Osudové rozhodnutí

Tak, Soubi-chan mě popohnala, abych to vydala hned, původně jsem chtěla ještě nějakou chvíli počkat, ale dbře....házím to sem...Jak přesně to probíhalo se ještě dozvíte, ale kdybych to napsala teď, nevešel by se mi sem rozsudek. A to byste mě asi zabili...XD

   Tak si pěkně počtěte, a nechte mi komentík:

Vešli jsme do hlavní budovy. Přijímací hala byla plná lidí. Ale Tren mě vedl dál, nezastavil se. Došli jsme až k sálu, kde se konaly plesy. I ten byl plný lidí. Když jsme vešli, všichni ztichli. "Takže je to pravda?" zeptal se někdo.

   Všichni se rozestoupili, uprostřed sálu byli členi Bratrstva v černých pláštích. Pohledem spočívali na našich propletených prstech. "Je to pravda" přikývl Tren. Zdálo se mi to, nebo se někteří vážně usmáli? "Přihlaste se všichni, kteří o tomhle víte" rozkázal jiný.

   Přiznali se všichni naši "komplici" - Trenova rodina, Teruo, Hay, pak samozřejmě Mona se Samem. Největší pozdvižení vyvolala Danteho zvednutá ruka. Rozhlédla jsem se po přítomných. Trenova rodina s Teruem se na mě povzbudivě usmáli, Hay byl pohřben pod tunou obvazů, takže jsem vážně neviděla, jak se tváří. Mona měla samozřejmě v obličeji ten její škleb, tentokrát ještě škodolibější, než obvykle. Sam před mým pohledem sklopil oči a

vypadal, jako když toho lituje. Ale kdo ví, já mu do hlavy nevidím. Kus vedle stál Raziel, ve tváři měl výraz "já to tušil".

   "Vy taky?" zeptal se jeden z nich Danteho. "Ano" "Podporoval jste ho i přesto, že jste věděl, že tady pan Natori" ukázal prstem na Trena "porušuje pravidla platná pro Shikumi?" pronesl s notnou dávkou sarkasmu. "Ano. Má k tomu dobrý důvod" stál si na svém Dante. "Cože? Tohle chování se dá nějak odůvodnit?! To by mě vážně zajímalo jak" vyjel jiný, dost podrážděně.

   Tren jen tiše stál a přihlížel, jak se situace bude vyvíjet. "Navrhuji, abychom svolali slyšení" řekl Dante. Bratrstvo se po sobě rychle podívalo. "Dobře" kývl ten, který měl mezi nimi nejsilnější slovo. "Půjdete vy, Anthony a pak ti co jsou proti" pronesl ten stále naštvaný a otevřel dveře do vedlejší místnosti. Tren mě pustil a vešel dovnitř.

   Mona se ušklíbla a vešla hned za ním. Sam po mě hodil omluvný pohled a zapadl za ní. Následoval je Raziel, jasně mi tak dal najevo, co si o tom myslí. "Ona nepůjde?" zeptal se Dante a ukázal prstem na mě. "Ne, ona se nijak neprovinila. Bude se pak muset podrobit rozhodnutí" obeznámil ho jeden z nich s fakty. Dante se na mě usmál a vešel. Pak se dveře zavřely.

*****

Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Z vedlejší místnosti se už hodinu a půl ozýval zvuk hádky. Nebylo rozumět, co říkají, jen ten zvuk. "Anori pojď si sednout. Jsem z tebe ještě nervóznější, než normálně" napomenula mě Juana. Sedla jsem si tedy, ale pro změnu jsem podupávala nohu, nebo bubnovala prsty o zem. "Nech toho pořád" řekl Teruo a chytil mi bubnující prsty do dlaně. "Promiň, ale mám nervy na dranc" omluvila jsem se. "Dopadne to dobře" chlácholil mě Nik. "Pokud jde o tebe, má brácha pěkně prořízlou pusu. A navíc vás ještě brání Dante. Bude to v pohodě" říkal a vzal mě kolem ramen.

