Co je horší - boj o život nebo o lásku?

Hlásím se s dalším pokračováním. Předem se omlouvám, že nebudu popisovat průběh bitvy, snažila jsem se a zjistila, že mi to vůbec nejde. Takže to budete mít jen tak okolo... Jinak mě asi uškrtíte, ale nemůžu to déle oddalovat, musí se to vyřešit...a věřtě, že sama nevím, jak to dopadne. Tak pěkné počtenía nechte mi opět komentář:

Rozhlédla jsem se po ztichlém bojišti. Kolem panovalo jen ticho, smutek a smrt. I ostatní byli zticha. Neozývali se žádné radostné výkřiky. Všichni si uvědomovali, že jsme vyhráli bitvu, ale ne celou válku. A tohle krveprolití bylo jen začátek.

   Tren mi položil jednu ruku na rameno. "V pořádku?" zeptal se šeptem. Přikývla jsem. Kromě několika modřin a škrábanců se mi nic nestalo. "Anori, Trene, pojďte mi pomoct" poprosil nás Teruo. "Co potřebuješ?" ptala jsem se. "Potřebuji pomoct s raněnými. Sám bych tu byl až do zítra." Já i Tren jsme přikývli.

   Neměla jsem moc ponětí, co mám vlastně dělat. Teruo mě uklidnil, že budu dělat jen ty lehčí případy - zlomeniny, podvrknuté kotníky, pohmožděniny, apod. Souhlasila jsem a přiklekla k Airine, prvnímu pacientovi. Zlomená ruka a naražená žebra. Všechno jsem jí dala do pořádku. Dopadla docela dobře, i když si ustavičně stěžovala, že ji k tomu Nik pořádně nepustil. Vlastně jsem tu bojovaly jen 3 ženy - Airine, Juana a já. Všechny jsem dopadli dost dobře, asi hlavně zásluhou našich obětavých mužů.

   Bylo mnoho lehce zraněných, ale několikrát tolik těžce. Teruo s Trenem měli tolik práce, že jim brzy museli pomáhat všichni, co měli aspoň nějaké základy léčitelské magie. Nikdo se tomu ani nemohl divit. Tihle Shinigami byli opravdu silnými soupeři. Když nás napadli, myslela jsem si, že nejsou nijak silní, jen tak tak se ubránili. Ale ve skutečnosti jen čekali, až nám dojdou síly, aby mohli udeřit. První linie to schytala nejvíc. S Trenem jsme se měli co otáčet, ale musela jsem uznat, že jsme si vedli velmi dobře. Hned vedle nás bojoval Raziel…musela se mu uznat léta praxe a zkušeností.
Ten snad nemá ani škrábnutí.

   Znovu jsem se rozhlédla. U brány jsem uviděla Raziela, Danteho a ještě jednoho anděla, jak dohlížejí na vstup do města. Hayata jsem nikde neviděla. Nik byl jen kousek ode mě, na ruce tržnou ránu, ale měl úsměv na tváři, toho taky jen tak něco nerozhází.

   Léčení zraněných bylo namáhavější, než samotný boj. V boji jsem se tolik nebála použít svou sílu, i když se mi pořád dělalo špatně z toho, že jsem vlastně zabíjela. Naprosto chladnokrevně zabíjela. Ani vědomí, že jsem to dělala proto, abych ochránila ty, které mám ráda, nedokázalo úplně zabránit výčitkám. Teď jsem se musela soustředit, abych zacelovala rány. S každou zlomeninou, s každým zraněním se mi vracely vzpomínky, na dnešní boj. Viděla jsem ty rudě planoucí oči, viděla jsem ostatní, jak kolem sebe metají kouzli a máchají meči. Některé páry předváděli naprosto artistické kousky, aby vyvázli životem.

   Když jsem zavřela oči, viděla jsem jen samou krev, padající končetiny, zející rány. Bylo mi z toho špatně, opravdu špatně. Potřebovala jsem nějak rozptýlit. Potřebovala jsem jeho. Ale on měl teď moc práce, než aby se zabýval mnou.

