Další sen

Hlásím se vám s dalším dílekm, ale jelikož z toho mám menší deprese, asina chvilku přestanu...jště uvidím. Jinak odpověď na tvojí otázku Soubi-chan - nevim, prostě zadávám do googlu hesla odpovídající tomu dílu a pak si vybírám vhodnej obrázek....třeba ten s tou vanou mi trvalo najít skoro hodinu. Jinak pěkné počtení a nechte mi komentík:

Po tréninku šel Tren odevzdat hotovou práci a já se došourala do pokoje. Hned jsem si vlezla do sprchy. Stála jsem tam dlouho, až došla všechna teplá voda. To mi ale bylo jedno. Nedokázala jsem totiž donutil svaly k jediném pohybu. Zachránily mě až dvě svalnaté paže, které vypnuly vodu a vyndaly mě ze sprchy. "Budeš nemocná" říkal mi Tren vyčítavě, když mě balil do ručníku. "Nebudu" odporovala jsem ze zvyku paličatě.

   V pokoji jsem se oblékla, ale pořád mi byla zima. Není divu, když jsem pod tou studenou vodou stála takovou dobu. Přitulila jsem se k Trenovi, aby mě zahřál. Nejdřív sice ucukl, když jsem se ho dotkla ledovou rukou, ale pak se snažil to vydržet, i když se mu svaly každou chvíli napjaly ve snaze dostat se co nejdál od mojí ledové kůže.

   "Všechno mě bolí" postěžovala jsem si, když ledovou znecitlivělost vystřídala bolest snad všech svalů v těle. "Na to si zvykneš" ujišťoval mě Tren. "Jo, ale ne dřív, než budu břišní svaly jako ty" zasmála jsem se a přejela mu prsty po vypracovaném břiše. Mimoděk jsem si všimla i té modřiny. "Za tohle jsem se ti chtěla omluvit" řekla jsem a jemně ji pohladila. "To je v pohodě" usmál se. "Ne vážně. Při té léčbě jsem se řídila jenom podle tvého popisu. Nikdy jsem se moc nevyznala v anatomii
tohle mi dost pomohlo" objasnila jsem mu, i když jsem se neubránila drobnému úšklebku, při vzpomínce na jeho podrobný popis. Souhlasně se usmál a mě došlo, že to dělal přesně kvůli tomu. Byl vždycky o 2 kroky přede mnou.

   "Já myslel, že jsi se na mě chtěla zlobit" škádlil mě, když jsem se chvíli mazlili. "Nějak mě to přešlo" zavrněla jsem spokojeně v jeho náruči. Ráda jsem se jím nechávala hýčkat. "Doslechl jsem se o Erice" prolomil ticho po krátké pauze. Zvedla jsem hlavu a čekala na pokračování. "Mrzí mě, že se to stalo. Byla to moje chyba. To já jsem požádal o její přeřazení. Chtěl jsem zabránit tvým žárlivým scénám. Nedošlo mi, že jí dají na starost zrovna tvoje patro." Docela mě to vyvedlo z míry. "To si nevyčítej. Myslím že by to udělala tak jako tak. Co s ní vůbec je?" zeptala jsem se zamyšleně. "Je v léčebně pro duševně choré a myslím, že se odtamtud dlouho nedostane" odpověděl Tren a zase mě začal líbat na spánek. "Vážně dělám žárlivý scény?" zeptala jsem se po chvíli.

   Dělalo mi to docela starosti. Nechtěla jsem být nějaká žárlivá stíhačka. "Tak jsem to vůbec nemyslel" obhajoval se hned Tren. Bylo vidět, že lituje, že vůbec něco řekl. "Je pravda, že trošičku žárlím. Ale nepřeháním to moc, že ne?" "Vůbec ne. To je jenom zdravá dávka žárlivosti. Není o nic větší než ta moje. No možná ta moje je trochu větší" usmál se a pevně mě objal.

