Hon na děti

Tak hlásím se s dalším dílem, slíbila jsem, že to vydám někdy o víkendu (opět můžete poděkovat Soubi-chan, která mě překecala), tak to tu máte. Pěkné čtení a nechte koment:

Upozornění: Nejde o díl s pedofílií (pro Soubi-chan a spol.)

Vedl jsem svou výpravu po nebezpečné stezce kolem hory. Šli jsme i s koňmi po úzké pěšince. Z jedné strany skála, z druhé hluboká propast. Bylo to ještě pesimističtější, protože jsem měl jen velmi chabou představu o tom, kam vlastně jdeme. Ten zelený les mi připomínal místo, kde jsem byl jako malý. Hned vedle byla vesnice s mateřskou školkou. Já sám jsem do ní nějaký čas chodil. To by se perfektně hodilo. Jistý jsem si tím být ale nemohl. Spolu s Dantem jsme se ale dohodli, že je to nejpravděpodobnější a že pojedeme právě sem.

   Ozval se vyděšený výkřik. Všichni se otočili. Jednomu z mužů podklouzla noha a na poslední chvíli se chytil za okraj římsy. Ti co byli nejblíž, ho začali hned vytahovat. Podal jsem Teruovi uzdu od Dafiné a spěchal jim na pomoc. Několikrát jsem sám málem sklouzl z okraje, ale nakonec jsem se dostal až k místu nehody. "Má něco s nohou. Nemůže ji ohnout" informoval mě jeden z nich, co ho vytahoval. Prohmatal jsem mu ji, měl ji naštěstí jen zlomenou. "Vydrž, já to zpravím"zamumlal jsem. Tuhle jednoduchou magii zvládám, tak to snad půjde bez problémů. Snažil jsem se dělat to rychle a bezbolestně. "Tak co?" zeptal jsem se, když jsem skončil. "Dobrý" odpověděl s úsměvem a postavil se. "Akorát tam mám pěknou modřinu". Ušklíbl jsem se a ledabylým mávnutím ruky mu ji odstranil z nohy. Vrátil jsem se k Dafiné a rychle je všechny vyvedl z tohohle nebezpečného úseku.

   "Tak co?" zeptal se mě Teruo, můj nejlepší přítel, když jsme jeli v sedle rozlehlou loukou. "Co co?" nechápal jsem. Přidal trochu tempo, aby se oddálil od ostatních. Dohnal jsem ho. "No přece ty a ta tvoje meerta lurue?" zeptal se potichu. Teruo byl jedním z mála, kdo byl zasvěcený do našeho vztahu. "A co chceš vědět?" zeptal jsem se ho stejně tak tiše a ohlédl se po ostatních. Byli bezpečně daleko. "Pořád všechno v pohodě?" zeptal se opatrně. "Všechno je v nejlepším pořádku" usmál jsem se při vzpomínce na Anori. "To jsem rád, hned se s tebou líp žije" dobíral si mě. Věděl, že rozchody dost těžko snáším. A navíc na Anori jsem byl doslova závislý. Teruo si ze mě kvůli tomu samozřejmě dělal srandu a přirovnával to k psí oddanosti. "To máš od ní?" zeptal se pohledem upřený na můj krk. Rychle jsem si na něj sáhnul a nahmatal jemný řetízek. "Jo dostal jsem ho k narozeninám" řekl jsem a rychle zkontroloval zapínání. Snad ho neztratím, nebyl jsem zvyklý nosit řetízky. "Ach, to je tak romantický" povzdechl si se zasněným pohledem do dálky. "Už jsem ti někdy řekl, že nejsi tak úplně normální?" zeptal jsem se ho se smíchem. "Jo říkáš mi to celkem často" usmál se a zase zpomalil.

*****

Postupovali jsme zeleným lesem, teď nepřirozeně potemnělým. Zelená temnota. To bylo zvláštní, Anoriny sny nebyly obvykle tak tmavé. Postupovali jsme přesně podle toho, co jsem si pamatoval. Jen okrajově jsem vnímal družinu, která mě následovala. Čím víc jsme se blížily k mýtině, tím bylo temněji. Na mýtině byla už naprostá tma, i když bylo teprve kolem poledne. "Cítím tu všude temnou magii" zavrčel vedle mě Teruo. Všichni sesedli z koní a opatrně se rozhlíželi. Všichni jsme z toho byli nervózní. Byl jsem hrozně rád, že si Anori neprosadila svou a zůstala v Chamonu. Rozhodně bych ji nechtěl mít tady.

   Děti tady nikde nebyly, učitelky je nejspíš nechaly ve vesnici, když se takhle nevysvětlitelně setmělo. "Myslíte, že jsme přišli pozdě?" zeptal se jeden z mužů tichým roztřeseným hlasem. "Ne, ještě se tu nic nestalo" odpověděl jsem a Teruo mě podpořil souhlasným přikývnutím. Bylo vidět, že si všichni oddechli. Hned ale byli zase ve střehu, protože v atmosféře kolem se něco změnilo. Tma jakoby houstla, ale zároveň bylo dobře vidět. Prohnal se kolem nás mrazivý vítr, ale stromy v lese se ani nehnuly. Všichni se instinktivně stáhli blíž k sobě. Jen já a Teruo jsme stáli krok před ostatními.

