Týmová práce

asi nejsem normální, ale mám pro vás další díl...nj, byla jsm elý den oma, tak jem psala jako o život...aspoň k nečemu je ta nemoc dobrá. Tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář:

Seděl jsem na posteli a díval se na Anori, jak spí. Vypadala tak bezbranně. Nevím, jestli se vyrovnám s tím, že bude taky bojovat. I když při tréninku a i dneska mi dokázala, že je velmi, velmi dobrá. Stejně si myslím, že by ji z toho měli vynechat. Můj názor ale nikoho nezajímá.

   Anori mě ze spaní kopla, čímž mě vytrhla z toku mých myšlenek. Asi se jí zase něco nepěkného zdá. Pomocí myšlenek jsem se o tom přesvědčil. Zase ten samý sen, jako obvykle. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když jí vzbudím. Po zkušenosti z minula jsem s ní zatřásl z bezpečné vzdálenosti.

   S trhnutím se probudila a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Lásko, už je dobře" uklidňoval jsem ji a pevně ji objal. "Můžeme už jít?" zaprosila. "Jistě" přitakal jsem a pomohl jí na nohy. Opatrně našlápla. "Vážně to nebolí" usmála se. "Copak jsi Teruovi nevěřila?" "Nevěřila. Když jsem si naposledy vymkla kotník bolelo to 3 dny" vysvětlovala a měla se k odchodu. Dohnal jsem jí a vydal se k východu.

   Chodby byly jen spoře osvětlené a Anori se brzy přitiskla těsně ke mně. Chlácholivě jsem ji objal kolem ramen. "Nechápu, jak se tu můžeš vyznat" divila se, když jsem ji už po několikáté otočil ze směru, kterým původně šla. "Býval jsme tu častým návštěvníkem" pověděl jsem jí úsměvem. "Že mě to nepřekvapuje" povzdechla si, a když jsem zahnul do tmavší chodby, přitiskla se ke mně ještě pevněji. "Už budeme venku, vydrž" snažil jsem se ji povzbudit. "To doufám" řekl tiše. "Vážně netrpíš klaustrofobií?" napadlo mě znovu, při pohledu na její strachem staženou tvář. "No, možná trochu" připustila. Vždycky se před ostatními dělala silnější než ve skutečnosti byla. "Měla jsi to říct hned" napomenul jsem ji jemně a přidal do kroku.

   "Tebe ty temné uličky neděsí?" zeptala se. "Ne, pro mě zase až tak temné nejsou." Nechápavě zvedla obočí. "Vidím o dost líp než ty" vysvětlil jsem. "Bude někdy něco, co nedokážeš líp než ostatní lidi?" zeptala se se smíchem. "Samozřejmě, spousta věcí" "Jaké?" Sakra, věděl jsem, že se zeptá. Rychle jsem přemýšlel. "Neumím hrát šachy" napadlo mě. "To je všechno?" zeptala se na oko smutně. "Teď si asi na nic jiného nevzpomenu" přitakal jsem. "No, ale nečekala jsem, že z tebe vůbec něco vypadne. Jak to, že neumíš hrát šachy?" "A ty to umíš?" "Ne" přiznala. "Já je umím hrát, teoreticky. Ale nikdy jsem neměl takovou trpělivost, abych to mohl hrát s někým, kdo to taky umí. Nikdy jsem si to pořádně nepromyslel" vysvětlil jsem jí. "Aha"
zasmála se.

   Konečně začaly být chodby světlejší a brzy jsme dorazili do čekárny. "Už jdete?" zeptala se sestra a zamrkala na mě. "Ano"odpověděl jsem, aniž bych jí věnoval jediný pohled. "Potřebuji, abyste mi tady podepsal….tady dole" řekla zklamaně a podala mi nějaké papíry. Zběžně jsem je prohlédl a podepsal.

   "Co to bylo za papíry?" zajímalo Anori, když jsem vyšli před nemocnici. "Tvoje lékařská zpráva" "A neměla bych si jí teda podepsat spíš já?" "Ne, já mám za tebe právní zodpovědnost" řekl jsem a hned mě to zamrzelo. "Cože? Jak právní zodpovědnost? Jsem dospělá, tak si za sebe zodpovídám sama, ne?" ptala se hned. Achjo, že já vždycky nejdřív mluvím a až pak myslím. "Ano, jsi dospělá. Zapomeň na to" požádal jsem ji a přidal do kroku. "Trene, počkej! Vysvětli mi to" dožadovala se vysvětlení.

   Dohnala mě, chytla za ruku a otočila směrem k sobě. "Není to nic, čím by si se musela zatěžovat" snažil jsem se to zamést pod stůl. Skepticky zvedla jedno obočí. "Když ti řeknu, že ti to nesmím říct, přestaneš po mě tuhle odpověď vyžadovat?" zeptal jsem se. "Ano" usmála se. Stál jsem na místě a zíral na ni. "Co je?" ošívala se. "Nečekal jsem, že přijde okamžik, kdy mě poslechneš" odpověděl jsem a ona se rozesmála. "Překvapený?" "Velmi" "Ehm…no…už dřív jsem si všimla, že u vás nemají ženy tak velkou rovnoprávnost, jako u mě. No, prostě jsem si všimla, že vždycky udělají to, co jim jejich partner řekne, aniž by se dožadovaly vysvětlení. Usoudila jsem, že i ty bys byl radši, kdyby to tak fungovalo i u nás" "No já zírám" přiznal jsem se a snažil se ovládnout svůj výraz. Rozhlédla se a když se ujistila, že kolem nikdo není natáhla se na špičky, aby mě mohla políbit. "Neříkám, že to tak bude vždycky. Přece jenom, nebyla jsem v tom vychovávaná, ale budu se snažit" "Nic jiného ani nechci" ujistil jsem ji.

