Slavnost

Tak se vám opět hlásím. Jelikož jsem si na soustředění skřípla sval, měla jsem jednodenní pauzu od trénování, takže jsem vytvářela. Bohužel se mi nepovedo dát to sem před dovolenou, takže je to s týdenním spožděním. Abyste neřekli, je to 16+, nic hrozného :-P.Házím to sem, tak hezké počtení

 P.S.: tou scénou v uličce mě inspirovala Jitííík...ještě jednou dík

Před ubytovnou jsme chvíli čekaly, než nám přivedli koně. Tren měl jet opět na Dafiné a mě dali nějakého jiného. Opatrně jsem k němu přistoupila. Kůň se ale vzepřel na zadních, vyhazoval kopyty a divoce ržál. Rychle jsem od něj odstoupila a jen tak tak se vyhla pěknému kopanci. Seběhla se skupina lidí, nikdo nevěděl, co si s divokým koněm počít. Jediný Tren si zachoval jasnou hlavu. Vzal mě za loket a vyhoupl do sedla Dafiné. Sám pak opatrně ze strany přistoupil k druhému koni a pak se jediným rychlým pohybem vyhodil do sedla. Kůň se nejdřív chvilku vzpínal, ale Tren se ho nepustil a tak se nakonec uklidnil. Všichni na něj vyjeveně a nevěřícně zírali. Některým bylo trapně, že to vyřešil Tren a ne oni.

   S úsměvem jsem pobídla Dafiné k pohybu a Tren mě okamžitě dohnal. Nechala jsem ho jet kousek přede mnou, stále jsem si nepamatovala cestu. Jeli jsme krokem a Tren mi znovu řekl všechno, co se bude dít, minutu po minutě. Nejvíc mě vyděsila zmínka o tanci. Hned mě uklidnil, že to zvládnu, že záleží na tom kdo mě vede. "A kdo mě povede?"zeptala jsem se. "No přece já" odpověděl s úsměvem a dál už se věnoval jen jízdě. To mě opravdu trochu uklidnilo. Jen jsem přemýšlela jestli mi budou stačit taneční lekce, které jsem kdysi dostala. Snad tady nemají žádný jiný tanec, než které znám od nás.

   Zastavili jsme před Danteho domem, který se používal přesně pro tyto účely. Zůstala jsem v sedle o chvilku déle, bála jsem se seskočit, když jsem měla na nohou ty podpatky. Když už jsem se na to psychicky připravila, přistoupil ke mně Tren. Když se ujistil, že se nikdo nedívá, ovinul mi paži kolem pasu a sundal mě opatrně dolů. "Díky" zašeptala jsem. Odstoupil a poklonil se mi. Tentokrát jsem se já rozhlédla, než jsem mu dala pohlavek. Překvapeně zamrkal, ale nijak to nekomentoval. Narovnal se a nabídl mi rámě. "Připravená?" zeptal se mě. "Ani moc ne. Vlastně jsem docela nervózní. Nejsem nějak rozcuchaná? Nebo tak něco? Ptala jsem se nervózně. "Vypadáte naprosto skvěle. Copak jste se neviděla?" odpověděl okamžitě. "Ne, neviděla" odpověděla jsem zamyšleně. Překvapivě se Tren zastavil. "Tak to musím napravit" řekl vážně a natáhl volnou ruku před sebe. Něco rychle zašeptal a objevil se světle modrý kouř, který se začal tvarovat do oválu. Tren svěsil ruku a kouř se vyhladil do čisté plochy, která byla stejná jako zrcadlo. Pak jedním pomalým pohybem ho otočil proti mě.

   Zírala jsem na nás v odrazu. On byl samozřejmě naprosto nádherný, ale já jsem vedle něj vypadala taky docela dobře. Kimono přesně zvýrazňovalo moje ženské křivky. Drdol mi stále držel stejně dokonale jako předtím. Všimla jsem si líčení…zvýrazňovalo mi hlavně oči. "Tak co?" zeptal se Tren. "Docela dobrý" přiznala jsem a přejela si rukou po kimonu. S úsměvem odvolal zrcadlo a pokračoval v cestě.

