Sny se někdy stávají skutečnotí

Jelikož moje jediné čtenářky si práve užívají na společné dovolené a až se vrátí domů dostanou šok, že prázdniny tak rychle utekly, mám pro ně malé bolestné v podobě dalšího dílečku. Začínáme se hýbat z místa...konec trochu na zabití, ale to jsou všechny XD

Tren mě dovedl až k ubytovně. Když se přesvědčil, že se nikdo nedívá, vzal si ode mě pár polibků a s veselým pohvizdováním odešel do zadní budovy pro služebnictvo, jak to jednou sám označil. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel ve dveřích a přemýšlela o kompromisu, který jsem od něj dnes získala. Domluvili jsme se, že když budeme někde sami, bude se ke mně chovat tak, jako dřív. Musela jsem ho přemlouvat, ale nakonec svolil. Taky slíbil, že mě bude dál učit jeho jazyk a první hodinu naplánoval hned na zítřek. Při té představě jsem si radostně poskočila. Zítřka se snad ani nedočkám!

   V pokoji jsem se odlíčila, rozčesala si vlasy a napustila si relaxační vanu. Když jsem se pořádně vykoupala, šla jsem si lehnout. Nechtěla jsem spát, vždyť byly 3 hodiny ráno, ale nakonec jsem přece jen zavřela oči.

   Ve snu jsem se opět objevila v zeleném lese a neomylně šla na mýtinu s dětmi. Samozřejmě tam byly. Mávaly na mě a volaly mě jménem. Když se zase začaly měnit, jedno z nich vykřiklo "17!".

   Probudila jsem se bez křiku a ze zvyku sebou ani neházela. Tren vedle mě ale samozřejmě neležel. Trochu mi to vadilo, jeho přítomnost mě uklidňovala. Podívala jsem se na hodiny. 6:30. Čas vstávat.
Rozhrnula jsem závěsy a nechala do pokoje proudit sluneční paprsky. V 7 hodin mi přinesli snídani, kterou bych nikdy nedokázala sníst sama. To, co mi z ní zbylo, jsem nechala na tácu a položila ho na noční stolek. Tren bude mít určitě hlad. Dala jsem si sprchu a vyčistila si zuby. Pak jsem si česala vlasy, chtěla jsem je mít dokonalé. Nakonec jsem toho nechala, stejně mi to za chvilku zplihne. Radši jsem je stáhla do drdolu, to bylo nejjistější.

   Byl akorát čas na naší hodinu. Nervózně jsem přecházela po pokoji a čekala. A čas ubíhal. Tren se obvykle nikdy neopozdil. Právě naopak. Třeba jenom zapomněl uklidňovala jsem sama sebe. Když se opozdil už o hodinu a půl, vyšla jsem na chodbu a hledala ho. Zastavila jsem několik služek, ale ani jedna ho neviděla. Ta poslední mi poradila, abych se šla podívat do zadní budovy. To mi přišlo jako dobrý nápad. Vyběhla jsem z ubytovny zamířila dozadu. Před vchodem jsem trochu zaváhala. Nevěděla jsem, kde ho mám hledat, nevěděla jsem ani, kde má pokoj. Předtím mě to moc nezajímalo, ale teď jsem docela litovala, že jsem se ho na to nezeptala.

   Nakonec jsem s hlubokým nádechem vešla dovnitř. Prohledala jsem celé spodní patro, než jsem našla služebnou, které jsem se zeptala na Trena. Řekla mi, že ho dneska neviděla, že je asi ještě u sebe v pokoji a odkázala mě do nejzadnějšího pokoje v nejvyšším patře. Jak jinak. Šla jsem rychle, skoro jsem běžela. Zastavila jsem se jen jednou, to když mi cestu překřížil pár ve vášnivém objetí. Nevěnovala jsem mu pozornost, dokud jsem nepřišla blíž. Ta žena byla určitě jedna služebná z mojí ubytovny a ten muž, no, určitě to byl ten ze slavnosti, kterého mi představili s významným pohledem jako svobodného mládence. Když mě spatřil, zůstal na mě chvíli zírat. Sklopila jsem hlavu a přidala do kroku. "Slečno, prosím..víte…totiž" koktal. "Nic jsem neviděla" ujistila jsem ho s chabým pokusem o úsměv a co nejrychleji odtamtud zmizela.

