Hádky a omluvy na denním pořádku?

Vím, už jsem zase hrozně rychlá. A taky se za to omlouvám. Ale berte to jako bonus, ptž tímto dílem jsem se dostala do spisovatelského bloku, vážně nevím, jak mám pokračovat. Možná se objeví nějaká můza, která bude ochotná mě políbit a nebude to trvat nijak dlouho (já sama v to pevně doufám). No nic, nebudu vám tu brečet, přeji pěkné počtení, upozorňuji, že je to díl absolutně o ničem a nechte mi komentík =):

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi svítily přímo do obličeje. Dál jsem nepohnutě ležela. Musela sem si vychutnat slunečné ráno, v objetí svého miláčka. Cítila jsem, jak se jeho hrudník pravidelně zvedá a na zátylku mě šimral jeho dech. Usmála jsem se. "Dobré ráno" zašeptal mi do ucha. Otočila jsem se čelem k němu. "Dobré" odpověděla jsem a věnovala mu jeden polibek. "Myslela jsem, že ještě spíš" řekla jsem. "Jsem vzhůru už asi dvě hodiny. Ale nechtěl jsem tě budit" odpověděl s úsměvem.

   Mohlo mě to napadnout. Ale po včerejšku, a taky po tom vínu jsem byla vážně unavená.

Položila jsem mu hlavu na prsa. "Co máme dneska v plánu?" zeptala jsem se ho a zavřela oči. "Zatím o ničem nevím, ale Dany nám určitě něco vymyslí" zasmál se. "Hmm" zavrněla jsem. "Nespi" zamumlal "Asi za 10 vteřin sem přijde Airine, že bude brzo hotová snídaně."

   Otevřela jsem jedno oko. "Nevěřím." Jen co jsem to dořekla, ozvalo se zaklepání a hned na to opravdu vešla Trenova mladší sestra. "Za chvíli je snídaně, já vím" kývl na ni Tren a naznačil jí, aby odešla. Pak se i se mnou opatrně posadil. Zadíval se z okna. "Sakra, proč musí být zrovna dneska tak hezky?" zabručel. "Co se ti na tom nelíbí?" nechápala jsem a sebrala ze země svoje šaty. "Vzal bych si rolák, aby nebyla vidět tvoje značka, ale takhle bych v něm umřel vedrem" oznámil mi na oko naštvaně a přešel ke svojí skříni. Otevřel jí dokořán a zíral dovnitř.

   "Tam asi nic nevykoukáš" smála jsem se mu a objala ho kolem pasu. "Velice vtipné" konstatoval a nakonec vytáhl velmi slabý rolák a přes to si vzal světlou košili. "No vidíš, jak jsi šikonvej, když chceš" pochválila jsem ho a stáhla mu límec. "Víš, já to tak mám schválně" natáhl si ho zpátky a sešel dolů na snídani.

   "Co se děje? Tobě není dobře?" ptala se Juana a sahala Trenovi na čelo. "Je mi dobře. Proč se ptáš?" nechápal. "No, máš na sobě rolák" odpověděla a rozlila kávu do hrnků. "Jo brácha, to není normální" posmíval se mu Nik. "Máme doma nebezpečný hmyz" odpověděl s klidem a začal snídat. Původně jsem ho chtěla krýt, ale takhle mě docela naštval. "Tím hmyzem jako myslíš mě?" zeptala jsem se schválně dost nahlas, aby to slyšeli všichni u stolu. "Samozřejmě, že ne" zašeptal nazpátek.

   Nik se začal smát, konečně mu to došlo. "Ale Trene, nemusíš se stydět zato, že je Anori dominantnější" posmíval se mu. Tren po mě hodil ublížený výraz, díky kterému jsem svých slov hned začala litovat. "Ukaž" zvolala Airine, která to mezitím taky pochopila a než stačil Tren zareagovat, stáhla mu rolák z krku. Hrubě jí rolák vytrhl z prstů a srovnal si ho zpátky. "Před námi to nemusíš tajit" usmála se Juana. "Nečekáte, že budu celý den sedět doma. A nemyslím si, že je dobré se hned po rozsudku ukázat s cucflekem na krku" odpověděl naštvaně. Juana souhlasně přikývla. "A jez" dodala. "Přešla mě chuť" odmítl, když viděl jak se Nik tvářil a odešel ven.

