První komplikace

Tak, máme tu prodloužený víkend a já jsem se dokopala k tomu, abych mapsala další díl. Je to jen taková omáčka k dalšímu dílu, ale nemůžu to na vás vybalit moc rychle...v příštím díle už bude víc děje, tak se můžete těšit. Pěkné čtení a nechte mi tu komentík:

Dopřál jsem si asi 2 hodiny odpočinku. Anori mi mezitím usnula v náručí. Nechtělo se mi od ní, ale čas mě tlačil. Tu práci musím odevzdat už zítra a já jsem sotva v půlce. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vstal a našel si jinou sadu oblečení. Ta původní ležela u postele roztrhaná na kousky. Sedl jsem si ke stolu a ponořil se do světa statistik a výpočtů.

*****

Probudila jsem se až za tmy. Připadala jsem si hrozně unavená, i když jsem musela spát několik hodin. V posteli jsem opět ležela sama, už by mě to mělo přestat překvapovat, že Tren vstává dřív než já. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla ho u psacího stolu. Zase něco psal a nevypadal, že by vůbec vnímal svoje okolí.

   Tiše jsem se posadila. "Už jsi vzhůru?" zeptal se, aniž by odrhl oči od papírů na stole. "Hm" zabroukala jsem unaveně. Tak přece jenom vnímal. "Co zase děláš?" zeptala jsem se. "Pracuju" odpověděl nepřítomně. "Proč?" nechápala jsem. Tentokrát oči zvedl a zadíval se na mě. "Já peníze netisknu, musím si nějak vydělávat" usmál se.

   To mě trochu překvapilo. Já dostávala všechno co jsem potřebovala zadarmo. Vůbec mi nedošlo, že Tren to má jinak. "To mě nenapadlo" přiznala jsem se. Chvíli na mě nevěřícně zíral, ale pak zakroutil hlavou a vrátil se k práci. "Hold to nemám tak jednoduché jako ty" pronesl zamyšleně. "A co vůbec děláš?" zeptala jsem se a zabalila se do deky. Opět ke mně zvedl pohled. "Počítám různé statistiky. Mám toho ještě hodně a zítra to musím odevzdat" povzdechl si a promnul si spánky. "Jsi unavený. Měl by sis lehnout" řekla jsem a pohladila ho po hlavě. "Ano, ale pak budu bydlet na ulici" zasmál se unaveně. "Budeš přece bydlet tady" odporovala jsem. "Broučku, a co jídlo, šaty?" zeptal se. "Všechno bych pro tebe dostala. Vyškemrala bych si to" odpověděla jsem sebejistě.

   Zasmál se a zase se otočil k práci. "Takhle to asi nebude moct fungovat" odpověděl. "Jdi si lehnout. Já to za tebe udělám" nabídla jsem se. Podle toho, co jsem viděla z jeho výpočtů, jsme tohle dělali ve škole. "To bys pro mě udělala?" zeptal se překvapeně. "Co bych pro tebe neudělala, miláčku?" ujistila jsem ho tiše. "Víš, že tohle je poprvé, co jsi mi takhle řekla, miláčku?" "Vážně, miláčku?" "Ano miláčku" usmál se a něžně mě políbil. "Tak to bych ti tak měla říkat častěji, že lásko?" vrátila jsem mu polibek. Zasmál se a zvedl se od stolu. "Odpočiň si" přikázala jsem mu. "Rozkaz" zasalutoval a svalil se do postele.

   Sedla jsem k jeho práci. Musela jsem uznat, že to měl opravdu složité. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o co se vlastně jedná. A další chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to Tren počítá. Když jsem na to přišla, bylo to už docela jednoduché.

   Počítala jsem dost dlouho. Když mi někdo položil ruku na rameno, vyjekla jsem. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat" omluvil se mi Tren a podíval se do papírů. "Jsi neuvěřitelná, co bych bez tebe dělal?"objal mě a políbil mě za ucho. "To je v pohodě. Nebylo to až tak moc složité" odpověděla jsem mu. "Děkuju, teď už to dodělám" zvedl mě ze židle a posadil se místo mě. "Chybí už jenom tohle" natáhla jsem se ukázala na jediné nevyplněné místo. "Skvěle, to bude hned" řekl a během chvilinky doplnil i poslední údaj. "Moc ti děkuju. Díky tobě ze mě nebude bezdomovec" poděkoval mi a naklonil se aby mě mohl políbit.

