Ne každé rozhodnutí se musí dělat hned

Tak se vám opět hlásím s dalším dílem. 3. adventní neděli už máme sice za sebou, ale zkuste to přehlédnout a naladit se na poklidnou vánoční atmosféru, která v tomto díle rozhodně nepanuje. Slibuju, že se pokusím srovnat a jejich Vánoce udělat stjeně jako naše, ale výsledkem si nebuďte jistí.

   Díl je ve znamení další komplikace, doufám, že si ho užijete a necháte komentáře, nic neudělá autorku šťastnější ;): 

Pohodlně jsem se usadila, když Tren něco vysvětluje, je to vždycky na dlouho. Hodil po mě uražený pohled, ale začal vyprávět. "I u nás jsou Vánoce spojené s narozením Krista. Rozdíl je v tom, že my víme, že to nebyl syn Boží, nemá nic společného s nebem ani anděly. Ani nekonal žádné zázraky. Zkrátka on byl jediný, kdo se myšlenkově aspoň trochu přiblížil k tomu, jak to ve skutečnosti chodí. Díky němu se založilo křesťanství, které nám ušetřilo dost práce. Rozhodli jsme se tedy slavit jeho narození stejně, jako vy. Neslavíme ale adventy, vánoční čas začíná 2 týdny před 24. prosincem" řekl.

   "Hm, to je všechno?" zamrkala jsem. "Co víc bys chtěla slyšet" zabručel a stočil pohled k televizi. "Jak to bylo s jeho narozením a počestným životem?" zajímalo mě. "Narodil se někdy v létě Marii a Josefovi, přirozenou cestou. Vaše církev ale určila datum na 24.12., slavíme to stejně, aby se to těm, co žijí střídavě tady a střídavě tam nepletlo. A co se týče jeho života, nebyl bez hříchu. Užíval si, jak jen to šlo, s Maří Magdalénou měl dokonce dceru" řekl.

   "Proč by církev měnila datum jeho narození?" nechápala jsem. "Chtěli tím potlačit pohanský zvyk, oslavu zimního slunovratu" pousmál se. "Aha" zvedla jsem obočí. Moc jsem tomu nevěřila. Uraženě mě pustil z náruče a založil si ruce na prsou. "Říká ti pravdu. Moje maminka, ať má její duše klid, toho byla svědkem" podpořila Juana svého syna.

   Chvíli jsem o tom přemýšlela. "Dáváte si taky dárky?" napadlo mě. Airine se nahlas rozesmála a i Trenovi se po tváři roztáhl úsměv. "Co je na tom vtipného?" nechápala jsem. Airine se mezitím složila smíchy na zem a Tren se ze všech sil snažil nesmát. Naštvaně jsem ho pleskla po ruce, ale spíš jsem si narazila ruku, než abych mu ublížila.

   "Zrovna včera jsme řešili, co ti na tohle řekneme" dostala ze sebe Airine, mezi výbuchy smíchu. "Dáváme si dárky, ale my už ani ne. Všechno, co jsme si přáli už máme a navíc když slavíš několikasté Vánoce za život, dojdou ti nápady, co dávat" odpověděl Tren a přitáhl si mě zase zpátky do náruče. "Hm, to je pravda, mě jich stačilo jen pár, aby došla fantazie" uznala jsem. Tren mě políbil na čelo. "Nic neřeš, lásko." Usmála jsem se.

   "Jdu si lehnout" oznámila jsem. "Přijdu pak za tebou" řekl a věnoval mi letmý polibek. Vyběhla jsem nahoru a zavřela za sebou dveře. Musela jsem chvíli stát, motala se mi hlava a vůbec mi nebylo moc dobře. Svlékla jsem se zapadla do postele. Původně jsem chtěla čekat, až přijde Tren, ale usnula jsem skoro okamžitě.

*****

   Ráno jsem se probudila zase hodně pozdě. Jen stěží jsem se donutila vylézt z postele. Zapadla jsem do koupelny, abych si udělala ranní hygienu. Oblékla jsem se a sešla dolů. Slyšela jsem hrát televizi, takže jsem tiše vešla do obýváku. Na gauči seděl Tren a něco četl, vypadalo to, že televizi vůbec nevnímá. Přistoupila jsem zezadu ke gauči. "Dobré ráno" usmál se, aniž by zvedl oči od papírů. "Dobré" zabručela jsem, mě teda vůbec dobré nepřišlo.

   Tren slyšel nějaký určitý podtón v mém hlase, protože zvedl hlavu a prohlédl si mě. "Je ti dobře?" zeptal se znepokojeně a hned mi sahal na čelo. "Ani moc ne" přiznala jsem. "Máš horečku. Běž zpátky do postele, já tam hned přijdu" přikázal mi a odběhl do kuchyně.

