Proč nás nenechají být spolu?

Tak...trochu jsem sebou hodila a už včera jsem napsala další dílek. Slibuju, že trochu zvolním tempo, chápu, že to takhle rychle nestíháte číst. Název je trochu zavádějící, ale nebojte, nestame se nic, co byste nečekali :).

   Odpověď na tvůj koment Kuroki - já školu nezanedbávám, tohle byl dobrovolný sloh, kterým jsem si původně chtěla přilepšit známku...jinak ty víš, že škola je v mých prioritách na velmi vysokých příčkách, jen vyjímečně dělám něco, na její úkor XD.

   Přeji krásné počtení a nechte mi tu komentík.

Vraceli jsme se s Trenem z porady. Pro mě to nebylo nic zajímavého. Zase jenom strategie, které jsem nerozuměla. "Jak je na tom Juana?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl, upřeně se díval před sebe. Zamávala jsem mu rukou před obličejem. Překvapeně zamrkal. "Ehm..cože?" "Ty mě vůbec neposloucháš. Ptala jsem se, jak je na tom Juana" vyčítala jsem mu. "Aha, no když odešel, brečela vkuse asi hodinu, pak se uklidnila a zavřela se u sebe v pokoji" odpověděl. "Chudák, zajímalo by mě, co jí řekl" "To mě taky" povzdechl si.

   Nedávala jsem pozor na cestu, takže mě překvapilo, když jsme zastavili před domem jeho rodiny. Tázavě jsem na něj pohlédla. "Slíbil jsem, že tě přivedu" odpověděl a vedl mě dovnitř.

   Hned mezi dveřmi se na mě vrhla Airine. Tren mě nejdřív nechtěl pustit, ale nakonec mu nic jiného nezbylo. "Ty sis jí mohl užít, když jsme tu nebyli, teď jí budu mít já" hádala se Airine a táhla mě k sobě do pokoje. Tren skepticky vytáhl jedno obočí, ale nekomentoval to, jenom šel do svého skoro hotového pokoje a práskl za sebou dveřmi.

   U Airine jsem zůstala až do večera. Kolem osmé nás Juana zavolala k večeři. Překvapilo ji, když mě taky viděla. "Ah, promiň, nevěděla jsem, že jsi tu taky" omlouvala se a s tázavým pohledem věnovaným Trenovi mi došla pro talíř. "Airine se jí zabrala pro sebe" vysvětlil Tren a vyplázl jazyk na svou mladší sestru, která mu to okamžitě oplatila.

   Večeře sice neprobíhala v tichosti, jako když tu byl Raziel, ale stále tu něco bránilo pohodové náladě.

*****

Těch pár dní, které nás dělily od Velkého svátku Duší, proběhlo skoro stejně. Dopoledne trénink, odpoledne jsem strávila s Airine nebo s Juanou a akorát večer nám s Trenem zbylo trochu času, abychom mohli být spolu. Tren opravil svůj zničený pokoj, opět z něj udělal nejkrásnější pokoj v celém domě. Airine jsem to ale radši neříkala, věděla jsem, že je vždycky nespokojená s jeho vkusem.

   Dva dny před svátkem, jsem seděla u Trena v pokoji a četla si nějakou knížku. Měl ji na nočním stolku a mě zajímalo, co čte. "Ahoj" ozvalo se ode dveří. Byl to tichý zvuk, ale stejně jsem leknutím nadskočila. "Ahoj" odpověděla jsem a odložila knížku. "Rozuměla jsi tomu?" zeptal se a ukázal na ní. "Každé třetí slovo, budeš mi ten děj muset vysvětlit" odpověděla jsem. Zasmál se, konečně po tak dlouhé době. "Sluší ti to mnohem víc, když se směješ" zašeptala jsem a přitáhla si ho k sobě na pohovku. "Poslední dobou není proč se smát" odpověděl, ale úsměv mu z tváře nezmizel. "Tak se budeš smát kvůli mně" rozhodla jsem a schoulila se mu v náručí.

   Pak už jsme toho moc nenamluvili, spíš jsme se věnovali jeden druhému. V 10 hodin mě Tren doprovázel domů, tak jako vždycky. Normálně tu bylo ještě rušno, ale kvůli přípravám na boj, byli všichni doma. Drželi jsme se s Trenem za ruce a poslouchali všudypřítomné ticho.

   Najednou Tren zastavil. "Pamatuješ, co jsi říkala o tom, že se budeš snažit mě poslechnout?" zeptal se po chvilce napjatého ticha. Vážně jsem přikývla. "Tak mě polib a nepřestávej" požádal. Nechápala jsem, proč mě o něco takového musí žádat, ale poslechla jsem.

   Zaregistrovala jsem něčí přítomnost a pokusila se od Trena odtrhnout, ale on mě nepustil. "Nepřestávej" požádal znovu a přisál se mi na ústa. Nenechala jsem se tedy pobízet a k polibku se přidala. Zamotala jsem si prsty do jeho vlasů, abych si ho mohla přitáhnout blíž k sobě. I on měl prsty v mých vlasech.