*****

"Z jistých zdrojů jsem se dozvěděl o vašem napadení" začal výcvikovou hodinu Dante. "A díky tomu mě něco napadlo." Tren protočil oči, došlo mu, že to asi nebude nic, co by se mu zamlouvalo. "Rozhodl jsem se, že z vás dvou udělám tým" oznámil nám. Zvedla jsem nedůvěřivě obočí a Tren vypadal, že asi dostane infarkt. "No jo, bude to asi trochu náročnější. Anthony, vím že jsi vycvičen jako samostatný bojovník, ale v tomto případě mám jistotu, že se budeš starat o to, co se s ní děje. A pokud jde o Anori, je to asi jediný člověk, který je ochotný do toho s tebou jít" vysvětloval. Tren na to nic neříkal, a v obličeji měl výraz, který říkal "Já to věděl". Postavila jsem se vedle něj a povzbudivě ho vzala za ruku. Usmál se, ale byl to spíš smutný úsměv.

   Dante s Hayem se postavili naproti nám. "Tak začneme" prohlásil Dante. Tohle bylo úplně něco jiného. Musela jsem pamatovat na to, že vedle mě je další osoba, kterou musím bránit nejen před nimi, ale i před sebou samou. Hay a Dante na nás útočili velmi rychle, nestíhala jsem to všechno vykrýt. Tren měl tím pádem mnohem víc práce. Musel bránit sebe a ještě dávat pozor, jestli já stíhám. Nejednou se stalo, že mě musel chytit za loket a strhnout mě stranou.

   "Nesnaž se všechno vykrýt kouzlem. Zbytečně se unavíš a hlavně to ani nestihneš. Vyhýbej se tomu a budeš mít čas i zaútočit" radil mi Tren. Snažila jsem se řídit jeho radou. Měl pravdu, bylo to méně namáhavé a stíhala jsem jim útoky vracet.

   Dante trochu ztížil podmínky, přešel na druhou stranu, takže útoky teď létaly ze všech směrů. I Tren se musel začít otáčet. "Skrč se" zavolal na mě. Hned jsem poslechla a místem, kde jsem ještě před chvíli měla hlavu prolétlo kouzlo. Rychle jsem vyskočila a vyslala útok na Hayata. Periferním viděním jsem si všimla Danteho, který zase změnil stanoviště. Chytla jsem Trena stáhla ho dolů, čímž jsme se oba vyhnuli jisté prohře. "Díky" zašeptal překvapeně. "Nemáš zač" odpověděla jsem a znovu se pustila do útoků.

   S Trenem jsme byli opravdu sehraný tým. Platila u nás totiž dvě základní pravila. 1) s důvěrou jsme dokázali svěřit svůj život do rukou toho druhého. No, pro Trena to byl možná větší problém svěřit svůj život zrovna mě, ale očividně to zvládnul. 2) jsme oba měli strach o toho druhého, takže jsem si navzájem hlídali záda. Podle Danteho jsou tohle dvě nejdůležitější věci, pokud chceme úspěšně přežít všechny bitvy.

   "Vážně parádní. Nečekal jsem, že vám to půjde tak dobře. Normálně se to musí dlouho cvičit, ale u vás je to samozřejmost. Takhle budete nejlepší bojový pár" chválil nás Dante mezi bojem. Těšilo mě, že nejsem zase až takový kopyto. "Vlevo" slyšela jsem Trenův hlas a uskočila do leva. Jen těsně mě to nezasáhlo. Všimla jsem si, že teď zase útočí z druhé strany, nutili nás s Trenem, se k sobě přibližovat.

   Udělal jsem ještě pár kroků a narazila na něj zády. Už jsme neměli kam ustupovat. "No dobře" pronesl Tren tiše, řekl to spíš pro sebe, než pro mě. "Chvilku mě kryj" řekl a zavřel oči. Poslechla jsem. Tren začal odříkávat velmi složitá slova a brzy se před námi objevila clona, která pohlcovala všechna kouzla, která na nás Dante a Hayato poslali. "Tohle je bariéra, na chvíli nás před nimi ochrání" vysvětlil mi Tren a seznámil mě se svým plánem.

   "Pokusím se" přitakal jsem, když jsem konečně pochopila, co po mě chce. Tren odvolal bariéru. Chvíli jsem odolávali jejich útokům tak, jako předtím, ale postupně jsme se nenápadně dostávali blíž k nim. V jednu chvíli mi dal Tren domluvené znamení a vyskočil k Hayatovi. Chytil mu ruce za zády a prstem naznačil, jako že mu přikládá meč k hrdlu. Já mezitím v bariéře, kterou mě Tren před několika minutami naučil stavět, zatarasila Danteho, aby mu nemohl jít na pomoc. "Vzdávám to" řekl Dante a já i Tren jsme je pustili.

   Ozvalo se zatleskání několika rukou. Všichni jsme se otočili. Stálo tam několik mužů se zářivě bílými křídli, kteří se na nás dívali. "Promiňte, že jsme nedali najevo svou přítomnost, ale zajímalo nás, jak si můj syn tady se slečnou poradí v téhle složité situaci. Musím říct, že jim to šlo výborně" promluvil jeden z nich. Zarazila mě slova "můj syn", proto jsem se na něj lépe podívala. Vypadal skoro jako Tren, ale bylo vidět, že je mnohem starší a měl blonďaté vlasy. "Ahoj tati" pozdravil Tren s nečitelným výrazem v obličeji. Takže tohle tedy byl jeho otec a ta slibovaná pomocná skupina andělů.