   Konečně jsem vylezla až do vrchního patra. Bylo to nejhezčí patro v celém domě. Stěny byly natřené bílou barvou a ozdobeny veselými freskami. Pokoje nebyly tak hustě na sobě, takže byly určitě i prostornější. Dveře byly z lesklého dřeva a na každých visela cedulka s nápisem. Došla jsem až k posledním dveřím a po slabikách překoktala nápis. Bylo tam Trenovo celé jméno.
Oddechla jsem si, že jsem našla ten správný pokoj. Nesměla jsem zaklepala. Nic. Ticho. Zaklepala jsem znovu, tentokrát hlasitěji. Zase nic. Otevřela jsem potichu dveře a nahlédla dovnitř.

   V pokoji bylo zatemněno. Vstoupila jsem dál a zavřela za sebou. Nechala jsem oči, aby si přivykly na šero a pak se rozhlédla. Vedle dveří stála velká šatní skříň, hned vedle byly dveře do další místnosti, hádala jsem, že je to koupelna. Na protější straně byla dvě okýnka zatažená závěsy, pod nimi psací stůl a židle. U další stěny bylo křeslo s knihovnou. A naproti dveřím velká postel, ve které spal můj andílek. Po špičkách jsem přešla k němu a sedla si na kraj postele. Chvilku jsem ho pozorovala, jeho uvolněný, bezbranný výraz, poslouchala jeho pravidelný dech. Nakonec jsem ho pohladila po teď už přerostlých vlasech. Něco zamručel, ale otočil se zády ke mně a spal dál. Takže to budu muset udělat po zlém pomyslela jsem si a přešla k oknům. S trhnutím jsem rozhrnula závěsy. Okamžitě schoval hlavu pod peřinu, ale dál klidně oddechoval. Vrátila jsem se zpátky k jeho posteli a lehla si k němu. "Jdi pryč Eriko" zamumlal a kousek se odtáhl. Cože?? Erika? "Kdo je Erika?" zeptala jsem se ho přísně. V tu chvíli byl dokonale vzhůru. Tím šokem se přetočil a přimáčkl mě pod sebou plnou vahou. "Ehm" zahučela jsem. "Trene, jsi docela těžký" zafuněla jsem a snažila se ho odstrčit. "Promiň" zamumlal, nadzvedl se na loktech a chvíli si mě prohlížel. Pak se přetočil na záda. "Kolik je hodin?" zeptal se mě a zase zavřel oči. Rozhlédla jsem se po pokoji a našla..budík. Docela ironie. "Je 10 hodin" odpověděla jsem. "Měl bys vstávat" "Proč?" zeptal se mě a položil mi hlavu na prsa. Zavrněla jsem blahem.

   Než jsem mu stihla odpovědět, vymrštil se do sedu. "Tvoje hodina" vzpomněl si a plácl se do čela. "Nevadí, byl jsi unavený" chlácholila jsem ho, ale on už byl oblečený a páchal v koupelně ranní hygienu. "Vážně kvůli mně nemusíš spěchat" mírnila jsem ho, když si ve spěchu prohrábl vlasy a obouval boty. Už jsme byli na odchodu, když se ozvalo zaklepání. Tren po mě hodil prosebný pohled. "Dobře" artikulovala jsem němě a zmizela v koupelně. "Dál" slyšela jsem jeho hlas. Otevřely se dveře. "Anthony-san, nesu vám snídani" ozval se dívčí hlásek. "Děkuju Eriko" poděkoval. Pak se dveře zavřely. Vyšla jsem z koupelny ve stejnou chvíli, kdy do sebe Tren ládoval snídani.
"Takže Erika jo?" zeptala jsem se podrážděně. Zvedl jeden prst, abych počkala, až dožvýká poslední sousto. "Nosí mi snídani. Nedostatečnou" zavrčel to poslední slovo. I když jsem se chtěla zlobit, musela jsem se usmát. "Schovala jsem ti něco ze svojí snídaně" "Dokonalá" zašeptal si spíš pro sebe a políbil mě na čelo. Pak jsme konečně vyrazili.

   "Ještě pořád jsem ti neodpustila to ráno" oznámila jsem mu, když jsme vycházeli ze zadní budovy. "Co jsem provedl?" zeptal se nechápavě. "Jdi pryč Eriko"napodobila jsem jeho hlas. "Chodí tě budit často? Hladí tě ve vlasech a lehá si k tobě?" ptala jsem se zlostně. Chvíli na mě zíral, ale pak se usmál. "Ty žárlíš" konstatoval. "Jistě, že žárlím" zaprskala jsem a pevně si založila paže na prsou.