   V tu samou chvíli se ale rozlétly dveře a v nich stál udýchaný strážný. "Vidíte, tady tohle je…" řekl Tren a pak se překvapeně otočil k nově příchozímu. Až po nějaké chvíli mi došlo, že tím "rozhovorem" se snažil zakrýt naše k sobě nakloněné hlavy. Snažil se, aby to vypadalo, jako že
se o něčem důležitém bavíme. Nic víc, nic míň. Trochu mě to zamrzelo. Tren mi pod stolem stiskl ruku, snažil se mi tak dát najevo, že to dělá jen z nutnosti.

   "Co se děje?" otočil se ke strážnému, který se mezitím vydýchával. "Pane Natori, něco se stalo, musíte hned se mnou" dostal ze sebe. Tren se okamžitě zvedl, stejně tak jako já. "Já nevím, jestli by slečna měla jít s námi" zakoktal strážný s pohledem upřeným na mě. Tren se na mě podíval. "Já myslím, že už mám dost toho, jak mě všichni vynechávají" odpověděla jsem. "Jdeme" otočila jsem se na Trena v hlase tvrdý podtón. Povytáhl obočí, ale usmál se a s mírnou úklonou mě následoval. "Výborně" zašeptal, když jsme stáli dost daleko od strážného. Usmála jsem se a nechala se od Trena vyzvednout do sedla.

   Dojeli jsme k Danteho domu. Stála tam spousta lidí, všichni si mezi sebou vzrušeně šuškali. Tren mi pomohl ze sedla a vedl mě dovnitř. Ostatní se za námi otáčeli, Tren mě držel za loket a rychle mě vedl dál, sotva jsem mu stačila. Z jeho výrazu jsem poznala, že ví, o čem si ostatní povídali a dost ho to rozrušilo.

   "Dost, že jste tady" přivítal nás Dante. Počkal, až přišlo ještě pár lidí a pak nás zavedl do jedné místnosti. Všichni se posadili na volné židle, jen na Trena žádná nezbyla, jako obvykle. Jeho to očividně nepřekvapilo, sedl si na zem k mým nohám. "Dostala se mi zpráva, že útoky způsobené shinigami se stále stupňují. To, čemu čelil Anthony s jeho skupinou" pokynul směrem k Trenovi a ten přikývl "se stalo už na několika dalších místech. Bohužel ne všude na to byli připraveni. Budeme muset zjistit, co se děje. Co je důvodem těchto útoků" ptal se Dante zamyšleně. Pohledy všech se stočili směrem ke mně. Tren mě nenápadně pohladil po noze.

   Chvíli o tom ještě diskutovali, ale já je nevnímala. "Myslím, že se zatím můžeme rozejít. Když se bude dít něco nového, hned vás budu informovat. Zatím vyšleme výzvědnou skupinu, jak jsme se domluvili" ukončil to Dante a ostatní se začali mít k odchodu. Tren se také zvedl a pomohl mi na nohy. "Mohu s vámi ještě o něčem mluvit?" zeptal se Tren Danteho. Ten přikývl. "O samotě" pohlédl ke mně. Zatvářila jsem se dost kysele, ale nakonec jsem si sedla zpátky do křesla a otočila hlavu do strany.

   Dante s Trenem odešel do jeho pracovny. Chtěla jsem vědět, co s ním Ten probírá. Ale hlídal mě vrátný. "Musím si odskočit" řekla jsem prosebně. Vrátný přikývl a ukázal mi směr. Koupelna totiž sousedila s Danteho pracovnou, když budu mít štěstí, něco uslyším. Rychle jsem vyběhla do koupelny a postavila se k příslušné zdi.

   Pozorně jsem se zaposlouchala. "Jen mi řekněte, jestli je to možné" slyšela jsem říkat Trenův hlas. "Anthony, kdybys byl žena, řekl bych ti, abys přestal číst zamilované romány" smál se Dante. "Já to ale nemám z románu" zavrčel Tren. "Myslím to naprosto vážně. Je to možné?" ptal se znovu. O čem to sakra mluví? "Je to naprosto ojedinělé, ale je to možné" řekl Dante, tentokrát vážně. "Je možné, že v sobě nosí Druhou část Duše**. Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Proto k ní máš tak blízký vztah. Jistě teď to do sebe zapadá" konstatoval Dante. To mluví o mě? "Budu o tom přemýšlet Anthony, zatím se chovej naprosto stejně, jako dřív. Nedělej nic zbrklého, dokud si to neověřím. A Anori nic neříkej, i když tě bude prosit. Je ti to jasné?" zeptal se Dante "Ano" odpověděl tiše Tren. "Vím, že je pro tebe těžké, ji něco odepřít, ale…" víc už jsme si nemohla dovolit slyšet.