   Zastavili jsme přede dveřmi a čekali až nám někdo otevře. Čekali jsme dlouho, dvůr se mezitím vyklidil od služebnictva a my zůstali sami. Tren znovu zaklepal, tentokrát hlasitěji. Stále nic. Rozfoukal se studený vítr a roztřásl mě. Tren si mě přitiskl blíž k sobě. Zabořila jsem mu obličej do prsou a vdechovala jeho vůni. Voněl tak sladce. Motala se mi z toho hlava. Tak strašně jsem měla chuť ho políbit… Rychle se ode mě odtáhl. Překvapeně jsem se rozhlédla, ale nikde nikdo nebyl. Tázavě jsem na něj pohlédla. "Moc by nám nepomohlo, kdyby nás tu někdo nachytal, jak se, no, líbáme" zašeptal to poslední slovo. Povzdechla jsem si. "Já vím, když ty tak hrozně hezky voníš" zašeptala jsem toužebně. Zasmál se a položil mi ruku na kříž. "Tohle je přípustné?" ptala jsem se a dotkla se jeho ruky. "V tomto případě, ano" usmál se. Chtěla jsem na to ještě něco říct, ale uslyšeli jsme pomalé, skoro až šouravé kroky a pak se dveře konečně otevřely.

   "Pojďte dál" vybídl nás ten samý strážný, jako minule, jen jeho uniforma byla trochu…
vyžehlenější? Tren mě postrčil směrem dovnitř a vstoupil hned za mnou. Šli jsme dál a nezastavovali jsme se v přijímací místnosti, ale zahli jsme doprava a postupovali dlouhou chodbou. Snažila jsem se nevnímat tu všudypřítomnou slavnostní dekoraci. Jen mě znervózňovala. Šla jsem tiše vedle Trena a každou chvíli si upravovala kimono nebo vlasy.

   Tren mě vzal za ruku a naklonil se ke mně. "Jsi dokonalá. Nesmíš být nervózní. Budeš hvězda" šeptal mi do ucha hlasem tak svůdným, až mi z toho naskočila husí kůže. Poznal to na mě a zase se odklonil. Zase jsem na to chtěla něco říct, ale v tu chvíli jsme se zastavili přede dveřmi. Věděla jsem, co teď přijde. Měla jsem před všechny předstoupit, říkat nějaké stupidity a pak mě čekal tanec a spousta, spousta snobských řečí.

   Otráveně jsem si odfrkla. Tohle jsem přímo nesnášela. Tren mi povzbudivě stiskl ruku, ale hned ji zase pustil. Dveře se totiž pomalu otevřely. Velká místnost, která se skrývala za nimi, byla plná lidí, kteří byli plně zabráni do nějakého rozhovoru. Když si nás všimli, všichni utichli. Jejich pohledy se stočili k nám. No, tedy, spíš ke mně. Trena si nikdo vůbec nevšímal. Šla jsem pomalu, soustředila se na každý krok. Každý, kolem koho jsem prošla se mi poklonil. Trochu mě to štvalo, ale teď rozhodně nebyla vhodná doba na nějaké scény.

   Prošla jsem přes celou místnost. Na jejím druhém konci stál Dante v rouchu, asi mělo být honosné. Já měla co dělat, abych se nezačala smát. To by mi asi taky moc nepomohlo. Vedle něho stálo ještě několik dalších papalášů, které jsem neznala a ani jsem o to nestála. Tren mě opustil asi v polovině. Tohle byla chvíle, kdy jsem měla jednat naprosto samostatně. On se zařadil na jedno volné místo (všechno bylo naprosto perfektní, trochu mě to děsilo) a já šla sama. Přišla jsem si najednou bezbranná, jako bych chodila v jeho ochranitelském stínu, který najednou zmizel a já byla všem vydána na pospas.

*****

Můj proslov dopadl celkem slušně. Neudělala jsem ani jednu chybu a nic jsem snad nevynechala. Už se rozjížděla "zábava" a já se snažila najít tu jedinou osobu, kterou jsem chtěla vidět a se kterou jsem chtěla mluvit. Stále mě zastavovala spousta lidí, ptali se mě na zbytečné a nepodstatné věci a já jim ze slušnosti odpovídala. Hledala jsem ho a nikde jsem ho nemohla najít. Stále jsem se točila v kruzích a narážela na všechny ostatní , jen ne na něj.