   Šla jsem mlčky vedle něj a myslí mi hýřily ty nejhorší představy, co spolu asi tak můžou dělat. Jestli se ho jenom dotkla, tak jí zpřelámu prsty. Trochu mě zarazily tyhle majetnické myšlenky, ale on je prostě můj! "To se mnou teď nemluvíš?" prolomil ticho jako první. Zdálo se mi, nebo to znělo trochu bolestně? "Čekám na odpověď" řekla jsem o něco mírněji.Nikdy jsem se na něj nedokázala zlobit moc dlouho. Nadechl se, ale nepromluvil, protože kolem nás teď začaly proudit davy lidí. "Řeknu ti to pak" zašeptal a doprovodil mě až ke dveřím. Tam mě postrčil dovnitř. "Jdi napřed" řekl mi a vyběhl opačným směrem. Nechápavě jsem za ním zírala, ale šla jsem do pokoje, jak mi řekl.

   Čekala jsem jenom chvíli, než se ozvalo zaklepání. "Pojď" vybídla jsem ho. Sklonila jsem se k prádelníku u okna. Neslyšela jsem ho vejít, ale najednou mě chytil do náruče a posadil se i se mnou do křesla. "Tak teď si můžeme v klidu promluvit"zašeptal mi do ucha. Pohodlně jsem se mu usadila na klíně. "Poslouchám". Zhluboka se nadechl. "Erika je služebná, která má na starosti vrchní patro zadní budovy a spodní patro hlavní budovy. Byl jsem tu už dříve několikrát, takže mě zná. Po tom, co jsem se rozešel s Monou si usmyslela, že jsem přesně její typ a snažila se mě ´sbalit´, když použiju tohle lidské slovo" vyprávěl mi. Zírala jsem na něj a čekala, až bude pokračovat. "Tenkrát se jí to nepovedl, našel jsem si někoho jiného a jí vysvětlil, že by to nešlo. Ona má trochu zvláštní pohled na věc. Ale jak vidíš, Erika se nevzdává" dokončil to. "Hm, tak tohle jsem nečekala" konstatovala jsem a přemýšlela nad jeho odpovědí. "A co jsi čekala? Tajnou krásnou milenku?" škádlil mě pobaveně. Zamračila jsem se, což mu na tváři vykouzlilo nádherný úsměv. Nakonec jsem to vzdala, objala ho kolem krku a zabořila mu tvář do ramene. "Proč mi tě chce každý vzít?" zašeptala jsem. "Na to samé se můžu zeptat i já" odpověděl zamyšleně. Zakroutila jsem hlavou. "Nene, u mě znám jen jediný případ, ale tebe chce každá žena v okruhu 15kilometrů kolem tebe" řekla jsem nešťastně. "Miláčku, s tebou je to úplně stejné" odporoval mi s úsměvem a líbal mě přitom do vlasů. Skepticky jsem se na něj podívala, jedno obočí vytažené vysoko nahoru. "Naštěstí mám tak dokonalou milenku" při tom slově mě políbil na čelo. "Že si toho ani nevšimne a všechny okázale ignoruje" dopověděl vesele.

   Jeho veselá nálada se ale na mě nepřenesla. Tren si povzdechl a přestal se usmívat. "Z dnešní hodiny asi už nic nebude. Máš spoustu otázek" pohladil mě po tváři. "To mám" přikývla jsem a přitiskla se k němu ještě pevněji. Jak jsem byla na něm těsně nalepená, cítila jsem, jak jeho žaludek pracuje naprázdno. Vzpomněla jsem si, že vlastně ráno málo snídal. "Máš hlad?" zeptala jsem se ho zbytečně. Než stačil odpovědět, ozval se jeho žaludek. "Jak slyším, tak asi jo" usmála jsem se a ukázala mu na tác se zbytkem mojí snídaně. Trochu vykulil oči "Tohle je 2x větší, než moje snídaně" zamumlal naštvaně. Pak se ale i se mnou postavil a přešel k posteli, kde mě opatrně posadil. Vždycky se mnou zacházel tak jemně.

