptala jsem se kysele. Neodpověděl. "Mám právo to vědět" dorážela jsem. "Jaké právo?" zeptal se tvrdě. Když takhle mluvil, docela jsem se ho bála, ale v tuhle chvíli byl vztek silnější. "Tak zaprvé, stalo se ti to kvůli mně, takže bych ráda věděla proč" podívala jsem se mu pevně do tváře. Zašklebil se, ale neodpověděl. "A zadruhé, já myslela, že jsme milenci, takže bych o tobě toho chtěla vědět co nejvíc, jenže ty mi nechceš nic říct. To není fér jednání" tohle byla trochu podpásovka a podle jeho ostrého nádechu jsem poznala, že ho to asi docela ranilo. "Mám to z doby, kdy jsem nastoupil k tobě do práce" začal potichu vyprávět. Dívala jsem se mu do tváře, ale on svůj pohled stáčel pokaždé jinam, jenom ne na mě. "Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že meertalen se svým svěřencům neukazuje, jen nepřímo ovlivňuje jejich cestu?" zeptal se. Přikývla jsem. "Původně jsem to takhle dělal i u tebe. Jenže pak se Darik a jeho partička o tobě dozvěděli, že to ty jsi ta vyvolená a rozhodli se to s tebou skoncovat. Naštěstí jsem se to dozvěděl dřív, než tě stihli nějak napadnout. Byl to krutý boj. Jich bylo 6 a já byl sám. Podařilo se mi ty jeho poskoky zničit, ale na něj jsem už moc síly neměl.
I on byl ale dost vyčerpaný. Naštěstí pro tebe se rozhodl, že zabije mě a tebe si nechá až na jindy, až nabere sílu. Málem se mu to povedlo. Do pravé nohy mi zabodl železnou tyč, hluboko až ke kosti a pak trhl" odmlčel se a já bolestně sykla, už jen při té představě. Přitiskla jsem se k němu, jak nejpevněji to šlo. "Naštěstí tam tudy zrovna procházela parta lidí. My musíme být nenápadní, takže Darik utekl a nechal mě tam. Měl jsem štěstí, že to byli slušní lidé a dovezli mě do nemocnice, nevím jestli bych se z toho dostal sám." Ukončil svůj příběh a já si uvědomila, že pláču. "Už víš, proč jsem ti ho nechtěl vyprávět?" zeptal se něžně a slíbal mi slzy z tváře. Přikývla jsem, stále neschopná slova. Čekal, až přestanu a já mezitím přemýšlela, jak to Sam myslel, že si zasloužím někoho lepšího než je Tren. Nikdo lepší nebyl.

   "Můžu se teď já na něco zeptat?" zeptal se Tren, když jsem se uklidnila. "Jistě" odpověděla jsem okamžitě, byla jsem zvědavá, co ho zajímá. "No, budou to jenom dvě otázky." Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Ta první, odkud víš o té jizvě" zeptal se přímo, nic neobcházel jako já. "Viděla jsem ji" zalhala jsem pohotově. Zvedl jedno dokonalé obočí, prokoukl mě. "Jasně, v tom případě jsi mi neřekla, že máš rentgenový zrak. Protože jsem si před tebou kalhoty nikdy nevyhrnoval, v tom autě sis jí rozhodně nevšimla a u nás doma už jsi to věděla, to mi teda vysvětli" vypálil okamžitě, měl to už dopředu připravené. "Dobře, řekl mi to ten démonek" přiznala jsem "říkal, že už jsi za mě prý jednou život málem položil a že to klidně uděláš znova, a když poznal, že nevím o čem mluví, poukázal na tu jizvu. Popravdě jsem doufala, že tam nebude, když jsem ti vyhrnula tu nohavici."

   Tren o tom chvíli přemýšlel. "A ta druhá?" zeptala jsem se rychle, chtěla jsem to už mít za sebou. "Odkud máš tohle?" zeptal se, vzal mě za pravou ruku a stáhl mi rukáv jeho košile. Přes celé předloktí jsem měla dlouhé šrámy. "Ty jsou…" začala jsem, ale pak jsem se zarazila. Tentokrát jsem to byla já, kdo nechtěl říct pravdu. "No?" trval na odpovědi. "Ty jsou od tebe" zašeptala jsem a vytrhla mu ruku z jeho sevření. Stáhla jsem ten rukáv zase zpátky. "Ode mě?" zeptal se šokovaně, vůbec nic nevěděl. Usoudila jsem, že bude lepší, když mu řeknu pravdu. "Když jsem poprvé měla tu noční můru a probudila se, tak tě pak přece chytlo to křídlo, ne? No a já ti to chtěla aspoň trochu vyčistit, ale ty si mě k tomu nechtěl pustit, nevěděl jsi o sobě. No a když jsem ignorovala tvoje syčení, tak jsi mě popadl za ruku a zaryl mi do ní prsty. Já jsem se lekla a trhla jsem s ní, abys mě pustil, ale ty si mě nepustila takhle to dopadlo" uzavřela jsem to. Chvíli na mě šokovaně zíral. Pak mě zase vzal tu ruku a vytáhl rukáv. "To jsem vážně….nevěděl" zašeptal. Pak každý den šrám políbil "Omlouvám se" řekl a nevšímal si mých pokusů vyprostit si ruku. Zase začal něco šeptat v jeho jazyce, ale opět jsem netušila co. Přejížděl mi volnou rukou nad šrámy a tam, kde se jich dotkl zmizely. Udělal to se všemi a pak si mou ruku pořádně prohlédl. Když jsem se pořádně podívala byly tam vidět drobounké bílé čáry, ale kdo o nich nevěděl, ani si jich nevšiml. "Děkuju" usmála jsem se a přitáhla si jeho obličej.

