Pětileté děcko nebo dospělí muž?

Ok, konečně jsem se dokopala a napsala pokračování. Můžete za to trochu poděkovat Kuroki - její kapitolovka mě příjemně naladila XD. Dozvíte se konečně, co za prášky má Tren vlastně brát? Taky vás musím upozornit, že i když mám napsaný skoro celý další díl (myslím tím v sešitě) nezaručuju, že se objeví nějak brzo.V sobotu mám věneček a taky musím začít přeládat Bridge (jo vím, je to moje vina, že to nechávám na poslední chvíli, ale kdo to nedělá?). I tak vám přeji příjmené počtení a nechte komentík:

"Jaké prášky?" nechápala jsem. Tren zarytě civěl do země a mlčel, Dante zase vyčkával na jeho odpověď. "Jaké prášky?" zeptala jsem se ho znovu přísně. Nic, žádná odpověď. Dante si povzdechl. "Prášky na křídla. Jednou za čas křídla o trochu povyrostou a pekelně to bolí. Jeho to po tom zranění musí bolet dvojnásob" vysvětlil mi to. Zlostně jsem si Trena přeměřila pohledem. "Běž s ním domů, dej mu na to studený obklad, můžeš mu to i stáhnou, to pomáhá. Já k vám pošlu doktora" poradil mi Dante. "Já ale nechci" ozval se Tren. "Neodmlouvej a běž!" řekla jsem natolik naštvaně, aby ho to odradilo od dalších protestů.

   Domů jsme šli rychle a mlčky. Nikdo tam ale nebyl. "Kde jsou všichni?" zeptala jsem se. "Radši se klidili" odpověděl opatrně. Asi čekali nějaký hysterický výstup či co. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vedla ho do pokoje. Tak jsem ho posadila do křesla. "Svlékni se, já jsem hned zpátky" políbila jsem ho na čelo a odešla do koupelny pro studený obklad.

   Když jsem se vrátila, akorát si opatrně stahoval rolák. "Já nechci" zopakoval znovu. "Někdy se chováš jako umanuté pětileté děcko a ne jako dospělí, půl tisíciletí starý muž" odsekla jsem a dala mu přes lopatky mokrý ručník. Moje poznámka ho asi trochu chytla u srdce, protože se přestal bránit a nechal si to stáhnout. "To neznělo hezky" konstatoval pak uraženě. "Co?" "Půltisíciletí starý….br" otřásl se. Zasmála jsem se. "Vždyť je to pravda. Tak ticho a lehni" řekla jsem. "Nejsem pes" zahučel a založil si ruce na prsou.

   Sedla jsem si mu na klín a zavrněla mu do ucha "Lásko, šel by sis prosím lehnout?" Chvíli na mě zíral, ale pak přikývl. Pustila jsem ho, aby se mohl přesunout do postele. "Máš hlad?" "Ne." Zakručelo mu v břiše. "Slyším" zasmála jsem se. "Tak co si dáte, mladý muži" zeptala jsem se mile, abych si vyžehlila tu poznámku o věku. "Vás, krásná slečno" zapojil se do hry. "To nepůjde, přítel by se zlobil" odpověděla jsme pohotově. Tren se zasmál, takže mi bylo odpuštěno. "Řekni si co chceš, já ti to uvařím"pobídla jsem ho. "Nic složitého, ať jsi brzo zpátky" políbil mě. "V kuchyni toho stejně asi moc nebude" dodal ještě.

   V kuchyni toho opravdu moc nebylo, našla jsem jen vajíčka a kus slaniny, takže jsem mu udělala omeletu a k tomu mu ukrojila krajíc chleba. Sobě jsem si našla jogurt, stejně jsem měla žaludek stažený natolik, že bych toho víc nesnědla. Se vším jsem se vrátila nahoru. Tren na mě poslušně čekal tak, kde měl. Podala jsem mu tác s jídlem a posadila se naproti němu do nohou postele a opřela se zády o pelest. "Děkuju" usmál se a s chutí se do toho pustil.

