Druhá část Duše

Tak...i přes chřipku jsem se přemohla a házím vám sem dílek, ve kterém vám konečně vysvětlím, co je to ta záhaná Druhá část Duše. Neumím to vysvětlit tak dokonale, jako o tom mám představu z té knížky, ale snad vám to takhle bude stačit XD. Když taksi jí budete muset přečíst. A ještě prosím, abyste si své názory ohledně existence nebo neexistence duše u někoho jako démon, anděl bo upír ventilovali tak, aby váš počítač ani moje duševní zdraví neutrpěly vážné škody. Díky, přeji krásné počtení a nechte mi tu komentík:

Před námi stál muž, s dlouhými fialovými vlasy a čile zápasil s Trenem. Seděla jsem na zemi a nechápala, co se děje. "Anori, běž dál!"rozkázal mi Tren. "Já bych ráda"zasténala jsem a pokusila se zvednout na bolavý kotník. Zasykla jsem. Bolelo to tak, že se mi až dělalo nevolno. Navíc mi pořád tekla krev z nosu. Po jedné jsem se dobelhala kus dál a posadila se.

   Bylo úžasné sledovat Trena při opravdovém boji. Měl rychlé, ale přitom ladné pohyby. Nevěděla jsem, kdo má navrch, nemohla jsem od Trena odtrhnout oči. Proto mě tolik vyděsilo, když zakopl. Ten fialovovlasý hned využil jeho nepozornosti a vyslal hned dva rychlé útoky najednou. Jasně jsem věděla, že to nemá šanci vykrýt. Vlna paniky a strachu mi pomohla překonat nevolnost a tak jsem před něj mohla vyslat ochranný štít. Toho fialovovlasého to docela vykolejilo, takže na chvíli přestal útočit.

   Ozval se křik a zvuk přibližujících se kroků. Fialovovlasý ještě jednou vyzkoušel pevnost mého štítu a pak se dal na útěk. Ve stejnou chvíli, kdy zmizel přiběhli muži z města. Střídavě se dívali na Trena a na mě, než jim Tren ukázal směr, kudy mají běžet. Rozběhli se tím směrem.

   Když jsme s Trenem osaměli, zvedl se a přeběhl ten kus, který nás od sebe dělil. "Zlato, můžeš vstát?" ptal se a přitom mi kusem svojí košile utíral krev z obličeje. "Ne, nemůžu" zasténala jsem. "Zpravím ti ten nos a pak tě odnesu do nemocnice, ano?" povídal a mezitím mi zpravoval nos. Přestával mě bolet obličej, takže jsem se mohla lépe soustředit na bolest v kotníku. "Jo. Je to daleko?" zeptala jsem se a sáhla si na nebolavý nos, jestli ho mám rovně. Samozřejmě jsem měla. "Hned tady, kousek" informoval mě a přitom mě už bral do náruče. "A co ty?" zeptala jsem se a snažila se si ho co nejlépe prohlédnout. "Já jsem v pořádku. Díky tobě" usmál se a políbil mě na čelo.

   Snažila jsem se nesoustředit se na bolest v kotníku, ale dělalo se mi z ní opravdu velmi špatně. Nahlas jsem vydechla. "Bolí?" zeptal se a přidal do kroku. "Asi budu zvracet" dostala jsem ze sebe a snažila se udržet svůj nebezpečně se houpající žaludek ve správné poloze. "Vydrž" zašeptal a snažil se se mnou moc neházet. Zavřela jsem oči a pevně semkla rty k sobě. "Jsem idiot" řekl najednou a posadil mě na zem. "Nejsi" vymlouvala jsem mu to. On si ale strhl rukáv, udělal z něj dva dlouhé cáry a pevně mi kotník obvázal. Nejdřív jsem vyjekla bolestí, ale pak to postupně vymizelo, už jsem jí skoro nevnímala. "Lepší?" zeptal se a zvedl mě zase d náruče. "Mnohem" usmála jsem se. "Měl jsem to udělat hned" vyčítal si. "Nech toho" zašeptala jsem a přivinula se k němu pevněji.

   Nemocnice byla obyčejná šedá budova. Tren mě vynesl do schodů a v čekárně mě posadil na židli. Hned k nám přišla sestra a Tren jí začal tiše něco říkat. Sestra přikývla a odběhla. Prohlížela jsem si tu místnost, abych zatarasila myšlenky, na to, co mi s tím kotníkem budou dělat. Stěny byly natřené světle zelenou barvou, velmi uklidňující, což byl jistě účel. Zařízena byla opravdu jen skromně. Pár židlí, na stěně několik obrazů s anatomií člověka a pult pro sestry.   

