Výprava

Tak se vám hlásím s dalším dílkem. Využila jsem trošek času, kerý se mi udělal před tréninkem a házím to sem, nejse si jistá, jestli bych to potom stihla. Tak pěkné počtení a nechte koment:

"Sny se někdy stávají skutečností" zašeptal jsem jí skutečný překlad Danteho poslední věty. Nenapadlo mě, co to s ní udělá. Došlo mi to až ve chvíli, kdy začala lapat po dechu. Nadával jsem si do idiotů. "Anori! Sakra dýchej!" Do hajzlu! Do hajzlu! Do prdele! Bože můj! nadával jsem. Kdybych jen neměl mezery v léčitelské magii. Možná má ale jen vyražený dech, na to by mi stačily kurzy první pomoci, kterých se mi dostalo na Zemi. Sakra, kdybych nebyl takový dement! Jsem idiot, vážně idiot! Otituloval jsem sám sebe. Předklonil jsem jí a tupou ranou hranou ruky ji udeřil do zad. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou a ona se rozkašlala. Úlevně jsem vydechl. Opřel jsem si hlavu o křeslo a tiše se smál. "Co je tu k smíchu?" zeptala se mě sípavě, když konečně přestala kašlat. "Nic lásko. Vůbec nic" šeptal jsem si spíš pro sebe.

   Rozrazili se dveře. Stál v nich Dante a rychle oddechoval z běhu do schodů. Anori na něj tázavě pohlédla. Chvíli těkal pohledem ze mě na ni a pak se usmál. "Tak koukám, že jste to zvládli i beze mě" usmál se. "Vyražený dech" informoval jsem ho klidně a postavil jsem se. Anori jsem nechal sedět v křesle. Ještě pořád byla trochu vykulená. "Jak jste věděl, že se něco děje?" zeptal jsem se ho. Jeho úsměv se ještě víc roztáhl. "Drahý Anthony, ještě nikdy jsem tě neslyšel takhle nadávat. Každému občas ujede nějaké ostřejší slovo, ale za tenhle slovník by se nikdo nemusel stydět" oznámil mi. Anori se rozesmála. Zčervenal jsem, doufal jsem, že si mého emociálního výlevu nikdo nevšimne. "Vážně by mě zajímalo, co si říkal. Proč taky neumím číst myšlenky?" zeptala se s úsměvem. "Když se sám poslal do určitých míst a bral jméno Boží nadarmo, ještě se stihl otitulovat do dementů a idiotů" informoval ji Dante, což jí opět rozesmálo. Smích se ozval i z chodby. "Víc nahlas, dole to možná ještě neslyšeli" zamumlal jsem. "Tak jim to běž povědět. A až budeš hotový, můžeš jít uklidnit ochránce" poslal mě Dante pryč. "Já myslel, že je její pokoj chráněný proti čtení myšlenek" konstatoval jsem napůl ve dveřích. "Ano, od všech kromě mě, samozřejmě. Ale protože jsem myslel, že se děje něco horšího, na chvíli jsem ji odstranil" usmál se Dante. S povzdechem jsem prošel chodbou do spodního patra. "Pěkný slovník Natori-san" pochválil mě vrátný. "Díky" zamručel jsem jízlivě a šel uklidnit ochránce.