   Velmi ráda jsem ho poslechla. Ani jsem se neobtěžovala sundat si šaty, tak, jak jsem byla, jsem si vlezla zpátky pod peřinu. Během dvou minut přišel Tren s hrnkem čaje a lékárničkou. Podal mi teploměr, abych si změřila teplotu.

   "37,8°" oznámila jsem mu po 5 minutách. "Takže je to jasné. Zůstaneš v posteli a já pošlu pro doktora" řekl a podal mi prášky a čaj. Na odmlouvání mi bylo až moc špatně, takže jsem je spolkla a zachumlala se zpátky.

   "Je ti zima?" sledoval starostlivě, jak se třesu. "T-t-trochu" drkotala jsem. "Přinesu ti deku" zvedl se. "N-n-ne-e, n-necho-oď n-n-ikam-m" protestovala jsem. "Jen ti přinesu tu deku, hned budu zpátky" domlouval mi. Chytla jsem ho za ruku a nechtěla ho pustit. "Dobře, uděláme to jinak" povzdechl si a vlezl si ke mně pod peřinu. Vděčně jsem se k němu přitiskla a zavřela oči. Během chvilky jsem se přestala třást a dokonce i usnula.

*****

"Lásko, vzbuď se" zatřásl mi Tren ramenem. Něžně, ale zároveň dost silně, aby mě to vzbudilo. "Hm" zabručela jsem, abych mu dala najevo, že jsem vzhůru. "Tady máš polévku" řekl tiše a vytáhl mě do sedu. "Já nechci, nemám hlad" odmítla jsem. "No tak, jedla jsi naposledy včera oběd. Je to jenom polévka" domlouval mi.

   Zakroutila jsem hlavou. "Ty mi něco vyčítej, že se chovám jako rozmazlené děcko" zasmál se. "Neřekla jsem rozmazlené, ale umíněné" upřesnila jsem to, a vzala si od něj misku. "Není to jedno?" usmál se a dohlížel, abych to snědla. Polévka to byla opravdu výborná, kam se na něj hrabe moje chabé kuchařské umění. "Až se vrátíme do mého světa, budeš vařit ty. Je to dokonalé" oznámila jsem mu. Všimla jsem si, že mu úsměv na tváři trochu ztuhl. "Děkuju" řekl.

   "Co je? Řekla jsem něco?" nechápala jsem, proč se tváří, jako bych ho něčím uhodila. "Nic" pousmál se. Chvíli jsem si ho měřila pohledem. Pak mi to docvaklo. On se tu celou dobu snažil, aby se mi tu líbilo, abych si zvykla na jejich zvyky a mravy, abych se nakonec rozhodla tu s ním zůstat. A já mu klidně oznámím, že se chci vrátit. "Trene…" začala jsem. "To je v pořádku. Odpočívej" utnul mě a políbil na čelo. Vzal misku a odešel dolů.

   Sakra, to jsem zas něco vyvedla. Proč mi všechno vždycky dojde tak pozdě? Kdybych to věděla, nikdy bych to neřekla, ani si to nemyslela. Radši bych se trápila já, že se nemůžu vrátit, než abych mu takhle ublížila. A teď jsem tu jen ležela a přemýšlela o tom, jak jsem hrozná.

  
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání. "Dál" zachraptěla jsem. Vešel Teruo a hned za ním i Tren. "Koukám, že se mi pěkně střídáte" zasmál se. "To má z toho tvého skvělého nápadu, hodit jí do sněhu" dloubl ho Tren do žeber. "No jo, tak se na to podíváme" řekl a sedl si ke mně na postel. Zrovna v tu chvíli jsem se rozkašlala. "No pěkně, doufám, že to bude zápal plic" zamumlal si Teruo pro sebe a začal mě vyšetřovat.

   "Bude to jenom nějaká chřipka s kašlem, užívej tohle" řekl a postavil na stolek nějakou lahvičku. "Jsi si jistý, že je to ta správná?" neodpustil si Tren poznámku. Teruo po něm šlehl pohledem. "Jo, je to ta správná. Užívej to 2x denně, hodně pij a odpočívej, přijdu se na tebe podívat koncem týdne" rozloučil se a odešel. Tren ho šel vyprovodit.

   Do konce dne se mi už nenaskytla šance se mu omluvit. Přišel jen dvakrát, jednou s večeří a podruhé, abych si vzala ty kapky, co mi dal Teruo. Mimochodem byly pěkně hnusný, Tren se jen soucitně usmál a zmizel.

