Raziel

Asi nejsem normální, ale když jsem si sedla k počítači a chtěla napsat slohovku do školy, vznikl mi pod rukama nový díl povídky. Rozhodla jsem se, že vás nebudu napínat a tak vám to sem rovnou házím. Určitě mi nechte komentář XD:

"Zdravím tě Razieli, i vás pánové" kývl jim Dante na pozdrav. " Jistě jste po cestě unavení. Když dojdete do mého domu, už o vás vědí. Máte tam připravené pokoje. Když budeme mít chuť, můžeme si promluvit odpoledne" nabídl jim Dante zdvořile.

   Tren vedle mě nervózně podupával nohou. Nevěděl, jak se má tvářit. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla na rozpacích. "Dobře, to by bylo fajn. Sejdeme se o půl čtvrté, vyhovuje?" přijali nabídku. "Jistě" kývl Dante a ukázal jim směr, kudy do města.

   Když byli z dohledu, opatrně jsem Trena pohladila po tváři. "Bude vadit, když dneska skončím trochu dřív?" zeptal se. "Jistě že ne" odpověděl Dante. Bylo vidět, že to čekal. "Budu u Juany, můžeš se tam pak stavit, ráda tě uvidí" políbil mě do vlasů a odešel, druhou stranou než jeho otec.

   "Budeme
dnes ještě trénovat? Nebo z toho už nic nebude?" zajímal se Dante. "Klidně" pokrčila jsem rameny. Netrénovali jsme dlouho, Hay musel brzy také odejít a Dante tedy naší hodinu ukončil. "Kde bydlí Juana?" zeptala jsem se. Byla jsem rozhodnutá si tam Trena vyzvednout. "Zavedu tě tam" nabídl se Dante a vyšel k městu.

   "Co si o tom myslíte? O Trenovi a jeho otci?" prolomila jsem ticho jako první. "Je z toho nervózní. Neví jak se má chovat. Neviděli se přes 250 let. Za celou dobu se je Raziel ani jednou nepokusil kontaktovat. Já sám nevím, co si o tom mám myslet" odpověděl. "Myslela jsem, že budete vědět, jak se zachová. Znáte ho déle než já" "To ano, ale neznám ho lépe než ty. Dokázala jsi ho naprosto změnit" "Vážně?" "Ano, dříve se tolik nesmál, byl prudký a urážlivý" "To mu zůstalo" zasmála jsem se. "Myslím to vážně. Dneska jsem se připravoval na nějaký výbuch vzteku, když jsem mu oznámil, že budete bojovat spolu. Dost mě překvapilo, že to vzal tak s klidem" řekl. Zamyslela jsem se nad tím. "Pokud tedy ty nevíš, jak se s tím vyrovná, pak to může vědět jedině Juana. Jinak je to ztracený případ" žertoval.

   Zastavili jsme před malým bílým domkem na kraji města. "Tady to je" řekl a otočil se k odchodu. "Děkuju" zavolala jsem za ním. Mávl rukou na pozdrav, ale jinak se neotočil. Nesměle jsem zaklepala na dveře. Nic. Zkusila jsem to znovu, hlasitěji. Zase nic. Vzala jsem tedy za kliku a vešla dovnitř. "Haló, je tu někdo?" zavolala jsem. Z chodby překvapeně vykoukl Nik. "Ahoj, klepala jsem, ale asi jste mě neslyšeli" omlouvala jsem svůj vpád. "Asi ne. Pojď dál. Rád tě vidím" usmál se, ale rozhodně nebyl tak veselý, jak jsem si ho pamatovala.

   Dovedl mě do obýváku, kde na gauči seděla Juana, Tren seděl vedle a objímal ji kolem ramen a Airine klečela před ní a držela ji za ruku. "Ahoj" pozdravila jsem nesměle. Všichni zvedli hlavu. Juaně se po uslzené tváři roztáhl úsměv a natáhla ke mně volnou ruku. "Ahoj. Ráda tě zase vidím" zašeptala. Přešla jsem k ní a vzala ji za tu nataženou ruku. "Slyšela jsem, že budete s Trenem tvořil tým" rozpovídala se. "Ano" usmála jsem se. Juana mi pak začala vyprávět různé věci, vypadala veselejší, dokonce se jí i vrátila barva. Airine jenom překvapeně vykulila oči a Tren se vděčně usmál.

   Mimoděk jsem pohlédla na hodiny. Juana sledovala můj pohled. "Ježiši, to už je tolik, musíte být určitě hladoví. Hned něco uvařím" vyskočila a hnala se do kuchyně. "Mami, klid, nemusíš spěchat. Tren klidně něco uvaří za tebe" klidnila ji Airine. "Ne ne, přeci tady nebudu sedět. Jen chvíli počkejte a hned to bude" štěbetala z kuchyně. "Anori, budeš obědvat s námi?" zeptala se mě. "Ne děkuju, nemám hlad" odmítla jsem. Nechtěla jsem tu překážet. "Tady nikdy nepřekážíš" zašeptal mi Tren do ucha. "Ale no tak, určitě jsi celý den nic nejedla. Tady chvilku vydrž a hned to bude" opakovala znovu a pak už se ozvalo jen řinčení hrnců a rozlinula se vůně připravovaného jídla.

   "Zajímalo by mě, jak jsi to udělala" ozvala se Airine a sedla si na pohovku vedle mě. I Tren se přemístil, aby mě mohl pevně obejmout kolem pasu a položit mi hlavu na rameno. "Co?" "My se jí tu snažíme uklidnit celé dopoledne, a pak přijdeš ty a hned je všechno v pořádku. Nechápu" "Já taky ne" pokrčila jsem rameny. "A co vy? Jak to berete?" zeptala jsem se nesměle. "Já ho vlastně vůbec neznám. Prostě se k němu budu chovat jako ke spojenci" oznámila mi Airine s pokrčením ramen. "Já uvidím. Podle toho, jak se bude on chovat ke mně. Kolem krku mu ale rozhodně neskočím" řekl Tren a Nik souhlasně přikývl. To jsem chtěla slyšet, že to berou s nadhledem.