*****

Když Tren odešel z pokoje, zavřel Dante dveře a posadil se do křesla naproti mně. Nervózně jsem žmoulala okraj sukně, věděla jsem, že tohle bude trochu složitý rozhovor a nebyla jsem si jistá, jestli mu budu rozumět. "Pokračuje Tren v tvých hodinách?" zeptal se mě po chvíli plynulou angličtinou. Dokonce neměl ani ten jemný přízvuk, který jsem občas pozorovala u Trena. Překvapeně jsem zamrkala. Usmál se. "Bylo by trochu hloupé, aby někdo jako já neuměl anglicky, nemyslíš?" "Jo, to by bylo. Ale proč předtím to divadlo?" zeptala jsem se. Věděl jak to myslím. "Potřeboval jsem dostat toho kluka pryč a věděl jsem, že bys mi toho moc neřekla. Jemu věříš, tak jsem toho využil ve svůj prospěch" odpověděl s klidem. "A ví Tren…" "Ano ví. Zakázal jsem mu, aby ti to řekl" dodal, když viděl jak se tvářím. "Nemáš ráda, když ti něco zatajujeme, že?" "Ne, to tedy nemám. Přijde mi to nefér" odpověděla jsem po pravdě, bylo zbytečné něco skrývat. Dante mě chvíli tiše pozoroval. Moje oči zatím stále těkaly ke dveřím. "Je pro tebe hodně těžké držet se od něj zpátky." Nebyla to otázka, spíš konstatování. "Ano, hodně těžké. Ale já ho nechci zbytečně dostat do problémů" odpověděla jsem. Dante se uvolnil, poznal, že mu řeknu vše, co bude chtít. "Ano, problémy by z toho měl. Porušil hned dvě pravidla" "Jaká pravidla?" zeptala jsem se ho. "No, zaprvé tvůj meertalen tě má nepřímo ovlivňovat a on ti vstoupil do života. A zadruhé protože jsi jeho meerta, nesmí s tebou nic mít. Ty jsi ještě navíc ve společenském postavení mnohem výš než on" vysvětlil mi. "On za to ale nemůže" začala jsem ho hned bránit. "Že nastoupil ke mně do práce, to udělal kvůli Darikovi, pokusil se ho zabít a to samé chtěl udělat i se mnou. A pokud jde o tu druhou věc, tak to já jsem ho…svedla" přiznala jsem se sklopeným pohledem. "To s Darikem jsem nevěděl. Proč nám to neřekl?" ptal se spíš sám sebe. "Nemá rád, když se kolem něj točí moc lidí. Řeší si svoje problémy sám a snaží se do toho nikoho nezatahovat. Cítí se nesvůj, když se o něj někdo stará" odpověděla jsem. "Víš toho o něm hodně" "Já bych řekla, že ani moc ne. Neustále mě něčím překvapuje" odporovala jsem. Mlčel, přemýšlel o mých slovech. "Je to velký problém?" zeptala jsem se ho najednou. "Co myslíš?" zeptal se nechápavě. To bylo u mě typické, neříct jádro otázky, všichni na mě pak koukali jako na blázna. "No, to že jsme spolu a že jsem společensky výš než on?" doplnila jsem. "Je to tak trochu problém. Když se veřejnost dozví o vašem vztahu, půjde Anthony před Bratrstvo. Nejspíš mu nic neudělají, jen mu pohrozí a ty už nebudeš jeho meerta. Což by znamenalo, že dostaneš nového meertalena, který by ti zamezil stýkat se s ním." Vysvětloval mi. "Na druhou stranu, jelikož platíš za dospělou" řekl a usmál se mému výrazu "máš právo rozhodnout se, kdo bude tvůj partner. Rodiče nemáš, takže to nemůže nikdo ovlivňovat. Záleží už jen na tobě, jestli si vybereš někoho sobě rovného, nebo někoho z nižší vrstvy. A pokud jde o to, že ty jsi svedla jeho, tak tomu až tak úplně nevěřím" dodal. Tohle mě rozčílilo. "Tss, nižší a vyšší vrstva, nikdo neví, jaký je doopravdy, jenom kvůli původu ho odstrkovat" zuřila jsem. "Klid" mírnil mě Dante. "A proč nevěříte, že já jsem hlavní viník našeho vztahu?" zeptala jsem se už o trochu klidněji. "Znám Anthonyho, nevěřím, že je v tom nevinně" odpověděl znovu. "Dobře, možná nemůžu za všechno. On mě první políbil, ale že se to pak zvrtlo, za to vážně můžu já" drmolila jsem. "Zadrž, nemusíš mi vyprávět detaily" smál se Dante a já zčervenala. Zase jsem řekla víc, než jsem chtěla. "No, dělejte, jak myslíte, ale podle mě, to co děláte teď je velmi moudré. Vím, že když jste spolu sami, že se neudržíte. Ale veřejnost zatím nic nepoznala." "To byl Trenův nápad. Je v tom dobrý" řekla jsem tiše. "Anori, musíš vědět, že pro něj je to ještě těžší, než pro tebe. Andělé, démoni i shinigami když milují, dělají to vášnivě a celým srdcem. On má v sobě všechny tři. Trpí, když není s tebou. Nechci nějak zmenšovat tvojí lásku, ale nemůžeš jeho měřit svými měřítky. Pamatuj na to a buď na něj hodná. Je to dobrý kluk" řekl mi laskavě a ukončil tím tuhle debatu. Ještě se mě ptal na něco kolem mého snu a pak se zvedl k odchodu. "A pamatuj, že to já jsem mu zakázal, aby ti řekl pravdu o mojí angličtině" mrkl na mě a zmizel, zrovna, když se ve dveřích objevil Tren.