   Najednou se všichni rozestoupili a uprostřed sálu se udělal velký volný prostor. Doprostřed vstoupil Dante, jeho žena a jeden mladý muž. Ten mladý muž (ještě jsem ho tu nikdy neviděla) udělal několik kroků dopředu a vztáhl ke mně ruku. "Slečno Anori?" oslovil mě a pokynul mi směrem k nim. Všichni ode mě odstoupili, abych se mezi nimi nemohla schovat. Pomalu jsem přešla až k němu a podala mu ruku. Vzal mi ji a dovedl mě k Dantemu a jeho ženě. Poklekla jsem před ním. Zvedl mě a políbil mi ruku. Jeho žena mě pak objala a políbila na čelo.

   A pak se najednou za nimi objevil Tren. Celý večer se mi poctivě vyhýbal, ale teď neměl na výběr. Mladý muž odstoupil zpět mezi diváky. Tren přistoupil až ke mně a otočil se čelem k druhému páru. Začala hrát jemná taneční hudba. Snažila jsem se odposlouchat správný rytmus…zdál se mi 3/4? Naklonila jsem se trochu blíž k němu. Pochopil, že mu chci něco říct a sklonil ke mně obličej. "Valčík?" zašeptala jsem. Dante se usmál, ale jinak dělal, že si toho nevšiml, stejně jako jeho žena. Tren zavrtěl hlavou "Waltz" zašeptal nazpátek. No, ten jsem taky trochu uměla. Dante se na mě usmál a pak se otočil čelem ke své ženě. Tren udělal to samé se mnou, jen o zlomek vteřiny pomaleji. Druhý pár se dal do pohybu. Tren jim nechal asi 2 takty náskok. A pak jsme se roztočili.

   Kroužili jsme v přesném rytmu, půl kola od Danteho a jeho ženy. Musela jsem uznat, že Tren byl opravdu výborný tanečník. Skvěle mě vedl, ani jedinkrát nezaváhal. Moje mezery díky jeho skvělým dovednostem nebyly vůbec poznat. Pokaždé, když jsem, nevěděla kam s nohama, nepatrným pohybem mě správně nasměroval. Pokaždé, když jsem ztratila rovnováhu, tady byly jeho silné paže, které mě nepustily a nedovolily, abych si ublížila. On byl prostě úžasný.

*****

Za ten dlouhý večer, jsem vystřídala mnoho tanečních partnerů. Jednou jsem dokonce tančila i s Dantem, který Trena trochu strčil do kapsy. Byl rozhodně ještě lepší tanečník, i když jsem předtím pochybovala, že něco takového vůbec jde. Ale ani v jeho ani v jiném objetí jsem se necítila tak bezpečně, tak chráněně, jako právě v tom jeho. Za celý večer jsem s ním tančila pouze 3x.
Přišlo mi to hrozně málo. Ale pokaždé, když se mnou zrovna netančil, někam záhadně zmizel. Objevil se až když mnou začal prostupovat panika. Pak tu vždycky byl a nechal mě užívat si jeho objetí. Nebylo tak pevné, jak bych si přála. Ale taneční, ani společenská etiketa nedovolovaly nijak zvlášť těsná objetí. I tak jsem si všimla, že jsme k sobě mnohem blíž, než ostatní páry.

   Blížila se půlnoc, když ke mně znovu přistoupil. Byla jsem už dost unavená. Přišlo mi nezdvořilé se sebrat a odejít, ale zároveň jsem odmítala upoutat na sebe zbytečně pozornost. Byl to on, kdo mě opět zachránil. "Nechcete už jít?" zeptal se velmi potichu, když jsem kroužili sálem. "Ráda bych, ale přijde mi to neslušné" odpověděla jsem popravdě. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. "Sem tam už někdo zmizel, nikdo si toho ani nevšimne" broukl. Pár taktů jsem přemýšlela co odpovědět. "Počkám, až se to nějak rozpustí" řekla jsem nakonec a doufala, že tady nebudou až do rána. "A co kdybych Vás unesl?" zašeptal Tren tak potichu, že jsem nevěděla, jestli jsem si to jenom nevymyslela. Srdce se mi rozbušilo dvojnásobnou rychlostí a zalila mě vlna štěstí.