   "Jsem nějaká unavená. Půjdu si lehnout" zívla jsem po další prosezené hodině. "Dobře, tak já půjdu" řekl Tren klidně a měl se k odchodu. "Kam jdeš?" zeptala jsem nechápavě. "Zlato, já mám přece pokoj v zadní budově. A i tak tady trávím spoustu času" objasnil mi, popřál mi dobrou noc a odešel. "To jsem tomu dala" řekl jsem nahlas, když mi došlo, že jsem tu zase sama.

*****

Stála jsem před branou města Chamon. Dívala jsem se dovnitř. Ze všech oken visely černé prapory a všude panovala naprosto ponurá nálada. Otočila jsem se ven z města, abych tomu na chvíli unikla. Všimla jsem si, že v dálce je nějaký tmavý kouř, který neustále houstl, až se z něj stala temná clona. Neustále se to přibližovalo k městu. Volala jsem na lidi ve městě, aby zavřeli bránu, ale oni mě neslyšeli. Otočila jsem se zpátky k temnotě. Všimla jsem si červených bodů, které se neustále přibližovali. Začala jsem se třást a někdo jakoby volal moje jméno. Já se ale nemohla otočit, abych se podívala, kdo to volá, i když mi ten hlas byl povědomý. Červené body se přibližovaly, až se z nich staly oči, patřící tvorům. Byly to tvorové z mých předešlých snů. Shinigami. Ten nejbližší natáhl ruku směrem ke mně. Můj pud sebezáchovy si asi vzal dovolenou, protože jsem se bez rozmýšlení napřáhla a chtěla mu jednu vrazit.

*****

Moje ruka dopadla na Trenovu tvář, která se nade mnou skláněla. Okamžitě se mnou přestal třást a zaraženě se chytil za tvář, do které jsem ho uhodila. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatovala a než mi došlo, co se vlastně stalo. Když jsem si na to vzpomněla, vrhla jsem se mu kolem krku a začala brečet. "Pšt, byl to jen sen" tišil mě Tren a konejšivě mě hladil po zádech. Chtěla jsem mu říct, co se mi zdálo, ale on už to věděl. Přečetl si to už ve chvíli, kdy se mě snažil vzbudit.

   Až po chvíli jsem si všimla, že v pokoji byli i jiní - Dante, Hay, Teruo a pár dalších, které jsem neznala - a hádali se mezi sebou. Naštěstí si mě vůbec nevšímali, takže jsem se mohla v rychlosti obléknout. Až pak jsem se soustředila na rozhovor.

   "Musíme se na to připravit" řekl Teruo. "Ano, víte přece, co máte v takových situacích dělat, ne"" souhlasil Dante. "Vždyť se to nemusí splnit" nesouhlasil jeden z těch, které jsem neznala. "Minule se to splnilo" poukázal Hay na skutečnost. "Ano, dokonale" souhlasil Teruo. "Vždyť ani nevíme, kdy přijdou. To budeme od teď nosit výstroj?" nesouhlas další. "My ale víme, kdy se to stane. Na Velký svátek Duší" ozval se Tren. "Jak to můžeš vědět?" ptal se jiný výsměšně. "Zdálo se jí, že v oknech jsou černé stuhy. V jiný den je nerozvěšujeme" vysvětlil to Tren skrz zaťaté zuby.

   Přestala jsem poslouchat. Sedla jsem si do křesla, objala si kolena a pohroužila se do vlastních myšlenek. Kvůli mně se na obyvatele Chamonu blížila pohroma. Ohrožovalo to lidi, které jsem měla ráda, které jsem milovala. A nebyla jsem schopná jim ani pomoct.

   Někdo mě pohladil po hlavě. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych věděla, že ten něžný dotyk patřil Trenovi. Přesto jsem ji zvedla. V pokoji už nikdo nebyl. Tren klečel přede mnou a starostlivě mě pozoroval. "Všechno je to moje vina" zafňukala jsem. Vzali mi obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat. "Není to tvoje vina. Stalo by se to, dřív nebo později. Ty jsi nás na to aspoň včas upozornila" řekl a pevně se mi díval do očí. Přikývla jsem a přitáhla si ho na prsa. "Hlavu vzhůru" nadhodil Tren radostně a prohodil si se mnou místo, takže on teď seděl a já se mu choulila na klíně.