   "Máš problém" řekla jsem místo pozdravu. Podíval se na mě, v očích otazníky. "Dante umí anglicky, dokonce líp než ty"obvinila jsem ho. Pamatuj, že to já jsem mu zakázal, aby ti řekl pravdu o mojí angličtině. Projela mi myslí Danteho slova. Nadechl se, aby se ospravedlnil, ale já ho předběhla. "Naštěstí tě má natolik rád, že se přiznal, že ti to zakázal" řekla jsem něžně a objala ho kolem pasu. "Ještě, že ho mám" odpověděl jízlivě a políbil mě do vlasů. "Copak? Všichni vědí o tvém slovníku?" dloubla jsem si. "Ano, dá se říct, že všichni. A kdo to neví, brzy se mu to donese" zavrčel. Dotkla jsem se ukazováčkem špičky jeho nosu. "Přiznávám, že za to tak trochu můžu já. I když ten slovník ode mě nemáš" smála jsem se mu. "Ještě ty si ze mě utahuj" zasténal nešťastně. Perfektně tak zalarmoval moje ochranitelské sklony a já ho políbila na čelo. "Mám tu s tebou dneska zůstat, nebo to zvládneš sama?" zeptal se mě po chvilce. Věděla jsem, že dneska už žádné noční můry nebudou. "Ne, zůstaň tady. Nechci aby ses vracel do zadní budovy" zašeptala jsem. "Eriky se bát nemusíš" uhodl na co narážím. "Já jsem spíš na mladší" usmál se a líbal mě na krku. "Erika je starší?" "Ne, ale nějak mě přitahují ženy pod stovku" utahoval si ze mě. "Velmi vtipné" bylo poslední, co mě napadlo mu na to říct.

*****

"Nikam nejdeš! A to je moje poslední slovo" zahřmel Tren. "Já se tě ale neptám na svolení. Prostě ti oznamuju, že jedu taky!" vyjela jsem na něj. Stáli jsme proti sobě a měřili se zlostnými pohledy. Moje noční můry nám oznámily, že se něco stane už za 6 dní. Opakovaly se každý den a pokaždé se číslo o jedno zmenšilo. Poznala jsem z toho, že se jedná o odpočítávání dnů.

   Dante seděl v křesle a s úsměvem pozoroval naši hádku. "Nikam nejedeš" opakoval hluše Tren. "Potřebujete mě tam" argumentovala jsem. "Ne, my tě potřebujeme tady a živou. Budu mít dost starostí sám se sebou a s družinou, nedokážu ještě bránit tebe" vyvracel to Tren. "To je pravda" přidal se do toho Dante. Vrhla jsem po něm rychlý pohled. "Ale ty sny se zdají mě" vmetla jsem mu. "To je taky pravda" uznal Dante. Královsky se bavil. "Ale já je znám stejně dobře, jako ty" vrátil mi to. "Pravda" řekl opět Dante. Věděla jsem, že má pravdu. Musela jsem to tedy zkusit jinak. "A co když se ti něco stane? Chci tam být prostě taky!" prosila jsem ho. "Když se mi něco stane, bude to moje blbost. Ale ty budeš tady a v bezpečí" řekl unaveně, ale přesto neoblomně. Prsty si tiskl ke spánkům. Byl vyčerpaný.