   "Měl by ses mu omluvit" řekla jsem Nikovi, když za Trenem práskly dveře. "Ty taky" ohradil se. "Já to taky udělám, ale u tebe si nejsem tak jistá" přeměřila jsem si ho pohledem. "Má pravdu" souhlasila se mnou Juana a pohladila mě po vlasech. "Já se mu taky omluvím, ale ty si to nesmíš tak brát. U nás jsou hádky a omluvy na denním pořádku" informoval mě. Hodila jsem po něm pochybovačný pohled.Rychle jsem do sebe naházela snídani a vyběhla ven. Opřel se do mě studený vítr, za oknem to tedy vypadalo tepleji. Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem ho dost daleko v parku, jak se opírá o strom. Vydala jsem se za ním.

   Zastavila jsem se kousek od něj. Nevěděla jsem teď honem, jak se mu omluvit. Měl zavřené oči, v obličeji uvolněné rysy. Chtěla jsem využít toho, že
o mně neví a trochu si to promyslet. "Nemusíš se mi omlouvat, nebyla to tvoje vina" řekl najednou a natáhl ke mně ruku. Jeho nebesky modré oči se do mě upíraly plnou vahou. Chvilku mi trvalo, než jsem mu podala tu svojí a on si mě přitáhl na prsa. "Promiň" zašeptala jsem a políbila ho pod čelist. Usmál se. "Pojď se projít" navrhl a vedl mě parkem.

   Neuměla jsem si představit romantičtější místo. V parku bylo příjemné ticho, slunce prosvěcovalo přes listy stromů a já měla prsty propletené s nejlepším a nejkrásnějším mužem v celém vesmíru. Šli jsme tiše, Trenovi se jen občas pozdvihly koutky, když jsem přemýšlela o něm. "Přestaň mě pořád tak vychvalovat" řekl nakonec "Nejsem zase až tak dokonalý, jak si mě představuješ". "Jsi ještě dokonalejší" ohradila jsem se a zastavila. Byli jsme na konci parku, dál byla už jen zeď označující konec města. U zdi rostla jabloň, velmi stará a osamocená, neměla už žádné plody, ale větve byly do sebe zapleteny tak šikovně, že tvořili přírodní lavičku.

   Přešli jsme až k ní a posadili se na kmen. Dívali jsme se zpátky do parku, byl to opravdu nádherný pohled. "Je to tu nádherné" řekla jsem nahlas a podívala se na něj. "Ano, rád sem chodím, i když normálně sám. Je tu klid na přemýšlení" odpověděl s pohledem stále upřeným do dálky. "Divím se, že sem nikdo nechodí. Kdybych to tu znala už předtím, chodila bych sem často" pokoušela jsem se navázat rozhovor. "Občas sem někdo přijde, ale v téhle uspěchané době, se většinou nikdo nezastaví, aby si tu odpočinul" odpověděl tiše. Snažila jsem se dál mluvit, i když to byl spíš monolog, z Trena jsem dostala už jen jednoslovné, nebo jednozvučné odpovědi. Po chvíli jsem toho nechala a mlčky zírala před sebe.