   Pozorovala jsem ho, jak jí a přitom mě napadla otázka. Zvedl ke mně oči a přikývl, že se můžu ptát. Četl mi myšlenky, ale ne všechny, jinak bych se nemusela ptát nahlas. "Proč tě oslovila Anthony-san?" zeptala jsem se. Zaraženě na mě zíral. "Já se tak jmenuju, víš?" dobíral si mě. "To já samozřejmě vím" protočila jsem oči v sloup. "Ale je to až tvé druhé jméno, nemám pravdu?" Přikývl. "Proč tě neoslovuje křestním jménem jako všichni?" Pozvedl koutky do úsměvu "Lásko, ty jsi jediná, která mě oslovuje křestním jménem." Chtěla jsem protestovat, ale umlčel mě zvednutým prstem. "Všichni používají moje příjmení, nebo obě jména, nebo jenom to druhé. Neznám nikoho natolik, aby používal to první" vysvětlil mi. Nechávala jsem si to projít hlavou. "A proč mě tedy říkají křestním?" "Oni sami nevědí, jak tě oslovit. S nikým takovým se ještě nesetkali. A protože jsem tě já oslovoval slečno Anori, nějak se to ujalo" objasnil mi to. "Anthony" zamumlala jsem si jeho druhé jméno, moc mi k němu nesedělo. Dohromady to znělo hezky, ale samotné už moc ne. "Leono" oplatil mi to stejnou mincí. "Jak to víš?" zamrkala jsem. Povzdechl si "Já vím o tobě úplně všechno. Navíc už jsi ho jednou použila". Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem bleskově vypálila. "Proč Anthony?" "Mám ho po otci" "Jak vypadá?" zašeptala jsem.

   O svém otci nikdy nemluvil. Chvíli přemýšlel, než pomalu odpověděl. "No, vypadá hodně jako já, i když vyspěleji. Máme stejné oči a obličej. Akorát on je blonďák a já mám vlasy po Juaně." "Šampón" zašeptala jsem si pro sebe, když jsem se snažila představit si Trena s blonďatými vlasy. Tázavě se na mě podíval. Už dřív jsem si všimla, že některým novodobým slangovým slovům nerozumí. Zavrtěla jsem hlavou, že to není podstatné. "A samozřejmě největší rozdíl. On je anděl a já spíš takový míšenec. Od všeho něco" usmál se svému původu.

   Ještě dlouho jsme si povídali. Já seděla opřená o polštáře a on měl hlavu položenou v mém klíně. Když jsem chvíli mlčela, slyšela jsem jeho vyrovnané oddechování. Zase usnul. Nechtěla jsem ho budit a nakonec jsem sama usnula.

   Když jsem se tentokrát dostala do zeleného lesa, věděla jsem, že je něco špatně. Běžela jsem na mýtinu, ale trvalo mi to hrozně dlouho. Už z dálky jsem viděla, jak se děti proměňují. Tentokrát ale neútočily na mě, ale mezi sebou. A přitom křičely jeden přes druhého "16!" Nemohla jsem se z toho snu vzbudit. Něco se dělo a já nevěděla co. Včera číslo 17, dnes 16, co to znamená?

   Konečně jsem se probudila. Venku už byla tma a v posteli jsem byla sama. Tentokrát jsem se neudržela a začala brečet. "Co se děje?" ozvalo se z křesla u oken. "Ach Trene" zanaříkala jsem a vrhla se mu do náruče. Slzy se mi valily proudem a já nemohla přestat. Ukázala jsem Trenovi svůj sen. Nelíbilo se mu to a rozhodl se, že zavolá Danteho. To se zase nelíbilo mě. Nechtěla jsem ho pustit. Nakonec slíbil, že pro něj někoho pošle. Za 3 minuty byl zpátky a opět mě vzal na klín. Dante přišel chvilku potom. Tren se pokusil vstát, aby se mohl poklonit, ale já ho nepustila. Křečovitě jsem ho držela kolem krku a zarývala mu prsty do kůže. Dante mu pokynul ať sedí a já trochu uvolnila stisk. I tak jsem ho dost poškrábala, z některým ranek tekla krev, on ale na to nic neřekl. Dante chtěl slyšet jak to bylo, ale já nebyla schopná mluvit, pořád jsem před sebou viděla ty děti, vraždicí se navzájem. Jen jsem se Trenovi choulila v náručí a on mě chlácholivě hladil po paži.

   Nakonec mu to Tren všechno přetlumočil. Kde si nebyl jistý jsem ho šeptem doplnila. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Ani Dantemu se to moc nelíbilo. Zvedl se a těsně před odchodem Trenovi něco řekl. Poslední větu pronesl šeptem a odešel. Tren zbělal a přitiskl si mě blíž k sobě. "Co říkal? Co znamenala ta poslední věta?" "Sny se někdy stávají skutečností" zašeptal mi Tren překlad. V tu chvíli jsem se nemohla nadechnout. "Anori! Sakra dýchej!" slyšela jsem jakoby vzdáleně Trenův hlas. Chtěla jsem ho poslechnout, ale nemohla jsem najít svaly, kterými bych donutila plíce k nádechu.