   Posledních pár dnů toho na něj bylo moc. Zařizoval výpravu, kterou dostal pod vedení, zároveň vyběhával úřední záležitosti (jelikož jsem byla priorita č. 1, museli ostatní jeho svěřenci dostat nového meertalena. Což znamenalo spoustu hádek, papírování a vyřizování) a ještě já jsem do něj šila, že se chci taky zúčastnit. Nedivila bych se, kdyby mu ujely nervy a prostě se na to všechno vykašlal. "Nejedeš. Poslední slovo" řekl a sedl si na zem do tureckého sedu. Já se svezla do křesla a ruce trucovitě založila na prsou. "No já už asi půjdu" smál se Dante a měl se k odchodu. Ve dveřích se zastavil. "Anthony, až se tady usmíříte, stav se za mnou. Mám pro tebe užitečné rady" řekl. Tren jen přikývl.

   Takže to bylo definitivní. Zůstávám tady a Tren pojede. Jestli se mu něco stane, tak to budu moct vyčítat jen sama sobě. Tren se pomalu zvedl a posadil se do uvolněného křesla. Nečekala jsem, až mě vybídne a přemístila se na jeho klín. Přitiskl si mě na prsa. "Já bych tě sebou vzal. Jenže nevíme, co od toho můžeme čekat. Nevystavím tě zbytečně žádnému nebezpečí" šeptal mi do ucha. Zvedla jsem k němu oči. "Ale já chci pro tebe to samé. Taky nechci, aby ses zbytečně vystavoval nebezpečí. Co když to znamená velkou bitvu? Nebo něco podobného? Nelíbí se mi, že jdeš do něčeho, o čem nic nevíš" vyčetla jsem mu. "Já jsem na tohle zvyklý. Ale nedokážu bránit tebe i sebe zároveň" obhajoval svoje rozhodnutí.

   Vzpomněla jsem si, jak se choval, když nás napadl Darik. Chránil mě a sebe tím skoro zabil. Nepochybovala jsem o tom, že by to tak udělal znovu. Otřásla jsem se. Věděl na co myslím. Rozptyloval mě drobnými polibky na krku. "Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám" popřála jsem mu.

   Cítila jsem, jak jeho rty ztuhly. "Já ale ne…Co je dneska za den?" "Pondělí" "Datum" "16." "Sakra já mám dneska vážně narozeniny" podivil se. "Neříkej, že jsi na to zapomněl" usmála jsem se. "Už jsem jich měl tolik, že to nějak ani neslavíme" bránil se. "A kolik že ti to vlastně je?" ptala jsem se provokativně. "Hodně" připustil. "Jak to jenom bylo….kolem 560?" tipla jsem schválně o hodně víc. Zavrčel. "524" řekl "ale zní to hrozně" "Zní to příšerně" souhlasila jsem. "Co kdybychom tu 500 vynechali?" zeptal se šeptem. "24? Si trochu fandíš, ne?" povytáhla jsem obočí. "Nevypadám snad na to?" zeptal se nevinně a andělsky se usmál. Opravdu vypadal stěží na 25. "Když už si se rozhodla, že moje narozeniny jsou důvod k povšimnutí, tak kde mám dárek?" ptal se zamyšleně. "Já ti nestačím?" udělala jsem uraženou grimasu. "Samozřejmě, že stačíš, ale mohla si se aspoň ovázat mašlí" uchechtl se a rychlým pohybem mi rozepl zip od korzetu, aby se podíval, jestli tam ta mašle vážně není. Zčervenala jsem a modlila se, aby sem teď nikdo nevrazil. "Tak nic" zatvářil se smutně a zase mě oblékl. "Vlastně jsem ti chtěla dát tohle" řekla jsem, když jsem se vzpamatovala a sundala si z krku řetízek. Byl ze stříbra, jemně tepaný, skoro jako vlákno pavučiny. Zapnula jsem mu ho kolem krku. Pustil mě aby mohl prsty objet po řetízku. Zastavil se na
přívěsku. Bylo to stříbrné ozdobné písmeno A, byly v něm rozdrcené kousíčky diamantu, takže se krásně leskl. Podíval se mi do očí. "To si nemůžu vzít. Vím, že ho máš od babičky a nikdy ho nesundáváš. Je pro tebe hodně důležitý" zašeptal dojatě. Nebyl zvyklý na dárky. "Ty jsi pro mě taky důležitý. Chci aby si věděl, že ať budeš kdekoliv, vždycky na tebe budu čekat" řekla jsem mu důvod, proč jsem se rozhodla vzdát se svojí jediné památky na milovanou babičku. "Děkuju" zašeptal a políbil mě.