   V tu chvíli se otevřely dveře. "Slečno Anori. Pojďte se mnou" vyzval mě jeden z Bratrstva. Vyskočila jsem na nohy a hnala se za ním dovnitř. Všichni přítomní stáli do kruhu, uprostřed něj byl Tren a Dante, naproti nim dva z Bratrstva. Ten, co pro mě přišel, mi naznačil, abych šla dovnitř za nimi. Poslechla jsem a postavila se mezi Danteho a Trena. Rozhlédla jsem se po všech tvářích. Zastavila jsem se u Trena. Tvář blíž ke mně měl nateklou a začalo se mu tam rýsovat všech prstů. Nebyl čas, abych se ho zeptala, kdo mu to udělal.

   Upřela jsem na něj tázavý pohled. Tren jen pokrčil rameny a vzal mě za ruku. "Bratrstvo se rozhodlo" řekl ten hlavní a všechnu pozornost obrátil k sobě. Pak začal odříkávat všechna jména přítomných, a protože říkal celá jména a každý zde měl minimálně 3, trvalo to snad celou věčnost. Nervózně jsem si upravovala rukou vlasy. Tren mi pevněji stiskl ruku a usmál se. Když se konečně dostal k jádru věci, myslela jsem, že nedočkavostí snad začnu křičet.

   "…rozhodli jsme se, že Tren Anthony bude…" podíval se po nás. Já ho snad zaškrtím. To dělá schválně, takhle mě napínat "…zbaven viny v plném rozsahu" dořekl s úsměvem. "Anori Leona Hokkaido zůstane jeho meertou, nebude zbaven žádný svých povinností" řekl ještě poslední formality. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, ale Trenova ruka mě zadržela. Chtěl si to nechat až na pozdější dobu. "Má někdo něco proti tomuto rozsudku?" pohlédl na přítomné.

   Samozřejmě se přihlásila Mona. "Tvoje stanoviska jsme už probrali, a došli jsme k názoru, že nejsou nijak závažná" zpražil ji. "Ale co je mi po tom, že je to jeho Druhá část! Porušil pravidla" stála si na svém. "Mě se taky nelíbí, že porušil pravidla. Ale v tomto ojedinělém případě, nemůže nikdo nic namítat. Duše jsou pro nás posvátné. Věř mi, že se mi to nelíbí o nic víc než tobě, ale nic s tím nejde dělat" prohodil Raziel a odešel.

   Když Bratrstvo odešlo, s díky jsem objala Danteho, a pak jsem se věnovala jen a jen jemu. "Nechte si to na potom, vy dva. Venku jsou určitě velmi zvědaví, jak to dopadlo" smál se nám. Neochotně jsem Trena pustila z náručí, ale vzala ho aspoň za ruku.

*****

Vešli jsme společně za ostatními. "Tak co?" zeptala se Juana. "Zprostili mě viny" usmál se Tren. Všichni propukli v jásot. "Já ti říkal, že to dobře dopadne" šťouchl mě Nik a Trenovi uštědřil pěknou ránu. "Nebij mi ho" zamračila jsem se na něj a objala jsem Trena kolem pasu. "Co kdybychom to šli někam oslavit?" vetřela se mezi nás Airine. "Mě se teda nikam nechce" protestovala Juana. "Tak to oslavíme u nás doma" nenechala se odbít, a když jsme souhlasili odběhla, aby to všechno zařídila.

   My jsme jí dali čas, k Trenovi domů jsme šli pořádnou oklikou. "No hurá!" přivítala nás Airine hned mezi dveřmi a zatáhla nás dovnitř. V obýváku bylo plno našich přátel, spousta jídla, pití a očividně i dobré nálady. V rohu místnosti stál Raziel,v ruce držel sklenku vína a pozoroval okolí. Když nás viděl vejít, nenápadně se vypařil.

   "Trene, pověz nám, jak to tam probíhalo" požádal ho Teruo. Všichni souhlasili, utišili se a posadili se kolem nás. Tren trochu rozpačitě souhlasil, neměl rád, když byl ve středu pozornosti a za dnešek si toho vytrpěl až dost.