   Snažila jsem se sebrat a šla k bráně. "Anori, jsi v pořádku?" vzal mě za rameno Dante. Vzhlédla jsem k němu. "Ano jsem, jenom mě to trochu sebralo" odpověděla jsem po pravdě. "Vedla jste si skvěle. Na to si časem zvyknete" chlácholil mě Raziel. Asi jsem musela vypadat vážně hrozně, když jsem v nich vzbuzovala takový ochranitelský pud. "Kde je vůbec Hay?" zeptala jsem se a očima znovu zapátrala po okolí. "Odnesli ho do nemocnice" odpověděl Dante trochu sklesle. "Co se mu stalo? Je to vážné?" ptala jsem se hned. "Nedal si dost dobrý pozor. Dostane se z toho" usmál se, ale do smíchu mu rozhodně nebylo.

   "To je tak skvělé, že jste to zvládli" ozval se zvonivý hlas. Kus od nás stála Mona, v krátkých světlých šatech. Celý boj sledovala z bezpečí města. "Ano skvělé" odpověděl stroze Dante a přeměřil si jí pohledem. "Docela se divím, že máte tu drzost se tu ukázat, když jste se ulila z boje" zpražil jí Raziel. "To je moje věc" odsekla a se zvednutým obočím si mě prohlédla. Jen se ušklíbla a pyšně odešla.

   Vypadala jsem teď opravdu hrozně. Byla jsem umazaná, od potu, prachu a krve, oblečení jsem měla zmuchlané a potrhané, vlasy rozcuchané, obličej strhaný a unavený a ani moje nálada mi zrovna nepřidala na kráse. V tuhle chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Vypadali tak všichni, tedy až na ni.

   Když jsem ji viděla, jak se ladným krokem vzdalovala, přepadla mě ještě větší úzkost než předtím. "Vážně je ti dobře? Celá jsi zbledla" ptal se Dante, na hlase mu byl slyšet strach. Chtělo se mi křičet že ne, že potřebuji jeho. Musím ho mít. Bylo to životně důležité. Hrdinsky jsem ale tvrdila, že je všechno v pořádku.

   Dante asi poznal, že to není pravda a jediným mávnutím ruky k sobě přivolal Trena. "Vem ji na pokoj, nevypadá dobře. Asi je z toho dost otřesená" řekl mu. Trenovi po tváři přelétl znepokojený výraz. "Potřebuje se z toho jen vyspat, ale bojím se jí poslat samotnou, aby sebou někde netřískla" řekl, a udělal nám tím perfektní aliby.

   Tren přikývl a vedl mě pryč. Držel mě kolem ramen a šel rychle k mojí ubytovně. Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Nevěděla jsem, co říct, všechno na mě teď dolehlo. Na pokoji moje chmurné myšlenky vystřídal pláč. Tren, vyplašený z náhlé změny mojí nálady, nevěděl, jestli mě má uklidňoval vlídnými slovy nebo polibky, nebo co má vůbec dělat. Trochu rozpačitě mě houpal v náručí, moc rychle, aby to uklidňovalo, ale mě to teď stačilo.

   "Už je ti líp?" zeptal se opatrně, když mě pláč přešel. "Ani moc ne" odpověděla jsem. "Proč?" zajímal se. "Viděl jsi Monu?" zeptala jsem se třesoucím hlasem. "Ano viděl, proč?" zašeptal. "Teď si připadám ještě hůř, než předtím. Ona krásná, ladné pohyby, já umazaná, rozcuchaná, s křečemi v boku. Nic ti nepřidá na sebevědomí líp, než tohle" pronesla jsem sarkasticky. Trochu se zamračil. "Divím se, že vůbec přišla. Vás dvě nikdo neporovnává. A když už, tak ty svým chováním i vzhledem vedeš" pronesl vážně. "Dnes ne" zamračila jsem se. "No tak jsi trochu umazaná, no. To já jsem taky. A vůbec všichni, co se zúčastnili. Ona jen ukázala svojí pýchu a domýšlivost" řekl a pevně se mi přitom díval do očí. "Dobře vzdávám to. S tebou se o tom nejde objektivně bavit" zasmála jsem se.

   "Víš co?" zeptal se a políbil mě na špinavé a rozkousané rty. Vždycky si je koušu, když jsem nervózní. "Co?" vzdychla jsem. "Skočíme do sprchy a uděláme z tebe zase čistou holku, když se sama sobě takhle nelíbíš" zasmál se a táhl mě do koupelny.