   Nečekal na odpověď a začal mě vytáčet směrem k východu. Dveře byly otevřené, takže jsme na sebe nijak neupozornili. Byla jsem z toho trochu nervózní, takže jsem chodbou doslova letěla. Trenovi to přišlo zbytečné, ale nic neřekl a poslušně srovnal krok s tím mým. Uklidnila jsem se, až když jsme stáli na tmavém nádvoří. "Nechám nám přivést koně" řekl Tren a chtěl odběhnout. Chytla jsem ho za loket. Nečekal to, takže trochu zavrávoral, než našel ztracenou rovnováhu. "Nemohli bychom jít pěšky?" zeptala jsem se prosebně. "Je to dost daleko" váhal Tren. "Prosím" vydechla jsem. Věděla jsem, že když to udělám, splní mi skoro cokoliv. Trochu znervózněl. Odhadl, že mám k tomu nějaký vedlejší úmysl, který se mu asi nebude moc zamlouvat, ale nakonec si promnul kořen nosu. Chtěla jsem zavýsknout radostí. Tohle znamenalo, že souhlasí. Měla jsem jeho gesta tak přečtená. Aby taky ne. Toužila jsem po něm od první chvíle, kdy přišel k nám na oddělení a často jsem ho sledovala skrz rolety mé kanceláře, jak se baví s kolegy nebo jak si povídá s lidmi, do kterých něco chtěl. Doznání nebo výpověď. Znala jsem to všechno, jak svoje vlastní boty, i když v tuhle chvíli byly moje boty spíš mojí noční můrou.

   Pomalu jsme vyšli směrem na západ. Věděla jsem přesně, co chci udělat. Věděla jsem, že si nedovolí číst mi myšlenky, pokud mu to sama nedovolím. A taky jsem věděla, že to bude docela náročné, i když všechno záleželo na podmínkách. Podmínky. To bylo to jediné, co jsem potřebovala ve svůj prospěch. Jen správné podmínky.

   Tren vycítil, že jsem nervózní, ale neodhadl proč. Vzal mě za ruku a jemně mi ji stiskl. Srdce se mi znovu rozletělo jako závod. Poslední dobou se mě dotýkal jenom, když to bylo naprosto nutné. Teď to bylo z jeho vlastní vůle, protože to tak chtěl a ne proto, že ho k tomu něco nutilo. Přitulila jsem se blíž k němu.

   Procházeli jsme zrovna obydlenou částí města. To se mi moc nehodilo, protože mě Tren pustil. Nepotřebovali jsme žádné svědky. Snažila jsem si vzpomenout, kudy jsme jeli k mojí ubytovně. Několik bloků byly obytné domy. A pak byla část, kterou bych označila jako průmyslovou oblast. To bylo pro můj plán jako stvořené. Nikde ani živáčka. Snažila jsem zklidnit svůj dech a i srdeční tep. Nechtěla jsem, aby mě to prozradilo. Tren si ničeho nevšiml. Vyprávěl mi o tom, jak tady život normálně probíhá. Myslel tím obyčejné obyvatele města Chamon.

   Poslouchala jsem jenom napůl. Ve skutečnosti jsem byla myšlenkami v průmyslové oblasti. Když jsme tam konečně vstoupili pocítila jsem náhlou vlnu nervozity, tak silnou, až mi bylo na zvracení. Počkala jsem, až budeme asi uprostřed oblasti a pak jsem se zhluboka nadechla. Tren se na mě se zájmem podíval. Došlo mu, že teď se dozví důvod, proč jdeme pěšky. Byl hrozně všímavý.

   Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se k tomu odhodlala. Věděla jsem, že každou chvíli vystřídají opuštěné budovy obydlené domy, plné světla a všudypřítomných lidských pohledů. Neměla jsem moc času si to promyslet. Prostě když se dva domy rozestoupily, prudce jsem do Trena strčila. Další pohyb, který nečekal. Byl možná ostražitý k okolí, ale mě nehlídal. Neviděl ve mně nebezpečí, které by musel hlídat. To byl taky hlavní důvod mého úspěchu. Byla jsem moc nevinná. Tren zavrávoral a než stačil najít rovnováhu, postrčila jsem ho znovu. A pak znovu, plnou silou. Jen na mě zíral, oči vykulené leknutím a dopotácel se až do tmavé, malé uličky. To jsem přesně chtěla. Než se stačil vzpamatovat, vběhla jsem tam za ním. Tren přestal vrávorat. Znovu jsem se rozpřáhla a plnou vahou mu lehla na prsa. "Co děláš?" vyjekl překvapeně. V tom úleku zapomněl, že mi vyká. Pod mojí vahou se zakymácel (nevážím nějak moc, ale když si na vás zprudka lehne 55 kilo, každý zavrávorá). Snažil se udržet nás oba, ale zakopl a svalil se na zem. Při pádu se praštil do hlavy o stěnu domu. Já z něj seskočila ještě než zakopl, takže jsem teď zírala, jak s klením klečí na kolenou a drží se za hlavu. "Promiň" zašeptala jsem a pohladila ho po hlavě. "Co to do tebe vjelo?" zeptal se poníženě. Ještě pořád se nevzpamatoval. "Musela jsem to udělat takhle. Jinak by mi to nevyšlo" vysvětlovala jsem honem. "Co by nevyšlo?" zeptal se stále tím poníženým tónem. Naklonila jsem se k němu. "Tohle" řekla jsem a políbila ho. Udiveně mi polibek vrátil. Jemně jsem ho laskala jazykem a něžně mu tiskla spodní ret. On tak něžný nebyl. Hrubě mi tiskl svoje rty na ty moje. Cítila jsem, jak v sobě bojuje se zoufalou touhou.

   Odstrčil mě a prudce oddechoval. I já jsem měla dech zrychlený. Pomalu se narovnal a já ho přitiskla ke stěně jednoho z domů. Tentokrát to čekal. Znovu jsem k němu přiblížila svůj obličej, ale on otočil hlavu do strany. Líbala jsem ho tedy na tvář, na ucho a stranu krku, kterou mi tím odhalil. Celou dobu se mi snažil vykroutit. "Prosím, přestaňte" prosil mě. Už se vzpamatoval a držel se zase těch svých zásad. "Proč?" vydechla jsem roztouženě. "Ty možná jsi silný, aby ses mi vyhýbal, ale já ne. Já už to nezvládnu. Já už nemůžu předstírat, že jsi někdo cizí. Prostě to nejde. A bolí mě to. Moc to bolí, že se mi vyhýbáš." Ačkoliv jsem mu nechtěla ukázat svoje zoufalství, neudržela jsem se a začala brečet.

   Tren si mě přitáhl na prsa. Nic ho nedokázalo vyděsit víc, než moje slzy. "No tak, neplačte" tišil mě a hladil mě po rameni. Ale já se nemohla zklidnit. Nadávala jsem si, tohle jsem přece nechtěla. "No tak, vždyť víte.." zajíkl se "Víš, že to je jen dočasně. Víš, že tě miluju a že mi taky vadí, jak se k tobě musím chovat. Ale jinak to nejde. Neplač" šeptal mi. "Vážně?" zeptala jsem se skrz slzy, takže sarkasmus nebyl tak dobře slyšet. Obličej se mu ale bolestně stáhl, takže ho v tom slyšel. "Mě přijde, že se v tom docela vyžíváš. Že ti až tak nevadí naše …odloučení. Nechováš se fér" vyčetla jsem mu. Snažil se držet si klidný výraz, ale jeho bolest jsem stejně poznala. To já jsem se nechovala fér, ne on. "Tak to není. Taky mě to bolí, víš? Ale prostě se musíš snažit. Vydržet to" domlouval mi něžně. Vůbec jsem si to nezasloužila. "Ale já nemůžu skrývat své city k tobě. Nejsem jako ty. Tobě to očividně problém nedělá. Jestli tedy ke mně nějaké city chováš" vpálila jsem mu. Byla jsem opravdu hrozná. Hrála jsem mu na city. Probouzela v něm pocit viny, abych dosáhla svého. Bylo mi jedno, že mu tím ubližuju. Svěsila jsem hlavu a znovu se rozbrečela. Tren mě nepřestával utěšovat. "To víš, že tě miluju. Pro mě je to taky hrozně těžké" povzdechl si. A já mu to ještě ztěžovala. "Udělám cokoliv, jen přestaň plakat" sliboval a utíral mi slzy. Neodpověděla jsem. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mi to stojí zato, že on bude nešťastný.