   Ochotně mi polibky oplácel. Přejížděla jsem prsty po jeho svalech na břiše a prsou. Byl nádherný. On mi zase rukama zajel pod všechny vrstvy oblečení a hladil mě po zádech. Sjela jsem rty na jeho krk a on šeptal moje jméno. Rukama mi na zádech zajel
pod podprsenku, ale nerozepěl ji, z čehož mi došlo, že nemá v úmyslu se se mnou milovat. Jen mě stále hladil po zádech, občas se jemně dotkl palcem mých prsou a zase zpátky na záda a boky. Když se dokázal ovládnout byl tak neobyčejně něžný.

   Nevím, jak dlouho jsme se tam mazlili, připadalo mi to jako chvilka, ale bouřka se mezitím uklidnila a Tren se ode mě odtáhl. "Měli bychom zase vyrazit, ať jsme tam co nejdřív" řekl a začal se zvedat. Přimáčkla jsem ho zpátky ke zdi. "Ještě chvilku" zavrněla jsem, ale on mě se smíchem odstrčil. "Nebyla si to ty, kdo si stěžoval, že je ta cesta moc dlouhá?" zeptal se a vyskočil na nohy. "Hmm, možná" připustila jsem a sundala si jeho košili, abych mu ji mohla vrátit. Oblékl si jí a vyhoupl se do sedla. "Achjo" zanaříkala jsem a chtěla se vyhoupnout za něj. On se ale posunul dozadu a vysadil mě před sebe. Zmateně jsem se na něj podívala. "Brzy tam dorazíme, no a oni nemají zrovna tušení, že spolu něco máme. Bude lepší, když to nebudou vědět. Měl bych z toho docela problém" zašeptal tiše. Tak proto byl ze začátku našeho vztahu tak opatrný, došlo mi. Jeho zoufalé pohledy a vzdychy najednou nabraly docela jiný smysl. On se mnou správně neměl nic mít. Jeho touha ale vyhrála nad odhodláním a trpělivostí. Docela mi to polichotilo. "Dobře, nechci tě dostat do průšvihu" slíbila jsem. "Díky" řekl vděčně. Otočil mě čelem k sobě a vášnivě mě políbil. Pak mě otočil zase zpátky a pobídl Dafiné k pohybu. To bylo naposledy, kdy se mě dotkl.

   Druhého dne odpoledne se v dálce před námi objevily městské hradby. "Tohle je Chamon, Danteho město" řekl Tren. Pak se na mě smutně podíval a dodal "Brzy budeme na místě, slečno Anori, jste připravená?". Srdce se mi na chvíli zastavilo. On mi vykal a oslovoval mě stejně jako lidé ve vesnici? "Promiň, já musím" zašeptal utrápeně. Zhluboka se nadechl. "Jistě, jsem připravená" zašeptala jsem, aby mi na hlase nemohl poznat, že se trápím. Asi to stejně poznal, protože váhavě natáhl ruku směrem ke mně a jemně mě pohladil po tváři. Srdce se i při tom dotyku rozběhlo jako o závod. "Jestli má být tohle naposledy, co se mě dotkneš, chci, abys to udělal pořádně!" přikázala jsem mu. Věděla jsem, že jelikož jsem ta jejich ´vyvolená´ musí mě poslechnout. Znovu si natočil můj obličej k sobě a znovu mě políbil. Cítila jsem z toho zoufalství. Vzala jsem ho za ruku a přitiskla si jí na prsa. Nechal ji tam ležet zatím co mě stále líbal. Když mě pustil opřel si čelo o to moje a rukou sjel dolů na stehno a zase zpátky nahoru. Zastavil se na mojí tváři a chvíli ta zůstal. Se zmučeným povzdechem se ode mě otočil a zase se chytil sedla tak, abychom se nedotýkali. "Nesmím se vás dotknout jenom co budeme ve městě. Až odjedeme, bude to jako dřív" zašeptal. Trochu mě to uklidnilo. Rozhodně se tu nebudu zdržovat. Se smíšenými pocity jsem se otočila dopředu zrovna ve chvíli, kdy jsme projížděli branou města Chamon.