   "Shinigami" zašeptal Teruo a všichni ztuhli. Cítili to taky, ale nebyly schopní to poznat. Měli jsme co dělat s druhou nejvyšší třídou shinigami. "Všichni, co máte jen 5. stupeň magie, jeďte okamžitě do vesnice a zůstaňte tam, dokud pro vás někoho nepošlu" řekl jsem. Asi 3 muži sedli na koně a tryskem jeli do vesnice. Ostatní se připravili a stoupli si blíž k nám.

   V lese před námi se objevilo hned několik červených bodů. Jejich počet se rychle zvětšoval, až se zastavil na několika desítkách. Postupně se k nám přibližovali.

   Ozvalo se několikanásobné zalapání po dechu. Někteří ještě neviděli shinigami tak vysoké úrovně. Když jim došlo, že ty červené body jsou jejich oči, trochu znejistěli. "Buďte klidu. Vypadají děsivě, ale dají se zabít" klidnil jsem je.

   Mezitím se k nám přiblížili natolik, že jsme si je mohli prohlédnout. Mě jejich vzhled nijak nepřekvapil, už několikrát jsem je viděl a měl tu čest s nimi bojovat. Ostatní jejich vzhled dost překvapil.

   Jejich tělesné proporce byly docela lidské. Měli vysoké postavy, což teď nebylo vidět, protože se k nám plížili. Místo, aby měli vlasy, svaly a jiné, pro lidi typické části těla, to byli spíš jen kostry s nepřirozeně napjatou kůží. Neměli žádné rty, rovnou byli vidět zuby, na prstech měli dlouhé drápy. Vydávali podivné vrčivé zvuky. Prostě vypadali přesně jako to, v co se proměňovaly děti v Anoriných snech.

   Zaútočili bez varování. Jeden z nich vyrazil proti Teruovi, který mu ale hbitě uhnul a s mojí pomocí ho dorazil. Pak už to šlo ráz na ráz. Bojovali všichni, nikdo neměl navrch. Moji muži byli nejdřív velmi opatrní. Nevěděli, jak s nimi bojovat. Já s Teruem jsme měli už mnoho zkušeností a s vervou jsme se pustili do boje. Ostatní se brzo naučili jejich pohyby, a začala opravdu krutá bitva.

   Trvalo to hrozně dlouho. Jich byla přesila, ale my byli o něco málo rychlejší. I tak jsme ztratili několik mužů. Jejich ztráty byli ale mnohem horší. Začínali jsme mít navrch, když jsme si všimli, že se stahují zpátky do lesa. Popadl jsem jednoho, který byl ke mně blízko a pomocí magie ho přišpendlil k zemi. Ostatní zmizeli a spolu s nimi zmizela i temnota. Opět bylo krásné slunečné odpoledne.

   Teruo pochopil, co jsem chtěl dělat a pomohl mi z shinigamiho dostat důležité informace. Nebylo to dobrovolně, ale nakonec nám všechno řekl. Když jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval, ukončil jsem bezbolestně jeho život. Nedělal jsem to rád, ale pustit jsem ho nemohl. "Udělal jsi, co jsi musel" položil mi ruku na rameno jeden z mužů. "Já vím" řekl jsem tiše. Chvíli jsem zíral na oblohu. "Dojděte někdo do vesnice pro ostatní a spočítejte ztráty" vydal jsem pár příkazů a unaveně si sedl do trávy.

   Až pak mi došlo, že tu není Teruo. Rychle jsem se rozhlédl a úlevně vydechl, když jsem ho spatřil na druhém konci mýtiny, jak ošetřuje raněné. Postupně se dostal až ke mně. Svezl se do trávy unaveně oddychoval. "Teda, to bylo docela náročné,co?" zeptal se. "To jo, vypadáš nějak unaveně" smál jsem se mu. "Haha. Už nemám ani sílu vyléčit sám sebe" vydechl. Pak se rychle podíval na mě. "A co ty?" Zvedl jsem levou ruku. "Tipnul bych to na přeraženou kost" usmál jsem se. "Promiň, na to už ale fakt nemám" zamumlal tiše. "V pohodě, já to vydržím. Hlavně dej do kupy sám sebe" klidnil jsem ho. Nedal jinak,než že mi tu ruku aspoň prohlédne. "To vypadá na pěkně hnusnou zlomeninu, to bude potřebovat dost složité léčení" konstatoval a rychle mi to zabandážoval. Nic jsem na to nenamítal, on byl léčitel, ne já.

   "Ztratili jsme 5 mužů" oznámil mi někdo asi po 15 minutách. "To je mi líto" řekl jsem. "To nemusí. Šli do toho dobrovolně" ozvalo se z davu a ostatní souhlasně kývali. Pousmál jsem se. "Tak můžeme vyrazit?"zeptal jsem se nadějně. Odpovědí mi byl radostný hovor. Všichni jsme nasedli na koně. Chytil jsem otěže jen jednou rukou, ta druhá byla v bandáži. "Tak vyrážíme" zavelel jsem a všichni vyrazili. Jel jsem velmi rychle a ostatní mě ochotně následovali. Hrozně jsem se těšil, až budu v Chamonu a budu moct držet v náručí svoji Anori.