   Se sestrou přišel dovnitř i Teruo. Musela jsem uznat, že v tom bílém plášti mu to opravdu slušelo…Tren si vedle mě odkašlal, aby dal najevo, že svoje myšlenky nemám jen pro sebe. Omluvně jsem se na něj usmála a on přikývl. "Pojďte do ordinace" řekl Teruo, když mu Tren vysvětlil, co se stalo. Tren mě podepřel z jedné strany, Teruo z druhé a s jejich pomocí jsem se dobelhala do ordinace. Tam mě posadili na lehátko. Tren se posadil na židli naproti mně a živě konverzoval s Teruem, který mě mezitím ošetřoval. Moc jsem toho nepochytila, ale z útržků mi došlo, že diskutují o tom, kdo nás mohl napadnout. Sledovala jsem Terua, co dělá. Bylo skoro neuvěřitelné, jak se pod jeho kontrolou všechno bezbolestně vrátilo na svoje místo. "Tak hotovo. Trene, odnes ji na pokoj, myslím, že dvojka je volná. Hodinu na ten kotník nesmíš šlapat. Pohlídej ji. Pak můžeš klidně jít" mluvil Teruo střídavě na mě a na Trena. Tren přikývl a vzal mě do náruče. Poděkoval mu a vyšel z ordinace.

   Šel chodbami a já byla ráda, že tu nejsem sama. Bylo to hotové bludiště. On ale přesně věděl, kam má jít a brzy mě položil na lůžkové volném pokoji. "Tak jak se cítíš?" zeptal se mě a sedl si ke mně na postel. "Teď už parádně. Klidně můžeme jít" řekla jsem a začala se zvedat. "Slyšela jsi Terua? Nemáš na to hodinu stoupat" položil mě zase zpátky. "To je normální, že mluví na víc lidí najednou?" napadlo mě. "Jo. To je pro něj typické" zasmál se. "Vymysleli jste, kdo nás napadl?" "Ne, opravdu netuším" odpověděl a promnul si spánky. "Můžeme se vrátit k tomu, co jsme probírali předtím?" zaprosila jsem. "Malá nápověda?" snažil se vzpomenout si na naše předchozí téma. "Druhá část Duše" navedla jsem ho. "Ah, tohle" povzdechl si. "Řekni mi to. Od té doby, co jsem to slyšela přemýšlím o tom, co to znamená" prosila jsem. Zasmál se a vzal mě za ruku. Stiskla jsem mu prsty a upřela na něj prosebný pohled. "Druhá část Duše je něco jako tvoje spřízněná duše" začal. "Aha" zamyslela jsem se. "Když se nám to vymkne z rukou a duše se převtělí, reinkarnuje, rozdělí se na dvě části. Pokud se lidé, kteří v sobě nosí jednu z částí Duše, setkají s tím, kdo má o druhou část, zůstanou spolu, protože k sobě prostě patří. Nemusí spolu být, mohou se rozhodnout i jinak, ale nakonec spolu většinou zůstanou. Dokážou si odpustit cokoliv, přestát cokoliv. Chápeš?" zeptal se naléhavě. "Ano" odpověděla jsem zaraženě. "Ale proč ty a já…?" nedokončila jsem myšlenku. Pochopil. "Nosím v sobě jednu část" odpověděl. "Ty máš…ehm…duši?" "Jistě" usmál se. "Aha, já myslela, že když jsi ze třetiny anděl, démon a shinigami, tak že…" Přerušil mě jeho smích. "Ty se na mě díváš, jako bych byl…no to je jedno. Všichni mají duše. I andělé, i démoni, všichni. Kdyby ne, nemohli by prožívat žádné emoce, žádné pocity" vysvětloval mi s úsměvem. "Aha…promiň" "Nemáš se za co omlouvat" "Takže ty si myslíš, že mám v sobě Druhou část tvojí Duše?" "Ano, myslím. Existují určitá pravidla, podle kterých to můžeš poznat" "Ale proč ti na tom tak záleží. Miluješ mě i bez toho, aniž bys to věděl stoprocentně" naléhala jsem. "Samozřejmě, že tě miluji i bez toho. Ale kdyby to byla pravda, mohl bych to říct Bratrstvu. A protože Duše jsou pro nás posvátné, nemohli by se proti tomu stavět. Ty bys zůstala moje meerta, ale mohli bychom spolu veřejně být" objasnil mi a pobaveně sledoval, jak se mi tvář roztahuje do úsměvu. "Aha" nic jiného mě nenapadlo. "A tebe napadalo tolik možností, proč to dělám. Jedna neuvěřitelnější než ta druhá" utahoval si ze mě. "Občas mi docela leze na nervy, že mi čteš myšlenky" zaskřípala jsem zuby. Zasmál. "Odpočívej, musíš být unavená, byl to náročný den" zašeptal a pohladil mě po vlasech. "Ale zůstaneš tady, že jo?" "No jistě" ujistil mě. Spokojeně jsem se usmála a unaveně zavřela oči.