   "Nechci, abys bojoval" řekla jsem, když jsem úplně dokázala ovládnout svůj hlas. "Proč?" zeptal se a odtáhl obličej od mého, aby na mě viděl. "Právě si se mi z jednoho boje vrátil. Nepustím tě do dalšího" snažila jsem se mu vysvětlit svoje stanovisko. "Anori, musíš pochopit, že takhle to v mém světě prostě chodí. Chceš patřit do mého světa?" zeptal se mě vážně. Přikývla jsem. "V tom případě se musíš smířit s tím, že já budu bojovat, abys ty měla šťastný a pohodlný život" "Ale můj život bez tebe nebude ani šťastný ani pohodlný" nesouhlasila jsem. V koutku mysli jsem přemýšlela nad tím, jak pěkně znělo, že chci patřit do jeho světa.

   Zaklonil hlavu dozadu a dlouze si povzdechl. Zamrzelo mě, že mu svým dětinským chováním přidělávám starosti. "Tentokrát budeš bojovat se mnou" pronesl tiše. "Vážně?" zeptala jsem se nadšeně. Nebyla jsem zrovna typ, který by vyhledával bitvy, ale představa, že mu budu pořád na blízku mě naplňovala zvláštním pocitem štěstí. "Snažil jsem se to nějak přeonačit, ale prý tě tam potřebujeme" řekl a upřel na mě nešťastné modré oči.

   Pohled do nich skoro až bolel. Viděla jsem v nich tolik zkušenosti a bolesti, stejně tak jako strachu a smutku. Ukazovaly mi jeho skutečný věk a jeho život přede mnou, který rozhodně nebyl nijak veselý. Něžně jsem ho políbila, aby mu zmizel z tváře tenhle výraz. Polibek mi chvíli oplácel, ale pak mě pustil.

   "Teď slíbíš zase něco ty mě, ano?" zeptal se zase vážně. "Co?" chtěla jsem vědět. "Že mě necháš, abych tě mohl bránit a že se nebudeš zbytečně vystavovat nebezpečí. Budeš se držet stranou a necháš ostatní, aby to vyřešili" vyčetl seznam podmínek. "Nesouhlasím" našpulila jsem rty. Zamračil se. "Nesouhlasím s tím, že nechám ostatní, aby to udělali za mě, budu se snažit pomoct. V těch ostatních bodech se pokusím ti vyhovět. To slibuju" dodala jsem rychle, než stačil něco říct.

   Chvíli si mě měřil pohledem, ale nakonec se usmál. "Zítra ti pokračuje vyučování. Jde ti to skvěle a Dante se pokusí toho zvládnout co nejvíc, abys byla připravená. Máte se ještě co učit slečno Anori" poškádlil mě a do očí se mu vrátil ten mladý a veselý výraz, který jsem tolik milovala. "Budeš tam taky?" zeptala jsem se. "Pokusím se co nejčastěji" usmál se a pohled mu sklouzl do mého výstřihu.

   "Zítra přijede moje rodina" oznámil mi. "Super" usmála jsem se. "Nezapomeň, že je nesmíš vítat nijak bouřlivě, přece jenom je to rodina tvého meertalena" upozornil mě s úsměvem a rty se dotkl mého dekoltu. "Neboj" povzdechla jsem si a slastně přivřela oči. "Měla by sis lehnout" upozornil mě a zvedl mě do náruče. "Jedině že půjdeš se mnou" smlouvala jsem. "No nevím…" dělal jako že přemýšlí. "Jako můj meertalen bys měl dbát na moje duševní zdraví" poukázala jsem na jeho povinnosti. "To je pravda" souhlasil a lehl si vedle mě.

Važte si toho, ten obráze jsem pro vás vlastnoručně upravovala v malování, aby ty oči byly červený a ne bílý XD