   Až večer, mohlo být něco kolem desáté, jsem se odhodlala k tomu sejít za ním dolů. Vstala jsem, oblékla si jeho teplý svetr a sešla dolů. Hlasy jsem slyšela z kuchyně, takže jsem tam zamířila. Za dveřmi jsem se zastavila a poslouchala. Vím, neměla jsem tajně poslouchat jak se baví, ale nedalo mi to.

   "…jenže já nevím, co mám dělat" slyšela jsem říkat Trena zoufale. "V tomhle ti nedokážu poradit. To je jenom na tobě. Ale chápu, že je to pro tebe těžké" řekla Juana. Mluvili velmi tiše, měla jsem co dělat, abych jim rozuměla. "Nevím, kdyby se jednalo o cokoliv jiného, vůbec bych se nerozmýšlel a udělal po jejím. Jenom aby ona byla šťastná. Jenže v tomhle váhám. Tady by to pro ni bylo mnohem lepší než tam. Nemusela by se neustále stěhovat. Tady nikomu nepřijde divné, že bude i za 80 let vypadat pořád stejně" "V tom máš pravdu. Řekni jí to. Ona je velmi inteligentní, pochopí to"
"Já vím" povzdechl si. "Jenže po dnešku, kdy mi řekla, že se chce vrátit, bych jí něco takového už neřekl. Nechci jí ublížit" řekl ještě tišeji. "S láskou je kříž. Věděl jsi, že to nebude jednoduché. Mezi vámi je obrovský věkový rozdíl, navíc jste oba vychováváni naprosto odlišně. Ona o věcech nepřemýšlí stejně jako ty. Je naučená myslet jen z krátkodobého hlediska, kdežto ty všechno vidíš z toho dlouhodobého. Ukaž jí to z tvého pohledu. Jsem si jistá, že to pochopí" říkala Juana.

   Bylo mi do breku. Jsem hrozná, každému přidělávám jen starosti. "Když s ní odejdu, budeme se moct vrátit?" zeptal se. "Jistě, u mě máte vždycky dveře otevřené. Ale budeš se tam trápit" "Radši se budu trápit já, než aby byla nešťastná ona" řekl pevně, až mě zamrazilo. "Ach zlatíčko, ty jí opravdu miluješ, viď" povzdechla si Juana. "Víc než vlastní život" zašeptal.

   To už jsem nevydržela a potichu vyběhla nahoru. Až tam jsem se rozbrečela. A jako na potvoru chvíli na to za mnou přišel Tren. Po tváři mu přelétl zděšený výraz, když mě viděl, jak ležím na posteli a brečím jak malá holka. "Lásko neplač, to bude dobrý" tišil mě a slíbával mi slzy. "Nebude" zafňukala jsem mu do hrudníku. "Co se stalo?" ptal se. Nemělo smysl mu to tajit, stejně by na to dřív nebo později přišel sám.

   "Slyšela jsem to" popotáhla jsem. "Já vím, ale proč kvůli tomu pláčeš?" zašeptal. "Jak dlouho jsi o mě věděl?" zhrozila jsem se. "Nedával jsem pozor, postřehl jsem tě až úplně na konci a pak tě slyšel běžet nahoru" přiznal. "Jsem hrozná, to já se chovám jako dítě. Jenom ubližuju lidem, na kterých mi záleží" rozbrečela jsem se ještě usedavěji.

   "Lásko, cokoliv, hlavně neplač" zděsil se Tren toho náhlého přívalu slz. Už dřív jsem si všimla, že mu vadí ženský pláč a v mém případě udělá cokoliv, jen abych přestala. "Tak já skočím z mostu" popotáhla jsem a snažila se přestat. "V tom případě skočím hned za tebou" ujistil mě tak klidně, až se mi z té představy udělalo špatně od žaludku.

   "Trene, já…" chtěla jsem začít. "Nic neříkej, nebudeme to řešit, teď je to předčasné. Ještě dlouho nenastane chvíle, že bychom se mohli vrátit. Budeme to řešit, až to přijde" mrkl na mě. "Tohle se ti nepodobá, vždycky máš všechno dopředu promyšlené" "No tak tohle ne" usmál se. Skepticky jsem si ho prohlédla. "Kdo jsi a co jsi udělal s mým Trenem?" Pronesla jsem to tak vážně, že jsem ho málem udusil smíchy.

   "Tohle mi nedělej" zašeptal a přitáhl si mě do náruče, ve které mě pomalu kolébal. Pláčem jsem se dost unavila a navíc jeho přítomnost mě hrozně uklidňovala, takže jsem brzo spala jako mimino.