   Po neuvěřitelně krásném okamžiku mě pustil a otočil se na přítomnou osobu. Nenápadně jsem vykoukla a zalapala po dechu. Stál tam Sam, zíral na nás s pusou dokořán, ruce zaťaté v pěst. "Tohle ti neprojde, Trene" zasyčel nenávistně, otočil se a rázoval pryč. Dívala jsem se za ním. "Proč jsi to udělal?" "Přišel sem, aby nás udal, takhle alespoň bude mít důvod" odpověděl. Nechtělo se mi věřit, že by sem přijel jen proto, aby nás udal. Tren věděl na co myslím. "Přijel sem pomoct v bitvě. Je ale moc panovačný a ukázal mi svoje úmysly. Po boji, když všichni budou chtít trochu klidu, vznese svoje obvinění. Doufá, že když to udělá v tuhle dobu, budou soudci i Bratrstvo přísnější" vysvětlil mi. Nebyl důvod mu nevěřit. Jen mě to mrzelo, myslela jsem, že Sam je přítel. "To já taky" zašeptal a objal mě.

   "Pojď" řekl najednou a tahal mě pryč. "Co?" chtěla jsem vědět. Zatáhl mě do tmavé boční uličky a skrčil se se mnou za bednu s nějakým nářadím. Dal si prst před pusu a naznačil mi tak, abych byla zticha. Zaposlouchala jsem se.

   Ozvaly se dvoje kroky. Jedny těžké, nejspíš mužské a jedny velmi lehounké. "Jsou ještě spolu?" ozval se známý ženský hlas. Nahlas jsem zalapala po dechu. Hned mi přes pusu přistála Trenova ruka. "Psst" vydechl mi skoro neslyšně do ucha. "Ano, jsou" odpověděl Samův hlas. V tu chvíli se dostali do našeho zorného pole. "A tys je spolu viděl?" zeptala se Mona. Zabolelo mě na prsou, když jsem ji znovu viděla. Byla ještě krásnější, než jsem si jí pamatovala. "Ano, líbali se přímo přede mnou" řekl samolibě. Mona se zasmála. "Hlupáček Tren, udělám jim oběma ze života peklo" slíbila a pohladila Sama po tváři. "Víš, co máš dělat, že?" zeptala se něžně a políbila ho. "Jistě. Proto jsme tady" dosvědčil jí a oba ruku v ruce odešli.

   Ještě chvíli jsme počkali, než se Tren zvedl. "Můžeme jít" řekl chladně. Já jsem ale pořád seděla. "Oni nás nikdy nenechají na pokoji" zašeptala jsem a po tvářích se mi začaly koulet velké slzy. Jeho přísný obličej okamžitě zněžněl. "Neplač, lásko" tišil mě a slíbával mi slzy z obličeje. "Pojď" vytáhl mě na nohy.

   Došli jsme až k mojí ubytovně. "Chceš, abych s tebou dneska zůstal?" zeptal se. "Ano" zaprosila jsem. Odvedl mě do pokoje. Počkal, až se osprchuji a pak si lehl ke mně. Nesvlékl se, takže jsem věděla, že až usnu, půjde pryč. Pevně jsem ho objala, zavřela oči a pokusila se od všeho utéct.

*****

"Anori, dávej pozor" napomenul mě Dante. Překvapeně jsem zamrkala. Stála jsem na cvičišti. Naproti byl Dante s Hayem, vedle mě klečel Tren a držel se za jednu ruku. "Ona si zabije partnera a ani o tom neví" zakroutil Dante nevěřícně hlavou. "To jsem udělala já?" "Ne, ale odstrčil tě stranou a sám to
schytal" vysvětlil mi.

   Klekla jsem si před něj. "Promiň" omluvila jsem se šeptem. "V pohodě" usmál se trochu křečovitě. "Chudák. Ona je vážně střevo. Měli by ho odnést k doktorovi" uslyšela jsem Monin hlas. Na kraji louky stála skupinka lidí a celý trénink pozorovali.

   Pohodila jsem hlavou a Trenovu ruku jedním lehkým kouzlem zahojila. "Díky" zašeptal Tren a hodil jeden opovrhující pohled směrem k ní. Já udělala to samé a vychutnávala si podívanou, jak se jí v obličeji mění barvy. "Tak jedem ještě jednou" rozkázal Dante.

   Rozhodla jsem se, že jí shodím hřebínek a pustila se do boje s plnou vervou. Když jsme s Trenem skončili jako vítězná dvojice, nasupeně odešla. Ostatní jenom uznale pokývali hlavou, nebo se na mě usmáli. Kývla jsem jim nazpátek a opět se věnovala tréninku.

   "Tohle je poslední trénink" oznámil nám Dante na konci. "Zítra máš taneční a pozítří se budou evakuovat děti, ženy a neschopní boje pryč z města. Nebyl by na to čas. Věřím, že jsem vás připravil jak nejlépe to šlo. Teď už to bude na vás" řekl. S Trenem jsme po sobě střelili pohledem. "Zvládneme to" řekl povzbudivě a já přikývla.

nezabíjejte mě...já za ten obrázek vážně nemůžu...to všechno Yui!!! ^-^