*****

Umytá a v čisté sadě oblečení jsem se cítila hned mnohem líp. Na druhou stranu na mě dolehla únava a rozbolely mě moje pohmožděniny. Seděla jsem Trenovi schoulená na klíně a přemýšlela. "Ještě jsem ti nestačil říct, že ti to šlo výborně. Původně jsem měl v plánu tě bránit, ale tys to nepotřebovala" zavrněl mi do ucha. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mě jeden z nich chytil za nohu a snažil se mi jí podrazit. Kdyby Tren včas nezareagoval a neusekl mu ruku, už bych tu asi neseděla. "To patří k tomu, že tvoříme jeden tým" povzdechl si a ukázal mi svojí vzpomínku, kdy jsem jednou dýkou, kterou jsem sebrala mrtvému spojenci odvedla pozornost Shinigamiho, který se ho pokoušel napadnout zezadu.

   Shinigami nezabijete tím, že mu useknete nějakou část, nebo že mu vrazíte meč do srdce. Tím ho možná na chvíli zpomalíte. Přece jenom se špatně bojuje s obrovskými bolestmi. Bohužel mají velmi rychlou schopnost regenerace a neuškodí jim ani useknutí hlavy. Prostě si jí připevní zpět. Tímhle zpomalením máte jen čas na to, abyste použili kouzlo, které mu zničí duši. Jen tak se rozpadne na části energie a už nikdy se nebude moci zase "obnovit".

   "Máš vlastně pravdu" řekl nahlas Tren. Zase poslouchal moje myšlenky. "Jen někteří mají toto kouzlo ve zbrani a stačí je jen zasáhnout někam kolem srdce" informoval mě. "A ty ho máš?" zajímala jsem se. "Ano" přikývl úsměvem. "Proč jen někteří?" zajímalo mě. Kdyby ho měli všichni, boj by byl mnohem jednodušší. "Je to od určité vysoké úrovně. To kouzlo do zbraně vložit a pak i použít je dost složité a náročné" vysvětlil mi. "Takže máš tak vysokou úroveň" řekla jsem zamyšleně, spíš pro sebe. On sebou nervózně ošil. "No, skoro" přiznal. "Jak to, že to tedy můžeš používat?" "Řekněme, že mě trochu zvýhodnili, abych tě mohl chránit" mrkl na mě.

   "Podvodníku" obvinila jsem ho "Tu úroveň brzy dostanu tak jako tak. V Bratrstvu už ten návrh leží, jen se k němu dopracovat" usmál se šibalsky. "Já bych ti to nedala. Možná po náročném přezkoušení" provokovala jsem ho. O úrovních a jejich získávání jsem už něco věděla. "Ty jsi ale zákeřná" usmál se a líbal mě na krk. Zase mě dokázal odvést od všech chmurných myšlenek. "Vůbec tě nemuseli zvýhodňovat" "Museli. Jsi hrozný třeštidlo" smál se, jako už dlouho ne. Byl nádherný, když se takhle smál. Ten zvonivý zvuk by dokázal i mrtvého přimět k návratu do života.

  
"Mám ráda, když se směješ" zašeptala jsem a políbila ho. Ochotně mi polibky oplácel, dokud se neozvalo zaklepání. "Sakra" zamumlala jsem a jen neochotně si přesedla do vedlejšího křesla. "Dál" zavolala jsem.

   Dovnitř vešel strážný. "Máte se oba okamžitě dostavit do hlavní budovy, pán to vzkazuje" řekl a spěšně zmizel. Pohlédla jsem na Trena. "Už to začalo" povzdechl si a zvedl se. "On to vážně udělal?" zeptala jsem se nevěřícně. "On nebo ona, to nevím jistě" řekl a zvedl se. Vyskočila jsem a rychle ho objala. "Nenechám je, aby nás rozdělili" slíbil mi a vášnivě mě políbil. S povzdechem mě pustil. Byl unavený. A teď ho čekal boj ještě náročnější. Boj o osud našich životů.

   Vzala jsem ho za ruku, teď už nemělo smysl něco tajit. Povzbudivě se usmál, i když mu byly ve tváři vidět obavy. "Tak pojď" pobídl mě a ruku v ruce jsme vyšli z pokoje.