*****

Po mě si na jeho narozeniny vzpomněl jen Dante (tomu taky nic neunikne) a pak Trenův nejlepší přítel, který mu taky pomáhal s přípravou výpravy. Ale kvůli již zmiňované výpravě nebyl čas na nic jiného, než na potřesení rukou. Vše už bylo skoro připraveno, chyběla jen posádka, která se měla dostavit zítra ráno.

   Byl večer a Tren se rozhodl zůstat dneska zase u mě. Seděla jsem mu opět na klíně a snažila se potlačit slzy. "No tak, vždyť to není navždycky" uklidňoval mě něžně. "Já vím" pípla jsem a zabořila mu obličej do prsou. Zhluboka jsem vdechla. "Doufám, že tohle není naposledy" povzdechla jsem si. "Neboj se" uklidňoval mě, ale přitiskl mi tvář do vlasů a cítila jsem i jeho hluboký nádech. "Hlavně se mi vrať živý" zašeptala jsem. "Slibuju" řekl a podíval se mi do očí. "A nezraněný" dodala jsem k tomu. Zašklebil se. "To už půjde hůř. Znáš mě" dodal vesele, když viděl, jak se tvářím. "Tak mi aspoň slib, že nepůjdeš do ničeho bez promyšlení. Že necháš ostatní, aby ti pomohli. Vím, že to nemáš rád, ale…prosím" na konci se mi zlomil hlas. "Slibuju" řekl pevně a políbil mě. Polibek jsem mu oplatila a pevně ho objala.

*****

Probudila jsem se ještě za tmy. Tren spal a já ho nechtěla budit. Dívala jsem se mu do tváře a snažila se vrýt si ji do paměti. Když sluneční paprsky začaly zalívat zem něžně jsem ho políbila na špičku nosu. "Hmmm" zamručel a otevřel oči. Podíval se ven z okna. "Aha, je čas" řekl prostě a zvedl se, aby se oblékl. Vklouzla jsem do koupelny a trochu se upravila. Když jsem vyšla, byl už oblečený a připravený. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou halenu a přes ní tmavě hnědou cestovní tuniku s jemně vyšitými světlými vzory. Skrz rozepnutou košili u krku jsem viděla řetízek, který jsem mu dala.

   Do pokoje vstoupil Dante. "Jsi připravený?" zeptal se Trena. "Ano" přikývl pevně, ve tváři jemný úsměv. "Tak jdeme" pokynul Dante a oba se otočili k odchodu. "Počkat" vykřikla jsem. Bylo mi jedno, že je tu s námi Dante. Skočila jsem mu kolem krku a vášnivě ho políbila. "Pamatuj, cos mi slíbil" zašeptala jsem, když jsem ho pustila. Byl pořád trochu vykulený, ale přikývl. Dante to nekomentoval, jen se usmál.

   Když odešli vykoukla jsem z okna. Jeho družina se formovala přímo pode mnou. Trvalo to jen chvíli, ženy objaly a políbily své muže, kteří se poté vyhoupli do sedel. Poslední nasedl Tren. Pohlédl do mých oken a mírným pokynutím hlavou mi dal sbohem. Pak se otočil a pobídl Dafiné k pohybu. S ním se rozjela i celá jeho družina. Zavřela jsem oči snažila se nemyslet na to, co se mu může stát.

zavřete obě oči a představte si, že je to stříbrný přívěsek na stříbrném řetízku a leskne se díky malým kousíčkům diamantu...lepší obrázek jsem bohužel nesehnala :(