   Nesměli mě tady nachytat, takže jsem rychle vyběhla z koupelny a vrátila se k vrátnému. Sedla jsem si a snažila se zklidnil svůj srdeční tep, který ne a ne se ustálit. Jestli to nějak neovlivním, tak mě to prozradí. Když jsem zaslechla kroky, rozběhlo se mi srdce ještě rychleji.

   Dante ještě Trenovi něco říkal, ten poslušně přikyvoval. Šli kolem mě a vůbec se nezastavili, dál pokračovali v cestě. "Počkejte" zavolala jsem za nimi. Dante šel dál a Tren se zastavil na místě a počkal, než je dojdu. "No tak Anori, pojď honem. Máme s naším tréninkem trochu zpoždění" zavolal Dante, ale nezastavil se. S Trenem po boku jsem rychle vyrazila za ním.

   Na naší tréninkové louce jsme se chvilku rozcvičovali. Byl tam i Hayato, který cvičil s Trenem (no Tren až tak moc necvičil, spíš zastupoval Danteho). Pak přišlo to, čeho jsem se bála. Dante pokynul Trenovi, aby si sundal dlahu z ruky. Jeho jinak perfektní a svalnatá paže byla nateklá a samá modřina. Jen s velkými obtížemi jsem se na to mohla dívat. "Tak začneme" řekl Dante a pomalu mi vysvětlil, co mám dělat. Hay nás se zájmem sledoval.

   Neochotně jsem vzala Trenovu ruku do svých a začala odříkávat verše, které jsem pokládala za správné. Nikdo mě nezastavil, takže jsem počítala s tím, že je to tak dobře. Opuchlina pod mojí péčí začala splaskávat, ani modřiny už nebyly tak výrazné. Pak jsem se zaměřila na tu přeraženou kost. Nikdy jsem nebyla nijak dobrá v anatomii člověka, takže jsem vycházela jen z Trenova popisu, kde mu co prasklo. Teď jsem byla ráda, že mi to tak podrobně popsal. Budu se mu muset omluvit.

   Když jsem skončila, unaveně jsem si sedla na zem. Najednou se za mnou vynořil Teruo a Trenovu ruku zkontroloval. Jak jsem se později dozvěděla, Teruo byl místní lékař a pozorně sledoval celý proces. "Vypadá to, že je to naprosto v pořádku" oznámil s úsměvem. "Skvělá práce, mohla bys pracovat v nemocnici" poplácal mě po zádech. "To těžko, ještě teď je mi špatně" odpověděla jsem.

   Tren mě vytáhl oběma rukama na nohy a pevně mě objal. "Zvládla jsi to perfektně" šeptal mi "Ani jsem nečekal, že to zvládneš hned na poprvé, čekal jsem, že bude muset Teruo zasáhnout, abys mu neublížila" ozval se za mnou Dante. Nevěřícně jsem se za ním otočila. "Děláte si srandu?" zeptala jsem se naštvaně. "Neboj se, celou dobu jsem to měl pod dohledem" klidnil mě Teruo. "Tys to věděl?" otočila jsem se zpátky na Trena. "A co jsem věděl?" "Že se mi to nemuselo povést a že tu bude Teruo pro případ, že se to podělá?" "Ano, věděl" přiznal mi se zářivým úsměvem. "To si ještě vyřídíme" slíbila jsem mu a přivinula se k němu ještě pevněji. "Oooouuu" ozvali se Teruo a Hayato a navzájem si vyměnili významné pohledy. "Vy dva se radši moc neozývejte" utnula jsem je rázně. "Tak já radši zmizím" řekl Teruo a se slovy: "Hodně štěstí" mířenými na Trena zmizel.

   Hayato by nejradši udělal to samé, ale výcvik mu to nedovolil. "Než nám ale Trena zmrzačíš, tak mi ho ještě na chvíli půjči. Bude trénovat s Hayem" smál se Dante. Tren s děkovným pohledem přistoupil k Hayatovi. "Asi je to naše poslední cvičení" řekl smutně Tren Hayatovi. "Je to hrozná ženská" zašeptal mu tak, abych to slyšela i já. "No počkej, to si spolu ještě vyřídíme" ujistila jsem ho. "Vy jste jak manželé po 20 letech" smál se Hay, ale radši se klidil z mého dosahu. "Ale no tak" smál se Tren a vtiskl mi polibek na tvář. Copak jsem se na něj mohla zlobit? napadlo mě už po několikáté. "Právě, že nemůžeš" zašeptal mi Tren do ucha a rychle šel za Hayatem. Budu si muset víc hlídat myšlenky.

**poznámka autorky - z knihy Brida od Paula Coelha…ještě se dozvíte, co znamená Druhá část, žádné obavy XD

vidíte v tom tu něhu??? Přesně takhle něžně si představuju Trenovo chování k Anori...no není to romantický??? :-*