   Opravdu netrvalo dlouho (Airine mi ani nestihla převyprávět, co všechno se u nich stalo) a Juana už nesla úžasně vonící polévku. Není divu, že umí Tren tak výborně vařit. Měl se od koho učit. Zasedli jsme ke stolu a začali obědvat. "Dobré poledne a dobrou chuť" ozval se mužský hlas. Všichni se lekli. Juaně vypadla lžíce z ruky a s řinkotem dopadla na zem. Mě zase zaskočilo sousto, Tren mě musel několikrát uhodit do zad, abych se mohla zase nadechnout. "Co tady chceš Razieli?" zeptala se Juana tiše, sebrala lžíci ze země a došla si pro jinou. "Přišel jsem se na vás podívat" přiznal. "Najíš se s námi?" "Rád" přijal a posadil se na volnou židli.

   Jedlo se mlčky, bylo slyšet jen cinkání lžic o talíře. Po obědě všichni zůstali sedět u stolu, věděli, že je čeká nepříjemný rozhovor. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ho měla taky slyšet, ale Tren mě pod stolem chytil za ruku a zabránil mi tak v opuštění místnosti.

   "Vy jste ta slečna z rána, že?" zeptal se zdvořile a usmál se. "Ano" přitakala jsem. "Jsem Raziel" představil se a natáhl ke mně ruku. Opatrně jsem pohlédla na Trena, který nenápadně přikývl. "Anori" odpověděla jsem a potřásla si s ním. "Promiňte mi tu smělost, ale nejste vy ta vyvolená?" "Jsem" přikývla jsem. V koutku mysli mě napadlo, jestli ho ještě neunavují moje jednoslovné odpovědi. Chápavě přikývl a přeměřil si mě i Trena zkoumavým pohledem. Tren mi pod stolem povzbudivě stiskl ruku, jinak to ale nekomentoval. "A co tady děláte?" zajímal se. "To je její věc, ne?" vložila se do toho Juana. "Jsem její meertalen, nevidím nic špatného na tom, že se drží v mojí blízkosti. V tuto chvíli není ani tady ve městě moc bezpečno" odpověděl za mě Tren. "Jistě že, na to jsem zapomněl" usmál se. Měla jsem z něj takový nepříjemný pocit, vůbec jsem nevěděla proč. "Možná byste měli jít vedle. My si musíme promluvit. Zatím o samotě, ano?" požádala nás Juana. "Jistě" přikývli všichni najednou a odešli nahoru do patra.

   "Prošel už pokoj rekonstrukcí?" zeptal se Tren a ukázal na jedny dveře. "Z části" odpověděla Airine a zmizela v jiných dveřích, stejně tak jako Nik. Tren mě vzal dovnitř. Jedna stěna byla omlácená až na cihly, ostatní tři vypadaly nově opravené. V celé místnosti byla jen jedna pohovka a malý stůl. V nejzadnějším rohu ležela hromádka dřevěných třísek. "Co se tu stalo?" "Pokoj nevydržel můj nával vzteku" usmál se
a posadil se i se mnou na pohovku. "To jsi zničil ty?" "Ano." Zdvihla jsem obočí, ale nekomentovala to.

   "Jak ti je?" zeptala jsem se po chvilce. "Asi budu potřebovat tvoje rozptylovací schopnosti" zamrkal na mě svýma krásnýma modrýma očima a mě okamžitě vylétl pulz. Pomalu jsem se k němu naklonila a něžně se otřela o jeho rty. "Miláčku, nevím, jestli bych tu měla zůstávat, přeci jenom, je to vaše rodinná záležitost" mluvila jsem tak blízko něho, že se moje rty pohybovaly na těch jeho. Jednou mě dlouze políbil a odtáhl se. "To je tvoje věc. Chápu, že je ti to nepříjemné a nebudu se zlobit, když odejdeš. Jenom chci abys věděla, že tady můžeš zůstat jak dlouho budeš ty sama chtít" řekl.

   Chvíli jsem nad tím přemýšlela. "Co si Raziel, tedy tvůj táta, myslí o nás dvou?" zeptala jsem se. "Říkej mu jak chceš. A má takové tušení, co mezi námi je. Nejsem si jistý" odpověděl. "Nemůžeš mu číst myšlenky?" zarazilo mě. "Můžu, ale někdo jako on, si svoje myšlenky pečlivě chrání. Dnes byl trochu vykolejený, takže jsem mohl na chvíli nakouknout" odpověděl. "A on je taky čte?" Přikývl. "A moje…" nedokončila jsem, ale pochopil. "Tvoje myšlenky bráním já, dokud se to sama nenaučíš. Nejsou bezpečné" usmál se a já zčervenala. Došlo mi na co naráží. Myslím na něj častěji, než bych měla.

   "Já asi spíš půjdu, nevadí?" "Jistě že ne" "Stavíš se u mě večer?" "Nevím, je možné, že na schůzi otce s Dantem budeme povolaní taky" "V tom případě tě čekám, odpoledne nebo večer, to je jedno" usmála jsem se a vyšla na chodbu. Vyprovodil mě až ke dveřím, kde mě krátce políbil a vyběhl zpátky nahoru. Slyšela jsem Juanu a Raziela jak spolu mluví, ale nerozuměla jsem jim. Radši jsem se co nejrychleji vypařila.