   "Jsi samotář" konstatovala jsem, když mi začalo vadit to ticho. Zdvihl ke mně překvapený pohled. "Nejsem" "Vyhýbáš se lidem" upřesnila jsem to. "Občas ano" souhlasil. Zajímalo mě proč, ale nezeptala jsem se nahlas, nechtěla jsem ho zbytečně naštvat. "Víš, občas mi leze na mozek, že tak snadno slyším myšlenky ostatních lidí. Pokud si je někdo nebrání, je skoro nemožné si je nečíst. Musíš pochopit, že je to skoro na psychárnu. Proto rád chodím sem, nikdo tu není, takže mám hlavu jenom sám pro sebe. A dneska i pro tebe" usmál se a šibalsky na mě mrkl. "Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela" zarazila jsem se nad jeho odpovědí. "Ostatní to tak nemají. Další genetický dárek od táty" zasmál se.

   Víc jsem se zabalila do svetru, když jsem jen seděla byla mi docela zima. Zpozoroval to, jemu taky nic neunikne, a přitáhl si mě blíž k sobě. "Vím, že nemáš ráda, že ti čtu myšlenky, ale já s tím opravdu nemůžu skoro nic dělat. Musel bych se velmi, opravdu velmi soustředit, abych to zablokoval, ale ty mi soustředění hrozně ztěžuješ" zašeptal mi do ucha. "Proč?" nechápala jsem. "Pokud jsi u mě blíž jak 10 metrů, moje tělo po tobě strašně touží a skoro nemůžu zahnat myšlenky na to, jak vypadáš nahá" šeptal a rukou mi zajel pod sukni.

   Vydechla jsem, on moc dobře věděl, že u mě je to dost podobné,
i když já to nedokážu tak dobře ovládat. Vzal mě za bradu a otočil si můj obličej k sobě. "Konečně" zašeptala jsem. S pousmáním spojil naše rty v jedno. Bylo úžasné ho líbat. Kdyby bylo po mém, strávili bychom většinu našeho společného času líbáním. Když mě pustil ještě dlouho mě pálili rty a toužili po těch jeho.

   "Ty se mě chceš na něco zeptat, viď?" zeptal se. Sklopila jsem oči. "Jo" "Tak se ptej" pobídl mě. "Víš, když jsme včera bojovali, tak ještě předtím, když s námi ten Shinigami mluvil, řekl, že jsem napůl člověk. Co jsem z té druhé půlky? A víš něco o mých rodičích? Myslím o těch pravých rodičích" zeptala jsem se na všechno, co mě poslední dobou pálilo. "Věděl jsem, že se zeptáš" povzdechl si. "Ale já nejsem ta správná osoba, která by ti to měla vysvětlovat" "A kdo tedy?" naléhala jsem. Mlčel, dlouho mlčel, až jsem si myslela, že mi neodpoví. Pak se ale zvedl a podal mi ruku. "Odvedu tě k Dantem, on ti to třeba řekne" smutně se usmál a vedl mě zase zpátky z parku.

   "Trene, nezlobíš se kvůli tomu na mě, že ne?" zeptala jsem se, když zase dlouho mlčel. Překvapeně vzhlédl. "Vůbec ne. Je mi jasné, že tě zajímá všechno o tvých rodičích, když jsi se nikdy nic nedozvěděla. Jenom mám strach, že se pak budeš zlobit ty na mě" vysvětlil mi opatrně. "Proč? Protože jsi všechno věděl a zase si mi nic neřekl?" zeptala jsem se. Přikývl. "Že mě to ani nepřekvapuje? Už jsem to tak nějak čekala. Vůbec všichni manipulujete s mým životem" dodala jsem. Trochu se zarděl, z čehož jsem usoudila, že to co se možná dozvím,to jenom potvrdí. "Víš toho o mě víc, než já sama" dodala jsem ještě utrápeně. Z výrazu v jeho obličeji jsem poznala, že ho to mrzí. "Lásko, já se přece na tebe vůbec nezlobím. A ani nebudu. Je mi jasné, že si to na mě nemohl vyklopit všechno najednou. Že se to musím dozvídat postupně" usmála jsem se a jednou rukou ho objala kolem pasu. Přitáhl si mě blíž. "Přemluvím Danteho, aby ti to všechno řekl" slíbil a vedl mě k hlavní budově.