   Když zpozoroval, co mám k večeři já, zamračil se. "Vůbec se mi nelíbí, že nejíš. Už takhle jsi hubená, že to skoro hraničí s podvýživou" zlobil se. "Nepřeháněj to. Prostě po dnešku nemám hlad" bránila jsem se. "Taky je to dneska naposledy. Příště si tě ohlídám a budeš jíst pod dohledem jako malá"pokračoval. "Tak se nezlob" zašeptala jsem vemlouvavě. "Vždyť já se nezlobím" usmál se. "Pojď sem" natáhl ke mně ruku.

   Chtěla jsem jít k němu, ale v tu chvíli někdo zaklepal. "To bude Teruo" zamračil se Tren. Políbila jsem ho na čelo. "Jdu mu otevřít. Hned jsem zpátky" řekla jsem mezi polibky a seběhla ke dveřím. "Ahoj, tak kde máme maroda?" zeptal se hned mezi dveřmi. "Ahoj, pojď" řekla jsem a vedla ho nahoru. "Ahoj" pozdravil ho. Tren jen kývl. "Tak mi to ukaž" pobídl ho.

   "Dám ti nějaké silnější prášky" řekl Teruo po důkladné kontrole. "Já žádné nechci. Až tak moc to zase nebolí" protestoval. Teruo mu jemně stiskl pravou lopatku a on bolestně zasténal. "To vidím, ty hrdino" řekl sarkasticky a vyndal z brašny krabičku prášků. "Dva dny musí být v klidu a ležet. Prášky bude brát 2x denně, ráno a večer. Přijdu ho pak zase zkontrolovat" vysvětlil mi. "Tak ahoj. A Anori, udrž ho v posteli. Povoluji ti používat násilí, akorát ho nemlať do zad" zasmál se a měl se k odchodu. Šla jsem ho vyprovodil. Ve dveřích se zastavil. "Hele nevadí ti, že ti tykám a říkám jménem? Ani jsem se tě nezeptal?" "Prosím tě, vůbec ne. Jsem ráda" ujistila jsem ho.

   Vrátila jsem se zpátky do pokoje a sedla si na kraj postele. "Vem si ten prášek" řekla jsem, když jsem si všimla ještě nerozbalené krabičky. "Ne" odmítl. "Proč ne?" "Protože nebudu brát žádné oblbováky. A už vůbec ne takhle silné" "Vem si je" nedala jsem se. "Víš ty vůbec, co se ti pak může stát? Klidně tě můžu uhodit, nebo po tobě vyjet a ráno si to nebudu pamatovat. A věř mi, že by to nebylo něžné" zavrčel zničeně, když jsem ho stále nutila. "Tak budeš radši trpět v bolestech? Vem si je, prosím! Já se o sebe postarám" přemlouvala jsem ho, až si je nakonec vzal. Asi byly opravdu velmi silné, protože netrvalo dlouho a usnul jako nemluvně. A protože ležel přes celou postel, ustlala jsem si na pohovce.

*****

Ráno mě probudil polštář, co mi dopadl na hlavu. Vymrštila jsem se do sedu a přemýšlela, co se děje. Z postele se ozvalo tiché zasmání. Sebrala jsem ten polštář ze země a hodila ho po něm zpátky. Bez problémů ho chytil a dal si ho pod hlavu.

   Protáhla jsem se. Měla jsem bolavá celá záda, jak jsem spala na pohovce. "Nebude se ti líp ležet tady u mě?" zeptal se s úsměvem. Zvedla jsem se a skočila k němu pod peřinu. "Takže ty prášky zabraly?" okomentovala jsem jeho povznesenou náladu. "Vůbec ne. Zjistil jsem totiž, že to nejsou prášky proti bolesti, ale na spaní" zasmál se a podal mi krabičku. "Doběhnu do nemocnice, ať ti dají správné" zvedla jsem se. Strhl mě zpátky. "Nikam, ve dne to vydržím a na noc budu brát ty prášky proti bolesti. Je to mnohem lepší než se cpát tišidly. A hlavně, to nejhorší mám už za sebou, teď to bude postupně odeznívat" přemlouval mě, až jsem si nakonec dala říct.