   Tren sklonil svůj obličej k mému. Uhnula jsem před ním a povolila sevření, ve kterém jsem ho držela u stěny. Využil mojí nepozornost a postavil se. Pak mě vzal za bradu a zvedl mi obličej. "Tak, už žádné slzy ano?" usmál se na mě. Jen jsem přikývla. Cítila jsem se hrozně za to, co jsem mu provedla. Tohle jsem přece nebyla já. To bych mu přece nikdy neudělala! Chtěla jsem se od něj odtáhnout, utéct pryč. Utéct, zamknout se v pokoji a už nikdy mu neublížit. Moje nohy udělaly nejistý krok od něj, ale moje ruce se odmítaly pustit jeho ramen. Nevěděla jsem, co vlastně chci.

Jak jsem byla zabraná do přemýšlení, nevšimla jsem si, kdy se Tren sklonil a otřel se mi rty o

ústa. I když jsem před chvilkou téměř plánovala sebevraždu, najednou mě pohltil žár a já se

k němu přivinula ještě blíž. Líbal mě něžně a opatrně. Ruce měl pevně položené na mém

kříži a jen lehce se dotýkal mých rtů. Pak jakoby se něco změnilo. Už nebyl něžný ani

jemný. Byl roztoužený. Vzdychl a mě ovanul jeho dech, z kterého se mi zatočila hlava. Líbal mě skoro až hrubě, ale mě se to líbilo. Tentokrát přitiskl ke stěně on mě. Téměř na mě ležel, dotýkali jsem se těly skoro všude. Jednou rukou si přidržoval můj obličej, druhou mi cestoval po zádech. Ani na chvilku se rty neoddělil od mojí kůže. Když jsem se vyprostila, abych se mohla nadechnout, přesunul se rty na krk a tváře. Jen co jsem trochu popadla dech, hned jsem si jeho rty přitáhla zpátky. Neprotestoval, líbal mě s nadšením. Rukou, kterou mi jezdil po zádech mě pevně chytil za zadek. Tentokrát jsem vzdychla já.

   Tiskl se ke mně ještě víc. Cihlová stěna budovy za mnou mě dřela do míst, kde jsem měla odhalenou kůži, ale to mi bylo jedno. Rty mi sklouzl na čelist, cítila jsem na ní jeho jazyk. Pak sjel na krk a klíční kost. Kreslil mi jazykem na kůži kolečka. Věděl, že se mi to líbí. Zatínala jsem mu prsty do ramen. Zrovna, když mi líbal rameno, sjela jsem i já rty na jeho krk. Začala jsem ho jemně kousat. Nevím jak mě to napadlo, ale jemu se to taky líbilo. Cítila jsem, jak mi ruku přitiskl na zadek ještě pevněji a přidal tam i tu druhou.

   Tohle bylo lepší, než kdy jindy. Byla jsem skoro v sedmém nebi. Tren mě najednou pustil, ;stáhl dál do uličky a přitiskl mě ke zdi. Kolem uličky prošel hlouček lidí. Matné světlo mi nedovolila rozpoznat, kdo to je, ale podle oblečení šli ze slavnosti.

   Čekali jsme, než přešli a pak ještě i chvilku po tom. Tren si vedle mě viditelně oddechl. "Zdá se, že nejsme jediní, kdo šli domů pěšky" prohodil s úsměvem. Chtěl vyjít ven, ale já ho vzala za ruku a zarazila. Už si dával větší pozor na moje pohyby, takže ho to nepřekvapilo. "Ještě něco" zašeptala jsem. "Říkal jsi, že mi splníš cokoliv, co si budu přát. A já si přeju, abys vyslechl mojí omluvu" vyhrkla jsem, než by stihl protestovat. Vykulil oči, ale přikývl. "Omlouvám se za všechno, co jsem dnes řekla" začala jsem a políbila ho. Chtěl pokračovat, ale já se odtáhla. "Omlouvám se za všechno, čím jsem ti ublížila" znovu jsem ho políbila. "Omlouvám se za…" začala jsem, ale jeho rty mě umlčely. "Omluva přijata" usmál se po vášnivém polibku. Objala jsem ho kolem pasu a zabořila mu obličej do prsou. "Já si tě vůbec nezasloužím, ty jsi na mě tak hodný. Slibuju, že už ti to nebudu ztěžovat. Už budu hodná" řekla jsem a zvedla přitom 2 prsty na znamení přísahy. "A co když budu chtít, abys mi to ztěžovala?" zeptal se vesele a políbil mě na čelo. "V tom případě tě beru za slovo" zasmála jsem se spolu ním a vyběhla ven z temné uličky.