   "A teď bych si dal něco k snídani" usmál se na mě. "A co bys rád?" "Něco sladkého" odpověděl a políbil mě tak vášnivě, až se mi z toho zamotala hlava. Pro jistotu jsem z pokoje rychle zmizela, jinak bych jeho klidový režim asi moc úspěšně nedodržela. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde jsem se potkala s Juanou. Ptala se mě na včerejšek. Všechno jsem jí řekal, včetně Trenova zdravotního stavu. "Tak to ti přeju hodně štěstí. Je to hrozný pacient. Když měl naposledy angínu, myslela jsem, že ho uškrtím. Když ho máš udržet v posteli, chová se jako pětileté umíněné děcko" stěžovala si. Musela jsem se usmát, použila stejná slova, jako já včera večer. Pak mi vrazila do ruky sáček s čerstvým pečivem a zmizela se slovy "Pak tě zavolám, aby sis došla pro oběd"

*****

Tren celé dva dny poctivě ležel. Jednak ho to asi vážně bolelo, a taky jsem mu vyhrožovala, že jestli nebude ležet, dojdu mu pro správné prášky. Když jsem byla pryč, většinou pracoval, aby toho pak neměl hodně najednou. Když jsem byla s ním, zalezla jsem si k němu pod peřinu a nechala si od něj předčítat a vysvětlovat, co jednotlivá slova znamenají. Když mi to takhle překládal, byla to opravdu zajímavá knížka s chytlavým dějem. Když jsem ji četla sama, většinou jsem z toho nic nepochopila.

   Starala jsem se o svého maroda opravdu poctivě a starostlivě, takže třetí den, když přišel Teruo na kontrolu, byl už Tren samý úsměv a vtip. "Brals poctivě prášky?" byla jeho první otázka, když mu sundával obklad. "Jo, perfektně se mi po nich spalo" zasmál se Tren a podal mu krabičku. Teruo si ji prohlédl a rozpačitě se podrbal na hlavě. "Aha, chybička se vloudila" zasmál se a požádal Trena, aby vytáhl křídla. Poslechl a Teruo mu je začal prohmatávat. "Vypadá to v pořádku, ale kdyby s tím něco byl, tak se za mnou stav. Tak hodinu je nezatahuj" řekl, rozloučil se a odešel.

   Tren vstalz postele a protáhl se. "Ještě hodinu a vypadnu odsuď" zasmál se a lehl si na zem na břicho. S vytaženými křídli je to asi ta nejpohodlnější poloha. Hned jsem byla u něj a hladila ho po nich. Položil si hlavu na ruce a slastně zavřel oči. "Nechápu, proč tě to tak fascinuje" zabručel. "Taky by tě to fascinovalo, kdyby nebyly tvoje" řekla jsem. "To máš asi pravdu" zasmál se a nechal se ode mě hladit. "Je to stejné, jako kdybych se tě dotýkala kdekoliv jinde?" napadla mě otázka, kterou jsem si pokládala už mnohokrát. Pohladila jsem ho po zádech. "Stejné, možná ještě lepší, jsou mnohem citlivější na dotyk" zamumlal.

   Všimla jsem si drobné linky, na pravém křídel. Pozůstatek po mojí nedokonalé léčbě. Škubl s ním, aby mě vytrhl z mých myšlenek. Naposledy jsem je pohladila po celé délce. "Už je můžeš schovat" zašeptala jsem. Pomalu je zatáhl, nechápu, jak se mu tam můžou vejít. Očividně mu to ale nedělalo žádný problém. "Půjdeme se projít?" zeptal se a oblékl si košili s dlouhým rukávem.

Kdyby vás zajímalo proč zrovna tenhle obrázek tak 1) mám ho už dlouho, 2) nenapadl mě žádný jiný tématický obrázek (žádný s křídly neupoutal mou pozornost) a 3) taky čtou knížku, tak co =P